Naposledy aktualizováno: 31.12.2017
Nashvillský rodák James Burke Oden (26. 6. 1903 – 30. 12. 1977) prožil většinu svého života v Chicagu. Hudební kariéru bluesového pianisty, zpěváka a skladatele nastartoval jako mladíček ve dvacátých letech v St. Louis, kde si vysloužil uměleckou přezdívku St. Louis Jimmy.
máma zemřela, když jsem byl děcko, tátu jsem nikdy neviděl
St. Louis Jimmy nepsal bluesové texty o obvyklých tématech, jakými jsou život bez peněz a ženských. Čerpal z osobní životní zkušenosti sirotka. Věděl, jaké to je, vyrůstat bez matky a rodiny.
O příjezdu do St. Louis vyprávěl: „Bylo to v době, kdy scéně kralovaly Bessie Smith a Ida Cox. O blues jsem tehdy nevěděl prakticky nic. Učil jsem se ale rychle, díky poslechu jejich desek. Později jsem si začal vydělávat jako bluesový zpěvák a pianista.“
Tehdy se seznámil s Rooseveltem Sykesem, se kterým spolupracoval více jak čtvrtstoletí na místní bluesové koncertní šňůře. Sykes byl lepším pianistou a Jimmy se raději soustředil na zpěv a skládání písní. Po deseti letech vystupování v okolí St. Louis se v roce 1934 přesouvají do Chicaga. Zdálo se, že v městě u Velkých jezer je více příležitostí k hraní v klubech a k vydání gramofonových nahrávek.
Plačtivé Goin‘ Down Slow
To, že se rozhodli správně, se potvrdilo o pět let později, kdy se Jimmy upíše labelu Champion Records, pro který nahraje několik blues. V roce 1941 nazpívá typickým plačtivým hlasem pro další místní značku Bluebird svoji nejslavnější píseň Goin‘ Down Slow.
St. Louis Jimmy se k hudební dráze vrátil až po skončení Druhé světové války. Nahrával pro Bullet a později pro Savoy, Parrot, Duke a Aristocrat Records. Při natáčení blues Florida Hurricane pro Aristocrat s ním ve studiu hráli kytarista Muddy Waters a pianista Sunnyland Slim. Muddy si z Jimmyho repertoáru vybral Soon Forgotten a Take The Bitter With The Sweet.
V roce 1949 Oden zakládá, společně s investorem Joem Brownem, vlastní gramofonovou značku J.O.B. Records. Tu ani ne po roce opouští, byť se label obchodně udržel až do první poloviny sedmdesátých let. Nahrávali pro něj například Eddie Boyd, J.B. Lenoir, Sunnyland Slim nebo Willie Cobbs.
Úspěšný bluesový skladatel a manažer
Jimmyho kariéra se poměrně zdárně rozvíjela až do března 1957, kdy se zranil při velké automobilové havárii. Podle Odena, byl na vině řidič náklaďáku. Ztratil nad vozidlem kontrolu a vytlačil automobil, ve kterém seděl s Eddiem Boydem ze silnice. Ti narazili do stromu. Boyd měl tři zlomená žebra a nohu plus několik škrábanců. „Spolupracoval jsem tehdy s Eddiem Boydem. Dělal jsem mu manažera a nevystupoval jsem již tak často. Po bouračce jsem nemohl pracovat a soustředil se jen na psaní repertoáru.“
Začal skládat pro jiné – asi nejlepší skladby byly blues What a Woman!, She’s Got It, I Won’t Go On a Love Affair. Řadu písní si do repertoáru zařadili Muddy Waters, Little Walter nebo Otis Spann. Jimmy se Spannem spolupracuje ve třech písních na LP desce Otis Spann Featuring St. Louis Jimmy And Robert Lockwood, Jr.: Walking The Blues.
Dlouhohrající debut v 57 letech
V roce 1960 dostává nabídku k natočení vlastní dlouhohrající desky od Bluesville Records, pobočného labelu Prestige Records. Album Goin‘ Down Slow se nahrávalo 19. listopadu 1960 ve slavném Van Gelder Studiu v Englewood Cliffs a za zvukařským pultem seděl náš starý známý Rudy Van Gelder.
S doprovodnými muzikanty se Jimmy neznal a sešel se s nimi poprvé až ve studiu. Všichni to byli zkušení studioví mazáci. Rytmika hrála ve složení Leonard Gaskin na basu, za bicími seděl Belton Evans. Oden si především pochvaloval spolupráci s pianistou Robertem Banksem a ve dvou nahrávkách kapelu rozšířil o kytaristu Jimmy Lee Robinsona.
Jimmy na debut zařadil další verzi titulní písně a k ní přidal devět hluboce osobních písní, zazpívaných jeho zvláštně smutně zabarveným hlasem, s pečlivým důrazem na význam a smysl slov a toho, o čem zpívá.
Vlastní životní příběh zpracoval v písní Poor Boy, ve kterém vypráví „… máma zemřela, když jsem byl děcko, tátu jsem nikdy neviděl…“ Klame názvem Some Sweet Day, v jejímž textu umně ukryje podtext pomsty. S patřičnou úctou a zdrženlivostí přistupuje k svátku Matek v Mother’s Day Blues a srší suchým humorem v Monkey Faced Woman.
Jeho autorskou tvorbu do roku 1955 vyčerpávajícím způsobem zdokumentovala rakouská Document Records na dvou CD, vydaných v roce 1994 – Complete Recorded Works In Chronological Order, Volume 1 (1932 To 1944) a Volume 2 (1944 to 1955). Obě kompilace jsou již prakticky nesehnatelné.
V dalších letech nahrává jen sporadicky a postupně musí ze zdravotních důvodu omezovat hudební kariéru. Když v roce 1977 umírá, hudební svět přichází o poctivého pracanta, který sám sebe ohodnotil prostým „Psal jsem blues.“
