Naposledy aktualizováno: 28.11.2017
Kytarista Django Reinhardt (23. 1. 1910 – 16. 5. 1953, narozen jako Jean Baptiste Reinhardt) byl první evropskou jazzovou hvězdou. Vytvořil vysoce originální tvůrčí a interpretační styl, jenž na celé dvě desetiletí poznamenal charakter francouzského jazzu. Jako snad jediný Evropan tehdy ovlivnil i jazzové kruhy v Americe.
Díky vážnému zranění vynalezl Unikátní hráčský styl
Django Reinhardt se narodil v belgickém Liverchies v rodině romského cirkusáka. Dětství strávil kočováním v maringotce po Korsice, Itálii a Severní Africe. Později se s matčinou částí rodiny usadí ve Francii. Již ve dvanácti hraje na banjo, housle a kytaru.
Od roku 1923 se etabluje na pařížském předměstí Porte de Choisy a doprovází různé akordeonisty (mj. Guérin). Vystupují po zdejších barech a tanečních sálech. Reinhardtova první nahrávka vznikla v roce 1928 jako banjový doprovod akordeonisty Jeana Vaissada. Na prvních jeho šelakových deskách na rychlost 78 je uváděn jako Jiango Reinhardt.
Měl dokonce nastoupit do orchestru Jacka Hyltona. Reinhardtův unikátní styl hry na kytaru byl výsledkem vážného úrazu při požáru jeho maringotky v roce 1928. Popálil se po celém těle. Přežil jen díky péči lékařů. Více než rok strávil na nemocničním lůžku. Ztratil hybnost prostředníčku a prsteníčku levé ruky. Pro pravorukého kytaristu šlo o téměř nepřekonatelný handicap. Djangovi ale nezabránil, aby dosáhl jedinečné virtuozity.
Upravil si kytarovou techniku a vyvinul pozoruhodný jazzový styl, především díky poslechu nahrávek Joea Venutiho, Louise Armstronga a Dukea Ellingtona. Sice nikdy neuměl psát a číst notový záznam. To mu ale nebránilo, aby nemohl realizovat vlastní hudební představy a muzikantské cítěni, jež vycházelo z cikánského melodického pojetí . Až v dospělosti se konečně naučí alespoň psát a číst francouzsky.
První období spolupráce se Stéphanem Grappellim
Po vypuknutí hospodářské krize se protlouká s různými příležitostnými kapelami, mj. jako člen ochestru Léona Volterryho, po Azurovém pobřeží. V roce 1931 se rozhodne zkusit štěstí v Paříži. První angažmá získá v kabaretu Croix du Sud. Doprovází zdejší hvězdu zpěváka Jeana Sablona a hraje se skupinou Louise Vola.
Když se mu naskytne příležitost vystupovat v kabaretu Claridge, neváhá. Zde se poprvé potkává s houslistou Stéphanem Grappellim. Byl to klíčový okamžik v jeho kariéře. V roce 1934 se stává členem Quintette du Hot Club de France. V kvintetu s ním hrají Grappelli, basista Louis Vola, kytarista Roger Chaput a další kytarista, Djangův bratr Joseph.
Kvintet nahrál za podpory hudebního kritika Huguese Panassieho více než padesát skladeb pro společnosti Decca, Gramophone a Panassieho vlastní label Swing. Brzy se stávají senzací a nejslavnějším jazzovým uskupením v předválečné Evropě. Zvláštností této hudební formace bylo využívání těl strunných nástrojů jako perkusí. Zcela novátorský byl také koncept jedné sólové kytary, hrající za podpory dvou doprovodných.
Již tehdy na jejich gramodeskách dominovaly Reinhardtovy úchvatné jednostrunné běhy. Byla mezi nimi i nahrávka skladby I’ll See You In My Dreams od Guse Kahna – zřejmě nejlepší příklad Djangova improvizačního umění. Společně s ní pořídili snímky i původních skladeb jako Nuages či Djangology. Nechyběly ani klasické balady Ain’t Misbehavin a Shine.
Před vypuknutí Druhé světové války kvintet pravidelně vystupuje, natáčí gramofonové desky a také spolupracuje s americkými jazzmeny – houslistou Eddiem Southem (Daphne), saxofonistou Colemanem Hawkinsem (Hoagy Carmichaelova Star Dust), multiinstrumentalistou Bennym Carterem, trumpetistou Rexem Stewartem (Montmarte) a Louisem Armstrongem.
Začátek celosvětového konfliktu skupinu rozdělí. Kapela je v tu dobu na turné v Anglii. Grappeli se rozhodne zůstat v Británii, zbytek se vrací do Francie. Quintette du Hot Club de France doplní klarinetista Hubert Rostaing.
Období nacistické okupace Francie
V období nacistické okupace Francie Djangova hudební aktivita nepolevila. vyrážel hrát jako sólista nebo se svým novým kvintetem. Navštívil Severní Afriku a podnikl koncertní šňůru po neutrálním Švýcarsku.
Díky nepravidelnému koncertnímu zápřahu složil řadu vlastních skladeb (Swing 41, Belleville, Minor Swing nebo Manior de mes reves). Pod uměleckým pseudonymem Claude Laurence psal hudbu k několika filmům.
Poválečná cesta s Grappellim do USA
Po válce Django Reinhardt znovu spolupracuje s Grappellim, za kterým přijíždí do Londýna. V roce 1946 spolu odlétají do USA, kde nahrávají a vystupují s Dukem Ellingtonem. Django začíná hrát na elektrickou kytaru. V roce 1947 vychází gramodeska se skladbami Moppin‘ The Bride / Mano. Django si na něm vyzkoušel nejmodernější bebopové postupy.
Z USA se ale po krátké době vrací do Francie. V dalších dvou letech koncertuje po západní Evropě a v ₅íme během let 1949 – 1950 natáčí studiový materiál s asi pěti desítkami skladbami, z něhož se některé nahrávky později objeví na nejzajímavějším Reinhardtově albu Djangology (spotify link).
V této éře s ním opět hraje houslista Grappelli a doplňují je dvě rytmická tria složená z italských studiových hudebníků. Na druhé straně vinylové verze LP desky Django Reinhardt In Rome 1949-1950 jsou snímky, na nichž Django hraje na elektrickou kytaru. Jsou bohužel jen slabým odvarem jeho nejlepších předválečných nahrávek a postrádají jejich novátorský charakter.
Na přelomu čtvrté a páté dekády minulého století se nakrátko hudebně odmlčí. Vedle rybaření se začal realizovat jako malíř. V roce 1951 se Django Reinhardt prakticky stahuje do soukromí. Vystupuje příležitostně jen v nově otevřeném klubu Saint-Germain.
Na začátku roku 1953 podnikne několik cest za Grapellim do Bruselu, kde společně odehrají pár klubových koncertů. Těsně před začátkem světového turné, jež zorganizoval americký impresário Norman Granz, je stižen mozkovou mrtvicí. Umírá 16. května 1953 nedaleko Fontainebleau.
Reinhardtův odkaz žije v mnoha pozdějších akustických jazzových kytaristech. Snad nejvýrazněji v Britovi Dizovi Disleym, který doprovázel Stéphanea Grappelliho v šedesátých letech. A pak tu je Biréli Lagrène, další virtuóz z romské populace a původem Sinto. V roce 1987 nahrál zajímavou desku Inferno (Blue Note, spotify link).
