Naposledy aktualizováno: 22.3.2019
Billie Holiday (7. 4. 1915 – 17. 7. 1959) patří společně s Ellou Fitzgerald mezi nejvlivnější jazzové a bluesové zpěvačky všech dob. Osobní trápení a bolesti promítla do řady smutných písní, které dojímají i současné jazzové fanoušky.
Vše, o čem zpívám, vychází z mého života a osobních pocitů
Soukromý a umělecký život Billie Holiday byl poznamenán řadou neurovnaných partnerských vztahů a závislostí na heroinu a alkoholu. Mnohé naznačuje i jedno její vyjádřeni: „Jsou dvě blues. Jednomu můžeme říkat šťastné a tomu druhému smutné. Pro mě je blues směsí obou poloh. Záleží na každém z nás, jak se momentálně cítíme. Vše, o čem zpívám, vychází z mého života a osobních pocitů.“
V úvodu autobiografie Lady Sings The Blues se o jejím narození a rodičích, byť nepřesně a nepravdivě, můžeme dočíst dnes již klasické: „Taťka a mamka byli ještě děti, když se vzali. Jemu bylo osmnáct, jí šestnáct a mně tři.“. Faktem je, že se Billie narodila 7. dubna 1915 ve Philadelphii jako nemanželská dcera. V matrice je zapsána jako Eleonora Fagan.
Mám pocit, jako bych ani nebyla zpěvačka
Jejím velikým pěveckým vzorem byla bluesová zpěvačka Bessie Smith a také trumpetista a zpěvák Louis Armstrong. Zpěvem si začala vydělávat na živobytí od patnácti let. V osmnácti ji objeví významný hudební impresário John Hammond. Vyprodukuje její první nahrávku Your Mother’s Son-In-Law, na které zpívá za doprovodu skupiny klarinetisty Bennieho Goodmana.
Dalších šest let má na repertoáru výhradně tehdejší standardní swingový a taneční repertoár. Natáčí a vystupuje s combem Teddyho Wilsona, velkými orchestry Counta Basieho a Artieho Shawa. Zvláště dochované nahrávky s Basiem patří mezi to nejlepší z jejího „zlatého“ pop období.
Billie si tehdy vytvoří jedinečný styl zpěvu, který často jakoby kopíruje hlasy dechové sekce. Sama k tomu říkala: „Mám pocit, jako bych ani nebyla zpěvačka. Když zpívám, cítím se, jako bych byla jen dalším dechovým nástrojem v orchestru.“
Po ročním spolupráci opouští v roce 1939 big band Artieho Shawa. Tehdy byla první afroamerickou zpěvačkou, která zpívala s kapelou složenou výhradně z bělochů. V průběhu turné po jihu USA musí čelit množství rasových útoků a urážek.
ani slovo o lynčování
V té době se jí dostane do rukou poema Strange Fruit, kterou napsal a zhudebnil židovský učitel Abel Meeropol. Ačkoliv v básni není ani slovo o lynčování a rasismu, Strange Fruit nás konfrontuje s nepředstíranou hrůzou rasistického lynčování černochů na americkém Jihu.
Tříminutová píseň je ve své upřímnosti otevřenější a silnější než jakákoli fotografie. A přesto si většinová veřejnost koupila několik milionů jejích výlisků na gramodeskách, místo aby se od ní distancovala nebo se od ní odvrátila. Stala se veřejným zprostředkovatelem utrpení a rozhořčení.
Jazzový kritik Ralph J. Gleason v písni dokonce viděl metaforu pro celý zpěvaččin život. „Opravdu šťastná byla jen když zpívala,“ napsal. „Zbytek času byla jakýmsi živým převtělením smyslu textu k písni Strange Fruit, nepovlávala na topolu, ale na tenkých vlásečnicích, jež ji spojovaly s okolním nepřátelským světem.“
Na přelomu třicátých a čtyřicátých let je Billie na vrcholu popularity. Mezi její přátele patří Harry Belafonte, Frank Sinatra a především saxofonista Lester Young, který ji dává přezdívku Lady Day. S popularitou bohužel nastupuje těžká drogová závislost…
Tvrdá odplata úřadů
V roce 1947 je Holiday poprvé zadržena za užívání a držení drog. Je odsouzena k jednomu roku vězení. Zároveň přichází o tzv. kabaretní licenci. Nemůže veřejně vystupovat tam, kde je naléván alkohol.
Trest je jí o čtvrtinu zkrácen za dobré chování. V té době se začíná hroutit její osobní i profesní život. Billie se definitivně propadá do závislosti na heroinu. Přes několik pokusů nejbližších přátel o umělecký návrat se její kariéru nedaří znovu nastartovat.
Někdejší nádherná žena s podmanivým hlasem je devastována jednou z nejhorších drog. Heroin byl tehdy drogou chudých. Celá jedna generace vynikajících mladých černošských hudebníků jím byla zdecimována.
Trumpetista Miles Davis přičítá prohlubující se heroinovou závislost jejímu tehdejšímu partnerovi, který zpěvačku údajně udržoval na dávkách úmyslně, aby ji mohl lépe ovládat a zneužívat.
Smutný závěr kariéry
V první polovině padesátých let jí vychází díky nahrávací smlouvě s producentem Normanem Granzem několik zajímavých jazzových alb s novými nahrávkami na labelu Clef Records patřícím pod Verve Records.
Tehdy se prosazuje formát dlouhohrající desky, tzv. klasické elpíčko na rychlost 33 a 1/3. Hudební nakladatelství jako Columbia Records na nich vydávají především kompilace předchozích nahrávek, pořízených ještě na šelakových deskách na rychlost 78.
Smutným faktem je, že Holiday z reedic starších nahrávek nedostane prakticky žádné tantiémy. Podle americké společnosti BMI zastupující práva autorů si v roce 1958 přišla na pouhých jedenáct amerických dolarů.
Pro naše čtenáře je z nové série LP desek určitě nejzajímavější album Billie Holiday Sings z roku 1952. Nejprve vyšlo u labelu Clef Records a o čtyři roky později, doplněné o čtyři skladby, jej znovu vydávají Verve Records pod názvem Solitude (spotify link).
Billie na něm doprovází několik zkušených muzikantů, jako jsou pianista Oscar Peterson, trumpetista Charlie Shavers, kytarista Barney Kessel, tenorsaxofonista Flip Phillips nebo basista Ray Brown. Kdysi dávno, někdy v roce 1977, Solitude vyšlo s úplně jiným obalem – a pod názvem In Memoriam Billie Holiday – také u československého Supraphonu.
vzor mnoha současných mladých umělců
Billie Holiday umírá 17. 7. 1959 ve věku čtyřiačtyřiceti let v nemocnici za poměrně nevyjasněných okolností. Miles Davis ve svých pamětech přirovnává její úmrtí ke smrtí Charlieho Parkera. Tvrdí, že oba drogově závislí umělci ve vězení procházeli absťákem, při kterém se zpotili a díky špatnému zacházení prochladli a zemřeli.
Zaslouženě zůstává, i přes její smutný a tragický lidský osud, hudebním i pěveckým pojmem. Její zvláštní barva hlasu, způsob frázování, vibrato a schopnost vcítit se do interpretovaného textu, jsou jedinečné a vlastně nenapodobitelné.
Svůj obdiv a úctu k Billie vyjádřil za všechny i její dlouholetý přítel Sinatra: „Největší hudební vliv na mě měla a stále má Billie Holiday, jíž jsem poprvé slyšel v klubech na 52. ulici na počátku třicátých let.“
Za svůj vzor ji považuje mnoho současných mladých umělců. U příležitosti stého výročí jejího narození a k uctění její památky připravili v New Yorku řadu vzpomínkových akcí.
