Naposledy aktualizováno: 25.2.2025
Talentovaná jazzová a soulpopová pianistka a zpěvačka Roberta Flack (10. 2. 1937 – 24. 2. 2025, narozena jako Roberta Cleopatra Flack) patřila mezi nejznámější zpěvačky sedmé dekády dvacátého století.
Vše má svůj řád a plyne zvolna
Roberta Flack si ve svých písních doslova užívala pomalá tempa. Vychutnávala si každou zahranou notu. Její hlas obvykle volně plynul s lyrickými texty. Přitom dokázala najít klíčová místa, v nichž se položila do přednesu a zvýšila intenzitu. Náhlým přechodem do vokálního crescenda vás vytrhne z pohody a zdánlivé letargie. „Celou kariéru jsem se pokoušela skrze moji hudbu vyprávět příběhy, “ vysvětlila v jednom rozhovoru. Potvrdil to i renomovaný americký hudební a filmový kritik Stephen Holden: „Dokáže uchopit i ta nejotřepanější romantická klišé a dodat jim chvějivé pocity očekávání.“
Na klavír a varhany to zkoušela již od čtyř let. Její matka totiž chodila hrát na varhany v kostele a otec se zase doma bavil hraním jazzu. Rodiče pro ni pak nechali zrekonstruovat stařičké pianino. Jako mladičká teenagerka Flack získala hudební stipendium na Howard University. V roce 1959 umírá Robertin otec. Rozhodla se ukončit studia s titulem bakalářka hudební výchovy.
Nastoupila na místo učitelky hudby, Angličtiny a lektorky zpěvu na střední škole v Marylandu. Později učila v Severní Karolíně a Washingtonu D.C.. V hlavním městě Spojených států amerických odstartovala hudební kariéru v roce 1965. V místních jazzových klubech se stává vyhledávanou senzací. Nejdříve ale doprovázela operní pěvce v Tivoli Clubu. Až o padesát let později Robertu operní zpěváci uctí, když ji přijmou do svého profesního sdružení.
Henry Yaffe, majitel restaurace Mr. Henry’s ve Washingtonu, D.C., se stal jejím nadšeným fanouškem a podporovatelem. V květnu 1967 zřídil ve druhém patře nad kavárnou malý noční klub určený jen pro ni. Vystupovala tam pravidelně tři roky. Repertoár měla poskládaný z bluesových a folkových písní. Stálí návštěvníci každý večer přiváděli nové příchozí. Vyzařovalo z ní totiž něco mimořádného, co vyzařují jen velcí umělci.
„Roberta flack zpívá… jako o život“
Právě u Yaffeho ji oslovil slavný pianista Les McCann a okamžitě ji doporučil talent scoutům z Atlantic Records. Ostatně Les pak trefně napsal v poznámkách k jejímu prvnímu albu pro Atlantic Records : „Roberta Flack… zpívá jako o život!“ Zabere ji pouhých deset hodin během nichž nahrála debutovou LP desku First Take (1969, Atlantic, spotify link). Zaujme nejenom tklivým gospelem I Told Jesus, ale také dvěma protestními písněmi. Jednak soulovou Tryin‘ Times; a pak španělsky zpívanou výzvou k rasovému usmíření Angelitos Negros na text venezuelského básníka Andrése Eloye Blanca.
„Zpívám o nenaplněných hodnotách, surové deformaci. V mých očích není světlo hvězd… Chci jen zpívat a hrát svou hudbu a dělat to poctivě, i kdybych měla mačkat tlačítka výtahu, abych se uživila. Nevnímám se jako umělec. Jsem muzikant, který se věnuje hudbě.“ (Roberta Flack)
Po First Take následují další dvě alba Chapter Two (1970, Atlantic, spotify link) a Quiet Fire (1971, Atlantic, spotify link). Kapitola 2 má v úvodu výtečný lowdown funk Reverend Lee. Napsal ho Eugene McDaniels a tip na něj Flack dostala od svého prvního mentora McCanna. V pořadí třetí LP desku otevírá svižný groove ve skladbě Go Up Moses inspirované černošským spirituálem o starozákonním příběhu Mojžíše. Flack již potom nikdy nenatočila více funky věc.
První tři alba sice získala pozornost hudební kritiky, ale fanoušci je v době vydání téměř nezaregistrovali. Ačkoli si byla vědoma toho, že prodej desek je poměrně přesným barometrem pro měření komerčního úspěchu umělce, mnohem důležitější význam má její charisma, kterým své publikum emocionálně oslovuje. Nabízela do té doby neobvyklý a odvážný kontrast k tradičním popovým, soulovým nebo jazzovým nahrávkám tehdejší éry.
Rozbila stále převládající dobové rasové stereotypy a představila zcela odlišný osobní pohled na roli interpreta v populární hudbě. Pozdvižení vyvolala písní Ballad Of The Sad Young Men, jež pocházela z o dekádu staršího provedení muzikálu The Nervous Set, v níž se konzervativní společnost mohla poprvé seznámit s jedním z nejdrsnějších zobrazení každodenního života homosexuální menšiny.
Kariéru ji pomohl nastartovat Clint Eastwood
Mezitím stihla spolu s Joelem Dornem vyprodukovat album Standing Here Wondering Which Way To Go (1971, Atlantic Records, spotify link) skvělé gospelové zpěvačky Marion Williams. Její vlastní kariéra raketově nastartuje až v roce 1972 poté, co si Clint Eastwood vybere singlovou píseň The First Time Ever I Saw Your Face do svého filmového režijního debutu Play Misty for Me (česky Zahrajte mi MISTY).
Skladbu napsal anglický folkový zpěvák Ewan McColl pro svoji ženu Peggy, která byla sestrou Pete Seegera. Ewan nikdy neskrýval svoje rozladění, když se dozvěděl, že někdo natočil další verzi jeho písně. Většina pozdějších Robertiných písní je ale právě o vztazích, řada z nich jsou něžné, oduševnělé milostné písně čerpající z jejích vlastních zkušeností.
„Moje základní kritéria pro výběr materiálu jsou založena na několika věcech: dobrý text, musí dávat smysl, aniž by musel být nutně vždy hlubokomyslný; a dobrá melodie, která dává prostor kreativitě.“ a myšlenku dále rozvedla. „V podstatě musím mít k písni vztah, ať už prostřednictvím vlastních zkušeností, nebo něčeho, do čeho se dokážu vcítit. S písněmi se dá dělat spousta různých věcí, aby vyhovovaly vašemu stylu – například měnit tempa a podobně.“
Intenzivní spolupráce s Donnym Hathawayem
Tři roky starý albový debut se díky úspěchu The First Time Ever I Saw Your Face vyšplhal na první místo hitparády. Píseň samotná získala v roce 1973 ocenění Grammy. Ve stejném roce byl cenou Grammy odměněn i duet s Donnym Hathawayem Where Is The Love; vrcholná hudební pobídka nenasytné smyslnosti.
S nápadem, aby Roberta s Donnym spolu natočili pár písniček a připravili album Roberta Flack & Donny Hathaway (1972, Atlantic Records, spotify link), přišel soulový producent Jerry Wexler. Hathaway, jeho obchodní partner Ric Power a Robertin manžel Steve Noussel spolupracovali již předtím na přípravě jejího albového debutu. Donny tam měl dvě písničky.
Pro Robertinu druhou LP desku napsal aranžmá a nabídl skladbu Gone Away; velkolepý orchestrální soulový epos, jemuž vévodí její uhrančivý hlas. Hathaway píseň původně napsal spolu s chicagskými mistry soulu Leroyem Hutsonem a Curtisem Mayfieldem pro album This Is My Country (1968, Curtom Records, spotify link) skupiny The Impressions.
„Donny byl vokálně jedinečný a komplexní. Umělecky jsme si naprosto sedli.“
Úspěšná spolupráce otevřela pro Robertu Flack cestu k vydání několika dalších LP desek, mezi nimiž září Killing Me Softly (1973, Atlantic, spotify link). Vedle stejnojmenného singlu, jež je dodnes asi její nejznámější nahrávkou, bohužel zapadla nejenom nádherná óda Conversation Love, v níž se andělský vokál Flack vznáší nad úchvatným velkokapelovým aranžmá.
Roberta i potom pokračovala ve spolupráci s Hathawayem. Jen si vybrala tříletou pauzu mezi jejími alby Feel Like Makin‘ Love (1974, Atlantic Records, spotify link) a Blue Lights In The Basement (1977, Atlantic Records, spotify link). První z nich je dalším mistrovským dílem. Nejenom díky téměř třináctiminutové éterické fusion I Can See The Sun In Late December z pera Stevieho Wondera.
Následující, již šesté řadové album, Modrá světla v suterénu, je vyzrálé dílo zpěvačky, která definitivně našla svůj jedinečný noblesní styl. Nepřekvapí proto, když se také suverénně pustí do jazzové balady I’d Like To Be Baby To You. Zcela přehlíženým drahokamem navždy zůstává nedoceněná píseň 25th Of Last December. Flack se na ni vrátila k úsporné kráse svých dřívějších nahrávek na prvních dvou LP deskách. Kolekce obsahuje také jeden z posledních velkých hitů Robertiny spolupráce s Donny Hathawayem The Closer I Get To You, což měla být předzvěst jejich druhého společného alba.
„Vrátila jsem se k základním cílům – být zdravá, cítit se dobře a mít přiměřenou míru štěstí.“
V té době hodně koncertovala. O svých zážitcích vyprávěla se smíchem: „Strávili jsme poměrně dlouhou dobu koncertováním v zámoří, což je něco, co se samo o sobě nedá dělat každý rok, že? Byli jsme za železnou oponou v Jugoslávii a v Polsku a to byl opravdu zážitek. Bylo to zvláštní, protože v těch zemích moje desky nevycházejí a lidé je dostanou opravdu jen na černém trhu. A přesto všichni znali všechny písničky a na letišti byly stovky fotografů – bylo to skoro jako státní návštěva!“
Partnerství s Hathawayem ukončí až jeho dobrovolný odchod ze světa v roce 1979. Po jeho tragické smrti v průběhu příprav nového repertoáru Flack vydává Donnyho poslední dvě dokončené společné písně You Are My Heaven a Back Together Again na své LP desce Roberta Flack featuring Donnie Hathaway (1980, Atlantic Records, spotify link).
Ztráta několika blízkých lidí – maminky a také Donnyho – jí tehdy připomněla, jak je opravdu vděčná už jen za to, že žije a je šťastná. V letech 1970 až 1975 totiž pracovala nepřetržitě, nevzala si ani týden volna. „To bylo všechno úplně špatně,“ prohlásila se vší rozhodností. „Mám už za sebou tu zběsilou fázi, kuj železo, dokud je žhavé. Vrátila jsem se k základním cílům – být zdravá, cítit se dobře a mít přiměřenou míru štěstí. Opravdu potřebuji kolem sebe lidi, kteří mě rozesmějí a rozesmějí.“
Pokračovala s jinými zpěváky. Nazpívala několik duetů s Peabo Brysonem, z nichž nejznámější je Tonight I Celebrate My Love (1983). O rok později spolupracovala s japonským fusion hudebníkem Sadae Watanabem. Výsledkem je slow down verze písně z roku 1976 If I’m Still Around Tomorrow.
Mistryně pomalých, smyslných soulpopových balad
V dalších letech si Roberta oblíbila disco a jazz-funk, ale díky svému širokému hlasovému rozsahu a lehkosti hlasu často spolupracovala s umělci takového formátu jako Miles Davis. V osmdesátých a devadesátých let se zaměřila na komponování filmové hudby.
Průběžně s tím poměrně sporadicky vydávala vlastní alba a vedla svůj hudební label. V roce 2012 vychází zajímavé Robertino album Let It Be Roberta: Roberta Flack Sings The Beatles (429 Records, spotify link) s dvanácti předělávkami britských hudebních legend. Album uzavírá verze Here, There, And Everywhere nazpívaná již v roce 1972 při koncertě v newyorské Carnegie Hall.
Ještě v roce 2018 vystoupila v divadle Apollo Theater. V divadle zkolabovala a dostala mrtvici. O dva roky později ji Recording Academy National Trustees udělila cenu za celoživotní dílo. V srpnu 2022 byla Robertě diagnostikována amyotrofická laterální skleróza (ALS), onemocnění známé jako Lou Gehrigova choroba, a podle prohlášení její mluvčí Elaine Schock z 14. listopadu 2022 již nemůže zpívat. Dlouho připravovaný nový celovečerní dokument s názvem Roberta měl premiéru 17. listopadu 2022 na filmovém festivalu DOC NYC.
Díky svému témbru vždy působila jemně a popově, i když hrála svůj funkový materiál. Její příjemný hlas ale nejlépe vyznívá v pomalejších smyslných soulpopových písních. Je jedním z velkých vzorů, ke kterým se hlásí dnešní pěvecké hvězdy Norah Jones nebo Alicia Keys. “Chci, aby mě všichni viděli takovou, jaká jsem.”… “Spousta lidí si myslí, že jsem to dokázala. Však víte, něco jako ‘Washington sobě’. Ale já jsem to nedokázala…” Kariéra? “Kamkoli mě to zavede. Beru to tak, jak to přijde.” Taková byla skutečná Roberta Flack.
