Naposledy aktualizováno: 8.6.2017
LP deska Money Jungle (1962, United Artists UAS 15017) je výsledkem spolupráce pianisty Dukea Ellingtona, basisty Charlese Minguse a bubeníka Maxe Roache. První na desce zúročil zkušenosti ze své desítky let trvající kariéry pianisty. Rytmika Mingus * Roach odvádí výtečnou práci. Přitom je lhostejné, že se tihle tři nikdy předtím, a ani potom, v nahrávacím studiu jako trio nesešli.
Jazzová klasika, klavírní trio
Dnes si přiblížíme jeden z post-bopových klenotů – LP desku Money Jungle (1962, United Artists UAS 15017). Klavírista Duke Ellington, basista Charlie Mingus a bubeník Max Roach se na ni naštěstí dokázali povznést nad zásadními generačními a stylovými rozpory.
Moderní hudební historie zná řadu alb nahraných třemi muzikanty, tzv. triem. Rockoví fanoušci vzývají svůj klasický formát power tria (kytara, baskytara, bicí) a nedají na své Cream nebo Jimi Hendrix Experience dopustit.
Pro ty z nás, kteří jsme se nechali nadosmrti oslnit a zaujmout jazzem, je tím klasickým komorním triem ono jazzové – ve složení piano, kontrabas a bicí. Množství vynikajících jazzových pianistů nahrávala v triu. Připomeňme si Buda Powella, Arta Tatuma, Billa Evanse, Keithe Jarretta, McCoy Tynera a z novějších jmen například Brada Mehldaua nebo Roberta Glaspera.
Duke Ellington! Charlie Mingus! Max Roach!
Duke Ellington! Charlie Mingus! Max Roach! To nebylo trio, to byl triumvirát hráčských a skladatelských individualit, které se sešly v newyorském studiu Sound Makers na pozvání Duke Ellingtona. V té době neměl podepsanou nahrávací smlouvu. Rozhodl se alespoň nahrát album v komorním jazzovém seskupení.
Myšlenka to byla o to více lákavá, protože do té doby byl Ellington brán coby pianista hrající ve velkých orchestrech. Na schůzce před natáčením nastínil hvězdným spoluhráčům představy o koncepci alba. Zřejmě jim při tom i cosi slíbil, což v den nahrávání nesplnil.
|
|
|
V průběhu frekvence vybublala na povrch řada hudebních i osobních rozporů
Impulsivní a nezkrotný fenomenální basista Charlie Mingus miloval Dukeovu hudbu od prvního okamžiku, kdy ji poprvé uslyšel jako dospívající hoch z rádia. Na nahrávání se svým vzorem se těšil, přestože byl kdysi z angažmá v Ellingtonově orchestru vyhozen pro bitku s jiným členem orchestru.
Max Roach byl uznávaná absolutní bubenická extratřída a z těch tří byl patrně nejvyrovnanější povahy. Byť i on měl nemalé kapelnické a tvůrčí ambice, jež ostatně později naplnil mírou vrchovatou.
Ellington si dopředu připravil seznam skladeb, které chtěl natočit. V průběhu frekvence vybublala na povrch řada hudebních i osobních rozporů mezi hudebníky. Jednou z příčin rostoucího napětí byl výběr pouze Dukeových skladeb, což nesl těžce obzvlášť Mingus. Navíc se ukázalo, že se mu nepozdává Roachova hra na bicí.
Velikáni se nevyhnuli rozporům
Rozpory vyvrcholily při nahrávání titulní skladby Money Jungle. Mingus na ní doslova drtí struny svého kontrabasu. V hněvu donutil nástroj vydávat dosud neslyšené tóny, když využil svoji oblíbenou techniku rozeznívání několika podtónů navíc.
Ellington do toho sází jeden disonantní akord za druhým. Max Roach se marně snaží udržet trio pohromadě svou nedostižnou hrou na činely. Mingus po dotočení skladby opustil i s nástrojem studio. K návratu, a dokončení celého alba, jej přemluvil Duke. Vedle titulní skladby ke skvostům desky rozhodně náleží verze ellingtonovské klasiky Caravan. Skvěle zní i novinky African Flower nebo Wig Wise.
tři báječní muzikanti se nedokázali umělecky zcela propojit
Jedinečné album je zároveň důkazem staré pravdy o pomíjení věcí a z toho plynoucích nedorozumění. Duke Ellington, o více jak jednu hráčskou generací starší než Mingus s Roachem, patřil mezi nejprogresivnější jazzové tvůrce dvacátých a třicátých let 20. století. Mingus byl obdobně oceňován o cca třicet let později.
Přitom všichni tři byli podobně talentovaní a odvážní, navzájem se respektovali a obdivovali – přes to se nedokázali umělecky zcela propojit. Každý byl zkrátka někde jinde. Věčný rozpor mládí a stáří, stability a vývoje, progresivity a rutinérství…
Nejlépe vše vystihl, typicky po svém, Miles Davis při tzv. „blind listening testu“ v redakci Down Beatu dva roky po vydaní LP desky, když mu pustili nahrávku Caravan: „Co bych měl k tomu říct? Je to směšné. Je to takový mišmaš a důkaz, že necítí, co hrají. Vždyť se vůbec nedoplňují. Max s Mingusem spolu samozřejmě mohou hrát. Mingus je skvělý basista a Max je stejně výborný bubeník. Duke s nimi ale hrát nemůže a oni nemůžou hrát s ním. Jak bych měl něčemu takovému přidělit ohodnocení v podobě hvězdiček? Nahrávací společnosti zaslouží nakopat do zadku. Pojďme zorganizovat stávkové hlídky před vydavatelstvími!“
