Naposledy aktualizováno: 28.11.2017
Jedním z otců moderní hry na amplifikovanou foukací harmoniku je Little Walter (1. 5. 1930 – 15. 2. 1968, narozen jako Marion Walter Jacobs). Jeho instrumentální dovednosti přetvořily a nově definovaly povahu městského blues.
Setkání dvou bluesových legend ve studiové kapele labelu Ora Nell
Díky svým instrumentálním dovednostem a emocionálnímu náboji sdělení definoval Jimi Hendrix bluesové harmoniky Little Walter standardy bluesové hry na foukací harmoniku pro všechny, kteří ho následovali.
Narodil se jako syn Beatrice a Adama Jacobsových v Alexandrii ve státě Louisiana. Již ve dvanácti letech zažil koncertní premiéru v jednom z neworleanských klubů. Do Chicaga dorazil přibližně v roce 1947. Zřejmě nespěchal. Cesta mu trvala pět let se zastávkami v Monroe v Louisianě, Heleně v Arkansasu (tam pobyl celé tři roky), Memphisu a St. Louis.
Ačkoliv je známí jako hráč na foukací harmoniku, zpěvák a skladatel, po příchodu do Chicaga hrál nejprve na kytaru. Vystupoval s Big Billem Broonzym, Tampa Redem a Memphis Slimem. K přelomovému setkání s jinou legendou chicagského elektrifikovaného blues, kytaristou a zpěvákem Muddy Watersem, došlo v roce 1948. Seděli společně ve studiové kapela a doprovázeli zpěváka a kytaristu Jimmyho Rogerse. Tehdy hrál Little Walter na harmoniku stále klasickým stylem.
Rok předtím se Little Walter, ještě s kytaristou Othumem Brownem, propracoval – u dávno zapomenutého vydavatelství Ora Nelle, sídlícím na Maxwell Street, na níž po příjezdu do Větrného města poprvé vystupoval s Broonzym – k natočení své první šelakové desky na 78 rpm. Na A stranu dali Brownovu Ora-Nelle Blues. Na béčku je Walterova I Just Keep Loving Her.
zkusil zahrát první lick a jeho hudba se rázem vznesla…
Pak si Waters sestavil vlastní soubor. Přezdívalo se jim Head Hunters (Sekáči hlav) pro jejich zálibu ve vyštvání jiných kapel z pódia. Vedle Waltera a Rogerse v něm ještě působili bubeník „Baby Face“ Leroy Foster a pianista Sunnyland Slim. S Muddyho a dalšími skupinami Little Walter nahrával také pod svým jménem. Pořídil také několik písní pro Parkway Records s Leroyem Fosterem a Muddym – singly vyšly v roce 1950 jak pod jeho jménem, tak pod Fosterovým.
Až o dva roky později, když téměř každá chicagská bluesová partička měla v obsazení harmonikáře, zkusil Walter svůj nástroj přiložit k mikrofonu. Přiblížil je k ústům, zkusil zahrát první lick a jeho hudba se rázem vznesla… Zvuk, který se v tu chvíli ozval, překvapil všechny, kdo se tehdy zúčastnil Watersovy nahrávací frekvence. A Walter experimentoval dál. Zesilovač extrémně zatížil – až za výrobcem předpokládanými technickými limity – a objevil zcela nové, inovativní tóny a zvukové efekty.
Z doprovodného, špatně nebo hůře slyšitelného nástroje se stal plnokrevný sólový nástroj. Výsledkem proměny rolí byla například Watersova nahrávka She Moves Me. Dalších šest let je pravidelným hostem Muddyho nahrávacích sekvencích. Jeho jedinečná harmonika zní na proslavených kouscích I’m Your Hoochie Coochie Man nebo Trouble No More.
Little Walter se „namlsal“ a své sólové ambice promítl do řady komerčně velice úspěšných nahrávek. Smluvně byl vázán u labelu Checker Records, který patřil pod legendární Chess Records. Mezi velké hity patří například instrumentální Juke ze srpna 1952.
The Jukes s bratry Myersovými
Krátce po úspěchu Juke opustil Muddyho kapelu a založil vlastní s Louisem a Davidem Myersovými (kytary, basa) a Fredem Belowem (bicí). Sourozenecké duo s ostříleným jazzmanem Belowem předtím vzbudilo rozruch s jiným nadějným harmonikářem Juniorem Wellsem pod hlavičkou Four Aces (z počátku také Three Deuces resp. Three Aces). Když Wells nedorazil na jeden klubový koncert, Dave Myers požádal Waltera, který náhodou seděl na baru a byl jejich velkým fanouškem, aby si s nimi zahrál.
Little Walter nabídku přijal. Kapely si vlastně vyměnili harmonikáře. Junior Wells nastoupil k Muddymu na uvolněné místo po Walterovi a ze The Aces se pak stali Little Walter & His Night Cats a potom Little Walter & The Jukes. Již jejich první společná nahrávka, singl Boogie, je důkazem, že na chicagské klubové scéně přibyla další vlivná parta hrající hodně důrazné a výrazně osobité blues.
Kytaristé hráli složitě propletené riffy, výplně a doprovodné akordy, aby vytvářeli hudební doprovod, nad kterým létala Walterova foukací harmonika. A přitom byli v mnoha ohledech hluboce konzervativní, ukotvení v tradičních motivech venkovského blues. Navzdory tomu jsou překvapivě moderní a hledí vpřed. Mezi jejich nejvýraznější nahrávky patří Mean Old World, Sad Hours, Blues With A Feeling, Too Late, Tell Me Mama, Off The Wall, You Better Watch Yourself, Quarter To Twelve a Lights Out.
Robert Jr. Lockwood hrál jako kytaristé 40 let po něm
Po měsících neustálých hádek Walter vyhodil Louise Myerse. Na jeho místo nastoupil výborný kytarista Robert Jr. Lockwood, s nímž se Waletr znal ještě z arkansaskéhého města Helena. Lockwoodova výrazná kytarová hra v I Got To Find My Baby má neuvěřitelně blízko k moderním sólovým linkám. Jeho jazzové akordy pohánějí bolestnou, procítěnou Last Night. V Hate To See You Go zase zní jako by byl prototypem hardrockového riffování.
Sestava vydržela až do roku 1956, než ji Little Walter zcela přebudoval. S basistou Davidem Myersem ho doprovázeli kytaristé Jimmy Lee Robinson, Luther Tucker a George Hunter na bicí. Od roku 1959 neměl žádné stálé kombo, i když se po jeho boku pravidelně objevovali kytaristé Guitar Red a Poor Bob Woodfork.
Vzhůru do TOP10
Patnáct Walterových nahrávek dosáhlo na TOP10 rhythm’n’bluesového žebříčku. V letech 1952-1959 se stal druhým nejprodávanějším bluesovým umělcem Chess, předstihl ho pouze Muddy. Teprve skladba My Babe se stala jedničkou žebříčku. Autorem byl vůdčí skladatel labelu Chess Willie Dixon. Píseň vystavěl na základech spirituálu This Train. Černošští obyvatelé velkoměst, kteří se narodili na jižanských plantážích, se samozřejmě okamžitě chytli.
V Dixonových memoárech I Am The Blues se můžeme dočíst, jak musel Waltera téměř dva roky přemlouvat, aby píseň nahrál. Byl si jistý, že to je přesně ten typ “frajírka”, který se potřebuje pochlubit novým úlovkem, někým, do koho se zamiloval. „Bojoval s tím dlouhé dva roky a já tu písničku nehodlal dát nikomu jinému než jemu. Mnohokrát říkal, že se mu to prostě nelíbí. V roce 1955 jsme si s lidmi z Chess již naprosto důvěřovali. Pochopili, že když chci, aby My Babe dělal on, tak tu jiná cesta nebyla,“ píše Dixon.
Celou pátou dekádu 20. století se Little Walterovi opravdu dařilo. Své originální licky (fráze) neustále přepracovával a skládal je do oslnivých nových forem a plně využíval rozšířených možností nově objeveného dynamického rozsahu foukací harmoniky k maximálnímu efektu.
Nahrál několik klasických městských blues. Většinu z nich mu napsal Dixon, i když si příležitostně něco napsal sám. Na rozdíl od Dixonových básnických textů byly jeho vlastní textařské výtvory plné banalit jako „Moje dítě mě opustilo“ a „Opouštím tě, zlato„, i když v nich občas zazní hrozba fyzickým násilím.
Koncem roku 1958 se vrátil do popředí rhythm’n’bluesového žebříčku s Broonzyho Key To The Highway. O rok později úspěch zopakoval díky podpoře pianisty Otise Spanna s Everything Gonna Be All Right. Stále uměl vystřihnout drsné a opravdu hlučné blues.
Walterova komplikovaná povaha
O ostatních bluesových harmonikářích neměl valné mínění. Nejspíše mu ale byli lhostejní: „Oni mě jen kopírují a já se od nich nemohu nic naučit,“ prohlásil v rozhovoru při koncertní návštěvě Británie v roce 1964.
Stinnou stránkou jeho života bohužel byla výbušná a agresivní povaha. Pokud ji navíc podnítilo nezřízené pití, způsobila mu řadu problémů a obtíží. Měl proto pověst hádavého, neústupného tvrdohlavého drsňáka se sklony k rvačkám a nepochybně někoho, komu pocity vyjádřené v písních jako Boom Boom Out Go The Lights nebo It’s Too Late Brother nebyly zrovna neznámé.
Little Walter umírá v pouhých třiceti sedmi letech 15. února 1968 za poněkud nevyjasněných okolností – zřejmě na následky pouliční rvačky, k níž se přimotal během přestávky na cigaretu při klubovém vystoupení. Waterse zpráva o předčasné smrti bouřliváka a rváče nepřekvapila. „Little Walter byl mrtvej už deset let předtím, než zemřel,“ řekl Muddy.
Mizivá aktivita v nahrávacích studiích v šesté dekádě
O dlouhodobém uměleckém úpadku vypovídala i mizivá Little Walterova nahrávací aktivita v šedesátých letech. Pro Chess natáčel již jen třikrát. V prosinci 1960 se po dvou letech znovu dal dohromady s Belowem. Zkušený bubeník pomohl vrátit zpět svižný swingový rytmus nejenom v As Long As I Have You a odpíchnuté I Don’t Play, ale i v Just Your Fool s otevřenou výhrůžkou ženské, která ho opouští: „Jestli mě chceš opustit kvůli někomu novému, koupím si brokovnici, a zastřelím tě. Já nelžu, nemá smysl žertovat.“
Ještě před podzimní cestou roku 1964 do Anglie se dvakrát sešel ve studiu s kytaristou Buddym Guyem, barytonsaxofonistou Jarrettem Gibsonem, varhaníkem Billym Emersonem a klavíristou Lafayettem Leakem. Nahráli několik písní jako jsou Southern Feeling a Up The Line. V Dead Presidents, se slavným veršem “nejsem zlomený, ale jsem pořádně naštvaný”, dominuje jeho drsný zpěv doprovázený Gibsonovým barytonovým troubením a Emersonovými hammondkami. Poslední pokus z roku 1966 nepřinesl prakticky nic zajímavého.
Podle knihy Development Arrested od Clydea Woodse Little Walter často spával na kulečníkových stolech v každém podniku, kde se zrovna nacházel, a zdá se, že byl odkázán na štědrost hráčů a hudebníků, kteří mu dávali cigarety a jídlo.
Hořkostí života bluesové legendy Little Waltera, jež svoji agresivní a energickou hrou ovlivnil mnoho hráčů na foukací harmoniku, je i skutečnost, že byl doposud anonymní náhrobek na chicagském hřbitově St. Mary’s Cemetery až v roce 1991 osazen deskou se jménem fenomenálního virtuóza.
