Naposledy aktualizováno: 30.3.2025
„V 18 letech jsem nečekal, že se dožiju víc než 25 let, víte, a když jsem se dožil, byl jsem velmi zaskočený,“ prohlásil na začátku turné ke svému albu From The Cradle (1994) jeden z nejrespektovanějších bluesrockových kytaristů Eric Clapton, jenž 30. března 2025 oslaví 80 let.
Kultovní bělošský kytarový VZOR
I po více jak šedesáti letech v hudebním branži vládne kytarista Eric Clapton z podstaty velikášskému světu angloamerické rockové hudby. Výsostné místo v této hierarchii si udržuje takovým tím uvolněným, melodicky a harmonicky bohatým, jamujícím zvukem, který dominoval rockovým kapelám již na počátku 70. let. Neváhal a zapracoval k němu vlivy country music a reggae.
Je zvláštní, že se nikdo další z bělošského kytarového bratrstva za tu dobu nepokusil z něj sejmout těžké břímě vůdce smečky interpretů zasněné hudby ve stylu jižanského rocku a cukrkandlových balad. Zůstává tím, kdo na svém milovaném Fenderu Stratocaster, pojmenovaném Blackie, již na počátku bluesrockových věků vymyslel hodně zásadních riffů a spoustu nepoddajných doprovodných rytmů.
Kvalita Claptonovy tvorby je značně nevyrovnaná
Spolupracoval s umělci jako J. J. Cale, B. B. King nebo Wynton Marsalis. Bez debat mu náleží zásadní role při úspěšném tažení blues a reggae u příznivců mainstreamové kultury. Kvalita jeho tvorby je ale značně nevyrovnaná. Vydal dlouhou řadu jen průměrných nebo s přimhouřením obou očí lehce nadprůměrných alb. Ale když odstraníte zrno od plev, pak se samozřejmě dá v Claptonově katalogu najít kvalitní hudba.
Ne nadarmo kdosi v polovině šedesátých let nastříkal na zeď londýnské podzemky nápis „CLAPTON IS GOD“ (Clapton je Bůh). Jeho hra byla bezpochyby na vrcholu v období existence skupiny Derek & The Dominos a jejich LP desky Layla & Other Assorted Love Songs (1970, Polydor Records, spotify link). Dvojalbum posunulo rock’n’roll z marihuanového idealismu šedesátých let do kokainového a heroinového šílenství a nové skutečnosti let sedmdesátých. Bohužel, potom ho právě závislost na heroinu a alkoholu připravila o zbytky spalujícího tvůrčího ohně.
Přechod od nesmělého samotáře feťáka k rockové hvězdě v záři reflektorů mu trval více jak tři desetiletí a završil ho vlastně až v roce 2005. Tenkrát přišel za bývalými spoluhráči Jackem Brucem a Gingerem Bakerem s návrhem na jednorázový reunion Cream. Odehráli čtyři koncerty v Royal Albert Hall a další tři v říjnu v Madison Square Garden.
rasistický tlučhuba a epidemiologický konspirátor
Přestože většinu jeho repertoáru vždy tvořily covery černošské hudby, neodolal a vyslovil hnusné rasistické urážky. V roce 1976 pronesl během birminghamského koncertu skandální řeč, během níž varoval proti kolonizaci Velké Británie “černými”. Prohlašoval, že britská vláda musí „dostat cizince pryč“ a pak opakovaně vykřikoval heslo britského náckovského hnutí National Front „Keep Britain White“ (Udržme Británi bílou). Tohle všechno je i dnes naprosto nechutné, protože Claptonovo bankovní konto utěšeně narůstalo nejenom díky hitparádově úspěšnému coveru písně Boba Marleyho I Shot The Sheriff.
Reakcí na Claptonovy bláboly byl vznik hnutí Rock Against Racism. On se ale ani potom nepoučil. V době covidové pandemie zpochybňoval důležitost vakcín a financoval lidi okolo muzikantské party říkající si Jam For Freedom, kteří vyzývali občany k nedodržování proticovidových nařízení. Svůj postoj k pandemii demonstroval i během amerického turné. Při vstupu do arén nebyl vyžadován doklad o očkování.
Opustil pózu utrápeného vypravěče bluesových příběhů
Zprvu byl nevyzrálou osobností, jež ovšem úžasně hrála na kytaru. Těžko se rozhodoval, co od své kariéry a života vlastně chce. Jako pětadvacetiletý, po smrti Jimiho Hendrixe, prohlásil, že je připraven zemřít. Uvědomoval si, že jako autor není nejzdatnější a zároveň se přitom soustředil na zlepšování zpěvu a hry na kytaru. „Jde to postupně. Někdy mě baví zpěv, jindy psaní, a pak jsou chvíle, kdy kytara přebije všechno,“ svěřil se.
Podle bluesového znalce Roberta Palmera se Clapton s hrůzou vzdal nositele odkazu bájného bluesového kytaristy Roberta Johnsona. Zcela se stáhl. Středobodem jeho hudby se stala melodie a nenápadná, sladce lyrická sóla. Donekonečna se znovu a znovu objevují. Detailně propracované a každý tón vypráví – není v nich žádné zbytečné riffování, žádné pitvoření pro parádu. Tak jako to předvedl v pozdější výborné živé verzi Can’t Find My Way Home, na níž zpívá duet s Yvonne Elliman.
idol generace MTV
Pro Claptona bylo charakteristické, že nikdy dlouho nevydržel v jedné hudební skupině. Na pouti od Yardbirds, Johna Mayalla – a všech zastávkách u Cream, Blind Faith a Derek & The Dominos – se nakonec proměnil v idol MTV generace dospívající v polovině osmé dekády ve společnosti videoklipů vysílanými na tomto hudebním televizním kanálu. Ačkoli v té době nenabízel nic jiného než nudný pop a jeho kytara zněla děsně unyle.
Poté, co definitivně vystřízlivěl a zbavil se závislosti na drogách, se odhodlal opustit pózu utrápeného vypravěče bluesových příběhů. V dobře padnoucím obleku Armani – a s pečlivě upravenými vlasy – vlastně představoval, společně s Markem Knopflerem a Philem Collinsem, hudební modlu pro obyčejné lidi (bez urážky), pro něž byly písně Money For Nothing, Another Day In Paradise či Bad Love, vrcholem rockového prožitku.
Do této éry zapadají i jinak velmi povedené akustické nahrávky na titulu Unplugged (1992, Duck/Reprise Records, spotify link). Jeho album je jedno z mála z celé série, které má dodnes právo na uznání. Nejenom díky připomenutí bluesové císařovny Bessie Smith v Nobody Knows You When You’re Down And Out nebo další žánrové klasiky Key To The Highway od pánů Charlese „Chas“ Segara a Williama „Big Billy“ Broonzyho.
Louisianský bluesman Sonny Landreth je přesto přesvědčen, že Eric nic ze svého geniálního kytarového stylu ze 60. let neztratil: „Samozřejmě, že nic neztratil. Jedinečný umělec má svůj osobitý hlas. Ten prochází změnami nástrojového vybavení, času, historie a zkušeností, ale u těch opravdu velkých je jeho podstata stále přítomná. Když Erica slyšíte v jakémkoli okamžiku, víte, že je to on. Je to blues a je to výkřik duše; vášeň v jeho hře je tak výrazná a tak primární. Vychází to z tak hluboké víry v pravdu,“ řekl Landreth po vydání svého alba From The Reach (2008, vlastní náklad, spotify link), na němž Clapton hostoval.
prožil Velmi zmatené a bouřlivé dětství
Eric Patrick Clapton se narodil 30. března 1945 v Ripley v anglickém hrabství Surrey svobodné šestnáctileté Patricii Molly Clapton a nikdy nepoznal svého otce. Vyrůstat jako nemanželský syn je v poválečné Anglii nepřijatelné. Vychovávají ho prarodiče z matčiny strany. Asi do deseti let mu vykládají, že jeho biologická matka, jež přijíždí na návštěvu jen několikrát do roka, je jeho “starší sestra”. Takové dětství ho vážně poznamenalo. Dodnes závidí každému, kdo vyrůstal v úplné rodině.
Vyrostl z něj plachý, osamělý hoch. S vlastním duševním trápením se začal vyrovnávat až při poslechu bluesových nahrávek z mississippské Delty. Poslouchal je na rozhlasovém přístroji svého strýce. V těch písních rezonovaly smutek a utrpení a on se s nimi mohl identifikovat.
Po odchodu z Yardbirds, první kapely s níž komerčně uspěl, se svěřil: „Chtěl jsem být v kapele Freddieho Kinga nebo Buddyho Guye, to byla kapela, ve které jsem chtěl být – ta pravá. Nechtěl jsem být v bílé rockové kapele, nechtěl jsem být v černé rockové kapele, chtěl jsem být v černé bluesové kapele…“
První kytaru si prý koupil až v roce 1961, kdy studoval na umělecké škole. Tehdy byli jeho modlami rock’n’rolloví pionýři Buddy Holly a Chuck Berry. Záhy je vystřídali právě mistři z Delty jako duo Sonny Terry & Brownie McGhee, další hráč na foukací harmoniku Sonny Boy Williamson, kytarista Big Bill Broonzy a především Muddy Waters, basista a skladatel Willie Dixon a další hvězdy ze stáje chicagských Chess Records. Na kytaru začal intenzivněji cvičit až po nástupu do muzikantské party několika puberťáků, kteří si říkali Muleskinners.
Začátky na ostrovní předbeatlesovské rhythm’n’bluesové scéně
Pár let před vítězstvím liverpoolského mersey soundu a jeho vůdčích představitelů The Beatles se na výsluní britského klubového hudebního života držely raná rhythm’n’bluesová comba, které měnily názvy častěji než muzikanti ponožky. Jejich doménou byly hospody v londýnských čtvrtích Richmond a Twickenham.
Mezi místní oblíbence patřili i Roosters. Kapelníkem byl Tom McGuinness. Nějakou dobu s ním hráli kytarista Brian Jones (pak přešel k Rolling Stones) a hráč na foukací harmoniku a zpěvák Paul Jones (v říjnu 1965 vystoupil v Československu s Manfredem Mannem).
V lednu 1963 McGuinness potřeboval záskok u mikrofonu za zpěváka Micka Jaggera a tak narychlo povolal mladíčka Claptona. Byla to samozřejmě katastrofa. Na dlouhou dobu byl Eric vyléčený z toho, že by měl zpívat. Až po letech se ke svému zpívání vyjádřil, že „díky tomu, co jsem jako kluk zažil, mám kvalifikaci zpívat blues, ale stejně si myslím, že to nikdy nebudu umět tak dobře jako černoch.“
Každopádně možnost vystupovat s Roosters, a zkoušet s partou Casey Jones And The Engineers, byla vítanou příležitostí, jak se vyhnout každodenní dřině u stavební firmy. Stavbyvedoucímu se měl hlásit poté, co ho vyhodili ze střední školy, kvůli neomluveným hodinám. Dal si za cíl stát se nejlepším bluesovým kytaristou na světě.
Nástup k jedné z nejlepších popově rhythm’n’bluesových skupin The Yardbirds
V říjnu 1963 dostal Clapton nabídku hrát s partou středostavovských hochů, kteří se jmenovali Yardbirds. V té době působili jako předkapela Rolling Stones v klubu Crawdaddy v Richmondu. Na programu měli bluesová a rhythm’n’bluesová čísla, převážně z dílny černých hvězd z protější strany Atlantiku – Too Much Monkey Business od Chucka Berryho, Pretty Girl a I’m A Man od Bo Diddleyho.
Až do března 1965 proto pro něj byli Keith Relf (zpěv, foukací harmonika), Chris Dreja (kytara), Paul „Sam“ Samwell-Smith (baskytara) a Jim McCarthy (bicí) relativně bezpečným hudebním přístavem, byť si asi moc nerozuměli. „Žil jsem jako součást Yardbirds, ale byl jsem úplně mimo. Nedokázal jsem promluvit a nebylo mi rozumět. A oni se se mnou také neodhodlali navázat společnou řeč. Prostě jsme spolu nemohli komunikovat,“ vysvětlil v rozhovoru.
Po fiasku se zpíváním si totiž Eric uvědomil, že mu asi nepůjde ani psaní vlastních písniček. Díky usilovnému každodennímu cvičení na kytaru, a až šestiminutovým koncertním verzím bluesových standardů, jako byl Howlin‘ Wolfův hit Smokestack Lightning, se brzy stal londýnským kytarovým hrdinou. Také si vysloužil celoživotní přezdívku „Slow Hand“, protože roztleskával diváky.
Byl o několik tříd lepším kytaristou než tehdejší konkurenti
S odstupem desítek let je stále více zřejmé, že jeho kytara zní na prvních třech singlech a debutové koncertní LP desce Five Live Yardbirds (1964, Charly Records, spotify link) se záznamem vystoupení v Marquee Club v londýnském West Endu, o několik tříd výš, než tehdejší pokusy jeho souputníků z jiných part.
Claptonův rozchod z Yardbirds bývá vysvětlován jeho obavou z přílišné komercionalizace a odklonu od bluesového kánonu po solidním úspěchu singlu s písní For Your Love. Skutečnou příčinou byl nejspíše výsledek hlasování ohledně výběru materiálu pro chystaný sedmipalcový vinyl. Namísto For Your Love totiž chtěl nahrát píseň Otise Reddinga. Údajně práskl dveřmi zkušebny.
„Eric je pravověrný bluesman, má rád velmi hloubavou hudbu. My hrajeme srozumitelnější rhythm’n’blues. Problémy způsobilo přepracování a směsice temperamentů. Ale rozešli jsme se jako docela dobří přátelé,“ diplomaticky okomentoval konec spolupráce Keith Relf, lídr Yardbirds. Na uvolněné místo nastoupil Jeff Beck.
Jedno album a dva singly se stylovými puristy Bluesbreakers Johna Mayalla
Po rozchodu s Yardbirds Clapton čtrnáct dní lelkoval, než nastoupil k respektovaným Bluesbreakers zpěváka, skladatele a multiinstrumentalisty Johna Mayalla. V Albionu si jich vážili coby neochvějných zastánců bluesového žánru. Dalšími členy kvarteta byli John McVie, pozdější člen Fleetwood Mac, na baskytaru, a Hughie Flint na bicí, který pak založil McGuinness-Flint s Tomem McGuinnessem.
Eric byl tehdy zřejmě jediným britským bluesovým kytaristou, který se snažil napodobit styl Freddieho Kinga. Mayall mu totiž nejprve půjčil několik Freddieho LP desek a pak ho nechal cvičit u sebe doma, kde měl úžasnou sbírku bluesových nahrávek. „Měl tu nejneuvěřitelnější sbírku desek, jakou jsem kdy viděl, a po většinu roku, když jsem měl volno, jsem seděl u něj v pokoji, poslouchal desky a hrál s nimi. Zdokonaloval jsem se v řemesle,“ vzpomínal Clapton na dobu po boku Johna Mayalla.
V roce 1970 Mayall popsal Claptonův příchod do kapely slovy: „Eric s námi hrál necelý rok. Tehdy byli Yardbirds mnohem populárnější, než jsme byli my. Singl For Your Love je katapultoval na titulní stránky novin a do čela žebříčku. Singl jsem samozřejmě slyšel, ale upřímně – Ericova kytara se mi líbila především na béčkové straně desky, v písni Got To Hurry. Zavolal jsem mu a on mi okamžitě kývl a souhlasil s nabídkou přejít k nám.“
Získal hutný kytarový zvuk později hojně kopírovaný stovkami kytaristů
John a Bluesbreakers tenkrát intenzivně hledali nové možnosti, jak interpretovat svůj materiál postavený na bluesové improvizaci. Za tu byl zodpovědný Clapton. Byť ve chvíli, kdy se k nim přidal, ještě nebyl brilantním technikem. Jeho hra se rychle zlepšovala k nepoznání a v nejlepších momentech dokáže Eric zastavit čas.
Určitou představu o tom získáte, když si poslechnete jeho sólo v písni Have You Heard. Na talentovaného kytaristu vydržel John Mayall čekat i poté, co po čtyřech měsících společného hraní zmizel až kamsi do Řecka.
Když se Clapton po čtvrt roce vrátil Orient Expressem z toulek domů, rozhodl se vyměnit svého Fendera Telecaster za Gibsona Les Paul a zapojil ho do aparátu Marshall. Získal tak hutný kytarový zvuk později hojně kopírovaný stovkami kytaristů po celém světě. Elektrická kytara se stává jeho druhým hlasem a Clapton s její pomocí šíří evangelium blues.
Opanoval jím album Blues Breakers: John Mayall With Eric Clapton (1966, Decca Records, spotify link) a dva singly, z nichž tím zářivějším je I’m Your Witchdoctor / Telephone Blues, produkovaný Jimmy Pagem. Byly to první gramodesky, které kolportovaly Claptonovu pověst i mimo Velkou Británii. Posloužily a dodnes slouží jako učebnice bluesrockové kytary od nejpilnějšího žáka bluesových kytarových velikánů, jakými byli Buddy Guy a Otis Rush.
Pro cream bylo Blues jen výchozím bodem směrem k experimentům
Ještě v šedesátém šestém Clapton od Bluesbreakers odchází. „Hraní pro mě vždycky bylo odreagováním. S Johnem Mayallem jsem mohl hrát, jak se mi zlíbilo,“ řekl. „Jsem velmi skromný člověk, ale dokážu akordy na kytaře rozeznít tak, že znějí surově a dravě. Když to udělám, vyleze ze mě všechno špatné, co jsem kdy viděl. Někdy nehraju celé dny, ale když vezmu kytaru do ruky, tak se přes ni přelije proud všech možných emocí,“ popsal své pocity, které v Mayallově kapele zažíval.
Přes to spojil své tvůrčí síly s basistou Jackem Brucem, dalším Mayallovým úlovkem, a s někdejším Bruceovým spoluhráčem z Graham Bond ORGANization, fenomenálním bubeníkem Gingerem Bakerem. Vznikají tak Cream. Blues je pro ně jen výchozím bodem směrem k experimentům a improvizacím. Předchozí Ericovy pokusy s Bluesbreakers zní najednou archaicky a jsou vlastně potvrzením, že udělal dobře, když se rozhodl odejít, aby mohl více rozvinout svoje dovednosti.
Power rock s muzikantskou smetánkou
Trio dostálo svému poněkud nabubřelému jménu a stalo se nejžhavější rockovou koncertní atrakcí té doby. Nabídli – a s nimi o pár měsíců později i Jimi Hendrix Experience – novátorský koncept bluesrockového power tria. Později Clapton přiznal, že si tuhle myšlenku vypůjčil od Buddyho Guye, kterého viděl vystupovat jen s rytmikou na jednom londýnském koncertě. Fanoušci si najednou uvykli přijímat na koncertech dlouhá instrumentální sóla. Nadšeně skupovali dlouhohrající desky aniž by kapely (např. podobně zdatní James Gang, Grand Funk Railroad či Mountain) vydávaly singly.
Původní představy Erica Claptona o tom, co by chtěl s Cream dělat, dnes zcela zapadly. Není divu. Z jeho vyprávění se dozvídáme, že chtěl stvořit něco jako středoškolské umělecké představení. Kromě hudby mělo jít o scénu s dada prvky. „Připravili jsme jen jeden koncert, hned ten první. Na pódiu stála i vycpaná gorila s spoustu takových zvláštních drobností. Nefungovalo to, nikoho to nezaujalo, protože jsme byli tak zabraný do hudby, že jsme na všechny tyhle věci zapomněli.“
Obdiv fanoušků a redaktorů hudebních magazínů jen urychlil tužby členů Cream prosadit se na sólové dráze
Každý z těch tří byl skvělý hudebník s ambicemi vést vlastní ansámbl, což bylo zdrojem jejich síly a paradoxně i přispělo k rozpadu Cream. Obdiv fanoušků a redaktorů hudebních magazínů jen urychlil tužby členů prosadit se na sólové dráze. Z koncertních záznamů je jasné, že je společné hraní jistě bavilo. Tlaku vtěsnat tak odlišné osobnosti do jednoho celku ale podlehli.
Clapton sice popíral, že by měli jednoho lídra, ale těžko mu to uvěřit. Leccos napovídá to, že většinu skladeb pro Cream napsal baskytarista Jack Bruce. Eric Clapton přispěl naposledy na jejich druhé album Disraeli Gears. „Psát pro Cream je velmi těžké, protože je to trio. Jack to zvládne, ale já ne,“ přiznal Eric.
Silné individuality se rozchází koncem roku 1968 na vrcholu popularity. Na vině jsou neustálé hádky a schválnosti mezi Brucem a Bakerem. Nechávají po sobě čtyři alba Fresh Cream (1966, Reaction Records, spotify link), Disraeli Gears (1967, Reaction Records, spotify link), Wheels Of Fire (1968, Polydor Records, spotify link) a Goodbye (1969, Polydor Records, spotify link) a s nimi i několik rockových trvalek (I Feel Free, Sunshine Of Your Love, White Room, Badge). Zapomenout bychom neměli ani na Claptonův kytarový zásek na živé verzi Crossroads; klasiky od Roberta Johnsona.
Eric pak nahrává kytarové sólo do nádherné písně George Harrisona While My Guitar Gently Weeps, která se objeví na slavném bílém dvojalbu The Beatles (1968, Parlophone Records, spotify link). Hostuje u Zappových Mothers Of Invention na třetí LP desce We’re Only In It For The Money (1968, Verve Records, spotify link). Mihne se v písni Good To Me As I Am To You na výtečném soulovém titulu Aretha Franklin: Lady Soul (1968, Atlantic Records, spotify link).
Kam tě dovede slepá víra?
Po rozpadu Cream Ericova kariéra nezadržitelně směřuje k sólové dráze. Na cestě k ní absolvuje několik krátkých zastavení. Těch fám, s kým bude hrát, bylo spoustu. Měl spolupracovat se Stephenem Stillsem, Jimi Hendrixem, Buddym Milesem či Steviem Winwoodem. On sám si nebyl jistý. Prohlašoval, že si potřebuje odpočinout a pak asi půjde do nahrávacího studia natočit album se spoustou dalších muzikantů, ne s žádným formálním uskupením.
Ve všech předchozích působištích (Yardbirds, Bluesbreakers a Cream) nikdy nemusel táhnout káru se zodpovědností za repertoár a výdělek. Tvrdil, že se bál projevit své názory a nést následky. „Teď jsem konečně připraven udělat to, co budu dělat sám za sebe. A jestli se to povede, nebo nepovede, za to si pro změnu budu moct já sám,“ vysvětloval na úsvitu sólové kariéry.
Blind Faith byli pokusem sestavit Cream bez Jacka Bruce. Logicky proto přizval ke spolupráci Gingera Bakera, byť toho později litoval a Jacka nahradil povoláním zpěváka a klávesisty Stevie Winwooda s baskytaristou Ricem Gretchem. Debutovali v červnu 1969 v londýnském Hyde Parku před stotisícovým davem fanoušků.
Na jejich jediném eponymním albovém výstřelu Blind Faith (1969, Polydor Records, spotify link) je konečně i Claptonova skladba In The Presence Of The Lord s tématem náboženského osvícení. Skvostná ukázka toho, jak se má dělat gospel. A v polovině skladby zazní strhující hardrockový riff.
Layla & Other Assorted Love Songs, asi nejlepší album po rozchodu s Cream
Eric se pak přidal k lennonovskému Plastic Ono Band. Následovala spolupráce a LP deska On Tour With Eric Clapton (1970, Atlantic Records, spotify link) s americkými roots rockery z Delaney & Bonnie & Friends, jejichž evropské turné v roce 1969 pomáhal organizovat.
Začátkem následujícího roku je Clapton na koncertním turné a v té době také nahrál své první sólové album Eric Clapton (1970, Polydor Records, spotify link). Předznamenalo jeho přechod od okázalé instrumentální ikony ke všestranně zaměřenému nahrávajícímu umělci, který ubral na zvukové pyrotechnice ve prospěch ansámblového pojetí orientovaného především na samotné písně, což položilo základy jeho celosvětově úspěšné sólové kariéry.
Pomohlo mu s ním několik členů skupiny Delaney & Bonnie, včetně pianisty Leona Russella, baskytaristy Carla Radleho a klávesisty Bobbyho Whitlocka. Od podzimu roku 1970 s Radlem, Whitlockem a skvělým studiovým bubeníkem Jimem Gordonem zkouší nový repertoár. Čtveřice trávila v uvolněné atmosféře celé dny nekonečnými improvizacemi. „Dokázali bychom stát na éčku celé hodiny,“ popsal tu dobu Clapton. Hráli a vtipkovali, dokud nezačalo kolovat něco tvrdšího než tráva, kterou do té doby kouřili.
Devastující milenecký vztah s Pattie Boyd
Kokain nepřinesl nic dobrého ani po přesunu těch čtyř do Miami. Snaha nahrát několik Claptonových balad inspirovaných Patti Boyd, manželkou jeho přítele George Harrisona, do níž se Eric beznadějně zamiloval, vyšla naprázdno. Ze zprvu bezejmenného seskupení se však zrodí soubor Derek & The Dominos, s kterými natočil asi nejlepší album po rozchodu s Cream – Layla & Other Assorted Love Songs. Titulní epická skladba pojednává o neopětované lásce, která se údajně týká perské princezny z lidových pověstí.
„Laylo, srážíš mě na kolena, když se k tobě modlím. Laylo, nedáš klid mé utrápené mysli. Snažil jsem se tě utěšit, když ti tvůj muž ublížil. Jako blázen jsem se do tebe zamiloval, když si mi úplně převrátila svět naruby.“
Vše se změnilo, když Eric přizval ke spolupráci kytaristu Duana Allmana. Špičkový zvukový mistr a producent Tom Dowd na jejich seznámení vzpomínal: „Musela tam probíhat nějaká telepatie, protože jsem nikdy neviděl, že by spontánní inspirace vznikala takovou rychlostí.“ Z původní akustické balady se Layla díky Duanově talentu a nápadu proměnila v rychlou rockovou píseň s kytarovým riffem, který se stane nesmrtelným. V té chvíli Erica navrhne použít klavírní codu, kterou Jim Gordon složil pro svou tehdejší přítelkyni. Tento nápad se nelíbil všem Dominos. Přesto proměnil dvě samostatné skladby v jednu nezapomenutelnou píseň.
Po marných pokusech vymanit se z posedlosti po Patti se vedle alkoholu (denně vypil dvě lahve brandy) stal závislým na různých drogách, zejména heroinu. V letech 1971-1974 směřoval k ekonomickému i lidskému bankrotu. Prodával hudební aparaturu a kytary, aby si mohl “šlehnout”. Nemluvě o tom, že byl zdravotně trop. Například na slavné charitativní akci pro Bangladéš, zachycené na trojalbu The Concert For Bangla Desh (1971, Apple Records, spotify link), pořádané Georgem Harrisonem v newyorské Madison Square Garden v srpnu 1971, zkolaboval přímo na pódiu. Nemastné neslané vystoupení nakonec dohrál.
Když se opilec objeví, aby pomohl feťákovi
Pro Claptonův návrat udělal hodně kytarista a skladatel Pete Townshend z The Who. Na 13. ledna 1973 zamluvil sál Rainbow Theatre v londýnském Finsbury Parku. Sám Pete měl vážné problémy s chlastem. Nicméně se tento opilec rozhodl pomoci feťákovi. „Myslím, že byl ve fázi, kdy by si lehl na koleje a čekal, až přijede vlak,“ řekl v předvečer vystoupení New Musical Expressu.
Townshend také naznačil, že Claptona těžce zasáhla smrt jeho přítele Duanea Allmana při nehodě na motocyklu v roce 1971. „Musel jsem ho podepřít a naučit ho znovu hrát,“ vzpomínal později kytarista The Who. „Ten chlap se na dva roky uzavřel do sebe. Já a otec dívky, se kterou Eric v té době žil, jsme ten koncert zorganizovali a donutili ho k tomu. On to nechtěl udělat.“
Koncert vyšel na LP desce Eric Clapton’s Rainbow Concert (1973, RSO Records). Nevěřící Tomáše záznam přesvědčil, že ten chlápek v bílém obleku, o němž mnozí pochybovali, zda ještě dovede zahrát na kytaru alespoň ve svém vlastním pokoji, je schopen důstojného návratu.
Série nahrávek pro label magnáta Roberta Stigwooda
Klíčovými spoluhráči se pro něj v tu chvíli stali baskytarista Carl Radle (bohužel umřel již v roce 1980 na otravu alkoholem) a především bubeník Jamie Oldaker, s nímž Eric nahrával dalších 40 let.
Na většině následujících LP desek pro značku RSO hudebního manažera Roberta Stigwooda, jako 461 Ocean Boulevard (1974, RSO Records, spotify link), No Reason To Cry (1976, RSO Records, spotify link), Slowhand (1977, RSO Records, spotify link), koncertních E.C. Was Here (1975, RSO Records, spotify link) a Just One Night (1980, RSO Records, spotify link), Clapton v zásadě již nikdy nepřistoupil k žádnému radikálnímu pozměnění vzorce, který začal tak dobře fungovat.
Za zmínku ale určitě stojí velmi solidní album Journeyman (1989, Duck/Reprise Records, spotify link) s výtečnou Hard Times od Raye Charlese. Eric také natočil kytarové party na prvním sólovém albu Rogera Waterse po odchodu z Pink Floyd – The Pros and Cons Of Hitch Hiking (1984, Harvest Records, spotify link).
„Jestli lidi tak moc chtějí návrat Cream, ať si najdou nového kytaristu.“
Pro mnoho příznivců bude navždy nedoceněným písničkářem. Možná je to proto, že jeho vlastní skladby jsou rozprostřeny do rozsáhlého katalogu nahrávek. Claptonovi kritici naopak často slyší, že jeho věhlas přetrvá i do doby, kdy oni už “tady dávno nebudou”.
„Chci, aby mě lidé brali takového, jaký jsem,“ řekl Eric časopisu Crawdaddy! „Mám za sebou několik koncertů, na nichž si publikum vyžádalo stará čísla, že jsme některá z nich skutečně zahráli. A pocit v kapele byl takový… výsměch, což je samozřejmě zlé. Jestli lidi tak moc chtějí návrat Cream, ať si najdou nového kytaristu, protože já to určitě nebudu. Já chci být středem pozornosti. Miluju záři reflektorů, ale chci ji pro to, co dělám teď, ne pro minulost,“ vyslovil se otevřeně ve stejném rozhovoru.
Letitý Claptonův bubeník Jamie Oldaker byl vždy přesvědčený o Slowhandově vnitřní síle, kterou jen na několik let vykolejila závislost na fetu. Hrozilo mu zapomnění. Zachránili ho přátelé a kolegové muzikanti, bez nichž by nepřežil. V roce 1987 Clapton nastoupil do odvykacího programu pro drogově závislé. Stává se členem Anonymních alkoholiků. Úspěšným členem.
Jeho cesta od roku 1987 přinesla jak hlubokou tragédii v podobě úmrtí synka Conora, tak pozoruhodný komerční úspěch. Eric Clapton stále drží ďábla na uzdě. Je ten, kdo žije s údělem bývalého feťáka a s pocitem mnoha promarněných let. Jeho alba a koncerty patří mezi to nejzajímavější, co můžete na velkých koncertních pódiích vidět a slyšet.
