Naposledy aktualizováno: 21.2.2018
Hudební pozůstalost venkovského bluesového zpěváka, zajímavého slide kytaristy a osobitého hráče na foukací harmoniku Woodrowa Adamse (9. 4. 1917 – 9. 8. 1988, narozen jako Woodrow Wilson Adams) tvoří pouhých šestnáct studiových nahrávek.
ječivá foukací harmonika, přebuzená kytara a nekompromisně tlučené bicí
Zemité, spartansky drsné blues, jež Woodrow Adams nejčastěji hrával v triu s ječivou foukací harmonikou, přebuzenou kytarou a s nekompromisně tlučenými bicími, zaujme na první poslech.
Svět Blues zná řadu skutečných králů, mezi které zaslouženě patří Muddy Waters, B.B. King, John Lee Hooker, T. Bone Walker, Lightnin‘ Hopkins nebo Clifton Chenier přezdívaný Král Zydeca. Na rozdíl od těchto legend, opravdových hudebních ikon, existuje i nespočet neúspěšných muzikantů.
Mnozí z nich doprovázeli velké hvězdy ve studiu nebo na pódiu, aniž by si fanoušci a návštěvníci koncertů zapamatovali jejich jména. Někteří z nich měli štěstí, když se jim podařilo vydat alespoň pár vlastních singlů, zatímco většina se musela smířit s tím, že jimi nahraný materiál nikdy na deskách nevyjde.
memphis padesátých let 20. století, mekka bluesové hudby
Memphis v Tennessee představoval na počátku padesátých let minulého století vstupní bránu do světa populární hudby pro stovky černošských bluesmenů, přicházejících ze zemědělských farem v okolí řeky Mississippi.
Pár z nich uspělo a zařadilo se mezi hudební legendy, jak tomu bylo v případě Howlin‘ Wolfa. Většina jedinečných bluesových talentů bohužel nedosáhla takového věhlasu, jakého by si zasloužili a skončila na dlouhou dobu v zapomnění. Mezi ně patří i Woodrow Adams.
V průběhu patnácti let jen čtyři nahrávací frekvence
Adams po sobě zanechal necelý půldruhý tucet hudebních snímků, které se bez problémů vtěsnají na plochu skoro padesátiminutového vinylového alba. Během období 1952 – 1967 nahrával pouze čtyřikrát.
Za jeho života mu vyšly pouhé tři obskurní singly. Deset dokončených snímků čekalo na zveřejnění až do poloviny sedmdesátých let, kdy se začaly postupně objevovat na několika bluesových vinylových kompilacích – poprvé na High Water Blues (1974, Flyright Records), později na Sun – The Roots of Rock – Volume 12 Union Avenue Breakdown (1977, Charly R&B Records) nebo Down South Blues 1949-1961 (1978, African Folk Society).
amatérský hudebník a pracovitý traktorista
Adamsovi rodiče hledali obživu coby nuzní pachtýři na plantážích v okolí mississipského městečka Tchula, kde se jim narodil syn, jehož pojmenovali podle Woodrowa Wilsona, dvacátého osmého prezidenta Spojených států amerických. Dnes je Tchula známé jako sídlo heren, casin a zábavního průmyslu. Pro hudební fanoušky je zajímavější informace, že je také rodištěm dalších bluesmenů – kytaristy Jimmyho Dawkinse a harmonikáře Lestera “Mad Dog” Davenporta.
Woodrow se ještě jako děcko přestěhoval do Minter City, kde se naučil řídit traktor, na kterém jezdil po polích v okolí Robinsonville, dnes vzdáleném dvěapůl hodiny jízdy autem severně od jeho rodné Tchuly a padesát kilometrů jižně od Memphisu. Vedle každodenního plahočení se na farmě se ještě jako třináctiletý podle poslechu gramofonových desek sám naučil obstojně hrát na kytaru a foukací harmoniku. První duo založil se stejně starým L.C. Greenem.
Teenager Woodrow si rychle vybudoval vlastní, neučesaný a zvláštně primitivní bluesový styl, inspirovaný venkovskou hudbou znějící v třicátých a čtyřicátých letech v černošských juke jointech rozesetých na rozlehlém území mississipské Delty. Ve své době patřil mezi místní oblíbené lidové muzikanty. Současně se učil hrát od zdejších slavných countrybluesmenů, jako byli Son House, Willie Brown, případně vystupoval společně se svým doživotním spoluhráčem, Fiddlin‘ Joe Martinem.
Fiddlin‘ Joe je velice zajímavá postava jižanského country blues. Uměl hrát na kytaru, mandolinu, housle a valchu. Doprovázel mj. legendárního bluesmana Charleyho Pattona nebo Willieho Browna. Na konci třicátých let hrával na mandolinu se Son Housem a v roce 1941 se zúčastnil jeho terénních nahrávek pro Kongresovou knihovnu, které zajišťoval Alan Lomax. Na bicí musel začít hrát až poté, co si ošklivě popálil ruku při vznícení kanystru s palivem během tankování traktoru.
s chesterem burnettem na cestě do sun studios
Adamse významně ovlivnilo mnoho setkání. Ať ta s Robertem Nighthawkem, Willie Nixonem nebo s Robertem Junior Lockwoodem. Nejdůležitější pro jeho hudební kariéru ale bylo partnerství s Chesterem Burnettem, jenž si záhy začíná říkat Howlin‘ Wolf.
Oba přátelé se sice znali již od roku 1934. Společně začali jammovat a veřejně vystupovat až na začátku čtyřicátých let. Od roku 1947 koncertují v triu s Fiddlin‘ Joem za bicími pod názvem Boogie Blues Blasters ve všech dupárnách okrsku Holmes Country.
Woodrow se od Chestera přiučí řadu harmonikářských fíglů, které brzy uplatní při jednorázovém koncertním vystoupení, na kterém se přidá k Sonny Boy Williamsonovi II (občanským jménem Rice Miller) a jeho sidemanovi, kytaristovi Houston Stackhouseovi.
Z těch dob zůstaly ve Woodrowově repertoáru dvanáctky Pony Blues, původně od Charleyho Pattona a především How Long, což byla úprava skladby poprvé nazpívané na desky v roce 1928 Leroyem Carrem. Na konci čtyřicátých let ji přepracoval Howlin‘ Wolf, který ji nahrál na singl v roce 1954 pod názvem Baby How Long.
Road to Memphis
Na začátku padesátých let se oba bluesmeni rozchází a každý na vlastní pěst vyrazí zkusit štěstí do Memphisu. Je jim jasné, že je zde více příležitostí ke klubovému hraní. Navíc, místní rozhlasové stanice hledají talenty do živě přenášených hudebních pořadů. Nejvíce je samozřejmě láká šance nahrát a vydat vlastní nahrávky na gramofonových deskách.
Jako první uspěje Howlin‘ Wolf. V roce 1951 nazpívá několik snímků pro producenta Sama Phillipse, tehdejšího majitele nezávislého hudebního studia Memphis Recording Service, které se později proměnilo ve vydavatelství Sun Records.
Adams se po příjezdu do Memphisu uchytí v duu s barellhouseovým pianistou Memphis Piano Redem. Úspěch Howlin‘ Wolfa s gramofonovými nahrávkami napodobí až v květnu 1952. Za doprovodu hráče na foukací harmoniku Sylvestera Hayese a bubeníka Fiddlin‘ Joe Martina vzniknou ve Phillipsově Sun Studios na Union Avenue snímky šesti bluesových skladeb podepsané seskupením Woodrow Adams And The 3 B’s.
Na šelakovou desku s kódem Checker 757, tehdy ještě na rychlost 78, se z nich dostanou pouze dvě – Pretty Baby Blues / She’s Done Come And Gone. V licenci je vydá Checker Records, pobočný label chicagských Chess Records, jehož spolumajitel Leonard Chess uzavřel se Samem Phillipsem smlouvu o producentské spolupráci a přebírání nahrávek.
Dnes patří osmasedmdesátka mezi naprosté sběratelské unikáty. Zachoval se pouze jediný exemplář původního šelakového vydání. Zbývající čtyři snímky (If You Don’t Want Me, The Last Time, The Train Is Coming, Train Time) zůstaly prozatím uložené v archívu.
Druhý singl s výpomocí boogie blues blasters
Woodrow se propracuje k vydání druhého singlu Wine Head Woman / Baby You Just Don’t Know až po třech letech. Snímky jsou typické zvláštně uvolněnou bluesovou atmosférou, evokující nahrávky slavného kytaristy Jimmyho Reeda.
Vznikají za doprovodu přebudovaných Boogie Blues Blasters v sestavě s věrným Fiddlin‘ Joe Martinem a kytaristou Joe Hill Louisem ve studiu na Chelsea Avenue. Session se uskutečnila v květnu 1955 a zaplatila ji memphiská firma Meteor Records – jedna z mnoha ve vlastnictví bratrů Bihariových. Podobně, jako první singl, také druhá gramodeska vychází prakticky bez povšimnutí a její prodeje jsou tragicky nízké.
Poslední dva studiové pokusy v letech 1960 a 1967
Woodrow nahrává ještě dvakrát. U snímků ze šedesátých let se hudebně jedná o poměrně výraznou proměnu, mající zřejmě za cíl zvukově přiblížit skoro padesátiletého venkovského bluesmana modernějšímu, pomalejšímu, elektrifikovanému městskému blues.
Předposlední pokus, jehož výsledkem byl třetí a poslední singl Something On My Mind / Sad And Blue vydaný za Woodrowova života, se uskutečnil v roce 1960 na základě kontraktu s House Of The Blues, což je další pozoruhodný memphiský label, vlastněný bluesovým nadšencem Rubenem Cherrym. Po boku Woodrowa a Fiddlin‘ Joea se ve studiové sestavě nově objeví dva kytaristé – Dacey Williams a Adamsův nevlastní syn Curtis Allen.
Celkový dojem ze studiových nahrávek pro Home Of The Blues je poměrně tristní díky špatně sladěným nástrojům. Ale to pravděpodobně není jen Woodrowova chyba. Lidé ve studiu evidentně nahrávací frekvenci odflákli a zbytečně spěchali.
Vedle Adamsových nahrávek vydaných na singlu a dvou tehdy nevydaných záznamů (Seventh Son a Everything I Do Is Wrong), najdeme v Cherryho katalogu několik zajímavých jmen, jako jsou rhythm’n’bluesový zpěvák Roy Brown, vokální skupina „5“ Royales, bluesový zpěvák a harmonikář Harmonica Frank nebo soulový producent a kapelník Willie Mitchell.
Ti všichni reprezentují bluesový styl, navazující na produkci z počátků Sun Records a představují výrazný inspirační zdroj pozdější soulové produkce Stax Records.
Nahrávky z obýváku
Naposledy se Woodrow Adams ocitá před studiovými mikrofony o sedm let později díky producentovi Davidovi Evansovi.
Za podpory stálých sidemenů Curtise Allena a Fiddlin‘ Joe Martina nahraje během dvou dnů na konci srpna 1967 u sebe v obývacím pokoji další čtyři skladby (Don’t You Know I Love You, I Love You O Yes I Do, How Long a Pony Blues). Nahrávky skončí v archívu a další dekádu sdílí podobný osud se šesti dosud nevydanými snímky z předchozích natáčení.
Při nahrávání panovala uvolněná nálada. Podle Evansova vyprávění se prý blížila atmosféře dávných tanečních večírků v juke jointech. Woodrowova manželka sice tehdy byla v devátém měsíci těhotenství a odpočívala v ložnici, ale to protagonistům nijak na dobré náladě neubíralo. Muzikanti o pauzách zvesela popíjeli z vydatných domácích zásob Moonshine whisky. Rozjařený Fiddlin‘ Joe dokonce uprostřed nahrávání upadl z bubenické stoličky a povalil bicí soupravu.
mistr domácího nahrávání
Zní to takřka neuvěřitelně, když v Evansových vzpomínkách na první setkání s Woodrowem, zveřejněných v časopise Blues Unlimited 55 z července 1968, mj. čteme: „Vlastní malý domácí magnetofon, na kterém si nahrává svoje písničky. To by nebylo až tak neobvyklé, ale Woodrow dovedl domácí nahrávky o krok dále tím, že si vymyslel primitivní metodu nástrojových dotáček.“
„Nejprve zpívá a hraje na kytaru. Pak to přehraje zpět do mikrofonu jiného stroje, zatímco současně hraje na jiný nástroj, například bicí, druhou kytaru nebo klavír. Tento proces se opakuje, dokud nedosáhne konečný zvuk připomínající několikačlennou kapelu.“
„Slyšel jsem několik takto pořízených záznamů z magnetofonových pásek, které nahrál v roce 1961. Woodrow současně zpíval, hrál na dvě kytary a bubnoval. Výsledný zvuk může být popsán pouze jako podivný.“
„Bylo to poprvé a také naposledy, kdy mi kytara zvukově připomínala akordeon. Woodrow je na tyto nahrávky velmi pyšný a rád je přehrává svým přátelům, kteří je obdivují a vyptávají se, jak takového zvuku dosáhl.“
Tohle je blues
Definitivně se veškerá Woodrowova studiová práce souhrnně objeví na albu This Is The Blues. Výborná vinylová kompilace střídmého a prostého blues bez jakéhokoliv kalkulu, v těch nejlepších tradicích dřevních interpretů, pocházejících z mississipské Delty, vychází až v roce 2015. Velké díky náleží německého Be! Sharp Records.
Výjimečný bluesman, jenž má v sobě to nejlepší od jeho mentora Howlin‘ Wolfa, se tak konečně dočkal důstojné pocty. Nikdy mu nechyběl důraz na výslovnost a vášeň pro foukací harmoniku. V kombinaci s neklidným kytarovým partem odhalil krásu černošské lidové hudby.
Ukázky:
Pretty Baby Blues – https://youtu.be/f58187aFEig
She’s Done Come And Gone – https://youtu.be/ZbicKXVlfaA
Wine Head Woman – https://youtu.be/rnRd1iL6qoY
Baby You Just Don’t Know – https://youtu.be/UnxJgYTEv7I
Something On My Mind – https://youtu.be/6cGcB-g0uKs
Sad and Blue – https://youtu.be/IV1ziBPCeq8
The Train Is Coming – https://youtu.be/OdRG6KgSQMA
Everything I Do Is Wrong – https://youtu.be/-ZIYjJvG_kw
Seventh Son – https://youtu.be/3715zUu9rsg
How Long – https://youtu.be/oyR4XJTr4bE
