Naposledy aktualizováno: 6.9.2018
Jamajský ska, rocksteady, dub a reggae zpěvák, kytarista, skladatel, politický aktivista a vášnivý milovník kopané Bob Marley (6. 2. 1945 – 11. 5. 1981, narozen jako Robert Nesta Marley) se již za svého života zařadil mezi výrazné světové kulturní a politické osobnosti 20. století.
Zamlčované problémy tzv. Třetího světa
Svými písněmi a politickou činností se Bob Marley zasloužil o nárůst zájmu občanů euroatlantické civilizace o dění v rozvojových zemích. Upozornil na sociální a ekonomické problémy tzv. Třetího světa.
Marleyho životní filozofie, vycházející z rastafariánství, víry v dobro a mírové řešení problémů mezi lidmi a národy, přetrvala i do třetího tisíciletí. Jeho odkaz stále nabývá na významu a je zřejmě vlivnější, než byl v době, kdy Marley umíral v miamské nemocnici na rakovinu.
Dnes se zcela běžně používají Bobovy slavné slangové výrazy Babylon System nebo Rat Race, kterými si pojmenoval společenský řád a snažení lidí o přežití v něm. Mezinárodní organizace Amnesty International, celosvětové hnutí, které monitoruje porušování lidských práv a iniciuje kampaně proti jejich porušování, přijala Marleyho skladbu Get Up, Stand Up za svoji neoficiální hymnu.
chmurná otrokářská historie souostroví Velké Antily
„O jamajské – západoindické – společnosti je však třeba mít na paměti, že byla otrocká. Historicky jediná zcela otrokářská kultura.“ (John Hearne, jamajský spisovatel, novinář a pedagog). Za chmurnou historií souostroví Velké Antily v Karibském moři stojí otrokářství. Jeho třetí největší ostrov Jamajka byl centrem obchodu s otroky od španělského dobytí pod vedení Kolumba v roce 1494 až do zrušení otroctví v roce 1834.
Bohatství země a společenské postavení je dodnes, Jamajka vyhlásila samostatnost v rámci Commonwealthu 6. srpna 1962, v držení bělošské menšiny. Více než tři čtvrtiny z dva a půl milionu černošských a mulatských obyvatel ostrova jsou potomky otroků, kteří byli donuceni pracovat na plantážích za těch nejpotupnějších podmínek, jaké si lze představit.
Jah a Štiplavý odér gandži
To, že se ostrovu v posledních několika dekádách vyhnuly rasové bouře, jaké vzplály v losangeleském Wattsu a jinde v USA, může mít něco společného s rozšířeným kouřením gandži (mimořádně silné konopí). Je zjevně důležitá pro většinu obyvatel. Mezi nimi žije již od třicátých let 20. století skupina Rastamenů, kteří mají v úctě, jako svého Boha (Jah), někdejšího etiopského císaře Haile Selassieho. Nedotknou se alkoholu ani obyčejného tabáku a marihuanu chápou coby zdroj moudrosti a postoje k životu. Nejde jim o to, aby se „sjeli“.
Rastafariánská životní filozofie – zosobněná pozdravem „Mír a láska“ – byla dlouho symbolem přístupu mnoha ostrovních muzikantů k dvěma nejrozšířenějším jamajským hudebním žánrům reggae a ska. Cílem obvykle bylo nazpívat a vydat chytlavou píseň na vinylovém singlu, ale třeba i na acetátu, jež se po několika přehráních znehodnotil, které by se ujali potulní disc-jockeyové a pouštěli ji na svých mohutných mobilních aparaturách. Právě tyto Sound Systems jsou páteří jamajské hudby. Při přehrávání desek DJs do mikrofonu různě skandují a také povzbuzují tanečníky.
Jamajský hudební byznys charakterizovaly pirátství a krádeže nahrávek
Tihle hudební nadšenci samozřejmě nikdy neměli ponětí, kolik desek prodali; a o nějakém vyplácení honorářů si mohli nechat zdát. To je důvod, proč se pirátství a krádeže nahrávek staly v jamajském hudebním byznysu spíše pravidlem. Již v padesátých letech zavedli jamajští hudební producenti praxi, kdy za nějakých dvacet jamajských dolarů (asi deset britských liber) koupili veškerá práva k zajímavé písničce a navrch její master. Když se z ní stal hit, tak ji do Karibiku, případně jinam, rozšířili v nové verzi, kterou nahrál úplně jiný umělec a její autor z toho „neměl ani vorla“.
Zmatkům nahrávala i tamní dlouholetá tradice, že si některé lisovny přivydělávaly systémem “jedna pro tebe, jedna pro mě”. Což znamená, že nezávislá nahrávací společnost, která nevlastnila lisovnu desek, nikdy nevěděla, kolik kopií desky bylo vyrobeno. Systém distribuce byl takový, že se maloobchodníci neobtěžovali pídit se, zda krabice s deskami pochází z legálního zdroje.
Gramodesky s jamajskou hudbou šířily i obchody, jejichž majitel mohl být interpretem i producentem vlastních nahrávek. Jeden takový stál na King Street, rušné ulici Kingstonu. Vlastnili ho společně členové ska a roots reggae tria The Wailing Wailers (zpěvák, kytarista a skladatel Bob Marley, kytarista, klávesista a zpěvák Peter „Tosh“ McIntosh a baskytarista, zpěvák a hráč na conga Bunny „Wailer“ Livingston). Před krámem stály repro bedny, z nichž se celé dny valily ukázky nejnovější hudby.
Drby a zkazky
Bylo by dobré přehodnotit některé aspekty Marleyho života. Během let se objasňují určité části Bobova mýtu. Protože mnoho z toho, co si myslíme, že o něm víme, je založeno na báchorkách. Velká část historie jeho života až do první poloviny sedmé dekády minulého století jsou totiž drby.
Jsou to zkazky, které přerostly v legendy a nakonec byly přijaty jako určitý druh pravdy, pravdy, která se liší podle toho, kdo ji vypráví. Budeme si muset počkat, až se najde historik, který se pokusí vše uvést na pravou míru za pomoci hodnověrných materiálů.
Začátky v chudinském ghettu trenchtown
Bob Marley se narodil jako syn bílého vojína britské armády – „pamatuju si, že jsem ho viděl jen dvakrát, když jsem byl malý“ – a černé Jamajčanky, která zpívala v místní Apoštolské církvi. Zpívat do kostela chodil i Bob. Nevadilo mu to, přesto ho přitahovala úplně jiná hudba.
„Měl jsem raději taneční hudbu. Poslouchal jsem Rickyho Nelsona. Elvise, Fatse Domina… takové věci byly mezi jamajskými dětmi v padesátých letech populární,“ vyprávěl na prvním britském turné. „Jediná rozhlasová stanice, kterou jsme poslouchali, a vysílala v angličtině, byla z Miami. Ještě před Castrovým převratem, ale i po něm, jsme dávali přednost spoustě latinskoamerických stanic, většinou z Kuby,“ doplnil Marley.
Počátky jeho hudební kariéry můžeme vystopovat již v roce 1956, kdy se společně s matkou stěhuje do Kingstonu. V místním chudinském ghettu Trenchtown se seznámí se synem matčina nového životního partnera Nevillem Livingstonem, jemuž kamarádi neřekli jinak než Bunny Wailer.
První singly u Coxson Music City
O šest let později nazpívá první vlastní skladbu Judge Not, jež se stane místním hitem. Na etiketě singlu vydaného kingstonským labelem Coxson Music City je Marleyho příjmení zkomoleno na Morley, ale pro něj byl v té době určitě důležitější první honorář ve výši dvaceti liber.
Bob pro Coxson nahraje ještě několik písní. Mezi nimi One Cup of Coffee a Terror. „Po odchodu od Coxson Music v roce 1969 jsme už od nich nedostal žádný honorář – a písničky, které jsme pro něj udělali, se přitom stále prodávají. Udělali jsme pro něj třicet nebo čtyřicet nahrávek a většina z nich se prodávala velmi dobře,“ popsal svoji (nikoliv jedinou) hořkou zkušenost Marley.
„Tak jsem si řekl, že bych měl dát dohromady skupinu.“
Marley potkává Petera McIntoshe, jenž má přezdívku Tosh. „Největší vliv na mě tehdy měli Drifters – Magic Moment, Please Stay, tyhle věci. Tak jsem si řekl, že bych měl dát dohromady skupinu.“ Společně s Toshem, a kamarádem Nevillem (Bunny Wailerem), založí ska skupinu The Teenagers, jejíž název se po několika změnách ustálil na The Wailing Wailers. Necelý rok v ní také zpívá Junior Braithwaite a zpěvačky Beverley Kelso a Cherry Smith.
Producent Coxson Dodd, a majitel nahrávacího studia Studio 1 (přezdívaný Tamla Motown reggae), se jednou zmínil, že Braithwaite byl mnohem lepším zpěvákem, než ti tři. Nazpíval hlavní vokál v písních Don’t Ever Leave Me, Habits, Straight And Narrow Way a It Hurts To Be Alone. Bob Marley se k Doddovu hodnocení později vyjádřil: „Junior zpíval vysoko. Teprve dnes si začínám uvědomovat, že zněl jako jeden z Jackson Five. Když odešel, museli jsme hledat zvuk, který bychom Bunny, Peter a já zvládli.“
V roce 1964 mají Wailing Wailers první národní hit se ska skladbou Simmer Down. „Singl měl doslova raketovou dráhu,“ vyprávěl později Bob. „Ale nikdo mi neřekl, kolik se ho prodalo… to byla soukromá věc producenta. Nepamatuju si, kolik mi za Simmer Down zaplatili, protože když vám dají peníze, neřeknou vám, za co to je.“ Rok poté vychází u Coxsona Dodda eponymní album. Jde o kompilaci shrnující to nejzajímavější, co pro něj nahráli za poslední dva roky.
Základní trio se pak pokouší psát první společné písně. Díky podpoře hudebního nadšence a kingstonského učitele hudby Joea Higgse se učí hrát na kytary a získávají teoretické i praktické základy zpěvu a kompozice. Marley se živí jako svářeč. Při práci mu do oka vlétne okuj. Zkušenost později zpracuje v písni Night Shift.
V jedenadvaceti odjel do delaware
Bob pak odjíždí za matkou do Wilmingtonu v unijním státě Delaware. Žil tam od 17. února 1966 se svou matkou Cedellou a jejím druhým manželem, podle mnohých dobrosrdečným gentlemanem jménem Edward Booker. Stejně jako většina Marleyho krátkého života, i jeho pobyt v Delaware, byl mnohokrát podroben zkoumání v desítkách článků, blogů, místních zpravodajských relací a dokonce i v dokumentu BBC Radio 4 (Bob Marley: The Chrysler Year).
Ta doba je tolik fascinující, jak to má být. V Delaware je jako ryba ve vodě. Ne na Floridě, v New Yorku nebo v New Orleans. Ale v Delaware. Ten kontrast nemůže být absurdnější. O účelu jeho přestěhování do USA se vždycky vedly dohady. Převládá názor, že si chtěl vydělat pořádný balík peněz, aby si mohl na Jamajce založit vlastní hudební nakladatelství.
V suterénu své matky skládal písničky s kytarou a nahrával hodiny syrových demosnímků na magnetofonové pásky. Důležitější však bylo, že jeho žena Rita, kterou si vzal pár dní před odjezdem do USA, zůstala v Kingstonu. O důvod víc k návratu domů.
Ale podle jeho odpovědí z nedávno nalezeného přepisu výpovědi před imigračním úředníkem ministerstva spravedlnosti, to vůbec nebylo cílem. I když je jasné, že Bob mohl svoje odpovědi záměrně a účelově formulovat.
Bob je totiž také pozvaný na odvody branců do vietnamské války. A snažil se vyhnout vojenské službě. Jamajku mezitím navštívil etiopský císař. Selassieho osobnost a rastafariánská náboženská víra Marleyho osloví a uvěří, že je císařův syn.
„Him seh me voice nuh good, but me songs are.“
Kolem roku 1968 se na scéně objevil americký zpěvák Johnny Nash. Společně s producentem Arthurem Jenkinsem a manažerem Dannym Simsem na Jamajce hledali talenty pro jejich vydavatelství JAD Records (JAD je zkratka z Johnnyho, Arthurova a Dannyho jmen). Bob je zaujal a tak pro ně natočil dostatek materiálu pro celé album, ale ve Státech spatřil světlo světa pouze jeden singl – Bend Down Low…
Přičemž zpěvák údajně řekl svému příteli, jak uvádí Timothy White v biografii Catch A Fire – The Life Of Bob Marley: „Him seh me voice nuh good, but me songs are.“ (Řekl mi, že nemám dobrý hlas, ale moje písničky jsou dobré.). Namísto toho Nash nazpíval Bobovu píseň Stir It Up, kterou nahráli již Wailers, a udělal z ní celosvětový hit. Použil i další Marleyho písně (Guava Jelly, Belly Rub) na svém albu I Can See Clearly Now (1972, Epic Records, spotify link).
Jakousi cenou útěchy pro plodného skladatele měl být tříměsíční pobyt ve Švédsku. Marley tam měl napsat hudbu k filmu o Nashovi. Další náplastí byl anglický singl Reggae On Broadway u CBS. Kvůli Nashovým produkčním zásahům se k němu Bob příliš nehlásil.
„Je to dříč, ale mou hudbu neznal. Nechci Johnnyho Nashe shazovat, ale reggae není zrovna jeho parketa,“ řekl Marley a pokračoval. „Na Jamajce jsme Nashe znali už před jeho příjezdem, ale neměli jsme ho tolik v lásce: Oceňovali jsme, že zpívá hudbu, kterou dělá – byl prvním americkým umělcem, který dělal reggae -, ale nebyl to náš idol. Tím je Otis nebo James Brown nebo Pickett, lidi, kteří na tom pracují tvrději.“ Podle Whiteova svědectví vlastní JAD výhradní práva na dvaasedmdesát „převážně demo skladeb“, které Marley a Wailers nahráli v Kingstonu a v Londýně v letech 1968 – 1972.
Legendární spolupráce s Leem „Scratch“ Perrym
V roce 1969 Marley naváže spolupráci s producentem Leem „Scratch“ Perrym. Ten ho seznámí s bratry Barretovými. Hrají v Leeho kapele The Upsetters. Aston hraje na baskytaru a Carly na bicí. Oba se později připojí jako rytmika k základnímu triu Wailing Wailers. Nějakou dobu to kvůli tomu začalo mezi Perrym (přezdívaném Upsetter) a Marleym aka Tuff Gongem skřípat.
Naštěstí se usmířili a odstartovali legendární spolupráci, z níž vzešla řada zásadních písní, včetně Small Axe a Duppy Conqueror. Podle publicisty Stevea Barrowa „hudba, kterou Scratch natočil s The Wailers, pokračovala tam, kde The Upsetters skončili, a v tomto zvuku Perry položil základ pro veškerou pozdější tvorbu Boba Marleyho.“ Rozloučili se v roce 1971, a přestože to Scratch hořce nesl, že jeho pozici uzurpoval šéf Islandu Chris Blackwell, připravil údajně tucet různých verzí mixů Marleyho singlu Keep On Moving.
Tuff Gong vydává první alba
Odjezd do Švédska Bobovu podnikání v hudební branži neprospěl: „Když jsem se vrátil, bylo to všechno na kaši. Jsem jediný, kdo se o to opravdu zajímá. Na Jamajce se sedí a hulí. To já dělat nebudu: Já se zhulím, ale nerad moc vysedávám,“ postěžoval si.
V roce 1970 Bob spouští již druhou vlastní hudební značku Tuff Gong Records a také obchod s deskami Soul Shack. Nabízí především desky skupin Wailers a Rita And The Soulettes.. Ten první Marleyho label se jmenoval Wailin‘ Soul Records. Skončil hned na začátku, když byl Bunny téměř na rok uvězněn kvůli obvinění z obchodu s gandžou.
Na Tuff Gong vychází, za produkčního dohledu Lee Scratch Perryho, první album Wailing Wailers Soul Rebel. Kolekce je dostupná i mimo Jamajku. V Karibiku debut získává poměrně solidní odezvu a tak logicky přichází zájem ze strany většího labelu. Chris Blackwell, zakladatel anglických Island Records, a potomek jamajské rodiny vlastnící banánové plantáže, se s Wailers domluví na smlouvě, která jim zajistí celosvětovou distribuci.
Skupina pak natáčí písně pro domluvenou debutovou LP desku Catch A Fire (1973, spotify link) u Island Records ve studiích na Jamajce. Při finálním mixu v Londýně se Blackwell rozhodne do původních nahrávek přimíchat party kláves Johna „Rabbit“ Bundricka a kytarové vyhrávky Waynea Perkinse.
„Otrokáři, karta se obrátila. Až vzplane oheň, shoříš.“
Na Britských ostrovech na sebe Wailers poprvé výrazněji upozornili v roce 1966. Tehdy jim Blackwell vydal u Islandu na sedmipalcových vinylech dvě Marleym brilantně zaranžované ska klasiky Put It On (na druhé straně ji doprovázela Love Won’t Be Mine) a He Who Feels It Knows It (s nádhernou soulovou baladickou B-stranou Sunday Morning, srovnatelnou s tím nejlepším od Curtise Mayfielda) – v obou zpívá sólo Bunny Wailer.
V roce 1972 již ale kapela chystá něco, co za pár měsíců otřese světem. LP deska Catch A Fire všem ukázala sílu jamajského reggae. Filigránská souhra bratrské rytmiky umožnila Marleyho proměnu v úplně jiného interpreta – je zajedno se svým uměním a má ho zcela pod kontrolou. Nabízí se přirovnání s těmi nejlepšími soulovými zpěváky Otisem Reddingem a Marvinem Gayem.
Na celosvětovém albovém debutu Wailers je také zdánlivě klidný vzkaz v písni Slave Driver. Přitom jde o buřičské sdělení s obrovským společenským dopadem zvláště ve Spojených státech: „Pokaždé, když slyším kohouta kokrhat, tuhne mi krev v žilách. Vzpomínám si na otrokářské lodi, jak týrali naše duše. Otrokáři, karta se obrátila. Až vzplane oheň. shoříš.“
Ještě v jedné věci bylo Catch A Fire přelomové. Marley poprvé spolupracoval s bělochem v roli producenta. Jeho předchozí natáčení s černošskými producenty skončilo hádkami o peníze. Blackwell se rozhodl mu absolutně důvěřovat. V rozporu s jamajskými zvyklostmi a navzdory radám mnoha lidí poskytl Bobovi zálohu, za kterou album natočil.
Rozpad originálních Wailing Wailers a začátek bobovy sólové kariéry
Původní sestava Wailing Wailers ještě připraví druhou písňovou kolekci – vydanou pod názvem Burnin‘ (1973, Island/Tuff, spotify link). Eric Clapton si z alba vybírá skladbu I Shot The Sheriff a má rázem jedničku na žebříčku.
O Marleym se začíná mluvit a psát. Na první pohled to vypadá, jako by hudební svět náhle objevil na mapě jamajské reggae. Tosh a Bunny Wailer dostávají pomyslnou fotbalovou červenou kartu a ze skupiny, nyní pojmenované Bob Marley and The Wailers, odchází. Jsou nahrazeni sboristkami z I-Three.
Třetí přelomové album u Island má název Natty Dread (1974, Island/Tuff Gong, spotify link). Výrazně zaboduje na žebříčku, když se dostane do první stovky mezi LP deskami. Singl No Woman No Cry postoupí do třetí desítky. Album je silně sociálně vyhraněné. Je na něm zařazena i řízná Them Belly Full (But We Hungry) vyprávějící o plných panděrech a hladových lidech. Horkou a strhující atmosféru červencových koncertů roku 1975 na pódiu divadla Lyceum na londýnské Wellington Street zachytilo album Live! At The Lyceum (1975, Island Records, spotify link).
Rastamanovy vibrace a atentát před festivalem smile jamaica
Následující studiové dílo Rastaman Vibration (1976, Island, spotify link) zaznamenává obrovské úspěchy na obou stranách Atlantiku – osmé místo v USA a patnácté ve Velké Británii. Marley je výhradním autorem všech skladeb, přesto je, z důvodu finančních nejasností okolo jeho zastupování firmou Cayman Music, nechal podepsat svými přáteli, členy rodiny a známými.
Počátkem prosince připravuje vystoupení v domovském Kingstonu. Na Jamajce je hodně rozjitřená politická situace a její obětí se stane i Marley, když je na něj a jeho ženu Ritu spáchán atentát. Bob je zraněný na levé ruce, Rita na hlavě – obě poranění jsou způsobené střelnou zbraní. Přesto o dva dny později na již připravené koncertní akci Smile Jamaica vystoupí. Po koncertě opouští Jamajku a uchyluje se na rok a půl do Londýna.
Exodus do londýna, autobusem po babylonu a jedna láska a mír
Během britského exilu Bob nahraje dvě studiová alba – Exodus (1977, Island, spotify link) a Kaya (1978, Island, spotify link). Na prvním se věnuje politickým otázkám, sexu a víře v život. Na druhém jsou písně více pohodové a doslova provoněné konopím/kayou. V souvislostí s tímto albem se objevují první kritické připomínky, že se Marley zaprodává a již není názorově vyhraněný. Bránil se tím, že písně psal pod vlivem touhy po smíření a ukončení násilností na Jamajce.
Z navazujícího turné pochází vynikající koncertní záznam Babylon By Bus (1978, Island, spotify link). Současně s turné Marley osloví dopisem jamajské politické rivaly a pozve je do Londýna na mírová jednání, jež by měla ukončit vlnu násilností na jeho rodném ostrově. Marley uspěje a připraví další velký kingstonský koncert pod názvem One Love Peace, na kterém si podají ruce zástupci dvou největších jamajských politických stran.
politicka idea panafrikanismu a mírového sjednocení afrických států
V následujících letech Marley přenáší svoje hudební aktivity zpátky na Jamajku. Je prvním, kdo si na karibském ostrově vybuduje hudební studio i s vlastní lisovnou desek. V jeho Tuff Gong Recording Studios také na začátku roku 1979 nahraje komplet Survival (1979, Island, spotify link), na němž představil svoji politickou ideu panafrikanismu a mírového sjednocení afrických států.
Plánoval, že postupně vydá další dva díly pomyslné trilogie. Prvním mělo být album Survival, druhým Uprising (1980, Island, spotify link) a třetím již bohužel posmrtně vydané Confrontation (1983, Island, spotify link). Poslední dvě alba jsou především přehledem Bobových intimních zpovědí, demo náčrtů a záznamem jeho hledání dalšího vztahu k rastafariánské víře a světu.
V roce 1980 sám kompletně zajistí financování jeho koncertního vystoupení v africké Zimbabwe v den vyhlášení její nezávislosti. V průběhu dalších měsíců mu lékaři diagnostikují zhoubný nádor na mozku poté, co zkolaboval při běžném joggingu v parku.
Bob Marley And The Wailers odehrají 29. září 1980 svůj poslední veřejný koncert v americkém Pittsbourghu. Loučí se dávnou písní, napsanou společně s Peterem Toshem – Get Up, Stand Up. Následně zruší zbytek koncertní šňůry. Odletí za lékaři do Německa. Při návratu domů na Jamajku znovu kolabuje. Letecký speciál musí přistát v USA.
Bob Marley umírá 11. května 1981 v Miami na Floridě. Jeho hrob leží v rodné vesnici Nine Miles. Byl zpěvákem světového formátu. Jeho vokál se pokaždé oddělí od ostatních hlasů v refrénech na těch nejneočekávanějších, ale vždy správných místech.
