Naposledy aktualizováno: 22.2.2019
Více jak padesát pět let koncertuje, skládá, nahrává a produkuje hudbu pianista Herbie Hancock (12. 4. 1940). Během impozantní hudební kariéry prošel řadou hudebních stylů. Jeho největší láskou stále zůstal akustický jazz, od kterého si vždy odskočil – ať již za fusion, filmovou a televizní hudbou, operou, hip hopem, rhythm’n’blues, klasickou hudbou, popem nebo hudbou k reklamním spotům.
Počátky kariéry u Donalda Byrda
Motto: „Nebojte se věcí a událostí ve vašem životě. Z nebezpečných jedovatých látek je tak můžete přeměnit na lék.“ (Herbie Hancock v rozhovoru pro magazín People)
Byť je Herbie Hancock vnímán coby výsostný muzikant, vystudoval elektrotechniku na státní univerzitě v Iowě. Technické vzdělání a znalosti později uplatnil při využívání moderních elektronických hudebních nástrojů, jako byly syntezátory nebo emulátory.
Ve dvaceti letech vstupuje Hancock na jazzovou scénu díky trumpetistovi Donaldu Byrdovi. Již tehdy udivuje klasickou klavírní technikou a pevnými hudebními základy.
Na Byrdovo doporučení se stane jedním z pěti základních kamenů nového kvinteta Milese Davise. Tyhle dva doplnili Ron Carter na basu, Wayne Shorter na tenorsaxofon a bubeník Tony Williams.
éra miles smiles, účast na tzv. druhém davisově kvintetu
V letech 1965 – 1967 společně vydali u labelu Columbia Records dlouhohrající alba E.S.P. (1965), Nefertiti (1967), Miles Smiles (1967) a The Sorcerer (1967).
Herbie se také účastní studiových sessions, jejichž záznam se později objevil na Milesově fusion albech In a Silent Way (1969, Columbia) a Bitches Brew (1970), ale to již s Princem temnoty nevystupuje.
V prvních letech po odchodu od Milese se definitivně vydává směrem k elektronické hudbě. Na LP deskách natočených v období 1969 – 1972 pro label Warner Bros (viz. box set The Warner Bros. Years (1969-1972) (2014, Rhino Records)) se Herbie ještě stále hledal.
Poslouchal nahrávky od Sly & The Family Stone a Jamese Browna. Začal ho přitahovat tehdy velmi populární styl funk a elektronické klávesové nástroje Fender Rhodes Piano a syntezátor Moog, což se projevilo v jeho převážně experimentálně laděných deskách Fat Albert Rotunda (1969) Mwandishi (1971) a Crossings (1972).
první sólová alba naáčel u blue note records
Již od šedesátých letech Hancock realizuje vlastní sólové jazzové a fusion projekty pro labely Blue Note Records, Columbia a Verve.
Období práce pro legendární vydavatelství s modrou notou ve znaku vyčerpávajícím způsobem shrnul box set The Complete Blue Note Sixties Sessions (1998, Blue Note Records).
Debutuje s dlouhohrající deskou Takin‘ Off (1962, Blue Note), na níž má svůj první veliký hit Watermelon Man. S nahráváním mu vypomohli např. Dexter Gordon nebo Freddie Hubbard. Za pozornost určitě stojí i alba Maiden Voyage (1965, Blue Note) nebo jedna z nejlépe přijatých fusion nahrávek Head Hunters (1973, Columbia).
V první polovině sedmdesátých létech dosáhly snímky hudebních skupin hrajících fusion music na samý vrchol popularity. S nástupem punku a new wave úspěšná vlna pomaličku končí.
Hancock se začíná zaměřovat i na producentskou činnost. Objeví trumpetistu Wyntona Marsalise a pomůže mu při přípravě LP desky Wynton Marsalis (1982 Columbia).
future shock s billym laswellem
Osmá dekáda je v Herbieho hudebním životě dalším významným obdobím.
Společně s americkým baskytaristou a nekonvenčním producentem Billem Laswellem dají dohromady album Future Shock (1982, Columbia).
Se singlem Rockit suveréně kralují rhythm’n’bluesovým žebříčkům. Fanouškům tehdy nabídli dokonalý hudební koktejl namíchaný z jazzu, electronic music a hip hopu, který u mladých posluchačů zabral. Video verzi nahrávky vysílanou na hudebním kanále MTV připravilo britské duo Godley and Creme, známé ze skupiny 10cc.
Svět bratří gershwinových a zkoumání příležitostí a možností
Inspirativní dekáda končí a Hancock se vrací na začátku devadesátých let ke svým jazzovým kořenům. Natáčí v duu s Waynem Shorterem zajímavý titul 1+1 (1997, Verve).
Znovu obnovuje Headhunters, především ale připraví album Gershwin’s World (1998, Verve). Jedinečnou a zajímavou nahrávku, která byla odměněna třemi oceněními Grammy a na které hostují Joni Mitchell, Stevie Wonder, Chick Corea, Kathleen Battle a Wayne Shorter.
V novém tisíciletí Hancockova hudba vstřebá další impulsy – těmi jsou techno a hip hop. Herbie z toho vytěží další album s Laswellem pod názvem Future2Future. První dekáda 21. století je ale ve znamení několika zajímavých projektů, k jejichž přípravě Hancock přizve řadu velice zajímavých hostů a spolupracovníků.
Prvním z této série je album Possibilities (2005, Hancock Music). Mezi hosty jsou Sting, Annie Lennox, Paul Simon, Carlos Santana, Damien Rice a další skvělí interpreti.
V úvodu filmového dokumentu, jenž zachytil proces vzniku projektu ve studiu, Hancock hovořil o tom, že jeho hlavním přáním je pomoci různým interpretům vymanit se ze stylového zaškatulkování a pokusit se tak změnit nazírání hudební veřejnosti na jejich tvorbu.
dopisy Joni
Na úspěch Possibilities navazuje CD dsk věnovaný kanadské zpěvačce Joni Mitchell. Dostává název River: The Joni Letters (2007, Verve). Ve studiu se objevili někteří staří známí, ale i zcela nová jména – Wayne Shorter, Dave Holland, Larry Klein, Vinnie Colaiuta a Lionel Louke.
Pěvecké party nazpívala sama Joni Mitchell, za účasti dalších zpěváků a zpěvaček – Norah Jones, Tiny Turner, Corinne Bailey Rae, Luciana Souzy a Leonarda Cohena.
Trojkorunu úspěšných Hancockových alb 21. století doplňuje The Imagine Project (2010, Hancock Records). Mezi spolupracovníky jsou Seal, Jeff Beck, Marcus Miller nebo The Chieftains. Výčet těch, kteří se na nahrávání podíleli ale není kompletní. Stejně tak není kompletní přehled zde zmíněných Hancockových uměleckých úspěchů a zájmů.
Vědomě jsme vynechali kolekci alb s Chickem Coreou nebo nahrávky s bývalými spoluhráči z Miles Davis Quintetu pod hlavičkou V.S.O.P.; album rockových a folkrockových coverů The New Standard (1996, Verve) či jeho příspěvek na soundtrack pro film Zvětšenina atd.
Herbie Hancock je jistě jedním z nejkomplexnějších hudebních tvůrců minimálně posledních padesáti let. Zdravotně se zdá být v pořádku a tak se můžeme jen těšit, kam nás příště na svých výletech po hudebních galaxiích teleportuje.
Spíše ochutnávky než ukázky:
Zcela rezignuji na úplnost. Při tak mohutném katalogu to ani nejde.
E.S.P. (Miles Davis Quintet) – https://youtu.be/ajQsZPf2Mb4
Watermelon Man (verze na Takin‘ Off, 1962) – https://youtu.be/ZbHJHPTikQA
Watermelon Man (verze z Head Hunters, 1973) – https://youtu.be/4bjPlBC4h_8
Chameleon – https://youtu.be/ejaumVVHAUQ
Eye of The Hurricane (V.S.O.P) – https://youtu.be/cEZoIn6VzYQ
Rockit (Oficiální video) – https://youtu.be/GHhD4PD75zY
All Apologies (The New Standard) – https://youtu.be/FQZtq0wsdc4
St. Louis Blues (Gershwin’s World) – https://youtu.be/SRUFC4NN6js
Stitched Up (Possibilities, John Mayer) – https://youtu.be/JmdS_MIxsiE
River (s Joni Mitchell) – https://youtu.be/ydGOpIwFy9g
Imagine (Pink, Seal, India.Arie) – https://youtu.be/mVAQl7qq-aI
