„Blues je učitelem, punk kazatelem.“
Coltrane se vrací:
|
Po letní dovolenkové pauze znovu otevíráme jednu z hlavních linií letošní série. Nezačínáme však od konce příběhu. Vracíme se do roku 1961, kdy u Atlantic vyšlo Coltrane Jazz a nikdo ještě nevěděl, co bude následovat. Doboví kritici už v Johnu Coltraneovi slyšeli mimořádného hudebníka. Zároveň se přeli o jeho melodiku, swing, tón i o to, proč na pódiu někdy působí silněji než na desce. V poznámkách Zity Carno se mezitím objevuje jiný Coltrane: hudebník doma s magnetofonem, zkoušející nové zvuky a nikdy úplně spokojený. Nový Archivní šum nečte rok 1961 jako předmluvu k legendě. Vrací mu jeho původní nejistotu. Odtud se v září vydáme k závěru Coltraneovy části #MilesAndTrane100. |
Píšeme do prostoru, který už něco zažil.
Plakáty se mění. Zdi ne.
Tady a teď, se šumem starého rádia
Cassandra Wilson: Ten hlas z MississippiZveřejněno 3. září 2026 |
 Ten hlas byl krásný i tam, kde trochu drhnul. Cassandra Wilson dokázala postavit vedle sebe Roberta Johnsona, Joni Mitchell, jazzový standard nebo píseň Billie Holiday tak, že přestalo být důležité, odkud která z nich přišla. Po její smrti 1. září se vracíme k cestě z Jacksonu přes M‑Base a Blue Skies k zásadnímu Blue Light ’Til Dawn, kde její hlas konečně dostal prostor, o který se nemusel přetahovat s kapelou. A také k otázce, proč stejnou „Strange Fruit“ dokázala po dvaceti letech zazpívat úplně jinak. Nebyla to změna žánru ani snaha přeběhnout do jiné estetiky. Cassandra Wilson vycházela z přesvědčení, že známá píseň nemusí být nikdy definitivně uzavřená. Že i tak silný materiál, jakým „Strange Fruit“ je, může po letech znovu otevřít, zpomalit, ztemnit a přenést do jiné roviny, pokud v něm ještě slyší něco nevyřčeného. |
Trombone Shorty: Lifted začíná domaZveřejněno 1. září 2026 |
 Na obalu Lifted drží Lois Nelson Andrews malého Troye při pouličním průvodu. O mnoho let později jí syn věnuje desku, na níž se zpěv střídá s trombónem, trubkou a rockovou kytarou. Trombone Shorty už hraje pro velké sály, ale nové písně vznikají doma v New Orleans.
Do vlastního studia Buckjump může s kapelou zamířit rovnou po koncertě. Přizve Garyho Clarka Jr., zazpívá si s Lauren Daigle a k nahrávání pozve i muzikanty, s nimiž ho spojuje rodina nebo někdejší škola. V novém dílu Příběhů alb sledujeme, jak se tyto vztahy promítají do nahrávky z roku 2022. Od ženy na obalu přes práci s producentem Chrisem Seefriedem až k bubeníkům ve skladbě „Lie to Me“. |
Dolly Parton: Vtip řekla první. Pak začala zpívatZveřejněno 26. srpna 2026 |
 Dolly Parton vypadala jako vlastní karikatura a nikdy nepředstírala, že si toho nevšimla. Paruky, flitry, podpatky, dekolty: vtip o Dolly mohl vyprávět každý, ona ho zpravidla řekla první. Pak ale přišly „Jolene“, „Coat of Many Colors“ nebo „I Will Always Love You“ – a bylo jasné, že kostým je jen kostým.
Stejně přímo zacházela se vzpomínkou na chudé dětství v Tennessee. Její otec neuměl číst ani psát. Roku 1995 proto založila Imagination Library, která dětem posílá knihy domů. Showbyznys umí z dobročinnosti udělat fotografii s šekem. Dolly Parton vybudovala něco, co fungovalo i bez fotografů. |
Oliver Nelson: blues se nemusí vejít do dvanácti taktůZveřejněno 25. srpna 2026 |
 23. února 1961 přivedl Oliver Nelson do studia Erica Dolphyho, Freddieho Hubbarda, Billa Evanse, Paula Chamberse, Roye Haynese a George Barrowa. Místo šesti obyčejných blues napsal šest různých odpovědí na otázku, co všechno ještě může blues být. „Stolen Moments“ se stalo standardem, ale The Blues And The Abstract Truth stojí za návrat celé: kvůli aranžmá, nečekaným formám i chvílím, kdy se špičkoví sólisté musí podřídit společnému zvuku. |
Mick Karn: baskytara za pět liber a život mimo JapanZveřejněno 23. srpna 2026 |
 Některé hudebníky poznáte po jednom tónu. U Micka Karna to platilo skoro doslova. Jeho bezpražcová basa se stala jedním z nejvýraznějších znaků Japan, ale právě tahle snadná rozpoznatelnost mu začala být těsná. Chtěl být víc než „ten baskytarista“. Chtěl skládat, hledat jiné nástroje, jiný způsob práce a jiný prostor pro chybu. Příběh přitom začíná docela obyčejně: ukradeným fagotem a baskytarou koupenou za pět liber. Odtud už vede mnohem méně předvídatelná cesta – přes úspěch, spory, pochybnosti i návraty k tomu, co se nedá úplně naplánovat. |
Yellow Moon: čtyři bratři v jednom doměZveřejněno 21. srpna 2026 |
 Tramvaj projíždějící po St. Charles Avenue se při nahrávání připomínala elektrickými ranami v kytarových aparátech. Mark Howard proto zakryl okna olověnými deskami. Uvnitř pětipatrového domu Daniel Lanois skládal rytmické smyčky z perkusí samotných Nevillů a hledal způsob, jak vedle sebe udržet Artův funk, Charlesův jazz, Aaronův vysoký tenor a Cyrilův politický oheň. Výsledkem byla sousedská deska, s níž kapela oslovila širší publikum a ponechala své čtyři hudební povahy rozpoznatelné.V novém Albu týdne se vracíme k Yellow Moon. |
Cleo Sol stojí na prahuZveřejněno 20. srpna 2026 |
 Na obalu nového alba Gentlewoman stojí Cleo Sol s malým dítětem v náručí v otevřených dvoukřídlých dveřích. K té fotografii se po poslechu vyplatí vrátit. V písních zůstávají láska, rodina a víra, Cleo Sol se však tentokrát mnohem častěji ptá, co člověk nemusí snášet jen proto, že je někomu blízko. Vracíme se také k „Promises“ z alba Mother, kde podobnou potřebu odstupu nesla mnohem důraznější rytmika. A v závěru „Thank You“ se objeví syntezátorový zvuk připomínající fusion počátku sedmdesátých let. Bůh už v hudbě Cleo Sol a Inflo není metafora. Je adresátem. |
Ed Motta: hudba k filmům, které nikdo nenatočilZveřejněno 17. srpna 2026 |
 Ed Motta slaví 17. srpna 2026 pětapadesát let. Brazilské publikum jej poznalo už jako dospívajícího zpěváka hitů „Manuel“ a „Vamos Dançar“. Místo aby celý život opakoval jejich recept, postupně si vybudoval soukromý hudební svět: soul a funk v něm sousedí s AOR, jazzem, broadwayským muzikálem, noirovými zápletkami, analogovými klávesami a dokonale připravenými studiovými party. Praha se do jeho písní dostala nejprve cestovním omylem, později orchestrem. Nový díl série #MPBMapa sleduje Mottovu cestu od Conexão Japeri až k chystanému albu Toc-Toc. Nezamlčuje jeho veřejné výpady a spory s vlastním publikem. |
Ed Motta za gramofonem: šest brazilských zastaveníZveřejněno 16. srpna 2026 |
 Ed Motta zítra oslaví pětapadesát let. Než se v pondělí vydáme od jeho prvních hitů k AOR, jazzu a hudbě pro nenatočené filmy, otevíráme kompilaci Too Slow to Disco Brasil. Šest skladeb jsou důkazem, co Mottu při poslechu cizích písní zajímá: elektrické piano Yamaha CP-80, Sandra De Sá v jeho walkmanu, studiový rukopis Lincolna Olivettiho, zvuk předměstí Ria, přesnosti „brazilských Toto“ i harmonie Rity Lee a Roberta de Carvalha. Dnes je Motta průvodcem po cizích deskách. Zítra se podíváme, co z takového posluchačství natočil pod vlastním jménem. |
Louis Jordan: Rock’n’roll si od něj vzal skoro všechnoZveřejněno 15. srpna 2026 |
 Ve čtyřicátých letech strávil Louis Jordan celkem 113 týdnů na vrcholu žebříčků černošské hudby. Do malé sestavy soustředil energii swingového orchestru, aranžmá zkrátil na úderný riff, spojil blues s pouličním humorem a z každé písně udělal malý příběh plný jídla, alkoholu, práce, nevěry a policejních razií. Tympany Five byli pro rock’n’roll vzorem, jak má být kapela složená. Milt Gabler Jordanovy studiové triky přenesl k Billu Haleymu a „Caldonia“ naučila křičet Little Richarda.
Nový letní long read sleduje cestu od stanových minstrelských show přes harlemské kluby a válečné jukeboxy až k chvíli, kdy rock’n’rollové děti zrychlily otcův krok a odnesly si jeho hudbu s sebou. |
UB40 před Red Red Wine: sklep, formulář a pomalý dubZveřejněno 12. srpna 2026 |
 Stačí několik taktů „Red Red Wine“ a z UB40 je v paměti kapela k letnímu drinku. Jenže o tři roky dřív nahrálo osm přátel z Birminghamu debut, který zněl jako jejich město: nezaměstnaně, multirasově a bez chuti uhýbat před politikou. Signing Off začíná přeslechnutou „Ivory Madonna“, vrací se k případu neprávem odsouzeného Garyho Tylera, připomíná britskou spoluodpovědnost za apartheid a Thatcherovou nazývá Medúzou. Ani při tom nezrychlí.
UB40 nestavěli na punkovém nárazu 2 Tone, ale na base, dubovém prostoru a pomalém napětí. Instrumentální „25%“ dokonce zbaví úvodní „Tyler“ slov, nikoli jejího neklidu. První singl přitom vystoupal na čtvrté místo britské hitparády. V novém článku se vracíme do sklepa, kde se budoucí hvězdy teprve učily hrát – a sprejem si na zeď nacvičovaly autogramy. |
Robbie Robertson a hudba, která nepatřila jednomu člověkuZveřejněno 9. srpna 2026 |
 Robbie Robertson zemřel před třemi lety, 9. srpna 2023. Dnes se vracíme k autorovi, který pro The Band napsal „The Weight“, „Up on Cripple Creek“ nebo „The Night They Drove Old Dixie Down“. Hudba, jež nikdy nepatřila jedinému člověku. Robertsonovy postavy dostaly tělo v hlasech Levona Helma, Richarda Manuela a Ricka Danka; výsledný zvuk nesl také barvy Gartha Hudsona.
Velký profil sleduje cestu od Six Nations, putování po barech s Ronniem Hawkinsem přes Dylanovo elektrické turné, sklep Big Pink a The Last Waltz až ke Scorseseho filmům. Nezamlčuje ani spor o autorské kredity a tantiémy. Píseň mohla mít jedno jméno na etiketě. Nahrávku však vytvořilo pět lidí. |
Silent Stream, společné album Neila Jonese a Nicka CorbinaZveřejněno 9. srpna 2026 |
 Pandemický livestream vysvětluje, jak se Neil Jones a Nick Corbin potkali. O vzniku alba Silent Stream však říká překvapivě málo. Mezi online večerem a hotovou deskou leží noční Edinburgh, první měsíce Corbinova otcovství, výměna rozpracovaných nápadů a jeden týden v essexském studiu. Rubrika Příběhy alb rekonstruuje událost, kterou propagace smrskla do několika vět, a vrací se k desce, která se neotevírá naráz. |
Skye Edwards: hlas, kvůli kterému Morcheeba ubralaZveřejněno 7. srpna 2026 |
 Na večírku v Greenwichi chtěla Skye Edwards prodat Rossu Godfreymu bicí soupravu, která jí překážela v malém bytě. Místo obchodu vznikla Morcheeba. Její tichý hlas přiměl hiphopové beaty, psychedelické kytary i smyčce ustoupit a nechat v hudbě volné místo. Nový profil sleduje, jak se z plaché zpěvačky stala spoluautorka zvuku kapely, proč po čtyřech albech přišel strohý telefonát, co jí dala sólová léta a jak se po návratu změnila rovnováha mezi ní a Rossem Godfreym. Vrací se také k „The Sea“, skladbě, v níž studiová konstrukce působí jako jediný pomalý nádech. Třicet let jejího zpěvu je důkazem, že ani jemnost nemusí znamenat slabost.
Morcheeba vystoupí 9. srpna v pražském SaSaZu. Ještě před koncertem si přečtěte portrét hlasu, který hudbu nezastavil – jen ji naučil, že se nemusí pořád někam hnát. |
The Beatles: Revolver po 60 letechZveřejněno 6. srpna 2026 |
 Před šedesáti lety, 5. srpna 1966, vyšel v Británii Revolver. Dnes o něm máme police knih, studiové boxy a hotový slovník psychedelie. První recenzenti měli čerstvý výlisek, jediný poslech a redakční uzávěrku. V obrácené stopě kytařy slyšeli elektrické dudy, „Tomorrow Never Knows“ poslali pod sluchový mikroskop a všimli si něčeho důležitějšího: z alba vystupovali čtyři rozdílní Beatles, kteří si přitom stále vstupovali do skladeb. O několik týdnů později odehráli poslední koncert před platícím publikem. Z Revolveru na něm nezaznělo nic. Nový text vrací album do okamžiku, kdy hudba dorazila dřív než názvy, jimiž ji bylo možné popsat. |
Hanakuso se vrací. Do Puncta přiveze hardcore blues z NagasakiZveřejněno 5. srpna 2026 |
 Japonského písničkáře Hanakusa jsme loni viděli v dejvické Nádražce, sotva na dva metry od prvních posluchačů. S akustickou kytarou zněl jako celá punková kapela, jeho písně přitom zůstaly překvapivě melodické. V neděli 6. září se vrátí do Prahy. Do žižkovského Puncta přiveze Howling Setta z Nagasaki, jehož hudbu označuje jako hardcore blues. Večer otevře pražská Lidská hyena Petra Barocha. Začíná se ve 20.00. Řeči o folk punku a hardcore blues mohou znít jako výstraha. V Hanakusově případě popisují hlavně nasazení. |
Z archivu
Symbiosis – sestava Jazz Q na jedinou deskuPoprvé zveřejněno 21. dubna 2019 |
 Na albu Jazz Q Symbiosis je jméno Vladimíra Padrůňka uvedeno pod prvními dvěma skladbami. Joan Duggan není jen zpěvačka: napsala všechny čtyři anglické texty. A František Francl, kterému dobová kritika přisoudila spíše zdrženlivost, sóluje v závěru „Čaroděje“ déle než čtyři minuty. Když deska roku 1974 vyšla, Padrůněk už hrál jinde; o rok později odešla od Dr. Q i Joan. V novém Příběhu alb se vracíme k nejasné historce o odebraném pasu, festivalu v Pori, Joan a Franclovi ve Flamengu i k tomu, co je na nahrávce skutečně slyšet. Včetně jednoho omylu v dobové recenzi. |
Rubriky: Ponořte se hlouběji
