Naposledy aktualizováno: 5.11.2024
Bytostný umělec Quincy Delight Jones Jr. (14. 3. 1933 – 3. 11. 2024) byl v našich životech všudypřítomný možná více, než si to uvědomujeme. Málokdo si při poslechu některé známé písně připustí, že za ní nejspíše stál Quincy – lhostejno zda v pozici producenta, textaře, skladatele či aranžéra. Svět hudby ho bude navždy postrádat.
prostřednictvím orchestru sdílel své pocity, nálady a myšlenky
Quincy Jones náleží společně s Davem Grusinem a Lalo Schifrinem k jedinečné skupině umělců, kteří si vydobyli své renomé nejprve v jazzu, než své schopnosti zúročili ve finančně výnosnější práci v televizi, filmu a populární hudbě, ale zároveň byli stále označováni za jazzové osobnosti. Byl přesvědčený o tom, že klíčovým poselstvím jazzu jsou cit a rytmus. Bez swingování by jazz jinak ostatní hudební žánry převálcovaly. Věřil, že si jazzová hudba a jazzmeni proto musí vypracovat svůj vlastní jazyk.
Jeho samotného nejvíce fascinoval orchestr. Dokázal s ním pracovat jako by to byl jen jeden hudební nástroj. Jeho prostřednictvím sdílel své pocity, nálady a myšlenky. Podobně, jako Duke Ellington, bral při komponování a aranžování vždy na zřetel individualitu jednotlivých hráčů. Aranžmá psal svým sólistům „na tělo.“ Volil proto vyváženou a uměřenou formu. Přes to dokázal dostat do svých skladeb duch improvizace. „Takový pocit nedostanete do partitury jinak, než že vám hlava a srdce pracují společně. Jen tehdy začne partitura žít,“ svěřil se a pokračoval. „Všechno, co cítíte, má potom volný průchod. Říkáte pravdu o sobě a pravda nemusí bolet. Jazz nebyl nikdy nic jiného než člověk, který o sobě říká pravdu.“
Byl skutečný originator
Probírat se hudební kariérou jednoho z nejlepších světových jazzových aranžérů, producentů, skladatelů a tvůrců filmové či televizní hudby Quincyho Jonese je jako byste pročítali rozsáhlou encyklopedii jazzu a moderní hudby 20. století. Byl tím, pro nějž angličtina používá do češtiny či slovenštiny nesnadno přeložitelný výraz originator.
V padesátých letech ještě jako mladíček společně s Nealem Heftim vytvořili pro Counta Basieho nový typ velkokapelového jazzu. V hledání pokračoval i v průběhu více jak šest dekád trvající kariéry. Natočil 39 vlastních alb. Nejenom na nich mísil v různých poměrech pop, soul, hip-hop, jazz, klasiku, africkou a brazilskou hudbu do mnoha přitažlivých spojení. Byl za to osmdesátkrát nominován na cenu Grammy a získal 28 ocenění v podobě malého gramofonku.
Z chicaga do Seattlu
Quincy Jones pocházel z Chicaga. Byl nejstarším ze dvou synů, kteří se narodili Sarah Frances a Quincymu Delight Jonesovi staršímu. Matka bohužel trpěla schizofrenií a již v jeho sedmi letech musela být hospitalizována v psychiatrické léčebně. Otec Quincy Delight se živil jako poloprofesionální hráč baseballu a šikovný tesař. Později se znovu oženil a během druhé světové války přestěhoval rodinu z Chicaga do státu Washington, kde pracoval v loděnici amerického válečného námořnictva.
K hudbě se dostal Quincy již v dětství díky matčině lásce k náboženským písním a podpoře ze strany jejich sousedky Lucy Jackson, která hrávala na klavír. Na trubku začal hrát na chicagské základní škole Raymond Elementary. Po přestěhování do Seattlu se díky tamní vznikající jazzové scéně začal věnovat hudbě.
Životní Setkání s bro rayem
Na západním pobřeží Spojených států se na střední škole Garfield High School seznámil se zpěvačkou Ernestine Anderson, která se s rodinou přistěhovala z Texasu. Ernestinin v hloubkách procítěný, silný, místy podivně kostrbatý, kontraalt zněl sebevědomě především v bluesových písničkách, které si sama vybírala.
Její nahrávky jsou prodchnuty nepopsatelnou atmosférou a zvláštním vnitřním napětím, v nichž se dokonale propojil hlas a hudební materiál. Někteří kritici označují Anderson za jazzovou zpěvačku s jednoznačně největším emocionálním prožitkem, která vždy „dokázala někde uvnitř písně najít tu podstatnou myšlenku.“
Teprve čtrnáctiletý Quincy již tvrdě pracoval na tom, aby se zdokonalil jako trumpetista a aranžér. V klubu Black Elks, provozovaném afroamerickým bratrstvem, se Ernestine Anderson a Quincy Jones setkávají s dalším černošským talentovaným muzikantem Rayem Charlesem. Ray, o dva roky starší než Quincy, napíše několik písní pro tehdejší Jonesovu vokální skupinu a příteli pomůže s jejich zaranžováním. Ti dva pak budou spolupracovat více jak půl století.
Ve dvaceti se stává hudebním profesionálem
V roce 1951 Quincy studoval na univerzitě v Seattlu, později přestoupil na Berklee College Of Music. V roce 1953 však školu opustil definitivně, když dostal nabídku koncertovat jako trumpetista a pianista s vibrafonistou a kapelníkem Lionelem Hamptonem. Dvacetiletý talent vyráží na evropské turné s Lionelem Hamptonem, Cliffordem Brownem, Artem Farmerem, Gigi Grycem a Alanem Dawsonem.
Po dvou letech u Hamptona přijímá nabídku na místo aranžéra u big bandů Counta Basieho a bratrů Jimmyho a Tommyho Dorseye. Hrál s Elvisem Presleym na singlu Heartbreak Hotel a znovu absolvoval turné po Jižní Americe a Blízkém východě, tentokrát jako trumpetista a hudební ředitel orchestru Dizzyho Gillespieho.
Po návratu podepsal smlouvu s Paramount Records a poskládal vlastní big band. Zároveň nahraje se zpěvačkou Dinah Washington její album The Swingin’ Miss’ D (1957, spotify link), jímž navázali na předchozí titul For Those In Love (1955, spotify link) plném pestrých linek dechových nástrojů.
Vábení paříže
V roce 1957 se přestěhoval do Paříže, kde mu nabídli práci aranžéra u labelu Disques Barclay, francouzské pobočky amerického vydavatelství Mercury Records. Krátce na to dostává nabídku na post hudebního ředitele Disques Barclay. Vedle toho stráví řadu měsíců na turné po Evropě, vedl několik orchestrů a studoval u hudebních pedagogů Nadii Boulanger a Oliviera Messiaena.
V únoru 1960 založil vlastní big band, který nazval „The Jones Boys“. Do této sestavy patřili basista Eddie Jones a trumpetista Reunald Jones, jeho velcí přátelé. „Měli jsme nejlepší jazzovou kapelu na světě, a přesto jsme doslova hladověli. Tehdy jsem zjistil, že existuje hudba a hudební byznys,“ vzpomínal Quincy Jones v rozhovoru s Ralphem J. Gleasonem. „Pokud chcete přežít, musíte se naučit v čem je mezi nimi rozdíl.“ Poté, co turné s Jones Boys skončilo ztrátou, se raději vrací zpátky do USA.
První velký Quincyho hit Soul Bossa Nova
Po návratu pracuje pro Franka Sinatru, Billyho Eckstinea, Brooka Bentona, Johnnyho Mathise a starého známého ze Seattlu Ray Charlese. Zaranžuje a napíše skladby pro Basieho alba Basie (One More Time) (1961) a Li’l Ol‘ Groovemaker… Basie! (1963, spotify link).
První velký Quincyho hit přichází v roce 1962. Jmenuje se Soul Bossa Nova a vychází na albu Big Band Bossa Nova (1962, spotify link). Píseň byla použita k mnoha různým účelům, například při mistrovství světa ve fotbale v roce 1998, ve filmu Woodyho Allena Seber prachy a uteč nebo ve filmové sérii Austin Powers.
To již pro Mercury Records pracuje v jejich newyorské centrále coby hudební ředitel. U firmy si vydobyde významné postavení. Quincy je prvním Afroameričanem, jenž dostává nabídku na post vice-prezidenta velké hudební společnosti. Zároveň vyprodukuje několik hitů včetně kultovní feministické hymny You Don’t Own Me nebo It’s My Party pro jím objevenou zpěvačku Lesley Gore.
lukrativní producentská práce pro filmové a televizní produkce
Koncem šedesátých let se Quincy Jones věnuje převážně producentské práci pro filmové a televizní produkce. Do té doby to byla oblast hudby, která byla černochům uzavřena. Na pozvání Sidneyho Lumeta složil hudbu k filmu The Hustler, prvnímu ze svých téměř 40 filmových a televizních soundtracků. Patří k nim například filmy In The Heat Of The Night, Pawnbroker, Deadly Affair, Sanford And Son, Roots a další.
Na aranžování a skládání jiné muziky mu bohužel nezbývá mnoho času. Také se rozhodl vzdát se pozice v Mercury Records. To již od roku 1965 ale žije v Los Angeles. Pracoval zde jako aranžér pro umělkyně, jako byly Sarah Vaughan, Ella Fitzgerald, Nana Mouskouri, Shirley Horn nebo Peggy Lee. Neodmítl staré známé Franka Sinatru a Billyho Eckstinea.
Plodných 12 let u A&M Records
V sedmdesátých letech se Quincy vrací ke komponování. Své věci nahrává s různými příležitostně sestavenými studiovými orchestry. V té době podepisuje kontrakt s A&M Records. Partnerství vydrží dlouhých dvanáct let (1971 až 1983) a u A&M vychází několik zajímavých Jonesových LP desek. Vedle Smackwater Jack (1971, spotify link) třebas trio titulů You’ve Got It Bad Girl (1973, spotify link), Body Heat (1974, spotify link) a I Heard That (1976, spotify link).
Na You’ve Got It Bad Girl se propojila jazzová sofistikovanost se syrovou funkovou energií. Od písně Summer In The City až po Superstition zní fantastické groovy. Body Heat jede díky tomu samému palivu, jako jeho předchůdce. Tato klasika z roku 1974 v sobě spojila smooth soul, funkové rytmy a propracované harmonie. Nabízí smyslnou titulní skladbu a také nesmírně silnou Soul Saga (Song Of The Buffalo Soldier). Quincyho genialita září v každé písni. Vyzdvihnout si ale zaslouží vynikající LP deska The Dude (1981, spotify link). Obsahovala skladby jako Ai No Corrida a Baby Come To Me, výtečný vokální duet Patti Austin a Jamese Ingrama.
Konec sedmdesátých a začátek osmdesátých let je jedním z jeho nejlepších období
Jones byl úspěšný i na Broadwayi, kde v roce 1978 uvedl muzikál The Wiz. V té době vydává komplet Sounds And Stuff Like That (1978, spotify link), na němž přizve ke spolupráci několik jazzových a soulových pěveckých hvězd. Titulní píseň nazpívá Chaka Khan a Jones tak má další velký hit. Stejný koncept zopakuje i na několika dalších nahrávkách.
Konec sedmdesátých a začátek osmdesátých let je jedním z jeho nejlepších období. Produkuje úspěšná alba Arethy Franklin, Michaela Jacksona, George Bensona a mnoha dalších. Současně s tím rozjíždí vlastní hudební label Qwest Records, pro který podepisuje Deco, Jamese Ingrama, Patti Austin, ale i manchesterský kvartet New Order. V roce 1988 společně s Johnem Potokerem zremixovali jejich hit Blue Monday. Zakládající člen baskytarista Peter Hook o vztahu kapely s Quincym řekl: „Díky němu jsme v Americe opravdu uspěli. Byl tak skromný a milý, že jste si ho okamžitě zamilovali.“
Miles a Quincy v Montreux
Na závratný úspěch Jacksonových alb Off The Wall (1979, spotify link) a Thriller (1982, spotify link) naváže Quincym produkovaná píseň We Are The World z roku 1985. O čtyři roky později vychází další zajímavé Jonesovo sólové CD Back On The Block (1989, spotify link), na kterém spolupracuje s Take 6 nebo Barry Whitem. Vedle nich si pozval do studia řadu absolutních hráčských špiček. Vznikla tak energická směs pop music, bopu a také rapu.
Od konce sedmdesátých let se Quincy Jones snažil přesvědčit báječného jazzového trumpetistu Milese Davise, aby se vrátil k hudbě, jíž nahrál na svá klasická alba z šedesátých let a kterou aranžoval Gil Evans. Miles to vždy odmítl s argumentem, že se nechce vracet k minulosti. Ale v roce 1991, kdy již trpěl zápalem plic, na jehož komplikace nakonec zemřel, Davis souhlasil, že tento repertoár zahraje na koncertě na jazzovém festivalu v Montreux.
Album nahrané během vystoupení se jmenuje Miles & Quincy Live in Montreux (1993, spotify link). Bylo Milesovým posledním vydaným dílem za jeho života, protože trumpetista o několik měsíců později zemřel. Dnes je považováno za mistrovské dílo.
O Quincyho otevřenosti směrem k médiím nemůže být pochyb
V deváté dekádě 20. století konečně přichází čas na různá ocenění Quincyho zásluh a práce. Nejdříve spatří světlo světa filmový dokument Listen Up, The Lives Of Quincy Jones z roku 1990, na který naváží o pět let později udělení ocenění Jean Hersholt Humanitarian Award a album s nově nahranými skladbami z rozsáhlé Jonesovy diskografie Qs Jook Joint (1995, spotify link). V roce 2001 vychází Quincyho biografie Q: The Autobiography Of Quincy Jones.
O jeho otevřenosti směrem k médiím nemůže být pochyb. V rozhovoru pro server Vulture mj. padla tato Quincyho slova na adresu The Beatles (převzato z respekt.cz, autor Pavel Turek 10.2.2018): „Byli to nejhorší muzikanti na světě. Byli to nehrající bastardi. Paul byl nejhorší basák, jakého jsem kdy slyšel. A Ringo? O něm mi ani nemluv. Pamatuju si, jak jsme jednou byli ve studiu s Georgem Martinem a Ringem a on se tam tři hodiny trápil se čtyřmi takty, které chtěl ve skladbě vylepšit. Nemohl to dát. Tak jsme mu řekli: Kámo, jdi si dát pivko, relax a za hodinu a půl se vrať. Odešel a my jsme zavolali Ronnie Verrellovi, jazzovému bubeníkovi. Ronnie přišel a za patnáct minut to měl. Ringo se pak vrátil a povídá: Georgi, mohl bys mi to pustit, ještě jednou? George to udělal a Ringo říká: To nezní tak špatně. A já na to: Jasně, vole, protože to nejsi ty.“
V podobném duchu se v tom samém interview vyjádřil i o Michaelovi Jacksonovi: „Nerad to říkám, ale Michael hodně vykrádal. Vykradl hodně písní. State of Independence od Donny Summer a Billie Jean. Noty nelžou. Když na to přišlo byl jako Machiavelli. Byla za tím chamtivost, chlape. Chamtivost. Část Don’t Stop ‚Til You Get Enough napsal Grag Philinganes. Michael mu měl dát 10 procent ze skladby. Neudělal to.“
Quincyho přínos americké kultuře nemá hranic. Pochopil, že abyste zůstali životaschopní ve stále se vyvíjejícím hudebním prostředí, musíte se přizpůsobit době stejně jako hudba sama. Na věčnost odešel producent nesporně největších alb 20. století.
