Naposledy aktualizováno: 28.12.2017
Nositelka titulu Nekorunovaná královna blues Ida Cox (25. 2. 1889 – 10. 11. 1967, narozena jako Ida Prather) patřila ke generaci prvních úspěšnějších bluesových zpěvaček. Možná byla vůbec ta nejlepší.
Za ženskou rovnoprávnost
Ida Cox byla první, která svými písněmi volala po rovných právech pro ženy. Dávno předtím, než Lesley Gore přednesla obžalobu You Don’t Own Me nebo Aretha Franklin svoji Respect.
Své pocity dala najevo téměř před sto lety v písni Wild Women Don’t Have The Blues. Dnes je tento standard považován za ranou feministickou hymnu. Ale je také možné, že se při jejím natočení v roce 1924 vůbec nechtěla přihlásit k ženskému hnutí. Možná ji jen chtěla dobře zazpívat a trochu se ve studiu pobavit.
Na dnešní poměry se text písně může zdát více než krotký, ale je nutné přihlédnout k tomu, že černoška – nebo kterákoli žena – zpívající píseň, která v roce 1924 flagrantně zpochybňovala mužovu autoritu, musela vyvolat vášně a kontroverzi. Píseň se Idě musela hodně líbit, protože, jak se říká, kontroverze prodává, zvlášť když se v ní zpívá:
Mám své představy a vím, co potřebuji,
Když mužský začne vyvádět, řeknu mu, ať si najde jiný domov,
Ráda se napiju a procházím se celou noc po ulici
Tak jdi domů a vyhoď toho svýho, když se k tobě nebude chovat, jak má.
Divoký ženský se nebojí,
Nespoutaný ženský nemají pech.
Text rozhodně není oplzlý. Ida ukazuje na každého, kdo ji nerespektuje a nechová se k ní jako k ženě. Neváhá dát na odiv svůj sexuální apetit. Věří sama sobě a je si jistá, co chce. Byť zvolila humornou formou přednesu a zdánlivě zlehčuje – to zásadní je nezpochybnitelné – vyjadřuje podporu a hledá, jak nalít víru a dostatek sil ostatním ženám.
Začátky v baptistickém sboru a ve vaudevillových představeních
Jako děcko začíná zpívat v místním Africkém baptistickém sboru v rodném Tennessee. Velice brzy opouští domov, aby se již ve čtrnácti letech přidala k show F. S. Wolcotta, plakátovaném jako Rabbit Foot Minstrels.
Později se vydává na úspěšnou sólovou dráhu hvězdy černošských vaudevillových představení. Na repertoáru nemá jen blues, ale také kuplety a komediální výstupy.
V prvních letech po skončení Velké války zpívá s orchestry Jelly Roll Mortona a Kinga Olivera v chicagském Plantation Café.
Většinu repertoáru si napsala sama
První gramofonovou desku nazpívá již v červnu 1923. Předběhne tím jinou tehdejší populární bluesovou hvězdu Ma Rainey.
Mezi rané nahrávky pro Paramount patří Any Woman’s Blues, ‚Bama Bound Blues a Lovin‘ Is The Thing I’m Wild About. Společně s dalšími třinácti skladbami jsou dostupné na vinylové kompilaci Ida Cox, Volume 1 (1973, Fountain) v rámci série Fountain Vintage Blues Series.
Repertoár si obvykle psala sama. Na první nahrávací frekvenci ji ve většině blues doprovází pouze pianista Lovie Austin. V několika písních se doprovod rozšířil o klarinestu Jimmyho O’Bryanta, toho záhy po nahrávání nahradil Johnny Dodds, a kornetistu Tommyho Ladniera. Trio si později začalo říkat Blues Serenaders. Nahrávky již nesou typické znaky Idina bohatě kolorovaného vokálu s expresivním přednesem.
sebevědomý ženský se nebojí
Další studiová frekvence se uskutečnila o půl roku později. Z ní vzešly vynikají Graveyard Dream Blues a Blues Ain’tNothin‘ Else But!. Ida na nich patrně odvedla svůj vůbec nejlepší pěvecký výkon.
Mezi pozoruhodné nahrávky náleží již zmíněná Wild Women Don’t Have The Blues nebo Worried In Mind Blues. Jsou dostupné na druhé kompilaci Ida Cox, Volume 2 (1974, Fountain). Ve skladbě Bear-Mash Blues ji citlivě doprovází pianista a hráč na organ Jesse Crump, její budoucí manžel.
Na gramofonových deskách z dvacátých let je uváděna pod mnoha smyšlenými jmény – Kate Lewis, Velma Bradley, Julia Powers nebo Jane Smith.
Ještě před propuknutím Velké hospodářské krize si vyprodukuje vlastní zájezdový program Raisin‘ Cain, se kterým jezdí i v první polovině třicátých let. V roce 1934 spolupracuje s bluesovou zpěvačkou Bessie Smith na hudební revue Fan Waves v divadle Apollo Theatre. Později se přidává k herecké společnosti Darktown Scandals.
V roce 1939 vystoupí na koncertu Spirituals To Swing, zorganizovaném Johnem Hammondem. Doprovází ji orchestr Hot Lips Page, ve kterém hrají Lionel Hampton nebo Ed Hall a J. C. Higginbotham.
Je autorkou blues Four Day Creep, známém například v podání britských soulrockových Humble Pie. V roce 1945 ji postihne záchvat mrtvice a následně se stáhne do soukromí. V padesátých letech vystupuje velice sporadicky a žije s rodinou v rodném Knoxville.
Důstojný návrat po mrtvici
O návrat se pokusí o šestnáct let později. Label Riverside Records jí v roce 1961 vydá dlouhohrající desku Ida Cox With The Coleman Hawkins Quintet: Blues For Rampart Street, na níž Idu doprovází jazzová smetánka, v čele se saxofonistou Colemanem Hawkinsem, trumpetistou Royem Eldridgem, bubeníkem Jo Jonesem, basistou Miltem Hintonem a pianistou Sammy Pricem.
Album zachytilo dvaasedmdesátiletou zpěvačku v překvapivě dobré formě. Cox zpívá s pověstným nasazením. Píseň Mama Goes Where Papa Goes nebo nová verze Hard Time Blues, podobně jako celé album, rozhodně stojí za pozornost každého hudebního fanouška.
Ukázky:
Graveyard Dream Blues – https://youtu.be/sf_BOovHeJo
Blues Ain’tNothin‘ Else But! – https://youtu.be/2m-CVP5Ezqg
Wild Women Don’t Have The Blues – https://youtu.be/4vVjpoKEwjU
Bear-Mash Blues – https://youtu.be/L9v321V30L0
Four Day Creep – https://youtu.be/ZyUFxp1zDRk
Mama Goes Where Papa Goes – https://youtu.be/-eTnoVn2CEo
Hard Time Blue – https://youtu.be/Ho56eqBj5w4
