Naposledy aktualizováno: 20.6.2017
Americký kytarista, zpěvák, skladatel, textař, fotograf a producent Lou Reed (2. 3. 1942 – 27. 10. 2013, narozen jako Lewis Allan Reed), společně s Frankem Zappou patrně nejvýznamnější plod americké undergroundové hudební scény šedesátých let minulého století.
Vlivná postava amerického undergroundu
Lou Reed je jedním z nejprogresivnějších a nejúchvatněji antimainstreamových umělců v rocku. Významně se podílel na směřování hudby 20. století: stál v centru rozkolu, který se od poloviny šedesátých let 20. století odehrával mezi lidmi, kteří věří, že pop by měl být Umění – s velkým U -, a těmi, kteří si myslí, že by měl být s malým písmenem.
Přiměl obyčejné lidi, kteří sotva uměli hrát na své nástroje, aby si mysleli, že i oni se mohou stát popovými hvězdami. A stalo se: hudba se změnila z něčeho, co jste museli umět zpívat a tančit, na něco, co jste poslouchali opření o zeď, a u toho také mnozí zůstali.
Zároveň nikdy nepolevil na své křížové výpravě, jejímž cílem bylo zůstat podivínský. Spolupracoval s Metallicou na experimentální LP desce Lulu (2011, Warner Bros., spotify link) a ke konci života na koncertech oživil své téměř neposlouchatelné hlukové LP Metal Machine Music (1975, RCA Victor, spotify link).
Nešlo však jen o přístup. Každý, kdo v pubertě podstoupil elektrokonvulzivní terapii pro „podezření“ z homosexuality, má asi důvod být navždy nevrlý. „Strčili mi něco do krku, abych nespolkl jazyk, a na hlavu mi dali elektrody.“ To byla tenkrát doporučená léčba homosexuálních tendencí. John Cale to vyjádřil jasně: „V roce 1965 už měl napsaný Heroin a Čekám na svého chlápka… tyhle texty byly o něčem jiným, než o čem zpívala Joan Baez a další.“
Vyrůstal při poslechu melodických popových písniček
Možná nepřekvapí, že byl Lou Reed hudebním samoukem. Na kytaru se naučil hrát sám, když hledal inspiraci při poslechu newyorských lokálních radiostanic. Příležitost k nahrání prvního singlu s doo-wopovými písněmi Leave Her For Me / So Blue přišla poměrně záhy. V roce 1957 jej vydal s kapelou The Shades.
V první polovině šedesátých let vystudoval filmový obor na University of Syracuse. Po absolutoriu pracuje coby nájemný hudební skladatel u Pickwick Records, kde po čase dostane příležitost nahrát singl The Ostrich. Písnička je satirou na taneční šílenství. Vychází pod hlavičkou zprvu smyšlené skupiny The Primitives. Část muzikantů, kteří se podíleli na nahrávce, se později stane prazákladem legendárních The Velvet Underground.
Explodující plastová Nevyhnutelnost
S Velvet Underground Lou natočil čtyři alba. Když se někde o nich píše, obvykle se zmiňuje (často nesprávně citovaný) výrok Briana Eno z roku 1982, že desku The Velvet Underground & Nico si koupilo jen třicet tisíc lidí, ale „každý, kdo si koupil jednu z těch třiceti tisíc kopií, založil kapelu.“
Vůbec poprvé vystoupili 11. prosince 1965. Předskakovali skupině The Myddle Class v aule střední školy Summit High School v New Jersey – zahráli tři písně: There She Goes Again, Heroin a Venus In Furs. V počátcích měl na veškeré dění okolo kapely zásadní vliv výtvarník Andy Warhol. Angažoval ji do svého programu Exploding Plastic Inevitable. Navíc je utvářela umělecká scéna v centru New Yorku šedesátých let minulého století, která skupinu zrodila a dala jí do vínku zásadní tvůrčí impuls. Umění, avantgardní film a hudba se střetly a daly vzniknout mimořádnému a zásadnímu kulturnímu fenoménu.
To vše by ale nebylo možné bez Warholovy Factory v centru města, explozi queer hnutí v New Yorku a to, jak Lou Reeda a Velvety vzrušovala experimentální dronová hudba La Monte Younga. „Andy chtěl, abysme se pokusili na naší první desce udržet náš originální jazyk,“ vysvětloval po letech Lou. A později se ještě o Warholově vlivu zmínil: „Hele, musíte dohlídnout, aby tam zůstaly ty sprostý slova… Díky tomu jsme už navždycky věděli, co to znamená, aby něco bylo po našem.“
alba s The Velvet Underground
Jejich debutová LP deska The Velvet Underground & Nico (1967, Verve Records, spotify link) zásadně poznamenala rockovou hudbu. Nic dobrého si o albu zpočátku nemyslel ani Iggy Pop. „Jak může někdo udělat desku s takhle debilním zvukem? To je hnus! Je mi z těch lidí na blití! Odporná zkurvená hippie verbež! Posraný beatnici, zabít je do jednoho! Zní to jak z prdele!“ Za půl roku i on prozřel.
Ústřední skladbou je určitě Heroin; Reedova legendární, drsná a lehce zhýralá píseň. Fanoušky oblíbeným kouskem je i další óda na fet I’m Waiting For The Man. Venuše v kožichu (Venus In Furs) je příběh s tématikou sado-maso sexu. Lou Reed se inspiroval brakovým románem. Vystupují v něm tři postavy – Domina, otrok Severin a Černý ruský princ, který se vyžívá v tom, že bije otroka.
Další klasikou Velvet Underground, odkazující na drogy, a která se nakonec stala Reedovou labutí písní na jeho posledním vystoupení, je White Light/White Heat. Přestože její text popisuje amfetaminové opojení, je to zároveň jedna z nejsnadněji zpívaných písní. Vyšla na druhé desce Velvetů White Light/White Heat (1968. Verve Records, spotify link), jedné z vůbec nejhlučnějších kolekcí, kterou do té doby rocková kapela natočila. Titulní skladba a dlouhý jam Sister Ray byly dvě z nejvlivnějších undergroundových rockových písní konce šedesátých let.
Svou vizi Velvet Underground Lou odhalí až v letech 1969/1970. Zbavil se Calea a ostatní členy – Sterlinga Morrisona (kytara, baskytara), Moe Tucker (bicí) a nováčka multiinstrumentalistu Douga Yulea odsunul na vedlejší kolej. Výsledná alba – The Velvet Underground (1969, MGM Records, spotify link) a Loaded (1970, Cotillion Records, spotify link) – zní převážně tiše a melodicky, jako by je nahrála úplně jiná skupina. Přitom po sobě zanechali výtečný koncertní rockový dokument v podobě dvojalba 1969 Velvet Underground Live With Lou Reed (1974, Mercury Records, spotify link).
témata transgender, sexu a drog
V roce 1970 Lou Reed od Velvet Underground odchází. Na pár měsíců potěší rodiče, když nastoupí do rodinné účetní firmy. Vábení divokého rock’n’rollového života, plného speedu a alkoholu, dlouho neodolá.
O rok později odlétá do Velké Británie natočit první – z celkově dvaceti dvou sólových alb. Produkce Reedova sóĺového debutu Lou Reed (RCA Victor, spotify link) se ujímá newyorský producent Richard Robinson, který se před tím osobně za Loua zaručil manažerům labelu RCA Records. Album se bohužel špatně prodávalo, byť na něm hrají kytarista Steve Howe a klávesista Rick Wakeman z anglických progrockových Yes.
Reedova druhá sólovka Transformer (RCA Victor, spotify link) vyšla 8. listopadu 1972. Je to jeden z vrcholů glam rocku. Produkčně s ním vypomohli David Bowie – sám velký obdivovatel Velvet Underground – a Davidův tehdejší dvorní kytarista Mick Ronson. Byla na ní mj. výborná píseň Vicious. Podle Lou Reeda to byl Andy Warhol, kdo tuto skladbu inspiroval. V rozhovoru pro časopis Rolling Stone v roce 1989 o tom řekl: “Zeptal se: ‘Proč nesložíš píseň s názvem Vicious?’ Já jsem Andymu odpověděl: ‘Jaký druh zkaženosti?’ A on odpověděl: ‘No, víš, zlý, jako když tě uhodím květinou.’ A pak jsem se zeptal: ‘Takhle?’ A napsal jsem to doslova.”
Našinci znají cover písně Walk On the Wild Side v podání Pavla Bobka s textem Michaela Žantovského. Bohužel v něm, díky bolševické cenzuře, nebyla ani stopa po tématech transgender, sexu, drog a umně zašifrovaných osudech lidí z okruhu Warholovy show, kterým Lou věnoval originální písňový text. Pro Reedovu kariéru ale byla zásadní jiná píseň. Melancholicky zpívané temné výhrůžky v Perfect Day ho katapultovaly do záře reflektorů boje o novou definici rocku po rozchodu Beatles na začátku 70. let.
Hodně pestrá hudební kariéra
Jako sólový umělec Reed napsal desítky skladatelsky slušivých, melodických popových písniček, přesně takových, s jakými vyrůstal v rock’n’rollovém rádiu v padesátých letech nebo jaké v mládí produkoval při práci pro Pickwick Records. Prochází samozřejmě silnějšími i slabšími uměleckými etapami. Střídá rockovou a písničkářskou polohu s jazzovou nebo rhythm’n’bluesovou.
Autor na ponurém třetím albu Berlin (1973, RCA Victor, spotify link) neváhá pokračovat v cestě za proměnou v sebedestruktivní homosexuální rock’n’rollové zvíře a reaguje na společenská témata bisexuality a experimentování. Za tím účelem stvořil fiktivní postavy příběhu křehké dívky Caroline a dealera speedu Jima, kteří se společně brodí v bezuzdném a zvráceném domácím násilí, jenž vyvrcholí sebevraždou Caroline, jako úprkem před neustálým Jimovým týráním.
Metal Machine Music – Hymna na speed
Nebojí se výrazného experimentu v podobě kontroverzního dvojalba Metal Machine Music (1975), na němž pracuje s kytarovou vazbou, různými šumy a industriálními vzruchy. Bylo pro něj dokonalou nahrávkou, která dovedla jeho lásku k hluku, dronu a hudebnímu chaosu do logického konce. Anthony DeCurtis ve své biografii Lou Reed: A Life nazval dvojalbum “hymnou na speed”. Victor Bockrise v knize Transformer Reeda cituje: „Vydal jsem Metal Machine Music právě proto, abych tomu všemu učinil přítrž. Bylo to obrovské fuck you. Chtěl jsem pročistit vzduch a zbavit se všech těch zasraných kreténů, kteří se objevují a řvou Vicious a Walk On The Wild Side.“ Reedovo „fuck you“ však bylo spíše obranným mechanismem.
Po kontroverzní nahrávce přišel s deskou Coney Island Baby (1976, RCA Victor, spotify link). Vrátil se na ni k rock’n’rollu páté dekády. Najdete tam třeba Crazy Feeling. Po předchozím dvojalbu si mohli jeho příznivci oddychnout. Reedovi nehráblo definitivně. Další silnou deskou byla Street Hassle (Arista Records, spotify link) z roku 1978. Kromě reedovské klasiky Gimmie Some Good Times obsahuje jedenáctiminutovou titulní Street Hassle – což je mimochodem jedna z nejlepších písní, které kdy nahrál. Posluchači jsou zprvu ukonejšeni jednoduchým riffem violoncella, později je znervózní a nakonec zcela deprimuje hypnotická neúprosnost nahrávky.
Dokázal sejmout jho tahouna koncertu
V první polovině osmdesátých let minulého století si Reed sestavil novou kapelu z výtečných hráčů, která znamenala vstup na jiné kolbiště. Dunící hutná rytmika mu dovolovala v podstatě cokoliv – hlavní jařmo frontmana už neleželo jenom na něm. Tuto etapu zrekapitulovala koncertní Live In Italy (RCA Victor, spotify link) z roku 1984.
A projevilo se to i na dalších deskách, které v 80. letech vychrlil – Legendary Hearts (1983, RCA Victor, spotify link), New Sensations (1984, RCA Victor, spotify link) a dalších. Do této skládačky Reedových výborných sólových LP desek logicky patří již zmíněné Transformer, Berlin, ale také The Blue Mask (1982, RCA Victor, spotify link) nebo Songs for Drella (1990, Sire Records, spotify link) natočené s Johnem Calem a věnované Andymu Warholovi.
„Dějí se strašné věci…“
Zvláštní postavení má LP deska New York (1989, Sire Records, spotify link). Napsal pro ni písně o své lásce a nenávisti k městu. Svým typickým humorem a soucitem k těm, kteří musí žít v té každodenní špíně, vypráví o úředních zlořádech, rasismu, AIDS, zneužívání dětí, Jessemu Jacksonovi, Donaldu Trumpovi, životnímu prostředí a dalším společenským neduhům.
„Nejde jen o New York. To, co se děje ve městech, se nakonec rozšíří i na předměstí. Znovu se vrací mccarthismus se svými malými odnožemi, jako je PMRC a všechny ty nesmysly. To je to, co se podle mě stalo po osmi letech Reaganovy vlády. Dějí se strašné, strašné věci. Podle mého názoru to není ani tak móda, jako spíš špatné nasměrování. S městem jako takovým to nemá nic společného. Má to co do činění s lidmi, kteří město vedou,“ vysvětlil. (pozn. autora: PMRC byla komise s deklarovaným cílem zvýšit kontrolu rodičů nad přístupem dětí k hudbě, která je považována za hudbu s násilnou, drogovou nebo sexuální tematikou, a to prostřednictvím označování alb nálepkami Parental Advisory).
Díval se dopředu a ne zpět
Až do konce zůstal obrazoboreckým, ale zároveň si velmi dobře uvědomoval, co se lidem líbí. Přestože se vyznačoval odporem k tomu, aby dělal to, co se od něj očekává. Byl si stále vědom toho, že chce dát publiku to, co chce.
Málokdy to bylo ve stejné podobě, jakou jeho příznivci znali. Dokonce přenesl svou rock’n’rollovou filozofii i na jiná místa než do hudebního světa: vedl meditační kurz v muzeu na Manhattanu a přednášel o kreativitě na reklamním festivalu v Cannes.
Zajímavou kolekcí je i Reedovo poslední album Lulu (2011), nahrané s členy kapely Metallica. Dokládá Reedovo neustálé odhodlání dívat se dopředu a ne zpět. Je na něm i konfrontační Brandenburg Gate.
Louova kariéra jasně dokazuje, že nikdy nebyl váhavý, bezelstný ani nerozhodný. Věděl jedno. Mohl – a vlastně bezpodmínečně musel – dělat, co chtěl. Mátl tím většinu posluchačů. Byl snad tou country rockovou hvězdou z alba Growing Up In Public (Arista Records, spotify link) z roku 1980? Možná byl ve skutečnosti avant-rockový básník s baretem na hlavě, který na The Raven (2002, Records, spotify link) zpívá, recituje básně a vypráví povídky Edgara Allana Poea?
Lou Reed umírá na rakovinu jater ve věku sedmdesát jedna let. Při jeho divokém životním stylu v průběhu patnácti let mezi roky 1965 – 1980 to byl jistě úctyhodný věk.
