Naposledy aktualizováno: 3.2.2018
Americký tenorsaxofonista Hank Mobley (7. 7. 1930 – 30. 5. 1986, narozen jako Henry Mobley) po právu náleží mezi významné osobnosti hardbopové a souljazzové éry z přelomu padesátých a šedesátých let minulého století.
Zakulacený, uvolněný a melancholický tón saxofonu
Znalci tvrdí, že Hank Mobley byl jedním z mála saxofonistů, kteří bezvýhradně splňovali tvrdá kritéria pianisty Theloniouse Monka. Přesto ho americký hudební publicista Leonard Feather nazval „saxofonovým mistrem střední váhy“.
Hank zůstal po celou dobu své kariéry věrný svému soulově hardbopovému zaměření. Zakulacený, uvolněný a melancholický tón jeho saxofonu, působil ve srovnání s jinými hráči mnohem jemněji. Zářil především v pomalejších baladických skladbách.
To mohl být důvod, proč nebyl mnoha jazzovými fanoušky jednoznačně přijímán. Byť Mobleyho hra snese přísné srovnání s výkony členů pomyslného jazzového hvězdného tenorsaxofonového tria John Coltrane, Sonny Rollins a Wayne Shorter.
profesionální Začátky v newarku
Hank se narodil v Eastmanu ve státě Georgia, ale vyrůstal New Jersey. V rodině se držela tradice, že její členové hrají na varhany o nedělních mších v kostele. Malý Hank nebyl výjimkou a jako prcek zkoušel hrát na piano.
V pubertě ale „zběhl k saxofonu“. Byl členem party mladých saxofonistů. Říkali si Pět bratrů – Sonny Rollins, Sonny Stitt, Hank Mobley, Jimmy Heath a John Coltrane.
Původně všichni začínali na altsaxofon. Do doby, než poprvé slyšeli hrát Charlieho Parkera. Hank na tu dobu zavzpomínal: „Bird byl naprosté altkařské monstrum a tak jsme všichni utekli k tenoru.“
V roce 1949 má již v okolí Newarku takové renomé, že ho, aniž by ho slyšel hrát, doporučí špičkový trumpetista Clifford Brown do rhythm’n’bluesové kapely Paula Gaytena.
Hank se u Gaytena uplatní i jako skladatel. Po dvou letech se přidává k pianistovi Walteru Davisovi Jr. Jeho combo působí coby stálá skupina v jednom z newarských hudebních klubů a často doprovází hostující jazzové hvězdy.
zakládající člen poslů jazzu
V roce 1953 si s Mobleym a Walterem Davisem Jr. pohostinsky zahraje bubeník Max Roach. Po koncertě jim Max nabídl spolupráci a vzal je s sebou do nahrávacího studia, když dostal smlouvu na svoje první sólové nahrávky.
Hank se vedle hraní s Roachem nadále protloukal, jak to jen šlo. Vystupoval s vibrafonistou Miltem Jacksonem, pianistou Taddem Dameronem nebo pozounistou J.J. Johnsonem. Na dva víkendy dokonce zaskakoval v orchestru Duke Ellingtona. Hrával s Donaldem Byrdem a leccos se přiučil u Dizzyho Gillespieho.
Harbopové ostruhy získal jako zakládající člen legendárních Horace Silver and The Jazz Messengers společně s bubeníkem Artem Blakeym, basistou Dougem Watkinsem a trumpetistou Kennym Dorhanem.
Pianista Horace Silver pojímal svůj přístup k jazz jako by šlo o další z výhonků blues. Za své poslání považoval vytvořit „nápěvy s citem pro blues, s pořádným beatem a s melodií, která něco znamená.“
Již tehdy Hank složil zajímavou skladbu Deciphering The Message, vydanou na jejich At The Cafe Bohemia (1955, Blue Note). Ve stejném roce vychází i první Hankova sólová dlouhohrající deska Hank Mobley Quartet rovněž u Blue Note Records.
Po rozpadu původních Jazz Messengers zůstává u Horace. V roce 1957 podepíše dlouhodobou smlouvu s Blue Note Records jako sólista. Výsledkem byl hudební materiál, na němž se podíleli i Mobleyho spoluhráči z Poslů.
Nahrávky vycházely postupně na osmi albech. Ne vše, co tehdy Hank nahrál, vyšlo okamžitě. V roce 1958 nadějně rozjetou kariéru na rok přibrzdil nepodmíněný trest za drogy. To bylo příčinou, že se spousta zajímavých snímků i z pozdějších nahrávacích sezeních ve druhé polovině šesté dekády dostala k fanouškům až s mnohaletým zpozděním.
Soulová stanice
Po propuštění z věznice se vrací na pár měsíců k Blakeymu. Záhy dostává příležitost nahrávat pod svým jménem. V roce 1960 se se studiu Rudyho Van Geldera sešel kvartet ve složení Hank Mobley, Wynton Kelly, Paul Chambers. Za bicí soupravou špičkovou sestavu popoháněl fenomenální Art Blakey, tehdy již nový kapelník The Jazz Messengers.
Pánové si dali skutečně záležet a připravili výtečné album Soul Station (1960, Blue Note). Kellyho piano zní na nahrávkách bluesově a souzní s divoce sólujícím Mobleym.
Ve stejném složení, po doplnění o trumpetistu Freddieho Hubbarda, vzniklo další zajímavou LP desku Roll Call (1960, Blue Note). Hank úspěšnou formulku zopakoval ještě jednou na albu Workout (1962, Blue Note) – za bicími tentokrát seděl Philly Joe Jones a místo druhého dechaře obsadil kytarista Graham Greene.
Pochyboval o sobě, zda dokáže nahradit Trane Coltranea
V lednu 1961 si Hanka vybral trumpetista Miles Davis jako náhradu za definitivně odcházejícího Johna Coltranea. Miles prožíval období, kdy „trčel až po uši v modálním jazzu“ a měl za sebou jeden z vrcholů kariéry, LP desku Kind of Blue (1959, Columbia).
Hank sebedůvěrou právě neoplýval. Tehdejší pocity popsal slovy: “Trane byl saxofonovým Artem Tatumem, nikdy ho nenahradím.”
Hodně mu pomohli zbývající členové Milesovy kapely. Jejím pevným základem byla výborná rytmika, hrající ve složení: bubeník Jimmy Cobb, basista Paul Chambers a pianista Wynton Kelly.
Mezi léty prověřené jazzové klenoty tak bez obav můžeme zařadit Hankovy nahrávky s Milesem Davisem na LP desce Someday My Prince Will Come (1961, Columbia) nebo na koncertních albech Miles Davis at The Carnegie Hall (1962, Columbia), nahrané ve spolupráci s orchestrem Gila Evanse a In Person Friday and Saturday Nights At The Blackhawks, San Francisco (1961, Columbia).
Jak se vyhrabat z osobních problémů
Po rozchodu s Milesem si prošel drogovým peklem. Řešil tak nesmírnou únavu a deziluzi z Davise a jeho hudby. Několik publicistů sice popisuje jejich vztah jako „bezproblémový.“ Opak byl pravdou. Geniální trumpetista si na Hankovi nejspíše „zchlazoval žáhu“ a jeho jednání bylo jasným šikanováním.
V polovině šedesátých let Mobley stihl vydat slušné album The Turnaround! (1965, Blue Note), byť se na něm pokusil zvukově navázat na tehdejší žebříčkový úspěch trumpetisty Lee Morgana a jeho komplet The Sidewinder (1964, Blue Note).
Právě ve spolupráci s Morganem natočí album Dippin’ (1965, Blue Note), což byla jakási Hankova labutí píseň. Uzavírá se tak úspěšná dekáda, ohraničená léty 1955 – 1965, během níž byl smluvně vázán u Blue Note Records a vydal svoje nejlepší sólová alba.
Evropa jako příležitost pro změny
Jistou raritou v Hankově diskografii je LP deska A Slice Of The Top. Vyšla až v roce 1979 – třináct let po svém vzniku. Doprovází ho větší orchestr hrající aranže Dukea Pearsona.
Po sérii studiových frekvencí, jejíž výsledek se dostal na světlo boží až v roce 1980 na titulu s názvem Third Sesason, vyráží na kratší evropské turné se Slide Hamptonem. Po návratu do USA nahrává straight-ahead alba Hi Voltage (1967) a Far Away Lands (1985). Překvapivé choutky na popovější jazzfunkový projev potvrdí na Reach Out (1968).
Hampton mu doporučí, aby se zkusil přestěhovat do Evropy. Na starém kontinentě pobude dva roky. V Paříži vzniká album The Flip (1970). Po definitivním návratu do Států ještě stihne natočit snímky pro své poslední album u Blue Note Thinking Of Home (1980).
V roce 1972 se podílí na výtečné společné LP desce Breakthrough na značce Coblestone Records, kterou nahrál se společným kvartetem, jemuž šéfovali s pianistou Cedarem Waltonem.
V dalších letech Hanka sužují vážné zdravotní problémy. Hudební kariéru ukončí ve čtyřiceti pěti letech. Připomene se jen občasnými klubovými vystoupeními.
Ukázky:
Deciphering The Message – https://youtu.be/Xf4m_i6aIX0
East Of The Village – https://youtu.be/gvl1X0IHyH4
Soul Station – https://youtu.be/YmtHdBPzi_w
A Baptist Beat – https://youtu.be/CJkKNc0bP-o
The Dip – https://youtu.be/omt_fHIMe9g
