Naposledy aktualizováno: 28.11.2017
Bluesový zpěvák, skladatel a pianista Leroy Carr (27. 3. 1905 – 29. 4. 1935) byl na přelomu dvacátých a třicátých let 20. století jedním z nejpopulárnějších interpretů černošské hudby.
Věčný tulák
Leroy Carr přišel se střídmým a melodickým hudebním pojetím, jímž předběhl bluesový vývoj minimálně o dvě dekády. Jeho písně jsou mostem, po němž kráčelo jižanské rurální blues, aby nastoupilo cestu do velkoměstských ghett, kde se pak přerodilo v elektrifikované blues přelomu čtvrté a páté dekády minulého století.
Narodil v Nashville. Dětství prožil v Indianapolis. Tehdy se sám naučil hrát na piano. Školní docházka pro něj nebyla důležitá. Po pár letech definitivně opouští školní škamna a vyráží na cesty po Středozápadě a Jihu USA. Živí se coby nádeník a cirkusový tenťák. Na několik měsíců se dokonce upíše U.S. Army. Vojenský dril mu nevoněl a tak se raději znovu toulal a hlavně pašoval alkohol.
Byla to doba americké prohibice. Po celé zemi rostly jako houby po dešti nelegální nálevny s hudebním programem. Lhostejno, zda jim lidi říkali shebbeny (původně irský výraz pro domácí whiskey), juke jointy (kantýna s oblíbenými jídly pro černošské obyvatelstvo na Jihu USA) nebo speakeasies (místa pro distribuci a nalévání nelegálního alkoholu, kde se „muselo šeptat“, aby nepřišla policie a neudělala šťáru). Šikovný pianista, s více než pozitivním vztahem ke skleničce, se v nich vždy hodil.
Pianista s Broukavým zpěvem a alkoholik
Svým broukavým zpěvem se výrazně odlišoval od drsných venkovských bluesmenů z počátku století. Vokálně ovlivnil řadu následovníků, mezi něž patří T-Bone Walker, Ray Charles, Otis Spann nebo Jimmy Witherspoon. Jeho písně zpívali nebo nahráli Robert Johnson, Big Bill Broonzy, Eric Clapton či Memphis Slim. Dobrým příkladem je jeho (In The Evening) When The Sun Goes Down. Je to sice velice dobrá píseň, ale bledne vedle Love In Vain Blues, kterou z ní Johnson v průběhu roku 1939 vyvinul.
V roce 1928 se vrací do Indianapolis. Jeho stálým místem, kde mohl zpívat svoje blues dlouho do noci, byly kluby na Indiana Avenue. Právě tam se také potkal s kytaristou Scrapperem Blackwellem. Nejprve spolu “podnikali”, když pálili kořalku nebo ji šmuglovali, za což šel Carr do vězení. Teprve po Leroyově po propuštění na svobodu spolu s Blackwellem začali nahrávat gramodesky a vystupovat po klubech. Byli populární v Indianě, často hráli v Chicagu, Louisville, Cincinnati a v Carrově rodném Nashville. První společné snímky vydali na značce Vocalion Records.
Položili základy pro tradiční pojetí městského blues
Již tenkrát přišli s naprostou novinkou. Leroy hrál na piano vedle melodie také basovou linku. Jeho nenápadné klavírní figury umožnily Blackwellovi hrát jednostrunný kytarový doprovod s výrazně jazzovým pojetím. Položili tím základy pro tradiční interpretaci městského blues hraném v duu klavíristy s kytaristou.
Z úvodní nahrávací frekvence uskutečněné koncem roku 1928 se proslavila píseň How Long How Long Blues. V průběhu sedmi let pořídili celkem sto čtrnáct skladeb (údajně ale měl v zásobě téměř dvě stě písní), mezi nimiž jsou i bluesové standardy Blues Before Sunrise, Midnight Hour Blues, Shady Lane Blues a Hurry Down Sunshine. Od roku 1934 ještě přibrali druhého kytaristu Joshe Whitea.
Carr se od svých dvaceti let potýkal s těžkou závislostí na alkoholu. Právě osobní příběhy o „chlastu“ a nešťastných láskách se staly hlavními náměty jeho blues. Na rozdíl od jiných bluesmenů je zpíval bez jižanského přízvuku, což bylo důvodem proč se proslavil po celých Spojených státech. Byť prodeje šelakových osmasedmdesátek nebyly v průběhu hospodářské krize nijak oslnivé. Pár měsíců před smrtí se Leroy a Scrapper pohádali. To asi bylo příčinou, proč poslední nahrávky již točil sám. Blackwell ale na svého přítele nikdy nezapomněl. Později mu věnoval píseň My Old Pale.
Příčinou předčasného Carrova úmrtí bylo nezřízené popíjení načerno pálené whisky (tzv. moonshine) a selhání ledvin. Talentovaný bluesman umírá měsíc po oslavě svých třicátých narozenin. Jeho promyšlený, ležérní klavírní styl ovlivnil celou generaci meziválečných bluesových pianistů. A tak díky Leroyovi téměř vymizelo prosté, neumdlévající „bušení“ do klaviatury barrel-houseových klavíristů.
