Naposledy aktualizováno: 1.11.2018
Britskému bohem nadanému jazzovému multiinstrumentalistovi Tubby Hayesovi (30. 1. 1935 – 8. 6. 1973, narozen jako Edward Brian Hayes) nebylo osudem dáno zcela naplnit poslání, ke kterému byl díky obrovskému hudebnímu talentu předurčen.
Z pódia se valily ty nejlepší tenorsaxofonové party
Britský tenorsaxofonista, flétnista a vibrafonista Tubby Hayes se proslavil ohnivým interpretačním přístupem, jež byl unikátní kombinací vlivů Johna Coltranea (tenorsaxofon), Yusefa Lateefa a Jamese Moodyho (flétna), Milta Jacksona (vibrafon) a jiných amerických hudebníků, které vždy obdivoval.
Parádní americký saxofonista Eddie ‚Lockjaw‘ Davis jeho talent rozeznal okamžitě: „Nejraději jsem chodil na koncerty mladých, prakticky neznámých kluků. Častokrát zněli mnohem zajímavěji, než mnozí zavedení a slavní velikáni. Dodnes si vzpomínám na jeden večerní koncert v pubu někde na jihu Anglie. Z pódia se valily ty nejlepší tenorsaxofonové party. Nic dokonalejšího jsem do konce života nezažil. Ten výborný muzikant se jmenoval Tubby Hayes. Do té doby jsem o něm nic neslyšel.“
Dokázal totiž propojit rozmanité stylové kořeny a vlivy a natěsnal je do jednoho inspiračního kotle s mnoha složitými harmonickými a melodickými přístupy. Podobně, jako jeho velké vzory za Velkou louží, i on devastoval svoje tělo a zdraví nezřízenou konzumací drog a alkoholu.
Jazzový publicista Brian Blain ve své knize Jazz Now (věnované jeho příteli a nejlepšímu anglickému bubeníkovi té doby Philu Seamenovi) o příčinách braní heroinu mezi ostrovními muzikanty píše: „… členové silného štábu modernistů z padesátých let byli opravdu drsní týpci. Všichni byli tak či onak zasaženi Mailerovou definicí bílého hipstera v eseji White Negro a zdálo se, že součástí jejich povinné výstroje je cosi jako vlastní emocionální pancíř.“
Bubeník a vydavatel raritních britských jazzových nahrávek Matt Parker Blainovy úvahy doplnil v odstavci své knihy Subversion Through Jazz: „Druh plátkové zbroje se liší hráč od hráče. Pro Seamena a mnoho jemu podobných na scéně (především Tubbyho Hayese, multiinstrumentalistu Grahama Bonda a Seamenova učně na bicí Gingera Bakera) poskytoval heroin potřebnou ochranu a odstup. Ačkoli se altkař Joe Harriott experimentům s drogami všeho druhu sice nebránil, heroinu se vyhýbal. Později využíval při meditaci především různá duševní cvičení.“
V jedenácti nebyl o málo větší než tenorsaxofon
V jedenácti letech Tubby přesedlá z piana na tenorsaxofon, přičemž vzbuzoval dojem, že jen jen o málo větší, než samotný nástroj. Začíná v kapele Kenny Baker Sextet a čtyři roky strávil v big bandech Vica Lewise, Ambrose, Terryho Browna a Jacka Parnella, než si v roce 1955 založil vlastní krátkodechý oktet.
Společně s přítelem, tenorsaxofonistou Ronniem Scottem, sestaví o dva roky později populární bopovou kapelu Jazz Couriers. Tubby v ní vedle tenora hraje i na vibrafon. Debutovali 7. dubna 1957 při slavnostním koncertu u příležitosti otevření nového klubu Flamingo na londýnské Wardour Street. Jazz News popsali budoucí vlivný stánek nejenom londýnských jazzových příznivců takto: „Je to tlumeně osvětlená podélná místnost. S nízkými, ale bohatě zdobenými stropy. Kde si můžete poslechnout ty nejlepší moderní evropské jazzové skupiny. Je tu dostatek místa pro tanečníky a stoly stojí po stranách.“
Jejich společné nadšení dokazují skladby Whisper Not z alba The JazzCouriers. England’s Greatest Combo/The Message From Britain (1961, Jazzland, spotify link) a Some of My Best Friends Are Blues na koncertní LP Jazz Couriers In Concert (1958, Tempo, spotify link). Zatímco ukázky saxofonové many v Tubbyho podání nabízí nahrávky If This Isn’t Love a What Is This Thing Called Love.
Cesta k původnímu, skutečně britskému jazzu
Tubby Hayes sice byl respektovaným představitelem jednoho ze dvou ideologických směrů, podle nichž se ubíral ostrovní jazz na přelomu páté a šesté dekády 20. století. Tedy v éře všeobecně uznávané jako zlaté období, ale v sázce bylo mnohem více. Šlo o to najít cestu k původnímu, skutečně britskému jazzu. Bez otrockého kopírování amerických vzorů.
Situace tenkrát opravdu nebyla snadná. Vždyť i Charles Mingus se o britských hudebnících vyjádřil dost nelichotivě a ptal se sám sebe: „Kdo vynalezl jazz? Tubby Hayes a Kenny Napper?“ Hned si i odpověděl, když vyzdvihl jazzmeny původem z Karibiku Joea Harriotta, saxofonistu, flétnistu a zpěváka Harolda McNaira a trumpetistu Harryho Becketta.
Ve vzduchu však byla cítit změna, jež otřásla nejenom sebevědomím a uměleckým směřováním aficionados amerického jazzu po celém Spojeném království. Společnost čekaly velké změny. Kultura nemohla stát stranou a jen upírat pozornost k dixielandu nebo téměř dvě desítky let starým nahrávkám bebopových hvězd nemohlo vydržet. K rozkolu na ostrovní jazzové scéně došlo v průběhu festivalu v Beaulieu v roce 1960.
Nevyhnutelný ideologický střet dvou britských jazzových světů
Jednu stranu sporu reprezentovali „Revivalisté“ – příznivci tradičního neworleánského swingu – soustředění okolo muzikantů Ackera Bilka, Chrise Barbera nebo Kena Colyera. V Británii byli etablovaní již od čtyřicátých let. Většinou šlo o zapálené amatéry, často se silnými vazbami na americké komunisty, kteří milovali gramodesky venkovského a městského tradičního blues s Joshem Whitem, Sonnym Terrym, Leadbellym nebo Browniem McGheem.
Oponenty revivalistů , nazvěme je “Revolucionáři či Modernisté”, reprezentovali nejenom bebopper Tubby Hayes společně se saxofonistou Ronniem Scottem a jejich spoluhráči ze skupiny Jazz Couriers. Dalšími byli např. klarinetisté a saxofonisté Don Rendell a Johnny Dankworth. Patřil k nim i prakticky všemi nepochopený jamajský altsaxofonista Joe Harriott. Byl prvním, kdo odvrhl kopírování zastaralých jazzových struktur a zaprášených amerických šelakových gramodesek. Navíc, když si britští „bratři Smetáčkové“ k tomu nasadili na hlavy buřinky a oblékli si šaty z doby Eduardovského dandysmu.
Harriott si totiž byl jistý, že dobrého jazzmana z něj nedělá dixie klobouk nebo to, že je občanem USA. Dobří (i bídní) hudebníci se totiž podle Joea narodí kdekoliv. Podstatné je, jaké to jsou osobnosti a také to, že se mezi sebou navzájem respektují bez ohledu na původ nebo jaké barvy je jejich pokožka.
Reciproční pobyt za Velkou louží
V listopadu 1960 Tubby dostal pozvánku od producenta Terryho Heneberyho z hudební redakce rozhlasového vysílání BBC do jejich pořadu Jazz Club. Společně s pozounistou Kenem Wrayem, trumpetistou Jimmym Deucharem, Joe Harriottem, Ronniem Scottem, barytosaxofonistou Ronniem Rossem a dalšími šestnácti špičkovými ostrovními jazzmeny provedli v průběhu padesáti minut vysílání několik kompozic skladatele Harryho Southe.
Pak již v rámci reciproční dohody mezi americkými a britskými hudebními odbory z roku 1961 Hayes hraje v newyorskému klubu Half Note. V Americe nahrává album Tubbs in N.Y. (1961, Fontana Records, spotify link). Doprovází ho muzikantská parta, v níž mj. hrají trumpetista Clark Terry, vibrafonista Eddie Costa nebo pianista Horace Parlan.
Následující rok se do Států vrací a natáčí LP desku Return Visit! (1963, Fontana Records, spotify link). Tentokrát se k němu přidají saxofonisté Roland Kirk a Jimmy Gloomy, pianista Walter Bishop Jr., bubeník Sam Jones a basista Louis Hayes.
Tubbyho Tůry
Zkušenosti z Ameriky zúročí ve svém big bandu. Soustředil v něm tehdejší nejlepší britské jazzmeny, včetně Jimmyho Deuchara nebo saxofonistů Petea Kinga a Bobbyho Wellinse. Výsledkem byla dlouhohrající deska Tubbs‘ Tours (1964, Fontana Records, spotify link).
Tehdy pracoval v neuvěřitelném zápřahu. Vše popsal v interview pro jedno číslo Melody Makeru. „Před pár měsíci jsem měl za pár dní napsat devět krátkých témat pro televizní filmy – byly to aranže pro šestnáctičlenný orchestr. V té době jsem hrál každé odpoledne v nahrávacím studiu Decca Records a ještě ten večer někde ve West Midlands. Před studiem na mě čekal jeden z kluků, aby mě vyzvedl a odvezl po M1 do Birminghamu, Leicesteru nebo někam jinam. Domů jsem se vracel v pozdních hodinách a to byl jediný čas, který jsem měl na psaní. Pár hodin spánku a zase jsem odjel do studia.“
V roce 1966 vzniká Tubbyho kvartet, v němž hrají Mike Pyne na piano, kontrabasista Ron Matthewson a bubeník Tony Levin. Vydávají výbornou studiovou LP desku Mexican Green (1968, Fontana Records, spotify link). V titulní skladbě Hayes prokazuje excelentní hráčské dovednosti a schopnosti impovizovat.
Bez problému se může srovnávat s takovými freejazzovými esy, jako byli John Coltrane nebo Ornette Coleman. Se čtyřicetiletým zpožděním této sestavě vychází výtečný koncertní záznam Tubby Hayes Quartet: A Little Workout – ‘Live’ At The Little Theatre (2018, Acrobat Records). Potvrzují na něm svoje výsadní postavení nejenom na tehdejší ostrovní scéně.
Vážné zdravotní komplikace
V létě 1969 se téměř každý mladý Brit chystal na velký hudební festival na ostrově Isle Of Wight. Tubby Hayes, a s ním řada členů ostrovní jazzové smetánky (vedle altkaře Harriotta mj. trumpetisté Stan Roderick, Kenny Wheeler, saxofonista Tony Coe, trombonista Don Lusher), nahrávali pod hlavičkou big bandu The London Jazz Orchestra společně se symfonickým orchestrem The London Philharmonic Orchestra.
Výsledkem byla LP deska Synthesis (1970, Columbia, spotify link), na níž představili rozsáhlou stejnojmennou suitu skladatele Laurieho Johnsona. Ten na sebe poprvé upozornil coby aranžér velkého orchestru Teda Heathe.
Na začátku sedmdesátých let Hayesovi lékaři diagnostikují problémy se srdečním svalem a navrhnou mu operaci. Rok po zákroku se vrací na jazzovou scénu, ale ta se již mezitím radikálně proměnila. Free jazz nikoho nezajímá a vládne fusion music. Přesto se pokusí o návrat, který skončí dalším srdečním kolapsem. Tubby Hayes umírá na svátek svatého Medarda v pouhých třiceti osmi letech.
