Naposledy aktualizováno: 12.11.2024
Někdejší zakládající člen newyorských avantgardních Velvet Underground, zpěvák, klávesista, kytarista, baskytarista, producent a hráč na violu, John Cale (9. 3. 1942) se narodil ve velšské hornické obci Garnant, jako John Davies Cale.
Nadějný Student muzikologie a skladby
John Cale hrál od sedmi let na klavír. V západním hrabství Glamorgan (ve velštině jako Morgannwg nebo Glywysing) zřejmě žil dost osamělý život. Když zrovna necvičil na klavír nebo violu, obtěžoval v knihovně v Garnantu, kde sháněl gramofonové desky, obskurní notové záznamy a americké beatnické romány.
V dětském orchestru hrál na violu. „Všichni mí spoluhráči v orchestru dostali klarinety a flétny, jen mně přidělili violu,“ vzpomínal na své začátky. Později se stal kostelním varhaníkem. Doprovázel žalmy a bohoslužby “ve stylu Kings College Chapel”. Již v sedmnácti se připojil k místní jazzové kapele.
V roce 1960 odjel do Londýna, aby na tamní Goldsmith College studoval muzikologii, skladbu a zdokonaloval se ve hře na violu. Zajímal se také o elektronickou hudbu u průkopníků, jako byli Cornelius Cardew a Guy Carey (jejichž rané experimenty v BBC Radiophonic Workshop položily základ pro většinu elektronické muziky, která měla teprve přijít).
Na škole uvedl koncertní skladbu, při níž “křičel na květináč, dokud kytka neuvadla”. Později prohlásil, že když pobýval v Londýně, nikdy neslyšel o Beatles a Stounech. Během let na Goldsmithově koleji si začal dopisovat s americkými avantgardními skladateli Johnem Cagem a Aaronem Coplandem.
Od Coplanda mu později přichází nabídka na kratší studijní a stipendijní pobyt v hudebním centru v Berkshire, ve státě Massachusetts. „Poslouchal jsem Coplanda a Cage,“ odpověděl na otázku, proč se rozhodl odjet do Ameriky. „Na Cageovi se mi nejvíce líbila Preludia, sonáty a interludia. Je v nich hodně prostoru. A na Coplandově hudbě je to, že máte pocit rovin, širokých otevřených prostor a zvlněné krajiny…“
„docela běžná moderní skladba“ pro klavíristu, preparované piano a stůl
Do USA odletěl na začátku července 1963, kde potom komponoval a předvedl „docela běžnou moderní skladbu“ pro klavíristu a preparované piano a stůl. „Hrál jsem uvnitř klavíru a schoval jsem si tam sekeru. Bez jakéhokoli varování jsem sekeru zvedl, otočil se čelem k publiku a udělal BUM! a zdemoloval stůl. První řada diváků se úplně zhroutila,“ popsal Cale svoje kompoziční postupy.
Přes Cage se osobně seznámil se skladatelem La Monte Youngem, jehož skladbu X For Henry Flynt hrál již v době svých londýnských studií. Spolupracovali spolu v rámci experimentálního sdružení Theatre Of Eternal Music; souboru hudebníků sestaveném pro divadelní představení nazvané Dream Syndicate. Připojil se také k Tonymu Conradovi a Jacku Smithovi na proslulém undergroundovém filmu Flaming Creatures.
SPOLUZakladatel The Velvet Underground
Dva roky po příletu do Ameriky založil společně s kytaristou a zpěvákem Lou Reedem asi nejvlivnější americkou rockovou skupinu Velvet Underground. Oba byli podobně posedlí hudbou a literaturou a také frustrovaní omezeními konvenčního popu.
„Věděl jsem, že spolu budeme spolupracovat, když mi řekl, že napsal písničky, které mu nikdo nedovolil nahrát,… tyhle texty byly o něčem jiným, než o čem zpívala Joan Baez a další.“ vypověděl Cale v interview, když zmiňoval Reedovy písně Heroin a I’m Waiting For The Man. O jejich setkání také řekl: „Chtěl jsem zkřížit rock s avantgardou a pak jsem potkal Lou Reeda, takže to pro mě znamenalo rozřešení.“
Vůbec první koncert odehráli 11. prosince 1965, když předskakovali skupině The Myddle Class v aule střední školy Summit High School v New Jersey – zahráli tři písně: There She Goes Again, Heroin a Venus In Furs. Byli umělecky radikální, tvořili bez hranic a byli velmi inspirativní. „Nedařilo se nám objasnit o co nám jde. O to víc jsme tvrdě pracovali na tom, aby bylo pro lidi téměř nemožné zjistit, co na pódiu děláme,“ prohlásil po letech Cale. V roce 1982 Brian Eno pronesl proslulý výrok, že jejich debutovou LP desku The Velvet Underground & Nico (1967, MGM Records, spotify link) si koupilo jen třicet tisíc lidí, ale „každý, kdo si koupil jednu z těch třiceti tisíc kopií, založil kapelu.“
Součást umělecké scény okolo warholovy the factory
Velvet Underground zrodila umělecká scéna v centru New Yorku šedesátých let minulého století. Dala ji do vínku zásadní tvůrčí impuls. „Zkoušeli jsme hrát v klubech v Harlemu, ale nepustili nás dovnitř. Hráli jsme v Larry Love’s Nest, hráli jsme na chodnících. Na chodnících jsme vydělali víc peněz než kdekoli jinde,“ svěřil se John o jejich začátcích, než je Barbara Rubin seznámila s Andym Warholou.
Nevznikli by totiž bez pomoci a zázemí jeho ateliéru Factory v centru města, explozi queer v New Yorku a toho, jak Lou Reeda a Velvety vzrušovala experimentální dronová hudba La Monte Younga. Umění, avantgardní film a hudba se střetly a daly vzniknout mimořádnému a zásadnímu kulturnímu fenoménu.
John Cale o té době vyprávěl: „Lou byl v tý době hodně sebestřednej a homosexuálně naladěnej. Říkali jsme mu Lulu a já byl Black Jack. Lou chtěl bejt teploušská děvka a furt se do někoho zvostra navážel. Vždycky se držel party a Factory byla pořád plná buzíků, s kterejma to šlo roztočit. Ale Lou byl konsternovanej z Andyho a Nico.“ (Zab mě, prosím, Legs McNeil a Gillian McCain, přeložil Alexandr Neuman, 1999, VOLVOX GLOBATOR).
usilovali o to, „jak být současně elegantní i brutální.“
Kapela byla zpočátku součástí show Exploding Plastic Inevitable – širšího kulturního konceptu Warholy a jeho parťáků Paula Morrisseyho a Billyho Namea. Podle Caleova názoru Velvet Underground usilovali o to, „jak být současně elegantní i brutální.“ Po třech letech společného hraní, a dvou albech, je John opouští.
Lou totiž chtěl být rockovou hvězdou a vydávat singly v TOP 20 s vlastními písněmi a jím nazpívané, zaranžované, bez jakýchkoliv námitek. Proto Calea z Velvet Underground vyštval. Reed se pak upnul na Davida Bowieho, který s Mickem Ronsonem v roce 1972 produkoval Transformer (RCA Victor, spotify link), jeho první úspěšné album. Dnes není žádných pochyb, že obě desky Velvetů The Velvet Underground & Nico a White Light/White Heat (1968, MGM Records, spotify link), na nichž Cale hrál, učinily z rocku uměleckou formu s neomezenými možnostmi.
Jemná majestátnost caleových skladeb
Z dlouhodobého hlediska Johnovi vyhazov prospěl. Nikdy se nechtěl stát rockovou hvězdou. Vždy se věnoval zkoumání, rozvíjení a rozšiřování hranic moderní elektrické hudby. Nejdříve se ale prosadil jako hudební producent. Teprve později přišly na řadu jeho vlastní sólové projekty. Nezapomněl při jejich nahrávání na svoje minimalistické začátky.
Na LP desce Church Of Anthrax (1971, Columbia Records, spotify link) přizval skladatele Terryho Rileyho. Hudba na albu představuje avantgardu v její nejfunkčnější podobě. Možná je také podobná tomu, co v té době vydávali britští Soft Machine nebo západoněmečtí Amon Duul II. V písni The Soul Of Patrick Lee zpívá o duchovi, který padá z nebe “dolů z Bangoru se svými orly”. Cale se později vyjádřil, že v Rileyho muzice cítil ukryté náznaky funku. Chtěl jim proto pomoci na svět. Mrzelo ho, že Terry ztratil o spolupráci zájem, a nechal Johna, aby album dokončil a smíchal sám.
Coby producent Cale upřednostňoval spolupráci se začínajícími kapelami, hledajícími svůj hudební výraz a směřování. Mezi jím produkované gramodesky patří nahrávky The Stooges, Patti Smith, Nico, The Modern Lovers, později například Happy Mondays a Siouxsie And The Banshees.
Bývá často porovnáván se svým spoluhráčem z Velvet Underground Lou Reedem. „Perfect Day je možná jednou z nejroztomilejších Reedových skladeb, ale jemná majestátnost Caleových skladeb, jako Buffalo Ballet nebo You Know More Than I Know, je činí stejně hodnotnými,“ trefně zhodnotil kvality obou tvůrců Daniel Dylan Wray.
Různé podoby rockové avantgardy
Cale se za desítky let sólové kariéry představil svým posluchačům a návštěvníkům koncertních vystoupení v mnoha podobách. Hrál jak s rockovou kapelou, tak i sólově, ať již na klavír nebo kytaru, se smyčcovým kvartetem, triem, velkým orchestrem, ale i v duu s kytaristou.
Sólově debutoval albem Vintage Violence (1970, Columbia Records, spotify link), na němž ho doprovázela skupina Grinder’s Switch vedená Garlandem Jeffreysem. Za nejlepší píseň na desce považuje Ghost Story. S odstupem času prohlásil, že si tenkrát vlastně chtěl jen vyzkoušet, zda je schopen napsat jednoduchý písňový materiál. A tak na svůj debut zařadil i pokus o bubblegum či country and western.
Na následujícím The Academy In Peril (1972, Reprise Records, spotify link) se rozhodl přijít se zcela novým konceptem, jež vycházel z artificiální hudby. Ve třech snímcích z devíti ho doprovází symfonický orchestr Royal Philharmonic Orchestra. Šlo o přepsané záznamy jeho studiových improvizací na syntezátor. Na albu je i kompozice Days Of Steam; ústřední hudba k Warholovu a Morrisseyho filmu Heat. Warhol na oplátku pak navrhl obal Academy. O pár let později se Cale nechal slyšet, že původní verze skladeb byly mnohem zajímavější než ty s orchestrem.
Proměnlivé nálady nostalgie a předtucha budoucnosti
Z jeho sólových nahrávek bývá nejoceňovanější album Paris 1919 (1973, Reprise Records, spotify link). Představil se na něm coby zdatný písničkář. Mezi doprovodnými hudebníky se objevili jak členové Little Feat a Crusaders, tak i UCLA Orchestras. Titulní skladba svým vyzněním evokuje poválečný kontinent s rozpadem jistot. Přes nadšené recenze v hudebních periodikách se album vůbec neprodávalo.
Na o rok mladším Fear (Island Records, spotify link) začíná směřovat k syrovějšímu rockovému zvuku. Do studia si tehdy pozval dva členy Roxy Music – zvukového experimentátora Briana Eno a kytaristu Phila Manzaneru. Jestliže Paris 1919 bylo zakořeněno v náladě nostalgie a archaických vzpomínek, Fear je provázeno napětím a temnými předtuchami budoucnosti.
Výtečná albová trilogie pro island records
U Island Records dostal smlouvu na šest alb za tři roky. Po Fear pokračoval tituly Helen Of Troy (1975) a Slow Dazzle (1975, spotify link). Často jsou společně se svým předchůdcem považovány za volnou trilogii. V roce 1996 vyšly společně, rozšířené o bonusy, na kompilaci John Cale: The Island Years (spotify link).
Na Slow Dazzle objevil čistou, nekonečnou hrůzu, která je ukrytá v písni Heartbreak Hotel, kterou tak proslavil Elvis Presley. Američané mu vlastně nikdy neodpustili způsob, jakým ve své verzi vyjádřil nekončící fascinaci společnosti a kultuře, jíž ani pořádně nerozumí a která nerozumí především jemu. Ačkoli byl od dětství formován rozhlasovými pořady, které po Evropě šířila US Army prostřednictvím svých rádiových sítí.
Zůstal tak doživotním vyvrhelem. „To, co dělám, není něco, co by většina Američanů chtěla pochopit. Amerika nikdy nepochopila Velvet Underground tak jako Evropa, přitom Velveti byli americký fenomén. V tom je ten velký paradox. Je tu vysoké umění, je tu inteligence, jejich plánování je v prdeli, americký vzdělávací systém je v prdeli, je to hrubé a hloupé a je to všechno zároveň. Baví mě žít a pracovat s tím chaosem a nejistotou, i když jsem se v New Yorku nikdy necítil jinak než přechodně. Udržuje mě to činorodého, protože jsem si vědom toho, že Amerika mě toleruje, ale nemusí mě nutně přijmout,“ vyslovil svůj postoj Cale.
„Sabotáž… To, co dělám teď, nemá s novou vlnou moc společného.“
S písňovým materiálem z těchto alb Cale vyrazil na koncertní turné. Pochopil, že jinak svoji hudbu a gramodesky k lidem nedostane. Jeho vystoupení s John Cale Band se stala téměř legendárními. Nejenom jeho přiléhavými, roztrhanými tričky a nalíčenými stíny okolo očí. V tu dobu se bohužel také nezřízeně ládoval kokainem. Vše vyvrcholilo EP deskou Animal Justice (1977, Illegal Records) se skladbou Chicken Shit a živým stětím zmíněné drůbeže na pódiu. Kapelu složenou z vegetariánů to dovedlo k rozpadu. „Stalo se,“ později lakonicky okomentoval tuto událost.
Na konci sedmé dekády vrcholila jedna z nejnebezpečnějších etap Studené války. John Cale zareagoval tím, že sestavil novou kapelu, která hrála dravě, nelítostně a bez kudrlinek. Slyšíme ji na koncertním záznamu Sabotage/Live (1979, SPY Records) pořízeném v klubu CBGB.
Na tomto turné používal řadu převleků mj. i chirurgický plášť a operační roušku (Kocáb nebyl moc originální, že). Na obalu alba má Cale nasazené tmavé brýle a na hlavě stavbařskou přilbu. V úvodní Mercenaries (Ready For War) odvypráví příběh o vojákovi bezvěrcovi, jehož plat je “tak akorát, aby tě chtěl zabít, ale ne dost na to, aby za tebe chtěl umřít”. Sám byl na samé hraně sebedestrukce a šílenství.
S nástupem new wave se samozřejmě v tisku začala objevovat srovnání tehdejších módních kapel a odkazu Velvet Underground. Tvrdil, že většina novovlnných snah je odlišná a nemá s prvními dvěma alby Velvetů nic společného. Současně si tím obhájil svoji tehdejší tvorbu. Nepřál si, aby byl pro tisk a fanoušky stále jen bývalým Velvetem: „To, co dělám teď, nemá s novou vlnou moc společného. Hodně z toho má stejný zvuk jako to, co jsme dělali s Velvety; je to stále lyrické s velmi malým množstvím harmonie.“
Spolupráce s ivanem králem a dalšími členy patti smith group a pak falklandská suita
Ještě před vydáním alba Words For The Dying (1989, Opal Records, spotify link) s rozsáhlou kompozicí Falkland Suite, vychází syrový záznam Johnových vystoupení v klubu CBGB v letech 1978 – 1979 Even Cowgirls Get The Blues (1986, ROIR Records). Tenkrát s ním vystupovali tři členové Patti Smith Group (Ivan Kral, Bruce Brody, Jay Dee Daugherty) a zpěvačka/recitátorka Judy Nylon. Tu pozval již na své album Fear, aby recitovala ve skladbě The Man Who Couldn’t Afford To Orgy.
Pokračoval nejenom úporně zkomolenými melodiemi na Music For A New Society (1982, Island Records, spotify link) s výtečnou znovuobjevenou písní Close A Watch. „Ta deska je tak temná, že na ní musí být něco optimistického,“ vysvětloval, proč album nazval Music For A New Society a také proč bývá považováno za pomník Úzkosti. „Měli by na tu desku dát cedulku s nápisem ‘Nebezpečí: Depresivní’. Asi by se to prodávalo víc!“
Hudba pro novou společnost spadá do kategorie, kam patří Third (1978, PVC Records, spotify link) od Big Star, Spirit Of Eden (1988, Parlophone, spotify link) od Talk Talk a Tilt Scotta Walkera (1995, Mercury Records, spotify link) spolu s alby bývalých členů Velvet Underground: Nico Desertshore (1970, Reprise Records, spotify link) či Reedův Berlin (1973, RCA Victor, spotify link).
Pokusil se vyjádřit své trápení v reálném čase
Cale byl tehdy na dohled drogového dna a pokoušel se vyjádřit své trápení v reálném čase v newyorském studiu. Music For A New Society pro něj “představovala chaos, který se v té době odehrával v mém životě”. Leccos z temné paranoie, která ho tehdy ovládala, slyšíme již na předchozím titulu Honi Soit (1981, A&M Records, spotify link).
Připravil pak další sólové tituly Caribbean Sunset (1984, ZE Records) a Artificial Intelligence (1984, Beggars Banquet Records, spotify link) s rytmicky kostrbatou Dying On The Vine. Napsal ji společně se spisovatelem a novinářem Larrym „Ratsem“ Slomanem.
Proč nabídl spoluautorství písní na Caribbean Sunset partě šumařů, s nimiž desku natočil, je dodnes záhadou. Na jejím následovníku alespoň prokázal, že ho zajímá i politika. Poté znovu vyrazil na cestu ke klasickému experimentu, aby nakonec na začátku deváté dekády podlehl přitažlivosti vlastní minulosti.
lákadlo vlastní minulosti
Vedle desky Eat/Kiss: Music For The Films Of Andy Warhol (1997, Hannibal Records, spotify link), na níž se podílela i Moe Tucker, nahrál s Lou Reedem poctu Warholovi Songs For Drella (1990, Sire Records, spotify link). „Byla to skvělá příležitost posbírat střípky Velvet Underground a nakonec vyjádřit své původní představy o aranžmá a tématu,“ svěřil se Cale New York Times o společném pokusu představit Warholův život jinak. Jedním z vrcholů je píseň Nobody But You. Lou za doprovodu dvou akustických kytar, baskytary a Caleových nebesky znějících kláves, zpívá jako Andy Warhol v první osobě o tom, že ho někdo zastřelil a detailně popisuje svá zranění.
John se potom nechal přemluvit k reunionu Velvet Underground v roce 1993 (koncertní dokument The Velvet Underground – Live MCMXCIII – spotify link), než je Reedova mánie opět rozehnala. Podle Caleova názoru ale neměli skončit. Chtěl zahojit rány a začít znovu, jinak. „Hned na začátku jsme se dohodli, že si budeme dělat, co budeme chtít, že budeme pracovat na novém materiálu, a ne že budeme vystupovat a parodovat sami sebe,“ povzdechl si Cale. „Ale pak se Mo a Sterling rozhodli, že by se měla udělat ta a ta stará písnička, a stalo se z toho cvičení v rehabilitaci Louova katalogu. Promarnili jsme dva dobré týdny, kdy jsme mohli udělat cokoli. A za ty dva týdny jsme stihli Louovi pomoct vybrat jeho kytarová sóla. Začalo to být strašně nudné.“
nejznámější rockový Jeckyl a Hyde se na prahu padesátky proměnil
John se po konci koncertní šňůry s Velvety rozhodl pokračovat dál jen s Tucker a Sterlingem Morrisonem. Byl si jistý, že mají na víc, dokud veškeré plány nezhatila Morrisonova smrt v roce 1995. Caleovi bylo přes padesát a bylo by bláhové očekávat, že bude dál hrát roli rockového Muže s příliš mnoha polohami. Ačkoli člověk může občas postrádat něco z nadpozemské intenzity jeho předchozí tvorby, bylo by trochu moc chtít po něm, aby dál hrál emoce, které už zkrátka neměl.
A tak spolupracoval s jinými – Wrong Way Up s Brianem Enem (1990, Opal Records, spotify link); Last Day On Earth s Bobem Neuwirthem (1994, MCA Records, spotify link); LP deska Parade Sauvage Pour Arthur Rimbaud – „Work In Progress…“ Illumination (1991, La Grande Halle-La Villette) s Hectorem Zazou, Ryuichim Sakamotem a Davidem Sylvianem.
Prace na vlastní hudební retrospektivě, knižní autobiografii a filmovém dokumentu
Paralelně s tím psal orchestrace pro kompilaci jeho filmové a baletní hudby Paris s’eveille – suivi d’autres compositions z roku 1992 (Les Disques du Crépuscule, spotify link); retrospektivy (Fragments Of A Rainy Season; spotify link). K nim náleží i rozsáhlá The Falkland Suite nahrávaná v roce 1989 v Moskvě, v níž použil čtyři básně velšského rodáka Dylana Thomase – včetně slavné Do Not Go Gentle Into That Good Night.
Pokus o sblížení s Reedem nebyl v devadesátých letech Caleovým jediným přáním. Pracoval na vlastní autobiografii a filmovém dokumentu, který o něm chystala BBC. Vedle toho nahrál Walking On Locusts (1996, Hannibal Records). Tisk ho označil za jeho první popové album po deseti letech, za návrat do arény, které kdysi vládl, i když jen z okraje. Jeho přijetí bylo přinejlepším vlažné.
Dostal také roli děsivého pasáka a manažera striptýzového nočního baru ve filmu Rhinoceros Hunting In Budapest, pro který napsal hudbu. Podílel se na také soundtracku k dokumentu o Jacku Kerouacovi, a dokonce namluvil Leonarda da Vinciho na CD-ROMu o tomto renesančním mysliteli.
jeho pozornost se obrátila k současnému popu pro dospělé
Přes svůj pokročilý věk zůstává John Cale stále umělecky aktivní. Dokonce se objevil i jako herec v menší roli v seriálu Bridge. Režisér Rob Nilsson nechal pro něj speciálně napsat postavu ve filmu Love Twice. Nahrává a pravidelně koncertuje. Stále se pohybuje mezi neoklasikou, pastorální hudbou, bouřlivým rock’n’rollem a elektronickými vlivy. Přičemž samplování a ozvěny hip hopu pronikaly do Caleovy tvorby už nějakou dobu. Vrcholu dosáhly na jeho desce z roku 2005, Black Acetate (EMI Records, spotify link), v písni Brotherman, která se dá označit za doom rap.
John je hudebník a zpěvák, jenž se oddává svým nejlepším melodickým instinktům a riskuje zranitelnost upřímných emocí. Samozřejmě, že již není na špici závodu. Přesto se okatě nepodbízí komerci. LP deska Shifty Adventures In Nookie Wood (2012, Double Six, spotify link) je více než solidní. Nejenom, že to bylo jeho první dlouhohrající album po sedmi letech od Black Acetate.
Vyznačuje se okamžitě rozpoznatelným, pochmurným Caleovým projevem. Jeho pozornost se tentokrát obrátila k současnému popu pro dospělé, který si tolik oblíbil třebas David Byrne. Nejvýrazněji na sebe upozorní dunícím industriálním beatem ve Scotland Yard nebo využitím funkové kytary v úvodní I Wanna Talk 2 U.
Vyplatí se sledovat i současné Caleovy hudební aktivity. V lednu 2023 se objevilo album Mercy (Double Six Records, spotify link) a zatím poslední titul POPtical Illusion (Double Six Records, spotify link) vyšel v půli roku 2024.
