Johnny „Guitar“ Watson, výjimečný bluesový a funkový kytarový inovátor

Naposledy aktualizováno: 6.9.2018

Johnny „Guitar“ Watson (3. 2. 1935 – 17. 5. 1996, narozen jako John Watson, Jr. aka Young John Watson) byl pozoruhodný, charismatický bluesový a funkový kytarista, skladatel a zpěvák. Zapsal se nesmazatelně do historie vývoje techniky kytarové hry.

kytara jako dárek od dědečka

Johnny Guitar Watson pocházel z texaského Houstonu. V tamní čtvrti Third Ward udělal první muzikantské krůčky pod dohledem otce, který ho posadil za klaviaturu rodinného piana. Kytaru dostal jako dárek od dědečka. Dědu znali věřící ze širokého okolí coby v komunitě respektovaného kazatele. A ten si stanovil podmínku, že vnuk na kytaru nebude hrát blues. Johnny později vzpomínal, že blues bylo samozřejmě to první, co se na kytaru naučil hrát.

Vzory hledal u texaských hvězd T-Bone Walkera, Clarence „Gatemouth“ Browna, B. B. Kinga a Lowella Fulsoma – poválečných bluesových kytaristů, kteří pomohli definovat místní tzv. West Coast Blues. Ještě před dovršením patnácti let doprovází texaské bluesové hvězdy Alberta Collinse a Johnnyho Copelanda.

Watsonovy rodiče se definitivně rozchází v roce 1950. On zůstává s otcem a společně se přestěhují do Los Angeles. Díky úspěchům v několika oblastních talentových soutěžích si rychle získá přátele mezi zdejší muzikantskou komunitou. Tenkrát poprvé narazil na významného rhythm’n’bluesového producenta a kapelníka  Johnnyho Otise.

kapelnické laso od Chucka Higginse

Školní docházku dokončil na Jefferson High School. Je mu patnáct a nad hlavou mu ihned sviští bájná “muzikantská lasa”. První profesionální zkušeností je parta Chuck Higgins & His Mellotones, kterým dopomůže k nebývalému ohlasu mezi mladičkými fanoušky.

Kapelník a tenorsaxofonista Chuck Higgins rád experimentoval. Protkal bluesové a latino jazzové hudební prvky do ryze městského rhythm’n‘ blues. Je mj. zmíněn coby významný inspirační zdroj ve sleeve-note na debutovém dvojalbu Freak Out! (1966, MGM) kalifornských The Mothers Of Invention.

V roce 1952 se kapela dopracuje ke smlouvě s Combo Records. Vychází jim šelaková desetipalcová gramodeska s písněmi Pachuko Hop / Motor Head Baby. Autorem písně na béčkové straně je Watson. Také v ní zpívá a hraje na piano. Později skladbu nahraje znovu, ale to se již doprovázel na kytaru.

V osmnácti na sólovou muzikantskou dráhu

Dalšími Johnnyho zastávkami na cestě k sólové kariéře jsou kapely vedené rhythm’n’bluesovými tenorsaxofonisty Joem Houstonem a Big Jay McNeelym. S nimi se mu podaří proniknout na pódia prestižních losangelských hudebních klubů.  Díky tomu jeho muzikantská reputace značně narostla. Se zvýšenou pozorností médií a fanoušků přichází logické rozhodnutí sestavit si první vlastní kapelu. Hrají v ní Jason Hogan (barytonsaxofon), Milton Bradford (tenorsaxofon), Gaynell Hodge (piano), Ralph Watson (basa) a Charles Prentergraft (bicí).

V roce 1953 Watsona vypátrá rozhlasový DJ Hunter Hancock a na nadějného muzikanta upozorní několik kalifornských hudebních vydavatelství. Johnny v osmnácti letech podepisuje sólový nahrávací kontrakt s labelem King Records. Na premiérové studiové session pořídí snímky Motor Head Baby a Sad Fool. Singl má slušnou odezvu a „Mladej John“ natáčí pod dohledem producenta a saxofonisty Maxwella Davise sérii dalších skladeb I Got Eyes / Walkin‘ To My Baby, No I Can’t / Highway 60, Space Guitar / Half Pint-A-Whiskey, Gettin‘ Drunk / You Can’t Take It With You.

Na většině snímků nahrál kytarové party bez použití trsátka. Jako jeden z prvních kytaristů experimentuje v nahrávce Space Guitar se zpětnou vazbou a reverbem. Mezi další úspěšné nahrávky, vydané pod jménem uskupení Young John Watson With Orchestra, se zařadila Getting Drunk (1954). V následujících letech Johnny přešel od King Records k jejich sesterské značce Federal a poté k losangeleskému labelu Modern Records bratrů Bihariových. Na koncertech ho doprovází kapela zkušeného rhythm’n’bluesového pianisty Amose Milburna.

první žebříčkové úspěchy

V roce 1955 poprvé skóruje na žebříčku. Singl vyšel na značce RPM Records, která také patřila bratrů Bihariovým. Byla na něm skvělá cover verze Those Lonely, Lonely Nights od Earla Kinga. Nahrávku ozdobí novátorským, minimalisticky pojatým kytarovým sólem. Předchozí dva pokusy u nového labelu se skladbami Hot Little Mamma / I Love To Love You a Too Tired / Don’t Touch Me se komerčního ohlasu nedobraly.

Watson poté vyráží na úspěšná koncertní turné. Získává nejenom skvělou pověst, ale také dostatek sebevědomí, aby se rozhodl produkovat si vlastní nahrávky. Z tohoto důvodu se rozhodne ukončit smluvní vztah s RPM Records. V období 1958 – 1960 postupně podepíše distribuční smlouvy s Keen Records, Class Records, Goth Records, Arvee Records a Escort Records. Odstartuje spolupráci nejenom se svým velkým přítelem a parťákem, zpěvákem a pianistou Larrym Williamsem, ale také nahrává s doo-wopovými hvězdami The Olympics a Eugene Church And The Fellows.

Na atmosféru těch let s nostalgií vzpomínala i zpěvačka Etta James. Jako puberťačku ji na šňůru s sebou vzali Jim Wynn a Johnny Watson, který doslova rozsekával davy lidí, když hrál zubama na kytaru. Ve Městě andělů to tenkrát hudebně vřelo. Bez ohledu na smluvní závazky spolu celá jedna generace mladých černochů hrála ve zkušebnách, vyměňovali si písničky a zpívali si navzájem na gramodeskách (nejenom doo-wopoví umělci jako Jesse Belvin, Richard Berry nebo členové The Cadets). „Celý den jsme se spolu potloukali ve studiu i mimo něj,“ svěřila se Etta.

zamilovaný gangster a kytarový ekvilibrista

V lednu 1958 vychází další úspěšný singl Gangster of Love, jenž o dekádu později přepracuje Steve Miller a za dalších deset let se k němu znovu vrátí i samotný Watson. Tehdy se začíná mluvit i o Johnnyho divokých koncertních výstřelcích a nejrůznějších ekvilibristikách při hraní. Známá je jeho hra levou rukou na kytarovém hmatníku. Struny za něj rozechvíval Larry Williams. Mnozí považují Watsonovu pódiovou prezentaci s hraním za hlavou za předobraz a vzor pro Jimiho Hendrixe.

Po třech letech se vrací ke King Records (pobočný label mateřských Federal Records), u kterých se v křesle A&M manažera usadil jeho doživotní přítel Johnny Otis. V té době už Watson mezi své křestní jméno a příjmení vložil „Guitar“ a přestal hrát na klavír.

V srpnu 1961 mu vychází singl Embraceable You / Posin‘. Nahrávky skladeb autorských dvojic George a Iry Gershwinů resp. Chaplin-Cohn jsou jen dalším marným pokusem nasměrovat Kytaru Watsona do klidnějších, popovějších vod. Doprovodnou kapelu tehdy tvořilo několik zkušených studiových hudebníků – Ernie Freeman (piano), Howard Roberts (kytara), Ted Brinson (basa), Ed Hall (bicí), Elliott Fisher, Sydney Sharp, Leonard Malarsky, Israel Baker a  Harry Hyams (smyčce), kterou v Posin‘ posílila neznámá vokální skupina.

S Otisem coby producentem natočí vylepšené verze Gangster Of Love, Those Lonely, Lonely Nights a tradicionál In The Evenin‘. Singlovou etapu u Federal/King Records, jež zahrnovala jediný celonárodní hit Cuttin‘ In, zrekapituluje vinylová LP deska Johnny „Guitar“ Watson (1963, King Records, spotify link).

ÉRA prvních sólových dlouhohrajících desek a také jedné s Bobbym „blue“ Blandem

Ještě v roce 1963 vychází u Chess Records první řadové album I Cried For You. O rok později se dostává na trh coby The Blues Soul Of Johnny „guitar“ Watson. V dalších letech se titul – natočený triem, v němž náš hrdina hraje na piano za doprovodu kontrabasu a bicích – objeví v reedici pod třemi rozdílnými názvy I Cried For You (1967, Cadet Records) resp. Gettin‘ Down With Johnny „Guitar“ Watson (1977, Cadet Records) a Johnny „Guitar“ Watson Plays Misty (1991, Point Productions).

Zajímavým počinem je rovněž společná eponymní LP deska Bobby „Blue“ Bland And Johnny „Guitar“ Watson: 2 In Blues (1963, Crown Records) s bývalým členem memphiských Beale Streeters a populárním rhythm’n’bluesovým zpěvákem Bobbym „Blue“ Blandem.

Znovu na jedné lodi s Larrym Williamsem

Uprostřed šesté dekády obnoví spolupráci s Larrym Williamsem. Ten naposledy zabodoval s hitem Bony Moronie (1958). Po pár schůzkách si ti dva znovu padli do oka. Sehnali si nějaké finance a rozjeli vlastní produkční společnost VIP Productions (Very Important Platters) a v roce 1965 spolu začali nahrávat. Ještě toho roku vyrazili na koncertní šňůru po Velké Británii za doprovodu skupiny Stormsville Shakers.

Vše jim domlouval producent Decca Records Mike Vernon, který se tehdy staral i o Johna Mayalla a jeho Blues Breakers. Vznikla tak dvě koncertní alba, z nichž jedno vydalo vydavatelství Island u jejich dceřinky Sue Records (Larry Williams On Stage! Recorded Live) a druhé Decca (The Larry Williams Show Featuring Johnny ‚Guitar‘ Watson With The Stormsville Shakers).

U legendárních OKeh Records společnosti Epic Records pak vydají album Two For The Price of One (1967) s hitem Mercy, Mercy, Mercy. Na singlech jim pak vyšly obzvláště za Britským kanálem žádané soulové písně Nobody nebo A Quitter Never Wins. O dva roky později mají nahrávací kontrakt u společnosti Bell Records. Jejich tehdejší singly skončily bůh ví kde.

Čas na radikální stylovou proměnu

Watson se alespoň paralelně s tím se upisuje jako sólista u malého labelu Lizzard. Zkouší s Taj Mahalem, aby pro něj otevíral v Holywoodu. Se záznamem jejich vystoupení v tamním klubu Ash Grove se počítá pro další živé album. Bohužel Lizzard zanikla dříve, než mohlo být album vylisované. Johnnymu zůstaly jen acetáty a nic víc. Je to obrovská ztráta pro hudební historii. Byly to jedny z jeho nejlepších nahrávek. Williamsova kariéra tím de facto skončila.

Johnnie úspěšné roky s Williamsem později zrekapituloval: „Larry produkoval Little Richarda pro Okeh a pouštěl jim věci, které jsme spolu udělali, a jim se líbily – natolik, že jsme natočili dvě alba a řadu pětačtyřicítek. Ale Larry je teď v předčasném důchodu – víte, vydělal si na svých starých hitech dost peněz, aby mohl ještě dlouho pohodlně žít.“

Watson se začal připravovat na další uměleckou proměnu. Bude stát za to!

S andre lewisem u fantasy records a pozvánka od franka zappy

V sedmdesátých letech se Johnny upisuje vydavatelství Fantasy Records. S klávesistou Andre Lewisem, kterého znají příznivci Franka Zappy, natáčí dvě výborná funková alba Listen (1973, spotify link) a I Don’t Want to Be Alone, Stranger (1975).

Na prvním z titulů vypomáhá vynikající slepý varhaník Rudy Copeland. Watsonův návrat do žebříčků proběhl ve velkém stylu. Vyneslo mu to pozvání do sestavy pro evropské turné Roots Of R&B, na kterém ostatním “ukradl show”.

Ještě zpátky k Zappovi. Frank byl vždy jeho velkým fanouškem. Často mluvil o Watsonově singlu z roku 1956 Three Hours Past Midnight jako o skladbě, kvůli níž začal hrát na kytaru. Johnny přijímá pozvání a spolupracuje s Mistrem ve skladbách San Ber’dino a Andy zařazených na jednom ze Zappových legendárních alb One Size Fits All (1975, Discreet Records, spotify link).

podpis smlouvy s britskou djm records a nalezení správné hudební formulky

V roce 1976 se Watson rozhodne podepsat kontrakt s britskou DJM Records. Teprve tehdy nastane důležitý zlom v jeho kariéře. Nejdříve přichází s radikální změnou image, když se na vystoupeních objevuje v bílém obleku. S kloboukem na hlavě připomíná pasáka.

Zároveň s tím nachází tu správnou hudební formulku, ve které se mísí jeho charakteristický zpěv a bluesový kytarový styl s funkově odlehčeným pojetím vystavěným na těžké a důrazné funkové basové lince. „Dal jsem do kupy úplně novou kapelu, senzační, a měl jsem nad projektem naprostou kontrolu. Napsal jsem písničky, zaranžoval je, produkoval, dělal remixy, hrál na kytaru, klávesy a basu, takže by se dalo říct, že to album jsem opravdu já!,“ vykládal tehdy nadšený Johnny Watson všem novinářům.

Plody jsou dvě vynikající alba Ain’t That a Bitch (1976, spotify link) a A Real Mother for Ya (1977, spotify link). Watson si ve studiu sedá za bicí a sám si natáčí rytmické základy, jež doplní kytarovými, klávesovými a saxofonovými party. Miluji k zbláznění, jak si například ve I Wanna Ta-Ta Ya Baby při zpěvu vychutnává text, lenivě převaluje ve vzduchu refrén a do toho vpadnou horkem rozpálené dechy s drobným, úchvatným kytarovým sólem.

Ještě předtím, než se přesune k A&M Records, vyprodukuje pro DJM Records dalších šest alb mj. velice slušné Love Jones (1980, spotify link). Johnny ale na začátku osmé dekády neprožíval právě úspěšnou etapu. Přechod k velké značce se rovněž nevydařil.

Odešel navždy během koncertu v yokohamě

V devadesátých letech Watsonovy nahrávky objeví rapeři a hip hopoví velikáni Ice Cube, Dr. Dre a Snoop Doggy Dogg. Použijí části skladeb ve formě samplů a vzdají mu tím uměleckou poctu. Johnny ještě nachystá k vydání poslední řadové album Bow Wow (1994), které se dočká nominace  na cenu Grammy.

O dva roky později Johnny „Guitar“ Watson umírá na infarkt v průběhu klubového vystoupení v japonské Yokohamě, jež bylo součásti společného turné s bluesovým harmonikářem Jamesem Cottonem. Jeden z jeho tehdejších doprovodných muzikantů z kapely Watsonian Institute o něm fanouškům hned na dalším vystoupení řekl : „Johnny se nám jednou svěřil s přáním, že by chtěl zemřít na pódiu.“