Naposledy aktualizováno: 16.10.2018
Nina Simone (21. 2. 1933 – 21. 4. 2003) patří mezi absolutní pěvecké hvězdy moderní hudby druhé poloviny 20. století. Můžeme ji směle přirovnat k jiným legendám, jako byly Billie Holiday nebo Bessie Smith. Pestrému písňovému repertoáru, složenému rovným dílem z jazzových a gospelových skladeb, stejně jako z folkových či bluesových standardů, vévodí její temně zastřený hlas.
Jako tříletá hrála na piano
Nina Simone se pravým jménem jmenovala Eunice Kathleen Waymon, Maminka pracovala jako hospodyně a tatínek byl údržbářem. O víkendu se oblékal do roucha metodického kazatele. „Blues a jazz jsem slyšela celý život, ale nikdy jsem si neuvědomovala, že je spojený s nočními kluby a pitím. Neměli jsme gramofon, ale měli jsme rádio a klavír a v naší rodině vždycky někdo zpíval, hrál nebo tančil,“ popsala své dětství a rodinu.
Již od dětství v Tryonu, malém městečku v Severní Karolíně, Eunice prahla po kariéře koncertní umělkyně. Hudební talent se u ní projevil již v necelých třech letech, když začala hrát na kostelní varhany. Na její hudební vzdělání a rozvoj dokonce přispívali někteří bílí obyvatelé města.
Přesto se její rodiče na jednom z jejích prvních sólových koncertů dočkali ústrku od jedné bělošské rodiny. Vyžadovali, aby jim příbuzní talentované jedenáctileté muzikantky uvolnili místo v první řadě. Eunice naopak trvala na tom, že nevystoupí, pokud se rodiče nevrátí na svá místa, za což sklidila posměch.
sny o koncertní kariéře
Jejím vysněným nástrojem se místo varhan stal klavír. Zpočátku se zdálo, že Eunice díky ročnímu stipendiu na vyhlášené newyorské hudební konzervatoři Juilliard School Of Music své ambice koncertní umělkyně naplní. Finančně náročné studium musela bohužel přerušit. A nejenom kvůli penězům.
Na Juilliardu se setkala s řadou předsudků a systémovým rasismem. Později zmínila, že často slýchala doporučení učitelů, že jejím místem je svět blues, nikoliv kantáty J.S. Bacha. Zkusila pokračovat na Curtis Institute Of Music ve Philadelphii, ale tam ji odmítnou. Přijímací komise nebyla její interpretací Mozarta a Beethovena tak ohromena jako předchozí učitelé. Nejspíše ji odmítli i na základě rasového klíče. Mladičká Waymon je neúspěchem nesmírně zklamaná a zcela ztratí další motivaci ke studiu.
„Lidé z celého města vybírali peníze, aby mě mohli poslat do školy. V osmi letech jsem už chodila na hodiny klasického klavíru a chtěla jsem se stát koncertním klavíristkou. Ale to se mi nepodařilo. Vystudoval jsem střední školu a mé formální vzdělání tím skončilo,“ shrnula v interview z roku 1969.
atmosféra modrých světel a smutných vzpomínek
Koncem padesátých let se přestěhovala do New Yorku. Tehdy pochopila, že je černoškou v zemi, kde vládnou běloši („zabíjejí nás jednoho po druhém“), a jako žena žije ve světě ovládaném muži („kéž bych věděla, jaké to je být svobodná“). Z obav, aby se její maminka nedozvěděla, kde zpívá a hraje na piano, přijímá v jedenadvaceti umělecké jméno Nina Simone. Vystupuje po barech a nejrůznějších zaplivaných pajzlech.
Navzdory příšernému prostředí jsou její vystoupení vnímána jako klavírní recitály. Záhy si získají pověst hudební události, během níž „Nina vnáší na pódium atmosféru modrých světel a smutných vzpomínek,“ jak napsal jeden hudební kritik.
To, co ji asi nejvíce celý život pohánělo, byla divokost. Ohromující divokost projevu Simone totiž vynesla z barů ve Filadelfii na pozici královny „Bacha, boogie a bebopu“, jak jednou elegantně napsal spisovatel Herb Boyd. Navzdory tomu, že ji její blízcí jinak popisovali jako strašně nejistou, osamělou. Prý se bála, že se lidem nebude líbit, co dělá. Nějak se to projevilo v tom, že byla vůči ostatním lidem tvrdá, silná, a působila v duchu nepleťte se do toho, já vím, o čem zpívám.
Její verze I Loves You Porgy zněla v rozhlasovém pořadu třikrát za sebou
Za svoje velké vzory považovala pianisty Arta Tatuma, Oscara Petersona a Horace Silvera a dokonce i saxofonistu Johna Coltranea, trumpetisty Dizzyho Gillespieho a Milese Davise. Navíc si vždy byla jistá tím, že má unikátní styl zpěvu a klavírního doprovodu: „Vím, že jsem jiná, ale nepřemýšlím o tom. Když se na to podíváš, lidi nechtějí, abys byl odlišný. Být nadaný znamená být jiný. U mě se to projevilo ve hře na klavír. Jsem za to opravdu vděčná. Jsem si toho velmi dobře vědom. Styl a to, co jsem hrála, jsem prostě já.“
První nahrávací smlouvu jí nabídnou Bethlehem Records. Na debutovém album Little Girl Blue (spotify link) z roku 1958 má i první TOP 20 hit I Loves You, Porgy. Filadelfský rozhlasový moderátor Sid Marks ji ve svém pořadu The Mark Of Jazz zařadil někdy i třikrát nebo čtyřikrát za sebou. Pro značku nahraje dohromady čtrnáct písní, které zrekapitulovala kolekce Mood Indigo: The Complete Bethlehem Singles (2018, Bethlehem Records).
V letech 1959 – 1964 patří do stáje Colpix Records. Poté přechází k labelu Philips a nejlepší éru zažívá u RCA Victor v letech 1967 – 1974. V tomto období pořídí svoje klasické písně Don’t Let Me Be Misunderstood (později proslavené anglickými The Animals), Sinnerman, Feeling Good a I Put A Spell On You.
jsi mladá, talentovaná a černá
Na počátku šedesátých let 20. století se Nina stává díky svému podmanivému hlasu, který dokázal ohromit i svádět zároveň, součástí boje za občanská práva Afroameričanů. Mezi její přátele patří například básník Langston Hughes, esejista James Baldwin nebo spisovatelka Lorraine Hansberry, která Ninu inspirovala k napsání písně To Be Young, Gifted And Black.
Pod dojmem pumového atentátu z roku 1963 v baptistickém kostele v Birminghamu, při němž mj. zahyne právník a aktivista na poli občanských svobod Medgar Evers a několik malých černošských dětí, Simone složí slavnou Mississippi Goddam.
Báseň svého přítele Langstona Hughese The Backlash Blues z roku 1966 zhudebnila ve stejnojmenné písni, která se poprvé objevila na jejím albu Nina Simone Sings The Blues (spotify link) z roku 1967. „Jednou mi řekl. Nino, pokračuj v práci, dokud ti neotevřou dveře!“
„A ty víš, že je napůl šílená a proto chceš být u toho.“
Když v roce 1969 nazpívá píseň Suzanne coby titulní píseň alba To Love Somebody (1969, RCA Victor, spotify link) je zřejmé, jak moc se její soukromý život začíná shodovat s textem Leonarda Cohena: „Víš, že je napůl šílená a proto chceš být u toho.“
V dalších letech je Simonina kariéra smýkána a ovlivňována špehováním a pronásledováním FBI. Samozřejmě se objevilo také obvinění z krácení daní. K tomu musíme přičíst její megalomanství, projevy duševní choroby a celkově podivného chování, což bylo později přičítáno její nastupující schizofrenii.
Její životní osud začal připomínat peklo – rozvrácené a zmatené. Pokouší se o sebevraždu, holduje pití. Udělá několik špatných finančních rozhodnutí. Pak tu jsou také milenci, kteří ji jen využívali. Rovněž začala být frustrovaná z přístupu černošského publika. Nedokázala pro ně již zpívat. Měla pocit, jakoby ji slova písní pálila v hrdle.
Niny politická angažovanost vrcholí na přelomu šesté a sedmé dekády minulého století. Tehdy nahrála například píseň Four Women a již dříve zmíněnou To Be Young, Gifted And Black.
Opustila USA a byla frustrována z hledání nového domova
V roce 1973 Nina Simone raději opustila svou rodnou zemi, než aby se vzdala své umělecké integrity. Nejdříve žije na Barbadosu, poté v africké Libérii, Amsterodamu a nakonec se přesouvá do Francie, kde frustrovaná umírá v roce 2003 po záchvatu mrtvice.
Vraťme se ale na začátek roku 1978. Tehdy jí Creed Taylor, majitel labelu CTI Records, vyprodukuje jednu z jejích zásadních dlouhohrajících kolekcí celé kariéry. Materiál pro album Baltimore (1978, CTI Records, spotify link) vznikal v bruselském studiu.
Pocit osamění a vykořenění se promítl i do LP desky Fodder On My Wings (spotify link) z roku 1982 u francouzské značky Carrere Records. Přesto jde o poměrně zajímavý historický dokument. Napsala si většinu písní a textů. Sama si je i zaranžovala a nahrála s vlastní kapelou. Tato role ji evidentně těšila. Mezi písněmi jsou její osobní vzpomínky na otce nebo karibské ostrovy Trinidad a Tobago, které navštívila. Bohužel převládají spíše niternější témata nastupujícího psychického trápení.
epizoda s účastí na bratislavské Lyře 1981
V roce 1981 měla Simone koncertovat i v Československu na tehdejším festivalu Bratislavská lyra. Okolo jejího vystoupení dodnes panuje mnoho dohadů a nepřesných informací.
Faktem je, že Nina přistála na pražské Ruzyni o den později, než bylo domluveno a jak měla předběžně zajištěné letenky. Praxe totiž byla taková, že zahraniční hvězdy přijely do Bratislavy den před svým vystoupením a odjížděly následující den po koncertu. S sebou měla přepravní bednu, v níž ležel její německý ovčák. Působila poměrně zmateným dojmem a pořadatelé nabyli dojmu, že je pod vlivem drog.
Pragokoncert ji z Prahy do Bratislavy dopravil v aerotaxi, když před tím museli nechat z letadla vymontovat sedačku, aby bylo místo pro bednu se psem. Na sobě měla kožich, náhrdelník z perel a těsně přiléhající trikot černé barvy, Což mohlo z dálky působit dojmem, že je pod kožichem nahá. K vystoupení nakonec nedošlo a Nina z Bratislavy odlétla zpět do Francie.
tvůrkyně hudby hnutí za občanská práva
Nina Simone po sobě zanechala rozsáhlé hudební dědictví odrážející afroamerická traumata. Nina nebyla konvenční. Nedělala kompromisy ve svém vzhledu ani postoji. Básník Gil Scott-Heron měl pravdu když o ni prohlásil, že byla hrdá na svoje kořeny ještě dříve, než to bylo moderní.
Oblékala se do afrických šatů, její afro tu bylo dříve než u ostatních umělkyň. Odmítala se podřídit požadavkům manažerům hudebních vydavatelství, aby se přizpůsobila určitému vzhledu a zvuku, jaký bílá Amerika očekávala.
Nově se definovala jako tvůrkyně „hudby hnutí za občanská práva“ s písněmi jako Mississippi Goddam z roku 1964 o rasově motivovaných vraždách a Backlash Blues s přímočarým obviněním: „Zvyšujete mi daně, zmrazujete mi platy a posíláte mého syna do Vietnamu.“
„Nahrála jsem a vydala třicet devět gramofonových alb. Více jak sedmdesát dalších jsou pirátská vydání, z nichž jsem nikdy neměla ani cent,“ zhodnotila svoje působení v hudebním průmyslu.
