Místo úvodu. Pro ty, co si hudbu vybíraj, ne přehrávaj.

„Blues je učitelem, punk kazatelem.“

Paul Weller na vrcholu. A přesto mu pořád nerozuměli.

Zveřejněno 5. července 2026

The Style Council: Home & Abroad. (1986, Polydor)

Léto 1986. The Style Council mají za sebou úspěch alba Our Favourite Shop, koncertní sály jsou plné a jejich písně znějí z rádií po celé Británii. Přesto kolem Paula Wellera stále visí stejná otázka: proč opustil The Jam? Živé album Home & Abroad zachycuje kapelu v okamžiku, kdy už dosáhla úspěchu, ale stále musela vysvětlovat, kým vlastně je.

V novém článku se vracíme nejen k samotné desce, ale i k atmosféře koncertů, dobovým recenzím a písním, které na pódiu získaly úplně jiný význam. Home & Abroad možná není nejznámější položkou diskografie The Style Council. O to přesněji ale zachycuje okamžik, kdy Paul Weller definitivně vykročil z dlouhého stínu The Jam.

Nepíšeme do prázdna.
Píšeme do prostoru, který už něco zažil.

Cernejpudink.cz je starý dům.
Plakáty se mění. Zdi ne.

Tady a teď, se šumem starého rádia

Peter Gabriel: Umění otevřených dveří

Zveřejněno 2. července 2026

Peter Gabriel, 2010 (Credit photo: Joi, Wikimedia, Creative Commons Attribution 2.0 Generic)

Anglický zpěvák Peter Gabriel bývá označován za vizionáře. Jenže možná je přesnější jiné slovo – tvůrce prostředí. Nový text na CernejPudink.cz nevypráví jen příběh autora alb So, Us nebo i/o. Sleduje člověka, který vybudoval Real World Studios, festival WOMAD i vydavatelství Real World Records, protože věřil, že dobrá hudba vzniká tam, kde si lidé navzájem důvěřují.

Od odchodu z Genesis přes spolupráci s Kate Bush, Sinéad O’Connor nebo Paulou Cole až po nejnovější projekt o\i se skládá portrét umělce, kterého nikdy nezajímalo opakovat vlastní úspěch. Nejde o životopis. Je to esej o tom, jak vytvářet prostor, ve kterém mohou vznikat dobré věci.

Dizzy Reece: když kritika doháněla hudebníky

Zveřejněno 25. června 2026

Dizzy Reece: Blues in Trinity (1959, Blue Note Records)

Někdy se v archivech neobjeví recenze, ale příběh. Nový text v rubrice Archivní šum se vrací k Dizzymu Reeceovi a k jeho albu Blues in Trinity, bluenoteovskému debutu jamajského trumpetisty, který hudebně vyrostl v Británii a do amerického jazzového příběhu vstoupil z jiné adresy, než byli kritici zvyklí. V dobových textech je patrné překvapení, že někdo z londýnské scény může znít tak samozřejmě vedle Donalda Byrda nebo Arta Taylora. Ještě zajímavější ale je, že hudebníci už prý dávno věděli své. Kritika jejich náskok teprve doháněla. Krátký archivní šum o jedné desce, jedné pověsti a chvíli, kdy se jazz přestal vejít do mapy nakreslené podle amerických měst.

#NocniPlaylisty pokračují: Ray Charles a hudba, která vynalezla soul

Zveřejněno 23. června 2026

Po Dinah Washington a Charlesi Mingusovi přichází třetí noční zastavení. Ray Charles. Muž, který dokázal spojit gospel, blues, jazz, country i pop do jediného hlasu – změnil tím americkou hudbu.

Nový díl série #NocniPlaylisty přináší šest skladeb z různých období jeho kariéry. Od syrové energie „Mess Around“ přes přelomovou „I’ve Got a Woman“ až po „Georgia on My Mind“, píseň, která se stala jeho podpisem. Nejde o přehlídku hitů. Spíš o šest okamžiků, kdy se Ray Charles ozývá nejzřetelněji – jako klavírista, zpěvák, vypravěč i člověk.

Po Mingusově neklidu přichází jiný druh noci. Horká. Lidská. Taková, ve které člověk na chvíli přestane spěchat.

Ztlumte světla. Další #NocniPlaylisty právě začínají.

Jazzová epištola šestá: Louis Armstrong a okamžik, kdy jazz změnil směr

Zveřejněno 19. června 2026

Louis Armstrong, 1953 (Credit photo: World-Telegram staff photographer, Wikimedia, Creative Commons Public Domain)

Po poslední Jazzové epištole věnované historii jazzového dua bylo jasné, že dříve nebo později musí přijít i Louis Armstrong. Ne proto, že by to velel seznam povinných jmen. Spíš proto, že bez něj se velká část jazzového příběhu jednoduše nedá vyprávět.

Načasování ale muselo být správné.

Armstrong totiž nebyl jen výjimečný trumpetista nebo charismatický zpěvák. Byl to hudebník, který proměnil samotnou roli sólisty. V nahrávkách s Hot Five a Hot Seven pomohl přesunout těžiště jazzu od kolektivní improvizace k osobnímu výrazu. O několik let později pak ukázal, že i známou melodii lze pokaždé znovu vytvořit.

Nová Jazzová epištola sleduje jeho cestu od ulic New Orleansu přes Chicago a New York až k pražské Lucerně roku 1965. Příběh člověka, který změnil jazz – a možná i způsob, jakým dodnes posloucháme hudbu.

Alison Moyet: všechno fungovalo – jen ne tak, jak mělo

Zveřejněno 18. června 2026

Alison Moyet, Dublin 20. 1. 2008 (Credit photo: Martin Dobey from Dublin, Ireland, Wikimedia, Creative Commons Attribution-Share Alike 2.0)

Alison Moyet dnes slaví 65 let. Většina připomínek se zastaví u Yazoo, hitů a jednoho z nejvýraznějších britských hlasů osmdesátých let. Jenže když se člověk vrátí k rozhovorům z poloviny této dekády, objeví úplně jiný příběh. Ne příběh hvězdy, která přesně ví, kam míří. Spíš sérii situací, které spolu úplně neladí: Basildon, hospody, rozpadající se kapely, osamělost uvnitř Yazoo, rok strávený doma s videokazetami a kuřaty, období, kdy vlastní hudbu nemohla vystát. A mezi tím hlas, který publikum poznalo po několika tónech.

Nový článek na CernejPudink.cz není klasickým profilem. Zaznamenali jsme okamžiky, kdy se z Alison Moyet stala jedna z nejviditelnějších postav britského popu – a zároveň někdo, kdo si tím nebyl vůbec jistý. Mimochodem: v mojí sbírce mají dodnes své místo tři její řadová alba a výběr singlů. Po letech zjišťuji, že mě na nich možná nejvíc přitahují právě věci, které se tehdy nevešly do popových škatulek.

Fear of Music: když se klid ukáže jako iluze

Zveřejněno 15. června 2026

Talking Heads: Fear of Music (1979, Sire)

Z perspektivy roku 2026 působí Fear of Music méně jako dokument konce sedmdesátých let a více jako nadčasová studie moderní úzkosti. Ne proto, že by předjímalo budoucnost, ale protože přesně pojmenovalo stav, který se vrací v různých podobách znovu a znovu.

David Byrne zde nevypráví příběhy. Spíš zaznamenává nárazy reality. Města, zvířata, vzduch i každodenní detaily se pod jeho pohledem mění v důvody k úžasu i neklidu. V novém článku se vracíme k třetímu albu Talking Heads – desce, která nestárne, protože nikdy nenabízela jednoduché odpovědi.

Sade: kapela, která dokázala, že ticho může znít hlasitěji než pop

Zveřejněno 13. června 2026

Zpěvačka Sade Adu, SAP-Arena Mannheim, Německo (2011) (Credit photo: Thilo Parg, Wikimedia, Creative Commons Attribution-Share Alike 3.0)

Některé kapely definují dobu, jiné ji tiše přežijí. Sade patří k těm druhým. V novém článku se vracíme k příběhu skupiny, která v osmdesátých letech dokázala propojit soul, jazz, sofistikovaný pop i zvláštní druh zdrženlivosti, který v populární hudbě nebývá samozřejmostí.

Nejde jen o hity jako „Smooth Operator“ nebo „No Ordinary Love“, ale také o Londýn, z něhož tato hudba vyrostla, o kapelu fungující jako skutečný kolektiv a o nahrávky, které nestárnou proto, že by byly nostalgické, ale protože nikdy nepodlehly módě. Další zastavení série #LondonBetween, která mapuje britskou hudbu osmdesátých let mimo hlavní proud.

Jamie Reid: muž, kterému se punk připletl do života

Zveřejněno 9. června 2026

Většina textů o Jamiem Reidovi začíná u Sex Pistols. Dává to smysl. Grafika singlu „God Save the Queen“ i obal alba Never Mind the Bollocks patří k nejznámějším symbolům britského #UKPunk1976. Jenže Reidův příběh začal dávno před nimi.

V novém článku se vracíme do Croydonu, na pařížské ulice roku 1968 i ke komunitním novinám Suburban Press, kde vznikal vizuální jazyk, který si později spojíme s punkem. Objevuje se tu také Reidův celoživotní zájem o jazz, občanskou neposlušnost, ekologii a svět mimo oficiální instituce. Místo dalšího portrétu „punkové ikony“ tak vznikl příběh člověka, který odmítal žít z vlastní legendy.

Možná právě proto je Jamie Reid dnes zajímavější než kdy dřív.

Allen Toussaint Songbook:
Reedice alba muzikanta, který držel New Orleans pohromadě

Zveřejněno 8. června 2026

Allen Toussaint: Songbook (2013, Rounder Records)

Když se řekne New Orleans, většině lidí se vybaví jazzové pohřby, Mardi Gras nebo Louis Armstrong. Jenže zvuk města formovali i lidé, kteří stáli mimo reflektory. Allen Toussaint byl jedním z nich.

Jeho písně zpívali Rolling Stones, The Who, Irma Thomas nebo Lee Dorsey. Produkoval, aranžoval, skládal a po desetiletí pomáhal vytvářet hudební identitu města, aniž by na sebe strhával pozornost. Teprve po hurikánu Katrina a nuceném odchodu z New Orleans se ocitl v situaci, kdy musel vystoupit sám za sebe.

Rozšířená edice živého alba Songbook zachycuje právě tuto pozdní kapitolu jeho života. Přináší dvacet dosud nevydaných nahrávek, archivní rozhovory a portrét skladatele, který se po padesáti letech v zákulisí rozhodl usednout ke klavíru a vyprávět vlastní příběh. Ne okázale. Po svém.

V novém článku se vracíme k albu, které je zároveň osobní zpovědí, kronikou jednoho města i připomínkou toho, že některé hlasy bývají nejdůležitější právě tehdy, když nemluví nahlas.

Sonny Rollins: muž, který nikdy nepřestal hledat tón

Zveřejněno 6. června 2026

Sonny Rollins na benefiční akci pro novináře Conrada Silverta ze SF Chronicle, San Francisco Opera House 22. 2. 1982 (Credit photo: Brian McMillen photo / contact: brianmcmillen@hotmail.com, Wikimedia, Creative Commons Attribution-Share Alike 3.0)

Někteří hudebníci celý život hledají vlastní hlas. Sonny Rollins ho našel poměrně brzy – a přesto o něm nikdy nepřestal pochybovat. Právě tato neklidná potřeba jít dál z něj udělala jednu z největších osobností moderního jazzu.

V novém textu se vracíme k jeho cestě z harlemského Sugar Hillu přes bebopovou revoluci až k deskám Saxophone Colossus, Freedom Suite nebo The Bridge. Připomínáme hudebníka, který dokázal proměnit improvizaci ve způsob myšlení, na vrcholu kariéry odešel cvičit na Williamsburg Bridge a celý život se snažil zahrát to, co slyšel ve své hlavě.

Není to bajka o dokonalosti. Je to příběh člověka, který považoval hledání za důležitější než nalezení cíle. A nejspíše právě proto zůstává jeho tón živý i dnes.

Northern Soul: hudba, která roztančila sever Anglie

Zveřejněno 23. května 2026

Sever Anglie a Midlands přelomu šesté a sedmé dekády nebyly místy, kde by člověk čekal vznik něčeho, co přežije dekády. Zavřené továrny, vyprázdněné ulice, města bez směru. A přesto právě tady vznikl Northern Soul. Subkultura postavená na amerických deskách, které nikdo neznal a nevyhledával, a na lidech, kteří v nich našli vlastní prostor.

Nový text na cernejpudink.cz se vrací na parkety Wigan Casina i do klubů, kde se tančilo dlouho do rána. Ne jako nostalgie, ale jako situace: hudba, která se neposlouchá, ale žije. Northern Soul tu není styl. Je to pohyb, který drží věci pohromadě – na pár hodin.

Z archivu

Amerika slaví 250 let. Gil Scott-Heron měl otázky už při dvoustém výročí.

Poprvé zveřejněno 9. května 2020

Gil Scott-Heron And Brian Jackson: It's Your World (1976, Arista Records)

4. července 2026 si Spojené státy americké připomínají 250 let své existence. Před padesáti lety, během oslav amerického dvoustého výročí, vydali Gil Scott-Heron a Brian Jackson dvojalbum It’s Your World. Žádné vlastenecké fanfáry. Spíš jazz, soul, poezie a nepříjemná připomínka toho, komu Amerika slibovala svobodu – a komu ji až příliš dlouho odpírala. Scott-Heron mluvil o rasismu, chudobě, válkách, drogách, alkoholu, politické moci i blues jako paměti černošské Ameriky. A doprostřed toho položil výzvu, která zní i po padesáti letech bez prachu: „Je to váš svět. Je vaším právem být tím, kým chcete být.“ Archivní návrat k albu It’s Your World tak není nostalgie. Je to připomínka, že některé desky nestárnou, protože svět kolem nich pořád nedospěl.