Naposledy aktualizováno: 12.4.2019
Již od druhé poloviny čtyřicátých let dvacátého století rozhodujícím způsobem ovlivňovala bebopová pozounová jednička J.J. Johnson, někdy také jako Jay Jay Johnson, (22. 1. 1924 – 4. 2. 2001, narozen jako James Louis Johnson) prakticky každého jazzového trombonistu.
Tvůrce rovného pozounového tónu
J. J. Johnson byl neuvěřitelně zručný a současně urputně pracující instrumentalista, jenž dokázal díky nezdolnému úsilí při každodenním několikahodinovém cvičení aplikovat rychlé a složité postupy moderního jazzu do zdánlivě nepoddajného výrazového světa pozounistů.
Ve čtvrté dekádě 20. století představoval Johnsonův styl zcela novou, a zásadní, proměnu hry na pozoun. Do té doby dixielandoví a swingoví trombonisté používali tzv. mručivé vázání not. Dodnes se nikomu z generací Johnsonových následovníků zcela nepodařilo napodobit jeho technicky brilantní hru.
Přišel s čistým, hybným a rovným tónem, jímž se chtěl co nejvíce přiblížit pojetí bebopových saxofonistů. Mnozí z jazzových fanoušků byli přesvědčeni, že hraje na pístový nástroj – nikoliv na mnohem technicky hůře zvládnutelném snížcovém.
Vyrůstal na Indiana Avenue
Jay Jay se narodil v Indianapolisu ve státě Indiana. Rodina žila nedaleko od tamní nejznámější zábavní čtvrti se spoustou barů a hudebních klubů soustředěných okolo ulice Indiana Avenue. Od jedenácti chodí na piano, ale rychle přejde na barytonsaxofon. Vybere si ho ve školním skladu hudebních nástrojů. Obdivoval sice tenorsaxofonistu Lestera Younga, tenorový nástroj tenkrát nebyl k dispozici.
Ve čtrnácti dostane první „muzikantské laso“ do středoškolské kapely pod podmínkou, že bude hrát na trombon. O tři roky později, ještě jako středoškolák, objíždí místní štace s partičkou okolo Clarence Lovea. Po půlročním angažmá odchází v březnu 1942 za nabídkou od kapelníka Isaaca „Snookuma“ Russella, v jehož kapele hraje i trumpetista Fats Navarro a později i fenomenální basista Ray Brown.
Byl u začátků Jazz At The Philharmonic
U Russella se ale dlouho neohřeje. V roce 1943 již nahrává coby člen orchestru Bennyho Cartera první gramodesky. Z nich určitě zaujme skladba Love For Sale.
Ještě v průběhu druhého celosvětového válečného konfliktu se přidá k hudebnímu projektu producenta Normana Granze, pod názvem Jazz At The Philharmonic (JATP) a zůstane jeho součástí více jak čtyři desítky let.
V květnu 1945 se stává členem big bandu Counta Basieho. S jeho kapelou nahraje v únoru 1946 dvě vlastní kompozice Rambo a The King.
do newyOrských klubů na 52nd Street
V té době je již na cestě do centra bebopu – do hudebních klubů na proslavené 52. ulici v New Yorku, kde na něj již netrpělivě čeká bebopový kazatel, trumpetista Dizzy Gillespie. Právě s Dizzyho pomocí nachází vlastní styl a zvuk.
V Big Apple hraje snad s každým, kdo v moderním jazzu něco znamenal – Charlie Parker, Miles Davis, John Lewis, Illinois Jacquet nebo Babs Gonzalez. Čtenáři magazínu Metronome ho svým hlasováním zařadí do hvězdami našlapané studiové sestavy Metronome All-Stars.
„J.J. něco měl…“
Rok 1946 ale nezačal pro Johnsona úspěšně. Na dlouhých třináct let přichází o tzv. kabaretní licenci. Bez ní nemohl vystupovat v nočních klubech na území New Yorku, což značně omezovalo jeho zapojení do tamního koncertního života. Odebrání povolení bylo oblíbeným, a v té době běžným, nástrojem městské policie a úředníků k potrestání nepohodlných hudebníků.
J.J. Johnson naštěstí nechybí u toho, když Gil Evans sestaví netradiční noneto okolo Milese Davise a v průběhu tří studiových sessions společně nahrají revoluční repertoár, později dostupný na LP desce Birth Of The Cool (1956, Capitol, spotify link).
Nejenom Evans s Davisem, ale rovněž všichni ostatní muzikanti tehdy načrtli novou tvář jazzu. Ubrali z bebopového horečnatého nasazení a vrátili do hry polyfonii, kontrapunkt a odlehčil se témbr, jak popsal publicista Gary Giddens.
Jay Jay se však mohl zúčastnit pouze dvou studiových frekvencí (duben 1949 a březen 1950). Na té úvodní v lednu 1949 ho musel nahradit Kai Winding. Další „bělouš“ Mike Zwerin hrál pozounové party již na několika koncertních provedeních na podzim 1948, jež předcházely nahrávání. Avšak pro Milese byl tehdy Johnson nepostradatelný. Ve svých pamětech píše: „J.J.něco měl, tak jsme holt vzali toho bílýho kocoura.“
Jako kapelník J.J. Johnson začal šéfovat sextetu, v jehož sestavě figuruje fenomenální trumpetista Clifford Brown. Výsledkem jejich spolupráce byly nahrávky, jež definovaly tónově stálou bebopovou hru na trombon. Důkazem jsou výtečné skladby Turnpike a Get Happy, vydané v roce 1955 u Blue Note Records na výborném dvoudílném albu The Eminent Jay Jay Johnson Volume 1 a Volume 2 (spotify link).
Jay & Kai
Klíčovou Jayovou muzikantskou spoluprací je setkání s hudebně blízkým pozounistou Kaiem Windingem. Dají se dohromady v roce 1954 ve Philadelphii. Později se přesunou do klubu Birdland v New Yorku.
Na první společné dlouhohrající desce Jay & Kai (1955, spotify link) pro label Savoy vyšla asi vůbec nejznámější Jay Jayova kompozice Lament. V dalších letech připraví devět společných alb, na nichž jsou zásadní nahrávky, jež dodnes právem náleží k modernímu jazzovému trombonovému repertoáru.
Další Vrcholné okamžiky se Sonny Stittem, Stanem Getzem či Horacem Silverem
Mezi Johnsonova významná angažmá patří hraní s kapelou saxofonisty Sonnyho Stitta. Účastnil se studiového natáčení standardů Blue Mode, Teapot a Elora, které se později objeví na gramodesce Sonny Stitt / Bud Powell / J.J. Johnson (1956, Prestige, spotify link).
Další hvězdou, se kterou J.J. spolupracoval, je vyhlášený lyrik, tenorsaxofonista Stan Getz. Nejprve vydají společný titul At The Opera House (1957, Verve), na jehož úspěch naváže rozšířené kompilační dvojalbum Getz & J.J. ‚Live‘ (1958, Verve, spotify link) s výbornými koncertními čísly Yesterdays a I Waited For You. Johnson na nich hraje ve vrcholové formě. V doprovodné sestavě nechybí pianista Oscar Peterson, Ray Brown na basu, bubeník Connie Kay nebo trumpetista Dizzy Gillespie.
V roce 1965 se J.J. Johnson podílel na polovině snímků výtečné LP desky Cape Verdean Blues (1965, Blue Note, spotify link) pianisty Horace Silvera. Nabídla výsledky dalšího zkoumání možností Silverových kapverdsko-portugalských hudebních kořenů, jež Horace poprvé rozpracoval na předchozí LP desce Songs Of My Father (1964, Blue Note, spotify link), která je dodnes považována za jednu z nejlepších jazzových nahrávek.
Na cestě k respektovanému skladateli jazzové hudby
Od šedesátých let se J.J. Johnson stále více věnuje komponování. Zaměřuje se na rozsáhlé suity, mezi nimiž vynikají Sketch For Trombone And Orchestra, El Camino Real a šestidílná Perceptions, napsaná speciálně pro Gillespieho a Third Stream Orchestra pod vedením Gunthera Schullera.
V průběhu spolupráce se Schullerem vznikají i další zajímavé nahrávky, na nichž se propojují jazzové přístupy s klasickým pojetím. Dobrým příkladem je album Music For Brass (1957, Columbia, spotify link). Studiový orchestr pod taktovkou dirigenta Dimitri Mitropoulose interpretuje kompozice Gunthera Schullera, Johna Lewise, Jimmy Giuffreie a J. J. Johnsona.
Nevyhýbal se ani filmové a televizní hudbě a později i experimentování s elektronikou
V době nástupu nové hráčské generace a směřování do hájemství fusion music se J.J. Johnson promění ve vyhledávaného skladatele filmové a televizní hudby. Společně s Bobbym Womackem připravili hudbu pro film Across 110th Street (spotify link). Dalším zajímavým soundtrackem byl Trouble Man (spotify link), tentokrát ve spolupráci s Marvinem Gayem. Za zmínku stojí i titulní píseň filmu Man And Boy (spotify link), na níž zpívá Bill Withers.
Pozoruhodným, a zcela neočekávaným, uměleckým zápisem v Johnsonově hudebním katalogu je LP deska z roku 1979. Jay Jay na ní překvapivě experimentuje s elektronickými nástroji. Album dostalo název Pinnacles (Milestone) a podílela se na něm opravdu hvězdná sestava v čele s pianistou Tommym Flanaganem, basistou Ronem Carterem, bubeníkem Billym Higginsem, saxofonistou Joe Hendersonem, Oscarem Brashearem na trubku a Kennethem Nashem na percussions.
Tragická životní tečka vyčerpaného virtuosa
Přelom osmdesátých a devadesátých let je ve znamení postupného ubývání tvůrčích i interpretačních sil. Navíc J.J. Johnson přichází během jednoho roku o oba rodiče a manželku. Na krátkou dobu se stáhne do soukromí, aby se na začátku 1991 znovu vrátil na hudební scénu.
V poměrně rychlém sledu vychází CD disky Vivian (1991, Concord), Let’s Hang Out (1992, spotify link), Heroes (1996, spotify link) a poslední studiové nahrávky na The Brass Orchestra (1997, spotify link) – všechny tři u Verve.
Ke konci druhého tisíciletí je Jay Jayovi diagnostikována rakovina. Na začátku února 2001 se rozhodne k dobrovolnému odchodu z našeho světa za pomoci střelné zbraně. Jazz tehdy přišel o výjimečnou osobnost, jejíž kariéru vždy zdobily tři základní vlastnosti každého vynikajícího jazzmana – cit, vášeň a duše.
O své úloze v jazzové historii J.J.Johnson řekl: „Nikdy jsem se nesnažil upřednostňovat rychlost a virtuosní techniku. Nikdy! Byl jsem, jsem a budu vždy zaměřen na přednes a nalezení pevného bodu, ke kterému bych chtěl výrazově dojít. Moje hra musí být vždy osobitá. Snažím se moje úsilí přenést i na samotný nástroj, aby z něho vycházely tóny s jasným a zřejmým zvukem, aby si posluchači nemuseli pokládat otázky typu, o co se vlastně snažím.“
