Naposledy aktualizováno: 16.5.2019
Tak co chceš od života? Provokativní a současně hloubavou otázku pokládá americká rocková legenda The Tubes svým fanouškům více jak čtyřicet let. Poprvé se s ní „vytasila“ na svém debutovém eponymním albu, které vyšlo v červnu 1975 u labelu A&M Records.
Hudba The Tubes vždy vyzařovala jisté napětí, které bylo příslibem,, že u posluchačů vybuchne v nějakém projevu – v šoku, pobouření, možná pokoře, určitě ne bezpodmínečném souhlasu. Nikdy nebyla určena pro lehce zavalité muže v černých tričkách s nápisem URIAH HEEP, u nichž obavy – z pro ně nepochopitelného, nevkusného, urážlivého a pobuřujícího projevu rock’n’rollu – vyvolaly noční poluce.
|
|
|
Na konci dvouletky 1974-1975 začalo být více než zřejmé, že nejenom hardrockové, ale i artrockové, kapely došly na konec své cesty. Rockoví fanoušci a kritici cítili, že tito dinosauři ztrácí dech. Hlavní představitelé žánru, podobně jako jejich epigoni, se čím dál tím více utápěli ve zmaru a nezáživných pokusech o tématická alba.
Uměle natahované hudební motivky zabudované do dvacetiminutových kompozic, které často zaplnily celou jednu stranu vinylové LP desky, byly přehlídkou vyčerpané autorské potence, byť vydávané za umění s velkým U…
Kapela z nevadské pouště
V amerických a britských sklepeních, lokálních klubech a pubech to však již několik let kvasilo. Byla to jen otázka času, kdy se nové kapely objeví v hledáčku hudebních vydavatelství a médií. Jednou z nových nadějných kapel byli i The Tubes, kteří se zformovali v roce 1970 v San Franciscu ze dvou kapel The Beans a The Red, White Blues Band.
Nově založená kapela vystavěla svůj sound na souhře sólových kytar v rukách Billa Spoonera a Rogera Steena, dvojité hradbě kláves, obsluhované Vincem Welnickem a Michaelem Cottenem. Celou stavbu pevně podpírala spolehlivá basa Ricka Andersona a pregnantně přesné bicí Prairie L‘ Emprere Prince, jednoho z nejlepších bubeníků této generace.
od tvrdého rocku, psychedelie, glam rocku, funku až k popu
Hudebně se The Tubes prezentovali coby instrumentálně velice zdatné těleso, schopné plynule i neočekávaně přecházet mezi různými hudebními styly od tvrdého rocku, psychedelie, glam rocku, funku až k popu. Již ve svých počátcích nabídli odvážnou koncertní show, které dominoval zpěvák a frontman kapely Fee Waybill.
Když v roce 1973 předskakovali New York Dolls při premiéře v San Franciscu, sklidili pochvalu od recenzenta místních novin San Francisco Examiner: „The Tubes hráli mnohem zábavnější hudbu než Dolls. Nabídli dostatek vaudevillového přístupu k představení, aby zaujali ty v davu, kteří se přišli spíše podívat (a být viděni) než poslouchat – nebo tančit.“
Na scéně s glamrockovým androidem Quay Lewdem
Na repertoáru byly bláznivé písničky plně odpovídající jejich pódiové prezentaci. Skládal je především kytarista Bill „Sputnik“ Spooner na texty inspirovanými osudy potrhlých imaginárních postav, které si vysnili bubeník Prince nebo kytarista Steen. V každé písni se Fee Waybill stylizoval do nové a často šokující role. Jednou byl vesmírným tulákem Space Baby, jindy idolem kubánské revoluce Fidelem Castrem nebo transvestitou/dominou.
Nejvíce upoutal pozornost coby glamrockový zdrogovaný android Quay Lewd. Pohyboval se po pódiu s ležérně zavěšenou legrační kartonovou kytarou s tělem ve tvaru písmene Q. Oblečený byl do křiklavě třpytivého stříbrného kostýmu a na hlavě měl platinovou paruku. Snažil se přitom spolknout nějaké prášky, které se místo toho rozsypaly po podlaze.
Spoře oblečené sboristky a tanečnice v polynéských oblečcích dodávaly celé ztřeštěné show punc jakéhosi panoptika a cirkusového představení. V němž předváděly dechberoucí akrobacii. Jakýsi muž se mezi nimi proplétal a střílel z úst pingpongové míčky vysoko do vzduchu. Na Waybilla se náhle zřítila věž a někdo jiný pobíhal kolem a stříkal z hasicího přístroje na všechny strany.
Stěžejní producentská výpomoc Ala Koopera
O síle jejich pódiové show napovídá skutečnost, že nahrávací smlouvu s A&M Records nezískali na základě demosnímků, ale po shlédnutí VHS video záznamu jednoho z jejich koncertů. Na pódiu měli rozmístěno pět televizorů. Na obrazovky střídavě promítali živé záběry z dění na pódiu, předem natočené scény a různé obrazy, které měly ilustrovat nebo umocnit význam písní.
Po podpisu kontraktu museli mít u A&M Records řádně zamotanou hlavu – a jistě si museli položit otázky: „Jak s tímto naložíme? Jsme schopni přenést atmosféru koncertních show do drážek gramofonového alba a především, jak to nahrajeme?“ Řešením bylo povolání slavného muzikanta a producenta Ala Koopera. Kooper má v americké hudební branži přezdívku Forrest Gump. Podobně jako filmový hrdina v podání Toma Hankse, tak i Al byl účasten prakticky všeho důležitého, co se nesmazatelně zapsalo do historie amerického rocku.
Kooper kapele vypomohl skladbou Haloes a učinil jedno z nejlepších možných producentských rozhodnutí. Již tak hutný zvuk kapely rozšířil o dechovou a smyčcovou sekci. Aranže dostal na starosti Dominic Frontiere, který odvedl výbornou práci.
do víru kytarových vyhrávek, bublajících syntezérů, okořeněných o rychlé smyčcové a dechové ataky
Celé album prosviští vaším přehrávačem v šíleném tempu. Posluchač je vržen do víru kytarových vyhrávek, bublajících syntezérů, okořeněných o rychlé smyčcové a dechové ataky. Musí čelit náhlým změnám tempa a hudebních nálad, které mají za cíl udržet pozornost obdobným způsobem, jako rychlý střih akčních filmových scén. The Tubes vám v osmi skladbách nastíní své obavy z odcizení, netečnosti a anonymity spotřební společnosti. Fee Waybill v nich dokazuje, jak výtečným zpěvákem, zvládajícím různé hlasové polohy, je.
Nejvíce ovšem pobaví v postupně se zrychlujícím recitativu ve What Do You Want from Life?. Waybillův hlas těká z jedné reprobedny do druhé a nabízí spotřebiteli vše, co si může přát. Stačí, když se slastně usadí do sedačky před svým Colour TV a nabídky jen prší – automobil, předvedení posilovacího stroje u vás doma, dodání mikrovlnné trouby, zřízení kabelové televize až po nejnovější telefonní číslo na Boba Dylana nebo lasvegaský sňatek i s mexickým rozvodem.
stačila jim jedna jediná skladba
Roger Waters spotřeboval prakticky celou stopáž osmdesátiminutového CD disku, když se podobným tématům věnoval na albu Amused to Death. The Tubes na to stačila jedna jediná skladba.
Vašimi osobními favority se pravděpodobně stanou skladby Up From The Deep, Haloes, Space Baby a What Do You Want From Life. Hitparádově se prosadila White Punks On Dope, což byl, a stále zůstává, koncertní opus magnum The Tubes.
