Naposledy aktualizováno: 20.7.2018

Potomek irských přistěhovalců, člen punkových Sex Pistols, zakladatel skupiny Public Image Limited, zpěvák, skladatel, textař, producent a herec John Lydon aka Johnny Rotten (31. 1. 1956, narozen jako John Joseph Lydon) slaví narozeniny 31. ledna.
Těžké začátky syna irských přistěhovalců
Lydonova matka si datem synova narození údajně nikdy nebyla zcela jistá. Originál rodného listu totiž nemohla v malinkatém jednopokojovém bytě v severním Londýně najít. John Lydon onemocněl v sedmi letech meningitidou. Po návratu z nemocnice se musel znovu učit mluvit, chápat smysl věcí a dějů okolo sebe. Také se musel vyrovnat s tělesným handicapem v podobě zkřivené páteře.
V pubertě se stává těžko zvladatelným. Ze střední školy ho vyhodí pro údajně nevhodné oblečení, jímž měl ohrožovat reputaci školy. Faktem je, že si mladý Lydon začal vytvářet na řadu životních situací svůj vlastní názor. Sám po letech přiznává, že jeho věčné zvídavé otázky, po smyslu událostí v tehdejší anglické společnosti, zmítané ekonomickou a sociální krizí, musely být učitelům nepříjemné.
Vyhazovy, kam se podíváš
Vyhazov ze školy nebyl jediným trestem. Přísný otec ho vyhodil z domova. John se ze dne na den ocitl na ulici. Bydlel ve squotu. Společně se svým kamarádem Johnem Simonem Ritchiem hrávali v metru. Lydon mučil housle a Ritchie k tomu týral kytaru.
V té době se okolo něj vytváří okruh nejvěrnějších celoživotních kamarádů – John Wardle, John Rambo Stevens, John Gray a dříve zmíněný John Simon Ritchie, který se později stal baskytaristou Sex Pistols pod přezdívkou Sid Vicious.

Nenávidím Pink Floyd
John – se zeleně obarvenými a nakrátko ostříhanými vlasy, roztrženým tričkem, s ručně nasprejovaným nápisem I HATE Pink Floyd, děravými kalhotami, vyspravenými desítkami zavíracích špendlíků – zaujme Bernieho Rhodese z krámku s fetišistickým zbožím SEX na mondénní ulici Kings Road.
Po několika pivech a hodinách přemlouvání dostane první „muzikantské lano“ a absolvuje „zkoušku“ na zpěváka kapely Sex Pistols. Má zazpívat skladbu Eighteen od Alice Coopera při jejím přehrání na juke boxu umístěném v obchodě.
Vše další z historie Sex Pistols, včetně Lydonovy přezdívky Johnny Rotten, je již dobře známou historií… Nicméně je důležité opakovaně zmínit, že jejich hudba a texty přežily desetiletí. Stále prokazují, jak velký vliv měly na vývoj moderní hudby v průběhu posledních desetiletí.

Vznik Public Image Limited jako prostředek k dosáhnutí tvůrčí svobody

V roce 1978 dochází k důležité změně v Lydonově hudebním životě. Frustrovaný z chování spoluhráčů a finančních podvodů manažera Malcolma McLarena odchází ze Sex Pistols.

Zakládá Public Image Limited (PiL), s cílem dosáhnout absolutní svobody a nezávislosti na každém a na všech.
Do nové kapely přibere kytaristu Keithe Levena, baskytaristu Johna Wardla, který si začne říkat Jah Wobble a bubeníka Jima Walkera. PiL jsou budováni s jasnou představou – chtějí si sami sjednávat koncertní vystoupení a vydávat gramofonové desky.
konsorcium podobně smýšlejících lidí, připravených proskočit do dalšího vesmíru
První singl Public Image připraví k vydání v říjnu 1978. Lydon na něm rezolutně odpověděl všem, kteří toužili po návratu Johnnyho Rottena a kapely Sex Pistols: „Nikdy neposloucháš, co ti říkám. Sleduješ mě jen kvůli oblečení, které nosím.“ Na B-stranu je vybrána skladba Cowboy Song, jež končí v nepřerušitelné smyčce.
O dva měsíce později je venku debutová LP deska First Issue (Virgin Records, spotify link). Kapela na ní přišla se zvukem, kterým definovali post punk. Koncertně debutují ve středu 20. prosince 1978 v bruselském Theatre 140.

Hudba PiL nikdy nevycházela z klasického rock’n’rollového schématu. Stylově čerpali ze zcela rozdílných hudebních zdrojů – dub, disco, lidová hudba Středního Východu, experimentální elektronická scéna, free jazz, funk, musique concrète, pop, krautrock a reggae. Lydon po čtyřech dekádách existence zhodnotil Public Image Limited slovy: „… byli jsme konsorcium podobně smýšlejících lidí, připravených proskočit do dalšího vesmíru bez jakýchkoli pomůcek…“
Johnovy znalosti těchto žánrů byly téměř dokonalé. V roce 1977, kdy byli Sex Pistols na vrcholu slávy, dostal pár hodin vysílacího času v jinak skomírajícím rozhlasovém pořadu Nickyho Horna. Místo očekávané záplavy punkových singlů. Rotten hrál desky CAN, The Chieftains, Petera Hammilla a Neila Younga spolu se základním výběrem tehdy aktuálních reggae skladeb.
Lydonův program působil jako zjevení. Zvláště úvodní skladba se stejnojmenného alba Best Dressed Chicken In Town (1978, Greensleeves Records, spotify link), surrealistický napůl zpívaný, napůl mluvený popěvek od jamajského disc-jockeye Dr. Alimantada, na němž se zaskvěl zvukový ekvilibrista Lee „Scratch“ Perry.

Metal Box, post punkový Seržant Pepper

Nejvýraznější nahrávkou raného období je druhé studiové album Metal Box (Virgin Records, spotify link). Na nahrávání se společně s triem Lydon-Levene-Wobble postupně podíleli tři bubeníci – David Humphrey, Richard Dudanski a Martin Atkins. Vychází v listopadu 1979 v netradičním formátu tří EP desek, vložených do kovové krabice, jež se používaly při převozu filmů do biografů.
Už jen fakt, že tvůrčímu triu nebylo v době vydání Metal Boxu více jak dvacet tři let, je ohromující. Jako by v londýnské podnájmu vstřebali telepatii Holgera Czukaye a Michaela Karoliho a zcela zásadně tím změnili podobu hudby následujících čtyřiceti let. Totální a naprostý obdiv. Lydonova snaha o dosažení nezávislosti však postupně ztroskotává. PiL prakticky nezkouší, veřejně nevystupují a jsou decimováni drogami.
syrová jarní Paříž
Na konci roku 1980 alespoň vychází apokalyptický koncertní záznam ze dvou vystoupení 17. a 18. ledna 1980 v pařížském klubu Le Palace. Album je pojmenováno Paris au Printemps (Virgin Records, spotify link). Kapela ho podepsala francouzskou verzí svého názvu Image Publique S.A..

Nahrávky dosahují zvukové úrovně hodně průměrné pirátské edice. PiL si neváhali říci u Virgin Records o £30,000. Jejich skutečné náklady? Jedna cívka do magnetofonu Revox. Album je poslední oficiálně vydanou nahrávkou v sestavě s Jah Wobblem.
Deska Paris au Printemps dokumentuje nepochopení radikálních punkových fanoušků a odcizení Lydonovy kapely. Punkerům v sále se tehdy nedostalo toho, co očekávali a namísto veselého poskakování byli konfrontováni s novým hudebním přístupem. Výsledkem byly posměšky a sprška plivanců, směřující na pódium. Lydon se nebál konfliktu s fanoušky a šel s nimi do střetu. Vyhrožoval, že show ukončí: „Jestli budete pořád plivat, odejdu z tohohle zasranýho pódia!“ Na konci skladby Poptones upustí mikrofon na poplivanou podlahu.
The Flowers Of Romance, atentát na kulturu

John dostál pověsti, že chce dělat věci pokaždé jinak a neopakovat se. Z kapely odešli Jah Wobble a Martin Atkins. PiL přichází v roce 1981 se svojí nejvíce experimentální nahrávkou The Flowers Of Romance. Základní duo Levene/Lydon si najme Atkinse jako bubeníka. Později mu John znovu nabídne plnohodnotné členství.
Při troše nadsázky se dá význam The Flowers of Romance (Virgin Records, spotify link) stručně popsat dávným sloganem StB o českém undergroundu „atentát na kulturu„. Kapela nahrála experimentální hudební amalgam zvuků, podivných úderů, šílených rytmických vzorců, pazvuků, skřípotu, bouchání a vrzání, kterým definitivně Lydon s Levenem vyťali řádný políček všem tehdejším rádoby punkovým kapelám a hudebním labelům.
Tohle není milostná píseň

Kapela se přesouvá do USA, kde vznikají první nahrávky pro zamýšlené album Commercial Zone. Po rozepřích mezi Lydonem a Levenem se originální pásky s nahrávkami ztratí. Teprve po nějaké době se objeví v rukách Keithe Levena, který je vydá na gramofonovém albu s původně zvažovaným názvem.
V té době Public Image Limited tvoří duo John Lydon a Martin Atkins. Za pomoci studiových muzikantů dokončí album This is What You Want, This is What You Get… (1984, Virgin Records, spotify link), na němž jsou i přepracované verze skladeb, dříve vydané Levenem.
Neočekávaný úspěch singlu This Is Not A Love Song přivede Lydona k další změně stylu. Public Image Limited se promění v jakousi alternativní taneční rockovou úderku.
nový rockovější koncept Album/Cassete/CD

PiL se stávají ochrannou obchodní značku, pod kterou John Lydon v dalších letech nahrává a vydává vlastní hudební materiál, s více či méně stálou partou hudebníků.
Prvním albem, na kterém se projevil nový rockovější koncept, je Album/Cassete/CD (Virgin Records, spotify link) z roku 1986, které produkoval Bill Laswell. Hráli na něm Steve Vai, Ryuichi Sakamoto a Ginger Baker. Na nahrávkách se stále objevují zajímavé nerockové nástroje, jako je aboriginské didgeridoo. V následujících letech se členy PiL stávají kytarista John McGeoch (ex-Magazine, Siouxsie and The Banshees) a multiinstrumentalista Lu Edmonds.
Štastná(?) etapa

Lydon tak po několika letech získal do kapely skvělé spoluhráče a lidi, se kterými si rozumí. Konsolidovaná kapela vydává dvě vyrovnané desky Happy? (1987, Virgin Records, spotify link) a 9 (1989, Virgin Records, spotify link).
V roce 1992 vychází poslední nahrávky této sestavy That What Is Not (Virgin Records, spotify link) a Lydon zvažuje, že činnost PiL dočasně utlumí. Jejich tehdejší hudbu lze nejlépe popsat jako dominující funkové syntezátory vyhrávají nad pevnými rockovými základy.
dočasný konec PiL

Lydon si omezením činnosti PiL uvolňuje ruce. Nabízela se mu příležitost navázat na dávnou spolupráci z roku 1984, kdy se jako jeden z prvních bělochů nebál spolupracovat s umělci z tzv. černošské městské hip-hopové subkultury.

Tehdy natáčel v rámci projektu Time Zone s jedním z rapových průkopníků Africa Bambaataa. V roce 1993 se John přidává k tanečnímu duu Leftfield a spolupráce přinese ovoce v podobě úspěchu písně Open Up.
Rozpačitý reunion Sex Pistols
Uprostřed devadesátých let 20. století probíhá éra tzv. reunionů, kdy se dávají dohromady rozpadlé kapely. Bývalí členové Sex Pistols si v době hojnosti a zájmu pořadatelů také chtěli finančně přivydělat. Odjedou fanoušky s velkými rozpaky přijímané společné turné Filthy Lucre (1996).

Rok po turné se Sex Pistols Lydon vydává první sólové album Psycho’s Path. Druhé je prý stále ve stádiu příprav a je otázkou, zda někdy vůbec vyjde.
John Lydon má i řadu aktivit mimo hudební branži. Zmiňme alespoň jeho dva projekty – Rotten Radio a Rotten TV, ve kterých se věnoval politickým otázkám a hledání odpovědí na ně.

Obnovení činnosti s vynikajícími spoluhráči

V posledních několika letech John Lydon znovu kývnul na jednorázovou spolupráci se členy Sex Pistols, obnovil činnost Public Image Limited, se kterými vydal nová alba This is PiL (2012, PiL Official Records, spotify link) a What the World Needs Now… (2015, PiL Official Records, spotify link).
Kapela se zdá být znovu lidsky a muzikantsky naladěná na stejnou notu. S Johnem Lydonem ji tvoří bubeník Bruce Smith (hrával s Björk), starý známý multiinstrumentalista Lu Edmonds (hraje i s Yat-Kha či Les Triaboliques, spoluzakladatel world music veletrhu WOMEX) a nově přibyl basista a klávesák Scott Firth (Elvis Costello, Steve Winwood).
Koncerty PiL v nové sestavě jsou prý výborné. Snad by to potvrdili návštěvníci jejich mise v Ostravě na tamním festivalu Colours Of Ostrava.
John Lydon není žádný prosťáček

Řada lidí obviňuje Johna Lydona z parodování sebe sama. Prý jsou jeho osobnost a kariéra jen výborně propracovaným vtipem. Takové hodnocení je překvapivé a směšné.
Možná si Lydonovi odpůrci jen neumí přiznat, z jaké sociální skupiny John pochází, čím vším si do svých dvaceti let musel projít. Kdyby měl být John takovým prosťáčkem, za jakého ho mají, nikdy by takovou mediální hru nemohl zinscenovat a tak dlouho úspěšně hrát.
Z řady dřívějších i současných Lydonových rozhovorů je zřejmé, že John nahlíží na svůj život realisticky a hodnotí jej se zdravým odstupem a humorem. V jeho přístupu je více opravdovosti, než v přebujelém tlachání intelektuálů z elitářských uměleckých břehů…