Naposledy aktualizováno: 28.12.2018
Významná postava losangelské a světové rhythm’n’bluesové scény Johnny Otis (28. 12. 1921 – 17. 1. 2012, narozen jako Ioannis Alexandres Veliotes) přišel na svět v rodině řeckých přistěhovalců usazené nedaleko od vojenského přístavu v kalifornském Vallejo.
Otis, zní to dostatečně černošsky?
Rozsahem zájmů a širokým uměleckým záběrem jej můžeme směle označit za bezesporu nadaného a renesančního člověka – Johnny Otis byl zpěvákem, kapelníkem, bubeníkem, vibrafonistou, pianistou, skladatelem, producentem, vyhledávačem talentů, manažerem, majitelem několika hudebních vydavatelství a klubů. V roli rozhlasového dee-jaye propagoval černošskou hudbu (dříve se ji také říkalo rasová) dávno před tím, než se na rádiových vlnách objevili se svými pořady Alan Freed, Dewey Phillips, Huggy Boy nebo Rufus Thomas.
Vedle toho napsal tři knihy (první o příčinách a důsledcích rasových bouří na losangelském předměstí Watts, druhou byla jeho autobiografie a v třetí se věnoval umění a své malířské vášni). Také vydal jednu kuchařku. Byl totiž vynikajícím kuchařem. Publikoval novinové články, maloval obrazy, modeloval sochy, angažoval se v místní politice, hrál ve filmech a kázal ve vlastní církvi.
Ioannis Veliotes se narodil Alexanderu Veliotesovi, majiteli obchodu s potravinami, a malířce Irene Kiskakeso. Vyrůstal v kalifornském Berkeley v sousedství několika černošských rodin, jejichž život a kultura jej fascinovala. V devatenácti letech se oženil navzdory nesouhlasu své matky se svojí dětskou láskou, o rok mladší Phyllis Walker. V jejích žilách kolovala krev afrických otroků a přistěhovalců z Filipín. Pár se po svatbě raději chvatně přestěhoval do nevadského Rena.
Změna jména a přesun do kalifornie
Na bicí začal hrát u Otise Matthewse a jeho West Oakland House Rockers, což byla na tu dobu opravdu syrová, nespoutaná kapela. Po jedné návštěvě koncertu Counta Basieho ho natolik fascinovalo bubnování Papa Jo Jonese, že se pustil do intenzivního studia hry na bicí. V roce 1943 se na doporučení Nat „King“ Colea a Jimmyho Witherspoona přestěhoval do Kalifornie. Tam se Ioannis nejprve připojil ke kapele Kansas City Rockets kapelníka Harlana Leonarda, která měla dlouhodobou smlouvu v klubu Alabam v Los Angeles.
Další štací byl swingový big band pod vedením Lloyda Huntera. Pak bušil do bicí soupravy u tenorsaxofonisty Lestera Younga. Přibližně v tu dobu si změnil jméno na Johnny Otis, což mu připadalo jako více černošské. „Jako dítě jsem se rozhodl, že pokud naše společnost diktuje, že člověk musí být černý nebo bílý, budu černý,“ prohlásil.
obrovský hit Harlem nocturne
Po dvou letech hraní měl dostatek kontaktů a dostatek příležitostí ke koncertování. Bylo proto logické, že se osamostatnil a začal šéfovat klubové kapele v Alabam. Doprovázel celou řadu hvězd, poprvé i na deskách, včetně Illinois Jacqueta, Johnnyho Moora s Three Blazers a Wynonie Harrise. Odtud to byl jen krůček k založení vlastního orchestru Johnny Otis, His Drums And Orchestra. Label Excelsior Records mu jako první předložil nabídku nahrávací smlouvy.
Obrovským hitem se stává již jedna z raných Otisových nahrávek – jazzová instrumentálka Harlem Nocturne. Vznikla 13. září 1945 a nahráli ji skvělí muzikanti – mj. basista Curtis Counce, pianista a pozdější slavný rhythm’n’bluesový hráč na Hammond B3 Organ Bill Doggett, tenorsaxofonista Paul Quinichette a tehdy jen osmnáctiletý altsaxofonista René Bloch (později u trumpetisty Harryho Jamese). Původně s ní počítali jen jako s tzv. „výplní“ na B straně šelakové desky s písní Jimmy’s ‚Round The Clock Blues. Tu nazpíval Basieho zpěvák Jimmy „Mr. Five by Five“Rushing. Excelsior evidentně vsadili na to, že se bude deska lépe prodávat pod Rushingovým jménem. Spletli se, to se holt stává.
Otis pak téměř celý následující rok neúspěšně zkoušel štěstí s jinými instrumentálními jazzovými deskami. Prodejní čísla Harlem Nocturne ale nezopakoval ani s Preston Love’s Mansion, kterou natočil na stejné studiové frekvenci. Stejně dopadla i druhá píseň s Rushingem My Baby’s Business.
důvod, proč vznikl rhythm’n’bluesový zvuk
V roce, kdy v Československu uchvátili moc komunisté, Otis redukuje svůj původně sedmnáctičlenný orchestr na mnohem menší combo. Přejmenuje jej na Johnny Otis Caravan. „Roy Milton, Sonny Thompson a já, kteří jsme provozovali finančně náročné big bandy, jsme museli drasticky omezit náklady a zásadně snížit počty muzikantů. Najednou nám musel stačil oktet nebo nonet se čtyřmi dechaři (baryton a tenorsaxofon, trubka a pozoun) a rytmikou. Tohle byl ve skutečnosti důvod, proč vznikl rhythm’n’bluesový zvuk,“ vysvětloval. Skutečnost, že muzikanti a zpěváci byli Afroameričané, jen přilévala olej do ohňů mezirasové války, na jejíž barikádách stáli středostavovští bílí mravokárci.
Název kapely se postupně mění. Na plakátech se objevuje také pod názvy Johnny Otis Congregation nebo Johnny Otis Show. Tak se také jmenoval i Johnnyho rozhlasový pořad, v němž pouštěl zajímavé gramodesky díky nimž se do světa pop music odhodlal prokousat nejenom Frank Zappa.
Tenkrát na krátkou chvíli spolupracoval se zpěvákem Joe Swiftem. Velkolepá nahrávka s omamným voodoo vzorcem jeho That’s Your Last Boogie je zřejmě úplně první gramodeskou se záznamem afrického clave, z něhož se zrodil slavný “diddley beat”. Dávno před tím, než jeho dárce Bo Diddley otevřel dveře kanceláře Chess Records.
amatérské čtvrtky v barrelhouse
Otis spolu s kapelníkem a přítelem Bardu Alim investuje kapitál do koupě nočního klubu Barrelhouse v losangelském okrsku Watts. Jednou z jejich inovací v programové skladbě byly čtvrteční talentové soutěže. Díky nim našel, a ve své kapele angažoval, kytaristu Petea „Guitar“ Lewise. Zdatný kytarista se objevil odnikud, aby pak po pár letech zmizel do nikam. Otis ho z kapely vyhodil v roce 1956. Měl ho “plné zuby”. Pete totiž začal chlastat.
Lewis je možná nejneopěvovanějším kytaristou v historii blues. S Otisem nahrál poctu Johnnyho klubu Midnight In The Barrelhouse. Jako jeden z prvních, možná vůbec první, v ní pracuje s přebuzeným, zkresleným kytarovým tónem. Přičemž jsou za průkopníky takové hry obecně považováni kytaristé Willie Johnson a M. T. Murphy, kteří v letech 1951/1952 nahrávali s Howlin‘ Wolfem v Memphisu. Na dalším oslavném kousku Barrelhouse Stomp Lewisovu kytaru neuslyšíte. Zato v ní září spalující altsaxofon jiného Otisova objevu „Big“ Jay McNeelyho.
Dalšími, kdo Otise zaujali při amatérských čtvrtcích, bylo vokální trio A-Sharp. Rozšířil je o barytonistu Ulyssese „Bobbyho“ Nuanna, který už v klubu pracoval. Jen se musel přeškolit na bas. Kvartet se později prosadil coby doo-wopové The Robins. V roce 1949 Johnny podepisuje u Savoy Records, kteří mu nabídli tříletý nahrávací kontrakt. V té době již svoji hudební dráhu definitivně směřuje k milovanému rhythm’n’blues.
„Asi si mysleli, že jsem expert, který ví, jak z dětí udělat hvězdy.“
Během tak dlouhé impozantní kariéry hrály s Otisem desítky muzikantů. Možná nejlepší byla tahle sestava: Preston Love (altsaxofon), Fred Ford (barytonsaxofon), James Von Streeter (tenosaxofon), George Washington (pozoun), Don Johnson (trubka), Devonia „Lady Dee“ Williams (klavír, varhany), Mario Delagarda (kontrabas) a Leard „Kansas City“ Bell (bicí). K nim patřilo i několik zpěvaček a zpěváků, které si Johnny sám našel – teprve třináctiletá Little Esther (až později si udělá jméno jako Esther Phillips), Mel Walker, Junior Ryder a již dříve zmínění The Robins.
„Moje první zpěvačka byla Ernestine Anderson, když byla ještě malá holka. A pak přišla (Little) Esther Phillips. Ale po úžasném úspěchu Esther – poté, co se stala velkou dětskou hvězdou afroamerické komunity v celostátním měřítku – mi pak všude, kde jsme hráli, lidé vodili do zákulisí své syny a dcery. Asi si mysleli, že jsem expert, který ví, jak z dětí udělat hvězdy. Tak to začalo,“ popsal Johnny úskalí vyhledávače talentů.
Jenom v roce 1950 má deset písní v hitparádě mezi TOP 10. Z nich tři vystoupají na nejvyšší příčku – Double Crossing Blues, Mistrustin‘ Blues a Cupid’s Boogie. V první z nich se „bělásek“ Otis ukázal coby znalec černošského slangu, když veršuje o “lady bear”; sexuálně agresivní, ne příliš pohledné černošce.
posluchačům stále nabízel pestrou paletu vokálních barev
Otis byl jedinečný v tom, že v době, v níž se všichni kapelníci snažili snižovat náklady na provoz a zbavovali se nadpočetných hudebníků, on na turné vozil dva sólové zpěváky, sboristky, dechaře a rytmiku. Díky tomu mohl posluchačům stále nabízet pestrou paletu vokálních barev. Na konci roku 1950 od něj ale odešla Esther.
Na žebříčkové úspěchy to zpočátku nemělo vliv. Nepřestaly až do roku 1952, ale oproti závratným výšinám z před dvou let se frekvence hitů rapidně snížila. Po konci spolupráce se Savoyem zakotvil u mnohem větší značky, kterou byli Mercury Records. Za důvěru se jim odměnil jedinou úspěšnou nahrávkou. Byl jím cover Call Operator 210 od Floyda Dixona.
Svezl se sice s krátkodechou oblibou kubánského mamba (Mambo Boogie). Když jeho saxofonovou sekci vedl Ben Webster, nahrál slavný jazzový standard (Stardust) a s Lindou Hopkins, dámou s velkým hlasem a silným gospelovým cítěním, pořídil nahrávku Warning Blues.
talent scout
S Mercury to šlo z kopce. Otis raději přijal nabídku od labelu King/Federal Records na místo talent scouta. Stal se z něho takový losangelský Willie Dixon. Doporučil podepsat mj. Hanka Ballarda, Jackieho Wilsona, Sugar Pie DeSanto či Little Willie Johna. Jeho největším úspěchem ale byl objev Etty James, které koncem roku 1954 vyprodukoval první hit The Wallflower (Dance With Me Henry). Píseň prošla dvěma změnami názvu. Původně se jmenovala Roll With Me Henry a byla odpovědí na desku Hanka Ballarda Work With Me Annie.
Sexuálně dráždivý název neprošel u bílých rozhlasových disc jockeyů a tak se nahrávka přejmenovala na Dance With Me Henry. Běloška Georgia Gibbs ji pak znovu nazpívala, ale s novým názvem The Wallflower. Ten se pak ujal. A co dělal Johnny Otis dál? Pro houstonské Peacock Records vytipoval a připravil první nahrávky s mladičkými Little Richardem, Johnnym Acem nebo se shouterkou Big Mama Thornton.
Pod komerčními křídly Capitol Records
V polovině páté dekády zkusí poprvé rozjet vlastní hudební vydavatelství, ve kterém chtěl dát šanci především místním texaským a kalifornským talentům a rovněž vydávat svoje vlastní alba. Pokus končí finančním nezdarem – Dig Records zkrachují po dvou letech činnosti především díky nefunkční distribuci.
V roce 1957 se Otis upíše mocnému Capitolu, se kterým nastartují velmi úspěšnou několikaletou spolupráci. Zaváže se k produkci písní, které budou více vyhovovat vkusu „bílého“ publika. Tudíž žádné černé rhythm’n’blues, ale pěkně upravený, sexuálně nedráždivý a voňavý bílý rock’n’roll. Cosi jako padesátková verze pozdějších zvukových stěn Phila Spectora.
Jako první vychází LP deska The Johnny Otis Show, z níž manažeři Capitolu vyberou čtyři singly a vrhnou je v jeden den na trh. Na většině písní zpívá Johnny nebo korpulentní Marie Adams. Marie byla původně gospelová zpěvačka z Lindenu v Texasu (rodiště T-Bone Walkera), která v roce 1952 přešla na světskou hudbu a nahrávala pro houstonskou značku Peacock Records Dona Robeyho. O zbytek se podělil Mel Williams se zpěvačkou Jeannie Sterling a The Moonbeams.
Ženské doprovodné vokály mělo na starost sesterské rhythm’n’bluesové trio Marie Adams And The Three Tons Of Joy. Sestry (ještě Sadie a Francine McKinleyovy) vážily více jak 800 poundů, což dohromady dávalo tři metráky štěstí. Z této éry dodnes zůstávají v podvědomí fanoušků Ma (He’s Making Eyes At Me) a Shake It Lucy Baby. Za úspěchem těchto Otisových nahrávek stojí kytarista Jimmy Nolen (Otis si ho doslova vypiplal, když vyhodil Pete Lewise), saxofonisté Jackie Kelso, Plas Johnson a bubeník Earl Palmer, kteří ve studiu odvedli skvělou práci.
Poprvé v popové TOP 10
V roce 1959 má Otis první píseň na popové TOP 10. Je jí Willie And The Hand Jive, která hudebně navazuje na jeho první hudební angažmá v Oaklandu v orchestru „Count“ Otise Matthewse, byť se zdá, že Johnny na sto procent „vykradl“ Diddleyho. Na závěr spolupráce s Capitolem vychází kontroverzní skladba Mumblin‘ Mosie, kterou se label po několika dnech rozhodne stáhnout z trhu, protože byla chápána jako příliš urážlivá pro lidi s vadami řeči.
Johnny Otis se v pozdějších rozhovorech nevyjadřoval o etapě uměleckého života pod křídly Capitolu s nadšením: „Spolupráce s Capitolem byla úspěšná z pohledu stavu mého bankovního konta. Umělecky to byla tragédie. Po letech toho hluboce lituji. Podlehl jsem vábení dolarů a namísto hraní rhythm’n’blues jsem se topil v těch rock’n’rollových nesmyslech. Za jedinou světlou výjimku považuji píseň Willie And The Hand Jive.“
V šedesátých letech stojí pevně na vlastních nohách
V šesté dekádě si Johnny Otis znovu vyzkouší, jaké to je vést vlastní hudební značku. Založí si Eldo Records a vydává u ní své soulové a rhythm’n’bluesové nahrávky. Znovu naváže spolupráci s King Records a později podepíše kontrakty s Kent Records a Epic Records. V roce 1969 rozjede další vlastní hudební značku Blue Spectrum Records. To se již na jeho hudebních aktivitách několik let podílí talentovaný syn Shuggie Otis. Jeho zpěv a kytara zní na mnoha otcových nahrávkách.
Navzdory výhrůžkám bílých rasistů, které vyvrcholily v roce 1960 zapálením dřevěného kříže před Otisovým domem, nepolevuje v boji za občanskou rovnost a lidská práva. Vedle přátelství s černošským aktivistou Malcolmem X, s nímž se společně zapojili do organizování pokojných protestů proti segregování míst v restauracích, se opakovaně vyjadřuje k problematice občanských práv.
„Beránci plakali a nakonec se jednoho dne beránci proměnili ve lvy.“
Píše pravidelné sloupky o postavení černošské komunity do deníku Los Angeles Sentinel, včetně odsouzení kalifornských zákonů o segregovaném bydlení. V roce 1965 začne psát dlouhý dopis příteli o rasových nepokojích ve Watts. Viděl je totiž z okna svého domu. O tři roky později psaní vydal jako knihu, v níž zdůvodňuje, co bylo podle něj důvodem vzpoury.
„Nechtěli poslouchat beránky,“ napsal. Tehdejší situaci mladých černochů v ghettu, kteří čelili rasistickém útlaku a policejnímu násilí, přirovnal k beránkům volajícím po Bohu ve staré gospelové písni: „Beránci plakali a nakonec se jednoho dne beránci proměnili ve lvy.“
Po oslavě padesátých narozenin se rozhodne omezit hudební aktivity a věnuje se sochařství a malbě. V Santa Rosa si založí vlastní církevní komunitu New Landmark Community Gospel Church a stále více mluví do politiky.
tři zajímavá alba na konci šedesátých let
V době, kdy se Johnnyho singly již jen horko těžko dostávaly do žebříčků, a on trávil většinu času na nekončícím turné po Státech, vydal dvě výtečné LP desky. První je studiová The Johnny Otis Show Featuring Mighty Mouth Evans & Shuggie Otis: Cold Shot! (1968, Kent Records). Album obsahuje jak nový původní písňový materiál s funkovým řizem, tak i starší věci nebo bluesové standardy. Otevírá ho raná forma rapu o příběhu opice The Signifyin‘ Monkey vyprávěném na pozadí bluesového doprovodu.
Většinu studiové práce na LP desce odvedli oba Otisové. Občas si jen přizvali rytmiku – Ala Riveru (baskytara) a Huttieho Galvana (bicí). Sólové vokály měl na starost Delmar „Mighty Mouth“ Evans. V titulní skladbě s nimi hostuje houslista Don „Sugarcane“ Harris. Z alba se na singl dostala Country Girl. Byla Otisovým posledním hitparádovým úspěchem, když se umístila v TOP 30.
Johnny, Shuggie a Mighty Mouth (ukrytí pod přezdívkami The Hawk, Prince Wunnerful a The Mouth) navážou na úspěch Cold Shot! eponymním albem (1969, Kent Records, spotify link) s bluesovými písněmi pro dospělé vydaným pod názvem fiktivní hudební skupiny Snatch & The Poontangs. Vedle hanbaté písně Shine na melodii Willie And The Hand Jive je na desce čtyřminutová Two Girls In Love (With Each Other) s orgasmickým sténáním na pozadí se Shuggieho kytarou. Dodnes jde o kultovní záležitost.
V roce 1970 vyšlo dvojalbum The Johnny Otis Show Live At Monterey! (Epic Records, spotify link). Je na něm zachycena Otisova koncertní karavana s jump bluesovými hvězdami jako Charlesem a Royem Brownovými, Esther Phillips a Eddiem „Cleanhead“ Vinsonem. Přidali se k nim i Joe Turner, Ivory Joe Hunter nebo Roy Milton. Záběry z vystoupení se pak objevily ve filmu Play Misty For Me (1971) režijně debutujícího Clinta Eastwooda.
Šest desetiletí poctivé práce
V roce 1972 Johnny Otis vystoupil ve Velké Británii, kde se mu dostalo opožděného nadšeného uvítání. Původně plánoval koncertovat v Anglii již v roce 1958, ale turné zrušil z důvodu nesmyslně tvrdých podmínek ze strany britských hudebních odborů. Ty požadovaly kompenzaci v podobě recipročních turné britských umělců po USA.
V sedmdesáti letech založil ekologicky šetrnou zemědělskou farmu. Obdělával půdu, vypěstované ovoce , zeleninu a oblíbený jablečný džus prodával ve vlastním obchodě, jaký kdysi vlastnil jeho tatínek. K krámu patřil i hudební klub, v němž pravidelně Johnny vystupoval se svými dětmi a příbuznými; a odkud také vysílal svoje pravidelné rozhlasové hudební pořady.
Johnny Otis je členem rock’n’rollové síně slávy. S veřejným koncertováním skončil šest let před svým odchodem z našeho světa. Zanechal po sobě plody více jak šest desetiletí trvající hudební a umělecké kariéry. Ačkoliv byl geneticky bělochem, vše ostatní v něm bylo černošské.
