Naposledy aktualizováno: 28.12.2018
Významná postava losangelské a světové rhythm’n’bluesové scény Johnny Otis (28. 12. 1921 – 17. 1. 2012, narozen jako Ioannis Alexandres Veliotes) přišel na svět v rodině řeckých přistěhovalců usazené v kalifornském Vallejo.
Otis, zní to dostatečně černošsky?
Rozsahem zájmů a širokým uměleckým záběrem jej můžeme směle označit za bezesporu nadaného a renesančního člověka – Johnny Otis byl zpěvákem, kapelníkem, bubeníkem, vibrafonistou, pianistou, skladatelem, dee-jayem, producentem, vyhledávačem talentů, manažerem, majitelem několika hudebních vydavatelství a klubů. Vedle toho napsal tři knihy, publikoval novinové články, maloval obrazy, modeloval sochy, angažoval se v místní politice, hrál ve filmech a kázal ve vlastní církvi.
Ioannis Veliotes narodil Alexanderu Veliotesovi, majiteli obchodu s potravinami, a malířka Irene Kiskakeso. Vyrůstal v kalifornském Berkeley v sousedství několika černošských rodin, jejichž život a kultura jej fascinovala. V devatenácti letech se oženil navzdory nesouhlasu své matky se svojí dětskou láskou, o rok mladší Phyllis Walker. V jejích žilách kolovala krev afrických otroků a přistěhovalců z Filipín. Pár se po svatbě raději chvatně přestěhoval do nevadského Rena.
Změna jména a přesun do kalifornie
Na bicí začal hrát u Otise Matthewse a jeho West Oakland House Rockers. Po jedné návštěvě koncertu Counta Basieho ho natolik zaujalo bubnování Papa Jo Jonese, že se pustil do intenzivního studia hry na bicí. V roce 1943 se na doporučení Nat „King“ Colea a Jimmyho Witherspoona přesunul do Los Angeles.
Nejprve se připojil ke kapele Kansas City Rockets kapelníka Harlana Leonarda, která měla dlouhodobou smlouvu v klubu Alabam v Los Angeles. Další štací byl swingový big band pod vedením Lloyda Huntera. Přibližně v tu dobu si změnil jméno na Johnny Otis, což mu připadalo jako více černošské. „Jako dítě jsem se rozhodl, že pokud naše společnost diktuje, že člověk musí být černý nebo bílý, budu černý,“ prohlásil.
Johnny Otis caravan, Congregation a Show
Po dvou letech měl dostatek kontaktů a díky tomu dokázal sehnat dostatek příležitostí ke koncertování. Bylo proto logické, že se osamostatnil a založil si vlastní orchestr Johnny Otis, His Drums And Orchestra. Label Excelsior Records mu jako první předložil nabídku nahrávací smlouvy.
Obrovským hitem se stává již jedna z raných Otisových nahrávek – jazzová instrumentálka Harlem Nocturne. Toho 13. září 1945 ji nahráli skvělí muzikanti – mj. basista Curtis Counce, pianista Bill Doggett nebo tenorsaxofonista Paul Quinichette a tehdy jen osmnáctiletý altsaxofonista René Bloch (později u Harryho Jamese). Přitom byla vydaná jen jako tzv. „výplň“ na B straně šelakové desky s písní Jimmy’s ‚Round The Clock Blues. Tu nazpíval Basieho zpěvák Jimmy „Mr. Five by Five“Rushing. Excelsior evidentně vsadili na to, že se bude deska lépe prodávat pod Rushingovým jménem. Spletli se, to se stává.
Otis pak téměř celý následující rok neúspěšně zkoušel štěstí s jinými instrumentálními jazzovými deskami. Prodejní čísla Harlem Nocturne ale nezopakoval ani s Preston Love’s Mansion, kterou natočil na stejné studiové frekvenci. Stejně dopadla i druhá píseň s Rushingem My Baby’s Business.
V roce, kdy v Československu uchvátili moc komunisté, Otis redukuje svůj původně sedmnáctičlenný orchestr na mnohem menší combo. Přejmenuje jej na Johnny Otis Caravan. Název kapely se postupně mění. Na plakátech se objevuje také pod názvy Johnny Otis Congregation nebo Johnny Otis Show.
amatérské čtvrtky v barrelhouse
Spolu s kapelníkem a přítelem Bardu Alim investuje kapitál do koupě nočního klubu Barrelhouse v losangelském okrsku Watts. Jednou z jejich inovací v klubu byly čtvrteční talentové soutěže. Díky nim objevil, a ve své kapele angažoval, kytaristu Petera Lewise. Zdatný kytarista se se objevil odnikud, aby pak zmizel do nikam. Otis ho z kapely vyhodil v roce 1956. Měl ho „plné zuby“. Peter totiž začal chlastat.
Lewis je možná nejneopěvovanějším kytaristou v historii blues. S Otisem nahrál poctu Johnnyho klubu Midnight In The Barrelhouse. Jako jeden z prvních, možná vůbec první, v ní pracuje s přebuzeným, zkresleným kytarovým tónem. Přičemž jsou za průkopníky takové hry obecně považováni kytaristé Willie Johnson a M. T. Murphy, kteří v letech 1951/1952 nahrávali s Howlin‘ Wolfem v Memphisu. Na dalším oslavném kousku Barrelhouse Stomp Lewisovu kytaru neuslyšíte. Zato v ní září spalující tenorsaxofon dalšího Otisova objevu „Big“ Jay McNeelyho.
Dalšími, kdo Otise zaujali při amatérských čtvrtcích, bylo vokální trio A-Sharp. Doplnil je o barytonistu Ulyssese „Bobbyho“ Nuanna, který už v klubu pracoval. Jen se musel přeškolit na bas. Kvartet se později prosadil coby doo-wopový soubor The Robins.
V roce 1949 Johnny podepisuje u Savoy Records, kteří mu nabídli tříletý nahrávací kontrakt. V té době již svoji hudební dráhu definitivně směřuje k milovanému rhythm’n’blues. Mezi členy kapely je i několik zpěvaček a zpěváků, které sám objevil – teprve třináctiiletá Little Esther (až později si udělá jméno jako Esther Phillips), Mel Walker a vokální kvartet The Robins.
Jenom v roce 1950 má deset písní v hitparádě mezi TOP 10. Z nich tři vystoupají na nejvyšší příčku – Double Crossing Blues, Mistrustin‘ Blues a Cupid’s Boogie. V první z nich se „bělásek“ Otis ukázal coby znalec černošského slangu, když veršuje o “lady bear”; sexuálně agresivní, ne příliš pohledné černošce.
talent scout
Otis byl jedinečný v tom, že v době, v níž se všichni kapelníci snažili snižovat náklady na provoz a snižovali počet hudebníků, on na turné vozil dva sólové zpěváky, sboristky, dechaře a rytmiku. Díky tomu stále nabízel posluchačům pestrou paletu vokálních barev. Na konci roku 1950 od něj odešla Esther. Na žebříčkové úspěchy to zpočátku nemělo vliv. Nepřestaly až do roku 1952, ale oproti závratným výšinám z před dvou let se frekvence hitů rapidně snížila.
Svezl se sice s krátkodechou oblibou kubánského mamba (Mambo Boogie). V době, kdy jeho saxofonovou sekci vedl Ben Webster, nahrál slavný jazzový standard (Stardust) a s Lindou Hopkins, dámou s velkým hlasem a silným gospelovým cítěním, pořídil nahrávku Warning Blues.
Fenomenální hitparádové úspěchy především uvolnily Johnnymu ruce a tak přijal nabídku od labelu King/Federal Records na místo talent scouta. Stal se z něho takový losangelský Willie Dixon. Doporučil podepsat mj. Hanka Ballarda, Jackieho Wilsona či Little Willie Johna.
Otisovým největším úspěchem ale byl objev Etty James, které koncem roku 1954 vyprodukoval první hit The Wallflower (Roll With Me Henry). Pro houstonské Peacock Records vytipuje a připraví první nahrávky s mladičkými Little Richardem, Johnnym Acem nebo se shouterkou Big Mama Thornton.
Pod komerčními křídly Capitol Records
V polovině páté dekády zkusí poprvé rozjet vlastní hudební vydavatelství, ve kterém chtěl dát šanci především místním texaským talentům a vydávat svoje vlastní alba. Pokus končí finančním nezdarem – Dig Records zkrachují po dvou letech činnosti především díky nefunkční distribuci.
V roce 1957 se Otis upíše mocnému Capitolu, se kterým nastartují velmi úspěšnou několikaletou spolupráci. Zaváže se k produkci písní, které budou více vyhovovat vkusu „bílého“ publika. Tudíž žádné černé rhythm’n’blues, ale pěkně upravený a voňavý bílý rock’n’roll. Cosi jako padesátková verze zvukové stěny Phila Spectora.
Jako první vychází LP deska The Johnny Otis Show, z níž manažeři Capitolu vyberou čtyři singly a vrhnou je v jeden den na trh. Na většině písní zpívá Johnny nebo Marie Adams. Marie byla původně gospelová zpěvačka z Lindenu v Texasu (rodiště T-Bone Walkera), která v roce 1952 přešla na světskou hudbu a nahrávala pro houstonskou značku Peacock Records Dona Robeyho. O zbytek se podělil Mel Williams se zpěvačkou Jeannie Sterling a The Moonbeams.
Ženské doprovodné vokály mělo na starost sesterské rhythm’n’bluesové trio Marie Adams And The Three Tons Of Joy. Sestry (ještě Sadie a Francine McKinleyovy) vážily více jak 800 poundů, což dohromady dávalo tři metráky štěstí. Nejzajímavější písní dodnes zůstává Shake It Lucy Baby. Za úspěchem nových Otisových nahrávek stojí kytarista Jimmy Nolen (Otis si ho doslova vypiplal, když vyhodil Pete Lewise), saxofonisté Jackie Kelso, Plas Johnson a bubeník Earl Palmer, kteří ve studiu odvedli skvělou práci.
Poprvé v popové TOP 10
V roce 1959 má Otis první píseň na popové TOP 10. Je jí Willie And The Hand Jive, která hudebně navazuje na jeho první hudební angažmá v Oaklandu v orchestru „Count“ Otise Matthewse, byť se zdá, že Johnny na sto procent „vykradl“ Bo Diddleyho. Na závěr spolupráce s Capitolem vychází kontroverzní skladba Mumblin‘ Mosie, kterou se label po několika dnech rozhodne stáhnout z trhu, protože byla chápána jako příliš urážlivá pro lidi s vadami řeči.
Johnny Otis se v pozdějších rozhovorech nevyjadřoval o etapě uměleckého života pod křídly Capitolu s nadšením: „Spolupráce s Capitolem byla úspěšná z pohledu stavu mého bankovního konta. Umělecky to byla tragédie. Po letech toho hluboce lituji. Podlehl jsem vábení dolarů a namísto hraní rhythm’n’blues jsem se topil v těch rock’n’rollových nesmyslech. Za jedinou světlou výjimku považuji píseň Willie And The Hand Jive.“
V šedesátých letech stojí pevně na vlastních nohách
V šesté dekádě si Johnny Otis znovu vyzkouší, jaké to je vést vlastní hudební značku. Založí si Eldo Records a vydává u ní své soulové a rhythm’n’bluesové nahrávky. Znovu naváže spolupráci s King Records a později podepíše kontrakty s Kent Records a Epic Records. V roce 1969 rozjede další vlastní hudební značku Blue Spectrum Records. To se již na jeho hudebních aktivitách několik let podílí talentovaný syn Shuggie Otis. Jeho zpěv a kytara zní na mnoha otcových nahrávkách.
Navzdory výhrůžkám bílých rasistů, které vyvrcholily v roce 1960 zapálením dřevěného kříže před Otisovým domem, nepolevuje v boji za občanskou rovnost a lidská práva. Vedle přátelství s černošským aktivistou Malcolmem X, s nímž se společně zapojili do organizování pokojných protestů proti segregování míst v restauracích, se opakovaně vyjadřuje k problematice občanských práv.
Píše pravidelné sloupky o postavení černošské komunity do deníku Los Angeles Sentinel, včetně odsouzení kalifornských zákonů o segregovaném bydlení. V roce 1965 složí píseň Listen To The Lamb, v níž reaguje na rozsáhlé rasové a občanské nepokoje, které vzplanuly na losangelském předměstí Watts. Po oslavě padesátých narozenin se rozhodne omezit hudební aktivity a věnuje se sochařství a malbě. V Santa Rosa si založí vlastní církevní komunitu New Landmark Community Gospel Church a stále více mluví do politiky.
Šest desetiletí poctivé práce
V roce 1972 vystoupí ve Velké Británii, kde se mu dostane opožděného nadšeného uvítání. Původně plánoval koncertovat v Anglii již v roce 1958, ale turné zrušil z důvodu nesmyslně tvrdých podmínek ze strany britských hudebních odborů. Ty požadovaly kompenzaci v podobě recipročních turné britských umělců po USA.
Johnny Otis je členem rock’n’rollové síně slávy. S veřejným koncertováním skončil šest let před svým odchodem z našeho světa. Zanechal po sobě plody více jak šest desetiletí trvající hudební a deejayské kariéry. Ačkoliv byl geneticky bělochem, vše ostatní v něm bylo černošské.
