Naposledy aktualizováno: 15.4.2023
Na začátku letošního roku, přesně 14. ledna 2016, jsme si připomenuli deset let od chvíle, co zemřel významný hudební producet, majitel legendárního vydavatelství Prestige Records a jeden z nejzdatnějších jazzových talent scoutů historie, Bob Weinstock (2. 10. 1928 – 14. 1. 2006).
Součást jazzové historie
Při letmém pohledu do katalogu newyorského labelu se každému jazzovému fandovi zatetelí srdce blahem. Najde v něm alba takových es, jako byli Gene Ammons, Charlie Chan, Bud Powell, Eric Dolphy, Miles Davis, John Coltrane, Thelonious Monk, Sonny Rollins, Sonny Stiit, Art Farmer, Jackie McLean, Red Garland a řada dalších skvělých muzikantů.
Samostatná existence Prestige Records končí v roce 1972. Weinstock tehdy prodal katalog nahrávek společnosti Fantasy Records – dnešní součásti majors Concord Records.
Počátky Prestige se datují do roku 1949
Bob začínal podnikat v hudebním průmyslu v roce 1949. Tehdy vlastnil poměrně prosperující zásilkový obchod s jazzovými deskami.
Později si pronajmul prostory na 47. ulici, aby se mohl vydat za splněním svých snů. Jeho záměrem bylo vybudovat nahrávací společnost, která by produkovala vlastní nahrávky. První pokus s labelem New Jazz nebyl úspěšný, ale ještě ten samý rok zakládá Prestige Records.
Bobovo podnikání mělo velkou podporu ze strany jeho otce. Zkušený obchodník cestoval po celých Spojených státech a měl velké zkušenosti s distribucí zboží. Pomohl synovi získat obchodní kontakty i mimo New York. Prestige se snažili spolupracovat s lokálními radiovými stanicemi a gramofonové desky dodávali přímo do rukou rozhlasových DJ’s.
Tvrdý konkurenční souboj s Blue Note Records
Dalším Weinstockovým krokem za naplněním jeho snu byla příprava Prestige Records na nesmlouvavý konkurenční boj s legendárním labelem Blue Note Records.
Podobně jako konkurenční značka i on se najal uznávaného zvukového technika Rudyho Van Geldera. Rudy pro něj pracoval ve dnech, kdy nenahrával pro Blue Note. Obaly některých alb navrhl umělecký ředitel Blue Note Reid Miles.
A jak svůj přístup později popsal samotný Bob Weinstock? „Vidět hudbu jen prostřednictvím hudebních žebříčků a úporného zkoušení, je jistým polibkem smrti. Jazzmani se musí cítit volně a svobodně. Teprve potom má jejich hudba ten správný swing. Stačilo mi, že jsem si na páteční odpoledne vyblokoval nahrávací frekvence v Rudyho studiu. Když jsme šli do studia, nikdy jsem neměl představu a ani jsem netušil, jak nahrávání dopadne.“
Trpělivost s feťáky se zdála být nekonečná
Hvězdy newyorské bebopové a později i hardbopové scény byly v průběhu padesátých let 20. století na uměleckém vrcholu. Tragickou součástí životů mnoha tehdejších jazzových hvězd bohužel byly drogy – především heroin. který hudebníky doslova decimoval.
Bob Weinstock se situaci přizpůsobil a za každou nahrávací session muzikantům platil hotově. Na rozdíl od Blue Note Records hudebníkům neproplácel den navíc pro nazkoušení repertoáru. Nahrávalo se od chvíle, kdy kapela nakráčela do studia. Hodně tvrdé podmínky…
Není se čemu divit. Přesto Prestige Records v roce 1950 zariskovali, když podepsali kontrakt s talentovaným trumpetistou Milesem Davisem. Bylo to krátce poté, co byl společně s bubeníkem Artem Blakeym zadržen na letišti v Los Angeles a obviněn z přechovávání heroinu.
Milesovo poslední rozloučení před odchodem ke Columbia Records
V roce 1956 Miles přijímá nabídku od Columbia Records. Ještě před odchodem napochoduje se e svým spoluhráči Johnem Coltranem (tenorsaxofon), Redem Garlandem (piano), Paulem Chambersem (basa) a Philly Joe Jonesem (bicí). do nahrávacího studia.
V průběhu dvou studiových frekvencí 11. května a 26. října 1956 natočí materiál pro sérii dnes již klasických bopových alb Cookin’ With The Miles Davis Quintet (1957), Relaxin’ With The Miles Davis Quintet (1958), Workin’ With The Miles Davis Quintet (1960) a Steamin’ With The Miles Davis Quintet (1961).
Z dnešního pohledu má Weinstockův netradiční přístup k muzikantům jeden velký přínos. Nahrávky jsou záznamem živé hudební produkce a autentickým dokumentem jedné z nejzajímavějších jazzových etap.
Mluvíme-li o kladech, je dobré zmínit i zápornou stránku věci. Pokud muzikanti udělali v průběhu nahrávání chybu, záznam se zastavil. Rudy Van Gelder přetočil magnetofonový pásek znovu na začátek a další pokus přepsal předchozí verzi. Z tohoto důvodu nebývají nová vydání alb na CD discích rozšířeny o bonusové nahrávky.
Zlatá šedesátá
Na začátku šedesátých let se Bob Weinstock snažil minimalizovat náklady a nechal gramofonové desky lisovat z nekvalitní vinylové hmoty. Ta vznikala rozemletím stažených a již dříve vydaných desek. Ve vinylové hmotě se tu a tam objevil i kousíček papírové etikety To se zásadně projevilo na kvalitě výlisků a jejich zvuku. Mnoho elpíček z tohoto období výrazně šumí v tišších pasážích a jsou často znehodnoceny neodstranitelnými lupanci, způsobenými drobnými zbytečky etiket v recyklované hmotě.
Šedesátá léta ovšem přinesla i rozvoj Prestige Records v podobě založení dceřiných labelů Bluesville, Folklore, Moodsville nebo Swingville. Současně s tím se v katalogu začínají objevovat alba vydaná na někdejší Weinstockově značce New Jazz.
Na pobočných labelech vychází bluesové nebo folkové nahrávky. V polovině šdesátých let se zájem Prestige upíná i k soulu. Alba Charlese Earlanda, Brother Jack McDuffa nebo Richarda „Groove“ Holmese jsou toho zdařilým důkazem.
Ukázky:
Miles Davis Quartet – When I Fall in Love (1956) – https://youtu.be/sluzRhnr-4Q
John Coltrane – Bakai
– https://youtu.be/mY4AQpK7JWE?list=PLEoPXZd4xaesWF1ezMjez65VUl5zohKwM
Thelonious Monk & Sonny Rollins – I Want to be Happy
Charlie Earland – Black Talk! – https://youtu.be/fc6jxj-V0Rw
Richard „Groove“ Holmes – Living Soul – https://youtu.be/4HRK9hJMXjQ
