Blog o moderní hudbě, tipy na zajímavá alba, profily skupin a hudebníků, představení hudebních vydavatelství, hudební producenti, recenze, koncerty
Debbie Harry letos slaví životní jubileum. Sexsymbol i punková múza. Ikona popu i newyorského undergroundu. Zpěvačka, herečka, přeživší. Nestárne – jen mění tváře. Žena, která se nebála být plakátem i hlasem generace. V jejích osmdesáti letech ji pořád patří pódium. A můj dík.
Pokračování textu Debbie Harry: Blondie navždy, když být ikonou znamená přežít sebe samu
Gil Scott-Heron (1949–2011) patří k nejvlivnějším hlasům afroamerické hudby druhé poloviny 20. století. Básník, zpěvák a vizionář, který svým unikátním mixem spoken wordu, jazzu, soulu a politických komentářů předběhl svou dobu a spolu s Last Poets položil základy rapu. Přestože jeho kariéra byla plná vzestupů i pádů, album Reflections z roku 1981 zůstává jedním z vrcholů jeho tvorby – ostře kritické, ironické a zároveň hluboce lidské.
Pokračování textu Gil Scott-Heron: Reflections (1981, Arista Records)
V roce 1980 byli The Jam na britských ostrovech nedotknutelní. Trojice z Wokingu – Paul Weller, Bruce Foxton a Rick Buckler – měla za sebou sérii skvělých desek a věrnou fanouškovskou základnu. Hráli svižně, chytře, elegantně. Punkem sice prošli, ale nikdy v něm nezůstali. A především: neustále se zlepšovali.
Jeho hlas byl tichý, ale nezapomenutelný. Johnny Ace (9. 6. 1929 – 24. 12. 1954, narozen jako John Marshall Alexander Jr.), hvězda raného rhythm’n’blues, se stal symbolem ztraceného potenciálu i tragičnosti hudebního života páté dekády minulého století. V pětadvaceti letech zemřel vlastní rukou – a zrodil se mýtus. Ale skutečný příběh byl složitější.
Pokračování textu Johnny Ace: Balada, která skončila výstřelem
Motown nebyl jen hudební label. Byl to fenomén a kulturní hnutí, které proměnilo americkou společnost i světovou popkulturu. S precizností automobilové linky a duší afroamerické komunity dal světu nezapomenutelné hity, nové hvězdy i nové ideály. Ohlédněme se za historií značky, která definovala zvuk, který se stal soundtrackem života celých amerických generací.
Pokračování textu Motown Records: Továrna na hity, která změnila Ameriku
Rok 1957 přinesl jedno z nejdůležitějších alb moderního jazzu. Brilliant Corners od klavíristy a skladatele Theloniouse Monka není jen dalším jazzovým titulem – je to výpověď, manifest a umělecký experiment zároveň. Dobové recenze se shodují: Monk zde překračuje hranice běžné improvizace a představuje svou tvorbu jako vyzrálý, nekompromisní umělec, jehož hudba osciluje mezi genialitou a výstředností.
Pokračování textu Thelonious Monk: Brilliant Corners (1957, Riverside Records)
Sly Stone (15. 3. 1943 – 9. 6. 2025, narozen jako Sylvester Stewart) byl americký zpěvák, skladatel, producent a multiinstrumentalista, který zásadně ovlivnil vývoj moderní černošské hudby. Jako vedoucí skupiny Sly And The Family Stone propojil prvky rocku, soulu, funku a psychedelie do jedinečné a inovativní hudební formy.
Pokračování textu Sly Stone uměl rozpoutat vřavu při níž dal lidem pocit, že mají moc v rukách
Kdyby existovala celosvětově platná Ústava pop music, na prvním místě by klidně mohl být paragraf tohoto znění: „Brian Wilson vynalezl impresionismus v rock’n’rollu.“
Pokračování textu Brian Wilson vytvořil, rozvinul a rozšířil originální pojetí hudby
Název Rollinsova alba Tenor Madness z roku 1956 se nesmí brát až tak doslova. Jeho tón sice zněl vždy útočně a ostře. Nicméně se po zdánlivě nevyčerpatelné spršce tenorsaxofonových jisker dokázal zklidnit. A pak jazzovým aficionados nabídl zcela jinou interpretační polohu – dechberoucí a přetékající intimní vřelostí.
Pokračování textu Sonny Rollins Quartet: Tenor Madness (1956, Prestige Records)
Po čtyřech letech od dlouhohrajícího debutu Yellow (2021) připravila jiholondýnská multiinstrumentalistka, zpěvačka a skladatelka Emma-Jean Thackray jeho netrpělivě vyhlíženého nástupce Weirdo. Deska vyšla u slavného labelu disc-jockeye Gillese Petersona Brownswood Recordings.
Pokračování textu Emma-Jean Thackray: Weirdo (2025, Brownswood Recordings)
Kompozice Donalda Fagena pro mateřské jazz-popové Steely Dan, i jeho autorské LP desky, obvykle vyžadují trochu více času a opakovaných poslechů. Pak se v nich zorientujete. Čtvrté sólové album Sunken Doncos vydal třicet let po sólovém debutu The Nightfly (1982, Reprise Records, spotify link). Najdete na něm vše, co na písních spoluzakladatele jedné z nejpůsobivějších kapel historie pop music příznivci milují.
Pokračování textu Donald Fagen: Sunken Condos (2012, Reprise Records)
Skladatel, zpěvák a klávesista Donald Fagen vydal své v pořadí třetí sólové album Morph The Cat v roce 2006. Američané již pátý rok žili pod permanentním stresem a v obavách z útoků extrémistů.
Pokračování textu Donald Fagen: Morph The Cat (2006, Reprise Records)
Dva roky osiřelí fanoušci rozpadlých amerických Steely Dan měli první říjnový den roku 1982 konečně důvod k oslavám. Donald Fagen, zpěvák a pianista jejich miláčků, tenkrát vydal první sólovou LP desku The Nightfly (1982, Warner Bros.). Důmyslnou popovou nádherou se kolekce Fagenových nahrávek mohla hudebně i tématicky směle měřit s tím nejlepším, co společně s Walterem Beckerem nabídli pod hlavičkou Steely Dan.
Pokračování textu Donald Fagen: The Nightfly (1982, Warner Bros.)
Asi navždy zůstane Eddie Hazel (10. 4. 1950 – 23. 12. 1992, narozen jako Edward Earl Hazel) jedním z nejvíce nedoceněných kytaristů všech dob. Byl členem původně doo-wopových a posléze soulových The Parliaments. Spoluzakládal P-Funkovou úderku Parliament-Funkadelic. Naši planetu opustil ve vesmírném korábu Mothership v doprovodu intergalaktického poutníka Hvězdného dítěte v pouhých dvaačtyřiceti letech.