Duke Ellington, Jeho Výsost z Cotton Clubu

Naposledy aktualizováno: 3.7.2018

Duke Ellington (29. 4. 1899 – 24. 5. 1974, narozen jako Edward Kennedy Ellington) se začal hudbě plně věnovat v osmnácti letech. Tehdy odmítl nabídku školného na umělecké škole. Namísto toho se vrhl do hudebního dění v rodném Washingtonu D.C..

Začátky v Barrons‘

Více jak padesát let žila Ellingtonova hudba ve vlastním bohatém a inspirativním světě. Ještě se nenarodil kapelník, jenž by měl příležitost pracovat s tak stabilním a talentovaným týmem hudebníků, jakými byli členové Dukeova orchestru.

Byť začínal jako výborný harlemský stride pianista, nikdy nezneužill big band ke své hráčské sebeprezentaci. Naopak, kapela vždy zněla jako perfektně seřízený stroj a jedinečný vícehlasý nástroj.

Žádný jiný skladatel nenapsal tolik melodií, v nichž se jazzové cítění proměnilo v hitovou skladbu. Není mnoho úspěšných aranžérů, kteří by zvládli tak obtížnou disciplínu, jakou je psaní individuálních hráčských partů na míru svým sólistům.

V roce 1923 se poprvé neúspěšně pokouší uchytit s partou The Washingtonians v newyorském klubu Barrons‘. Neměl ještě vypilovaný repertoár, reputaci a především spolehlivé spoluhráče. O tři roky později je již připraven lépe. V kapele hrají saxofonista Otto Hardwick, bubeník Sonny Greer, barytonsaxofonista Harry Carney a především mistři techniky „chrčivých“ žesťů, trumpetista Bubber Miley a trombonista „Tricky Sam“ Nanton.

Z Kentucky Clubu ke klíčovému angažmá v Cotton Clubu

Duke Ellington: Mrs. Clinkscales to the Cotton Club, Vol. 1: 1926-1 (2005)

Kapela se těšila z předchozích vystoupení ve Velkém Jablku u muzikantů dobré pověsti. Když se v roce 1925 znovu otevřel někdejší Hollywood Club na Západní 49. ulici, mezi 7. Avenue a Broadwayí. pod názvem Kentucky Club, pojmenovali se Duke Ellington and His Kentucky Club Orchestra.

Pro kapelu je však nesmírně důležitý 5. prosinec 1927. Tehdy debutovali v newyorském klubu Cotton Club – coby blesková náhrada za big band Kinga Olivera.

Angažmá v Cotton Clubu bylo něco úplně jiného. Bohaté bílé obecenstvo se do něj každý večer „nahrnulo“, aby se bavilo poslechem „jungle music,“ hrané v černošském Harlemu. Bylo to jedno z míst, ve kterém se mohl mladý orchestr proslavit. A Duke nabídnutou příležitostí nepohrdl a bezezbytku ji využil.

Koncerty Duke Ellington and His Cotton Club Orchestra byly pravidelně vysílány na rozhlasových vlnách. Řada pozdějších vynikajících jazzmenů zmiňuje, podobně jako Charlie Mingus, zásadní význam hudebního vysílání Ellingtonových vystoupení pro jejich vlastní jazzovou dráhu.

Angažmá v roli klubového orchestru a víkendové rozhlasové pořady celou kapelu finančně zajistily. Ellingtonovi to umožní udržet pohromadě stabilní sestavu s možností pravidelného zkoušení a sehrávání se. Například saxofonista Harry Carney byl členem orchestru od debutu v roce 1927 až do kapelníkova odchodu z našeho světa.

Na cestě ke swingovým experimentům

V roce 1931 angažmá v Cotton Clubu skončí. Kapela vyráží na turné po Spojených státech amerických a Evropě. Duke tehdy aranžérsky rozvíjí vlastní nezaměnitelný bigbandový zvuk a hudební styl. Postupně opouští „jungle“ a směřuje k propracovanějšímu, a více experimentálnímu, swingovému pojetí.

Duke Ellington: Ellington At Newport (1956, Columbia)

Kapelu doplní vokalistka Ivie Anderson. Ženský zpěv významně obohatí některé Dukeovy kompozice. Důležitou injekcí, s latino-americkou náplní, se v roce 1930. ukáže být nástup Portorikánce Juana Tizola do pozounové sekce.

Na konci třicátých let se podaří na dlouhých deset let sestavit vynikající saxofonovou sekci, v níž hrají Ben Webster, Barney Bigard, Otto Hardwick, Harry Carney a Johnny Hodges.

Změny na muzikantských postech probíhaly průběžně a není ambicí tohoto článku se jimi detailněji zabývat. Za zmínku rozhodně stojí angažmá jednoho z nejlepších evropských jazzových kytaristů Django Reinhardta a Dukeova letitá spolupráce se skladatelem a šéfem orchestru Billym Strayhornem, jenž se stal od roku 1939 nepostradatelnou Ellingtonovou pravou rukou.

Duke o Billym ostatně prohlásil: „Pokud v hudbě rozvádíte téma či hudební myšlenku, dojdete k místům, v nichž musíte rozhodnout o dalším směřování, a kdykoli jsem zápasil s melodií či harmonií, vždy jsem se obrátil na Billyho Strayhorna.“ (překlad Kateřina Jirčíková)

Nevšední skladatelský talent

Bůh byl vůči Dukeovi štědrý. Nadělil mu velkou měrou více talentu, než jiným. Měl jednu drobounkou slabinu. Bylo to jeho skladatelský přístup. Často se zdá, že zbytečně podvádí sám sebe a klade větší důraz na aranžmá a provedení skladeb, než aby kompozici před uvedením ještě dopracoval.

Duke Ellington And His Orchestra Featuring Mahalia Jackson: Black, Brown And Beige (1958, Columbia)

Přesto již od raných počátků píše výrazná hudební témata, která se stala poznávacími značkami jeho prvních muzikantských sestav – Black And Tan Fantasy, Mood Indigo a Creole Love Call. Později vznikají opravdové velké hity Caravan nebo Solitude.

Autory Caravanu jsou Duke a trombonista Juan Tizol. Byla to jedna z Juanových nejlepších skladeb, kterou kdy napsal. Nosným pilířem je exoticky znějící latinská nálada, podpořená Tizolovou hrou. Na úspěch Caravanu navazují větší několikadílné hudební suity, ve kterých se výrazně uplatňují jednotliví sólisté.

Ostatně, jazzový kritik Gunther Schuller, ve svém hodnocení skladbu popsal jasně: „To, co je pro klasickou hudbu Čajkovského Arabský tanec, to je pro jazz Caravan. Divím se, že při známé Ellingtonově touze psát rozsáhlejší díla, nenapadlo někoho požádat ho o napsání hudby k baletu.“

rozsáhlé, několikadílné suity

V roce 1943 zazněla v Carnegie Hall rozsáhlá Ellingtonova suita Black, Brown And Beige. Duke v ní hudebně vyjádřil historii svého národa v Americe. Ambiciozní hudební koncepce tehdy nebyla přijata s úplným pochopením.

Po premiéře čelil velice nevybíravé kritice. To byl také důvod, proč se původní nastudování dočkalo pouze dvou repríz. Samotný autor o suitě vždy mluvil jako o „nejdůležitější věci, jakou jsem kdy složil.“

Podobně dopadnou i Diminuendo And Crescendo in Blue, v níž exceluje tenorsaxofonista Paul Gonsalves nebo New World A-Commin‘. Přesto je zřejmé, že právě rozsáhlá hudební díla nejlépe prezentují Dukeův skladatelský talent nevšedního rozměru, jenž dojde úplného uznání a pochopení až v pozdějších letech.

Na začátku poválečného období Ellingtonova popularita neklesá. Kapela nahraje budoucí jazzové standardy, jako jsou ‚C‘ Jam Blues, Satin Doll, Take The ‚A‘ Train a Perdido. V polovině páté dekády je vše jinak. Big bandy netáhnou a stejně je na tom i Dukeova kapela.

Z hraní pro děti a rodiče v aquaparku na Long IslandU zpět na výsluní

Na výsluní se Ellington vrací díky senzačnímu živému vystoupení na festivalu v Newportu v létě 1956. Záznam koncertu vychází na albu Duke Ellington At Newport (1956, Columbia) a stane se bezkonkurenčně nejprodávanějším Vévodovým vinylovým LP. Pár měsíců před tím kapela přežívala hraním pro děti a rodiče v aquaparku na Long Islandu.

V roce 1957 producent Norman Granz sestaví čtyřdeskový komplet Ella Fitzgerald Sings the Duke Ellington Song Book (Verve). Ellu Fitzgerald na ní doprovází Ellingtonova kapela. V celé sérii American Song Book se jedná o jediný titul, na kterém se podílí i sám autor písní. Nahrávka je oceněna při premiérovém udílení cen Grammy jako Best Jazz Performance.

Duchovní hudba a ztráta nejbližšího spolupracovníka

Duke Ellington: Duke Ellington’s Concert Of Sacred Music (1966, RCA)

V šedesátých letech se Ellington obrací k intimnější hudbě. Napíše několik zajímavých témat. V sanfranciské katedrále Milosrdnenství má 16. září 1965 premiéru duchovní koncert s titulem In The Beginning, God.

Záznam vychází pod názvem Duke Ellington’s Concert Of Sacred Music (1966, RCA Victor). Projekt se dočká necelých tří desítek repríz a dvou pokračování na vinylových deskách.

Vznikají také rozsáhlejší hudební celky, jako je Far East Suite, vydaná u RCA Victor v roce 1967. Je jedním z nejvěhlasnějších děl orchestrálního jazzu a důkazem toho, že Duke s Billym bez ohledu na dobu pozorně naslouchali tomu, co se dělo kolem nich. Bohužel, ve stejném roce Strayhorn umírá. Ellington se s ním mj. rozloučí gramofonovým albem s nahrávkami Billyho skladeb And His Mother Called Him Bill (1968, RCA).

Duke Ellington: The Far East Suite (1967, RCA Victor)

Od začátku šesté dekády Duke spolupracuje s mladšími jazzmeny – dobrým příkladem mohou být nahrávky na LP desce Money Jungle (1962, United Artist), na níž Vévodu doprovází basista Charlie Mingus a bubeník Max Roach.

Ellington si vyzkouší spolupráci s Louisem Armstrongem nebo s kvartetem Johna Coltranea. Jeho kapela hraje na jednom pódiu coby zdvojený big band s orchestrem Counta Basieho.

Duke v pražské Lucerně

Duke Ellington na titulní stránce programu vydaném v rámci jeho vystoupení 30. října 1969 na Mezinárodním jazzovém festivalu v Praze

Ellington se svým big bandem odehrál 30. října 1969, tedy ještě na počátku komunistické normalizace, koncert v rámci Mezinárodního jazzového festivalu v pražské Lucerně – byť k němu málem nedošlo. Orchestr byl nachystán na jevišti, Duke již směřoval ke schůdkům na pódium, když si všiml rozestavených kamer Československé televize. Televizní přenos nebyl ve smlouvě a tak se Ellington otočil, vrátil se do šatny a odmítal vystoupit.

Komunističtí kulturtrégři z agentury Pragokoncert se pokusili trapas vyřešit. Požádali o zprostředkování dohody Vojtěcha Huebera – českého producenta s cestovním pasem Spolkové republiky Německo v náprsní kapse saka. Podle Hueberových vzpomínek vše urovnalo dva tisíce dolarů v hotovosti, předaných na místě do Vévodových rukou.

Odchod génia

V sedmdesátých letech se Duke pomaličku stahuje do pozadí. Věrná garda letitých členů orchestru zestárla a postupně odchází. Kapelnickou taktovku přebírá jeho syn Mercer. Vévoda opouští jazzové fanoušky v naplněných sedmdesáti pěti letech, když podlehne rakovině.

Jazzový svět tak přichází o jednu z nejvýznamnějších postav. Ella Fitzgerald to řekla za všechny: „Je to velmi smutný den… odešel génius.“ Když se Dukea zeptali, kde hledá inspiraci při komponování, odpověděl: „Moji inspirací jsou mí lidé, rasa a náš původ. Ve skladbách se snažím zachytit charakter, nálady a pocity mého lidu.“

Ellingtonův přínos spočívá ve využití složitých postupů, známých z klasické hudby, a jejich propojení s jazzovou volností a živelností. Umožnil přechod jazzových kapel a orchestrů z prostředí hudebních klubů do koncertních sálů.

Významně pozdvihl intelektuální úroveň a prestiž jazzu. Trumpetista, skladatel, kapelník, a jeden z dědiců Dukeova odkazu, Wynton Marsalis se vyjádřil prostě: „Jeho hudba zněla jako Amerika.“

Ukázky:

Počet přečtení: 2 035

Be sociable and share