Naposledy aktualizováno: 20.6.2017
Texaský kytarista, zpěvák, skladatel a producent Johnny Winter (23. 2. 1944 – 16. 7. 2014, narozen jako John Dawson Winter III) patří mezi nejvýznamnější bělošské bluesové kytaristy posledních padesáti let.
Posměch a ústrky ze strany bělošské komunity
Johnny Winter pochází z hudební rodiny; jeho otec hrál na saxofon a banjo, matka na klavír. V rodokmenu z otcovy strany se můžeme dopátrat několika vlastníků plantáží a otroků, což je ironie. Winter se nejprve naučil hrát na klarinet a ukulele. Později si přibral kytaru a foukací harmoniku. Do blues se zamiloval již jako děcko.
Měl mladšího bratra, saxofonistu a klávesistu Edgara (28. 12. 1946). Oba se narodili jako albíni. Bratři odmalička čelili nejrůznějším ústrkům a posměchu ze strany bělošské komunity. Podobně, jako černošští bluesmeni, i oni se cítili být společenskými vyděděnci z důvodu špatné barvy kůže a vrozené oční vady. Smysl života proto našli v hraní blues.
Major labels ho objevily díky článku v rolling Stone
Do roku 1968 se Johnny protloukal po texaských a louisianských hudebních barech. Zprvu v bratrském duu inspirovaném Everly Brothers. S Edgarem dovedli zahrát řadu stylů. Podle nálady publika zařadili cajun, tex-mex, louisianské swamp blues, country nebo krapet příjemného půlnočního jazzu.
Pak působil ve všech možných kapelách: se svým bratrem v Johnny And The Jammers , Gene Terry And Downbeats, u nichž byl kytaristou-zpěvákem, It And Them, opět s Edgarem, ve skupině, která se později jmenovala Black Plague, a pak v Traits. „Když jsem začínal, opravdu jsem se snažil prosadit jako bluesový hráč a neměl jsem pocit, že se mi to úplně podařilo,“ řekl v rozhovoru z roku 1985. To bylo v letech 1961 – 1964. Dokonce si užil lokální slávu, když vydal pár singlů na značkách Todd, Liberty a Frolic Records. Nic velkého, nic, co by přilákalo velkou nahrávací společnost.
Až v roce 1968 ho objevil časopis Rolling Stone. Zmínil se o něm v článku o texaské bluesové a rockové komunitě: „Představte si šilhavého albína, sotva šedesátikilového, s vlasy po ramena, jak hraje to nejlepší kytarové blues, jaké jste kdy slyšeli.“ V tu chvíli se ze strany nahrávacích společností začaly hrnou nabídky na podpis nahrávacího kontraktu. Johnnyho to zaskočilo. Chystal se totiž přesunout na Britské ostrovy, kde předtím uspěl například Jimi Hendrix. Tyhle plány šly navždy k ledu.
chlápek z Texasu, co podepsal smlouvu na horentní částku
V roce 1969 byli na vrcholu Cream, The Who nebo Jimi Hendrix a detroitští MC5 s The Stooges přišli s novým pojetím rocku. Díky obratnému licitování svého manažera Stevea Paula uzavřel pětiletou nahrávací smlouvu s major labelem Columbia. Údajně šlo o částku 600.000 USD, čímž se současně dostal pod tlak médii a fanoušků.
Byla to doba, kdy kapitáni hudebního průmyslu usilovně hledali další „jednodenní senzaci“ a na Wintera se vrhli jako supi. Byli nepoučitelní. Přílišná publicita Columbie už předtím zásadním způsobem přispěla k zániku kapely Moby Grape, přestože vydali možná nejlepší debutové album (1967, Columbia, spotify link) ze všech sanfranciských skupin.
Winter si od obchodních schůzek raději držel odstup. Bylo mu jasné, jak je celá ta situace absurdní. Ještě před měsícem nikoho z hudebního byznysu nezajímal. „Zítra bych mohl být zase zpátky v Texasu a hrát za deset dolarů za noc. Nepřekvapilo by mě to, nepřekvapilo by mě nic. Víš, nic to neznamená, neznamená to vůbec nic,“ zaznělo v rozhovoru pro Rolling Stone.
Co bylo ale mnohem horší, že se pro rockové příznivce stal tím podivným chlápkem z Texasu, co podepsal smlouvu na horentní částku a přitom ho prakticky nikdo neslyšel hrát. „Nevím, co přesně si o mně lidé mysleli; myslím, že většina lidí si nedala tu práci, aby se zamyslela. Bylo to takový divný, člověče, fakt divný, protože jsem se vždycky snažil lidem říct, co si myslím, že jsem, ale vždycky z toho vylezlo, že jsem další superskupina, i když to tak nebylo,“ svěřil se Johnu Morthlandovi.
Lidi očekávali nějakou novou formu rocku
Panující nedůvěra se podepsala na přijetí jeho eponymního debutu (1969, Columbia, spotify link) s písněmi jako I’ll Drown In My Tears, Be Carefull With A Fool nebo Mean Mistreater. Dokonce se ozývaly hlasy, že je slabší, než Winterovo první album The Progressive Blues Experiment (1968, spotify link). To nejprve vyšlo v nákladu sto kusů na značce Sonobeat. Potom se ho ujali v Imperial Records a uspíšili jeho vydání ještě před vydáním prvního Johnnyho alba pro Columbii.
„To album (u Columbie) pro mě vůbec nebylo nevýrazné; ale pro lidi, kteří očekávali nějakou novou formu rocku, ano. O to jsem se nesnažil. Snažil jsem se hrát skutečné syrové country blues ve svém vyhraněném stylu, a to vůbec nebylo to, co lidé očekávali,“ prohlásil texaský bluesový kytarista v rozhovoru pro Creem. O pár měsíců později stál na pódiu legendárního festivalu ve Woodstocku a hrál několika stovkám tisíc rockových fanoušků.
|
|
|
Svoji pověst kytaristy, jenž má blízko ke kořenům žánru, a blues hraje možná lépe než největší černošské modly, poprvé potvrdil až na třístranném dvojalbu Second Winter (1969, Columbia Records, spotify link). Přepracoval na něm rock’n’rollové trvalky (Johnny B. Goode, Slippin‘ And Slidin‘ (Peepin‘ And Hidin‘), Miss Ane), rhythm’b’bluesovou Memory Pain od Percyho Mayfielda, Dylanovu Highway 61 Revisited. Také zařadil několik vlastních věcí, z nichž určitě zaujme I Love Everybody.
„Lidé vždycky chtějí věci škatulkovat; to nesnáším, člověče, nesnáším, aby mě škatulkovali jako určitý druh hudebníka, protože mě zajímá všechno.“
„Nebylo co zaprodávat.“
Johnny nebyl s výsledkem zvuku na Second Winter nikdy spokojený. Jeho osobním favoritem zůstal debut pro Columbii. Měl úplně jinou představu, jak by měla jeho hudba znít. Frustrovalo ho, že ji nedokázal natočit tak, jak by chtěl. Byl rád alespoň za to, že se k lidem přiblížil alespoň jako muzikant. Jenže pár bluesových puristů ho okamžitě zatratilo, prý že se zaprodal. Winter později prohlásil: „Nebylo co zaprodávat.“ Přibližně od poloviny roku 1969 začal Johnny pociťovat, že se tlak na něj ze strany fanoušků začal snižovat. „Byl jsem rád, když se přestalo mluvit o velkém kšeftu s Columbií a o tom, že jsem albín, a prostě jsem se dostal k hudbě.“
V tom se najednou objevil jiný problém. Na trhu se současně s vydáním dvojalba Second Winter objevily tři kompilace starého materiálu a demo snímků – věci, které nikdy neměly vyjít. Pár bezskrupulózních hajzlíků chtělo vydělat balík na Winterově konjunktuře. Na obalech LP desek The Johnny Winter Story (1969), About Blues (1969) a Early Times (1970) nenajdete zmínku, že jde o čísi archivní výzkum z let 1961 – 1964. Zato nechyběla sdělení o “blues roots music” a “Johnny Winter songs”, což nebyly, protože na některých z nich ani nehrál.
„heroin byl jedinou možností, jak zůstat na cestě a vydělat si na živobytí, jedinou možností, jak to zvládnout.“
To se již přiblížila doba, kdy americkou bílou střední společenskou třídu bluesové pobláznění postupně opouštělo. Z kapely Johnny Winter Guitar Show odešel bratr Edgar, a Johnny po evropské šňůře ukončil spolupráci s původní rytmikou Tommy Shannon (basa) a „Uncle“ John Turner (bicí). Našel si nové spoluhráče v muzikantech z rozpadlých bubble gumových The McCoys. Jejich talentovaný kytarista a zpěvák Rick Derringer chtěl vyzkoušet něco serióznějšího. Byť poslední dvě alba McCoys – Infinite McCoys a Human Ball – byla vysoce experimentální.
Nová sestava pojmenovaná Johnny Winter And nabídla Derringerovi a ostatním z McCoys dostatek příležitostí zahrát si víc než odrhovačky. Již po dvou týdnech zkoušení šli do studia. Natočili stejnojmenný albový debut (1970, Columbia, spotify link) a vyrazili na osmnáctiměsíční šňůru. Jejich albu se mezitím vůbec nedaří. Nikoho nezajímá, nikdo ho nekupuje.
|
|
|
Ačkoli byli výbornou koncertní kapelou, jejich muzikantské talenty se během únavného turné propadají do heroinového pekla. „V té chvíli byl heroin jedinou možností, jak zůstat na cestě a vydělat si na živobytí, jedinou možností, jak to zvládnout. A mysleli jsme si, že to, co děláme, je dost důležité na to, abychom si tu drogu zasloužili. Mýlili jsme se,“ vzpomínal Johnny na dobu rozpadu kapely.
Naštěstí stihli pořídit záznam z jejich vystoupení vydaný jako Live Johnny Winter And (1971, Columbia, spotify link). Objevil se v době Winterova největšího životního propadáku. Paradoxně je jedním z jeho největších komerčních úspěchů. V dalších letech se ke spolupráci s Derringerem opakovaně vracel – nejenom na dobře přijatých titulech Still Alive And Well (1973, spotify link) a John Dawson Winter III. (1974, spotify link).
Devět měsíců v soukromém sanatoriu
Zpočátku si Johnny namlouval, že zvládne zbavit se drogové závislosti sám. Opakované nezdary chtěl řešit sebevraždou. Po dvou měsících marných pokusů nastoupil na devítiměsíční „odvykačku“ do soukromého sanatoria v River Oaks; v dostatečné vzdálenosti od New Orleans. Prvních pár týdnů nemyslel na nic jiného než na heroin. Udělal by cokoliv, aby se k němu dostal.
„Většinu času, co jsem tam byl, jsem nenáviděl hudbu. Těch prvních pár měsíců jsem se nechtěl dotknout kytary ani zazpívat písničku. Cítil jsem se hudbou spoutaný; měl jsem pocit, že mě hudba ovládá, místo aby byla něčím, co mám rád. V nemocnici se mi mnohem víc líbilo být prostě člověkem. Lidé se ke mně totiž vždy chovali jako k muzikantovi… v nemocnici ke mně měli vztah jako k člověku, a ne jako k zasranému jukeboxu. Začal jsem zase žít,“ vysvětlil svůj vztah k lidem – groupies a hochštaplerům – co se potloukají v zákulisí každého koncertu a cizopasili na něm.
Zkusil pomoci na svět opravdu kulervoucím deskám
Léta se v rozhovorech rád zmiňoval o tom, že by chtěl jezdit jako countryový zpěvák a kytarista. Snil, že si zahraje v Grand Ole Opry. A potom se zase vrátí k rock’n’rollu a blues. Nebyl si jistý, že by na to byli lidi připraveni. A tak si raději splnil jiný sen. Toužil produkovat nové bluesové nahrávky. Byl přesvědčený, že umí v nahrávacím studiu vytvořit takovou pohodu, aby se v tom novém prostředí cítili stárnoucí bluesmeni dobře. Chtěl, aby jejich nové věci zněly stejně, jako staré poválečné desky z produkce Chess, Checker, Cobra a spousty těch malých chicagských vydavatelství. Pro Wintera to byly opravdu kulervoucí desky.
„Je to skutečný monofonní zvuk; místo aby byly jednotlivé nástroje na oddělených kanálech, všechno zní dohromady. Je to prostě jedna velká zvuková koule, která vás udeří do obličeje,“ popsal svoje plány Johnny Winter. Ke konci sedmdesátých let minulého století vyprodukuje čtyři dlouhohrající desky svému velkému kytarovému vzoru Muddy Watersovi.
Tři z nich byly nominovány na Grammy Awards – Hard Again (1977, spotify link), I’m Ready (1978, spotify link), Muddy „Mississippi“ Waters – Live (1979, spotify link). O té poslední, King Bee (1981, spotify link), deník Boston Globe napsal ne příliš lichotivé hodnocení: „V průběhu let se Watersův hlas stal bohatším, ale utrpělo tím aranžmá blues. S výjimkou několika skladeb ztratila hudba rytmické napětí.“
nezpochybnitelný muzikantský odkaz
V dalších letech Johnny Winter nahrál čtrnáct studiových alb. Většinou jsou poskládané z osobitě zahraných coverů bluesových standardů, které vždy doplnil vlastním hudebním materiálem.
„Lidi v publiku mají tendenci se na vás dívat jako na nějakého zasraného Boha, což já nejsem. Hraju na kytaru a zpívám.“
Ačkoli je Winter nejznámější díky své kytaře Gibson Firebird, jeho hlavním nástrojem byl typ Lazer od Erlewine Guitars. Tvrdil, že dává přednost Lazeru, protože zůstává naladěný, zní vysoko jako Fender, ale hraje jako Gibson.
Jeho muzikantský odkaz je nezpochybnitelný. Téměř 60 let předkládal jedinečnou verzi blues a zároveň otevíral dveře spoustě méně významných kytarových mistrů. Bravurní sólista, nejlépe v pomalých, emotivních bluesových číslech, v nichž vynikla jeho dechberoucí slide technika.
