Naposledy aktualizováno: 24.10.2018
Chicagský pianista Jimmy “Papa” Yancey (pravděpodobně 20.2.1894 nebo 1895, případně 1901 – 17.9.1951, narozen jako James Edwards Yancey) byl významným reprezentantem vlny interpretů, povstalých z odkazu hudby lidových bluesových pianistů, hrajících na přelomu devatenáctého a dvacátého století ve venkovských výčepech a kantýnách.
cesta far western piana k chicagskému boogie-woogie
V případě barrelhouseových klavíristů šlo vesměs o hudebně polovzdělané muzikanty, což jim paradoxně umožnilo tvůrčím způsobem překonat dosavadní zaběhnuté harmonické postupy. Nástroj pod jejich rukama zněl prajednoduchým, drsně vzrušujícím, přitom neuvěřitelně šťastným a zároveň melancholickým tónem.
Hudebně šlo o další z jazzových forem, která měla velice blízko k blues. Nejdříve se jí říkalo Far Western, podle části území jižanského státu Texas ležícím na západním břehu řeky Mississippi.
Ve dnech volna se tam společně bavili dělníci pracující na stavbě železnice a jejich přátelé z táborů sběračů borovicové pryskyřice pro výrobu terpentýnového oleje. Prsty na rukou tamních pianistů se po klaviatuře pohybovaly neuvěřitelně rychle a se značnou agresivitou, jako by chtěli ebenově černé a slonovinově bílé klávesy rozštípat…
Nový klavírní styl záhy opustil Texas, cestou se nechal ovlivnit kytarovou hrou nejrůznějších tuláků, aby přes zastávku v menších zábavních podnicích na středozápadě USA (St. Louis) zakotvil definitivně v Chicagu, kde mu od dvacátých let minulého století začali říkat Boggie-Woogie.
V té době již získal typické základní znaky díky krátkému, pravačkou perkusivně hranému, tečkovanému osminovému rytmu v kombinaci s pevně usazenou levačkou, sázející stále dokola pravidelně se opakující akord. Ve vrcholném období patřili mezi nejoblíbenější představitele žánru Clarence “Cripple” Lofton, Albert Ammons, Jimmy Yancey nebo Meade Lux Lewis.
Yanceyho začátky tanečníka a zpěváka
Jimmy Yancey se veřejným vystupováním živil již od šesti let. Začínal jako zpěvák a tanečník. Společně s otcem, šikovným stepařem a muzikantem, a starším bratrem pianistou, se v roce 1913 ocitají v Londýně, kde společně vystoupí před britskou panovnickou rodinou.
Po návratu do Chicaga se teenager Jimmy sám učí hrát na piano. Později přijímá pomocnou rukou od bratra Alonza, který platil za solidního ragtimového hráče. Od roku 1915 již hrává na soukromých večírcích a v chicagských nočních klubech. Hudbou se trvale neuživí a o deset let později raději opouští profesionální hudební svět. V dalším období svého života s chutí a nadšením hrává pro své vlastní potěšení a přátele v okolních putykách.
Definitivně a nástalo přijímá místo správce na stadionu Comiskey Park v jihozápadní části Chicaga, sídle profesionálního baseballového týmu Chicago White Sox. Bílým ponožkám je věrný až do 1950, kdy se prudce zhorší jeho zdravotní stav.
Do povědomí hudebních příznivců se “Papa” Yancey vrací až ve druhé polovině třicátých let. Výborný boogie-woogie pianista Meade Lux Lewis napíše v roce 1936 na jeho počest tehdy velice populární skladbu Yancey Special a nahraje ji s orchestrem Boba Crosbyho. Mezi fanoušky vypukne sháňka a ptají se, kdo je onen tajemný Yancey?
ztracené nahrávky pro solo art records
Jimmy Yancey se poprvé dostává do hudebního studia až na jaře 1939. V produkci jazzového nadšence Dana Qualyho, majitele krátkodechého vydavatelství Solo Art, zaměřeného na vydávání klavirních nahrávek, natočí jedenapůl tuctu klasických sólových snímků. Qualy stihne vydat pouze jedinou šelakovou sedmdesátosmičkovou desku.
Nahrávky vychází až díky dalším jazzovým šílencům; majitelům Riverside Records Billovi Grauerovi, Jr. a Orrinovi Keepnewsovi, na desetipalcovém albu A Lost Recording Date (1954). Jsou mezi nimi i skladby Yancey’s Getaway, Lucille’s Lament, Two O’Clock Blues a Janey’s Joys, na nichž je dokonale zdokumentována Jimmyho jedinečná, citlivá a vnímavá hra.
Jejími typickými hlavními znaky jsou střídmě hrané bluesové základy, do nichž jsou zakomponovány často využívané trioly hrané pravačkou, namísto běžně využívaného jednoduchoučkého doprovodu tzv. „walking bass„. Jimmyho specialitou bylo zakončení klavírního čísla oblíbenou frází v Es dur.
Keepnews s Grauerem objevili bájné mastery, o kterých se již mělo za to, že jsou nenávratně ztraceny, v neoznačené plechové krabici ve skladu firmy Circle Records, která ve čtyřicátých letech odkoupila Qualyho majetek Solo Art a jíž samotnou později majitelé Riverside převzali.
válečné Studiové sessions pro bluebird, vocalion a nahrávky s mama Yancey
Ještě na konci roku 1939, a na počátku následujícího, Jimmy dostává nabídku na studiovou práci od dvou významných labelů Bluebird a Vocalion.
Výsledkem jsou další výtečné ukázky yanceyovského pojetí boogie-woogie mj. ve snímcích Boogie Woogie Man, Yancey Stomp, Five O’Clock Blues a State Street Special. Na snímcích I Received A Letter / East St. Louis Blues z února 1940 se podílí bluesový zpěvák Faber Smith.
Novinkou jsou Yanceyim nazpívaná čísla Death Letter Blues a Crying In My Sleep. Mezi skutečně raritními kousky patří 35th & Deadborn a zpívaná I Love To Hear My Baby Call My Name, jež zaznamenal jazzový sběratel John D. Reid během jedné soukromé oslavy v Yanceyho domě. Období zrekapitulovalo holandské vydavatelství Oldie Blues v roce 1974, kdy vydalo LP desku “The Immortal” Jimmy Yancey 1898 – 1951.
Gramodesky se na počátku čtyřicátých let příliš dobře neprodávají. Lidé mají po útoku Japonců na Pearl Harbor zcela jiné starosti. Jimmie se do studia dostane až v roce 1943 na základě nabídky od Session Records. Mezi nahrávkami jsou tři, na nichž premiérově zpívá jeho manželka Estella “Mama” Yancey. První je Make Me A Pallet On The Floor. Na dalších dvou raritních snímcích, How Long Blues a Make Me A Pallet On The Floor, Jimmy zpěvačku doprovází na elektrifikované varhany. Jsou to jediné záznamy, na nichž hraje na jiný nástroj.
prudké zhoršení zdravotního stavu a poslední nahrávání pro atlantic records dva měsíce před úmrtím
Estella Jimmyho doprovází po celou čtvrtou dekádu dvacátého století na většině veřejných vystoupení, včetně koncertu v newyorské Carnegie Hall v roce 1948. Její sametově temný bluesový hlas se skvěle hodí k manželově pianu.
Pamětníci na Jimmyho vzpomínají jako na tichého, nesmělého muže malé postavy, jenž ve společnosti přátel sedával stranou a tiše naslouchal, o čem se baví. Estella prý byla jeho pravým opakem. Ráda se bavila, smála se vtipům, kouřila jednu cigaretu za druhou a nebránila se nabídnuté skleničce tvrdého alkoholu.
Yanceyho zdravotní stav, komplikovaný diabetem, se prudce zhorší během roku 1950. Před Vánoci se krátkodobě zlepší alespoň natolik, aby mohl přijmout nabídku producenta Johna Steinera ze znovu povstalého Paramount Records. Vznikne šest snímků, na něž navazuje dalších sedmnáct z definitivně posledního nahrávání pro Atlantic Records v červenci 1951.
Závěrečné studiové nahrávky Jimmyho kariéry jsou dostupné v reedici na albu Jimmy Yancey & Mama Yancey: Pure Blues (1958, Atlantic Records). Producent Ahmet Ertegün je vydal na vinylovém LP namísto původních desetipalcových gramodesek Jimmy And Ma: Yancey Special a Jimmy Yancey Duo: Piano Solos z roku 1951.
Snímky bezesporu patří k tomu nejlepšímu, co po sobě Jimmy Yancey v hudební historii zanechal. Na pěti z nich zpívá Estella a na devíti spolupracuje fenomenální chicagský kontrabasista Israel Crosby.
Ukázky:
Rolling The Stone – https://youtu.be/m3BSIckiKyM
Yancey Stomp – https://youtu.be/c4eQbeuX2Y0
Death Letter Blues – https://youtu.be/agdG2Ae4uII
I Love To Hear My Baby Call My Name – https://youtu.be/YpDIZNBehZo
Mournful Blues – https://youtu.be/qRKPhKhuJsY
Slow and Easy Blues – https://youtu.be/fL0Ac8Xlj_k
Jimmy Yancey & Faber Smith:
I Received A Letter – https://youtu.be/-Wbw0WE9YNU
Jimmy & Mama Yancey:
How Long Blues – https://youtu.be/jw9tMRhKEak
Make Me A Pallet On The Floor – https://youtu.be/v5xqbt03m1s
