Naposledy aktualizováno: 28.11.2017
Max Roach (10. 1. 1924 – 16. 8. 2007, narozen jako Maxwell Lemuel Roach) nebyl jen významným a vlivným jazzovým bubeníkem, ale i bojovníkem za lidská práva v turbulentních šedesátých letech 20. století.
Průkopník zcela nového pojetí rytmického doprovodu
Max Roach byl pověstný důrazem a virtuozitou, s jakou hrál brutálně rychlá tempa, z něj udělaly jednoho z nejvyhledávanějších hráčů na bicí. Proměnil dosavadní vnímání bubeníkovy role v jazzu jako toho, kdo v kapele pouze udává rytmus. Sám sebe považoval za důležitou součást kapel, ve kterých hrál – nikoliv jen coby doprovázeče ostatních sólistů.
Maxova profesionální kariéra začíná v roce 1942 u tehdejších nejpokrokovějších kapelníků – Charlieho Parkera a Duke Ellingtona. Když se okolo Parkera v klubech na newyorské 52. ulici formuje generace skvělých bebopových muzikantů, jakými byli např. Dizzy Gillespie, Charlie Mingus nebo Miles Davis – je jasné, že u toho Max Roach nemůže chybět.
Hardbopový enfant terrible
S mladým, talentovaným trumpetistou Cliffordem Brownem založí společný kvintet, jehož hudba definuje nový jazzový styl Hard bop.
Kapela, v níž ještě hrají pianista Richie Powell, bratr fenomenálního Buda Powella, basista George Morrow a tenorsaxofonista Harold Lane, kterého později nahradí Sonny Rollins, je senzací. Rostoucí popularitu zastaví až Brownovo a Powellovo tragické úmrtí při autonehodě. Max se několik měsíců utápí v depresích a alkoholu.
Podílel se na činnosti Mingusova nezávislého labelu Debut Records. V šedesátých letech ti dva společně zorganizují protestní jazzový festival v Newportu. V roce 1962 si tuhle bopovou rytmiku snů přizve Ellington na album Money Jungle u United Artists Jazz Records.
V hudební kariéře pokračuje i v dalších desetiletích. Hodně a rád experimentuje. Hraje v duu s freejazzovými hvězdami pianistou Cecilem Taylorem nebo se saxofonistou Anthony Braxtonem.
Vyzkoušel i kombinaci tzv. dvojité sestavy, když svůj tehdejší kvartet ve složení saxofon, trubka, basa a bicí rozšířil o čtyři hráče na smyčcové nástroje. V osmdesátých letech Max neváhá spolupracovat s raperem Fab Five Freddym.
Tvrdě zaplatil za svůj občanský postoj
V roce 1960 podepisuje s producentem a uznávaným hudebním publicistou Natem Hentoffem smlouvu u Candid Records.
Společně s básníkem a občanským aktivistou Oscarem Brownem Jr., saxofonistou Colemanem Hawkinsem, trumpetistou Bookerem Littlem a zpěvačkou Abbey Lincoln připraví zásadní LP desku We Insist! Max Roach’s Freedom Now Suite.
Abbey vokál na ní střídavě sténá a křičí při uměleckém zobrazení tužeb Černých Američanů. Napomáhá děsivému ztvárnění strastí uprchlého otroka, kterého chytli dozoirci z jižanských plantáží, vypálili mu na kůži značku a zbili ho. Současně symbolizuje touhy jejího národa na cestě od otroctví k plnohodnotnému občanství a uznání všech občanských svobod.
Tehdejší bělošská majorita nebyla na něco podobného připravena a začala se konfrontaci s neblahou minulostí bránit. Výsledkem bylo zařazení všech tří tvůrců na černé listiny nežádoucích umělců v mnoha státech Unie.
Finanční problémy a restrikce dospěly až ke vzájemnému obviňováním mezi muzikanty. Oscar Brown dokonce vyjádřil nespokojenost s Roachovým uměleckým ztvárněním společných idejí.
Výrazně tím napomohl k následnému Maxově očerňování. Jeho pověst mírného a laskavého griota utrpěla natolik, že jej majitelé hudebních klubů a vydavatelství vnímali jako problémového hudebníka.
Ukázky:
Charlie Parker Quintet – https://youtu.be/0pzDNf36qpY
Max Roach a Clifford Brown – https://youtu.be/lwCG_eJOXhA
Cecil Taylor and Max Roach Duo – https://youtu.be/jMfWrTawRSE
Max Roach Double Quartet – https://youtu.be/0dpAsZ4gf7I
Max Roach, Fab5Freddy & the New York City Breakers, 1983 – https://youtu.be/i1Jvn6G18e0