Naposledy aktualizováno: 25.6.2018
Výborný pianista, nadaný aranžér, talentovaný skladatel a textař Billy Strayhorn (29. 11. 1915 – 31. 5. 1967, narozen jako William Thomas Strayhorn), známý také pod přezdívkami Swee’ Pea, Weely nebo Strays, byl vnímán jako alter-ego a pravá ruka Dukea Ellingtona, jehož orchestr, všeobecně uznávaný za jeden z nejlepších světových big bandů všech dob, vedl skoro tři desetiletí (1939 – 1967) ve funkci uměleckého šéfa.
svěží život
Billy Strayhorn prokazoval fascinující hudební vlohy již od dětství. S matkou se v roce 1923 přestěhoval za otcem ze Severní Karoliny do Pittsburghu v Pensylvánii. Přibližně v té době začal docházet na soukromé hodiny klavíru a nastoupil na Pittsburgh Musical Institute do školního symfonického orchestru.
Ještě coby mladíček složil jednu z jeho nejznámějších skladeb Lush Life (původně pojmenovanou Life Is Lonely), později převzatou řadou jazzových hvězd, jako byli Nat King Cole, Ella Fitzgerald nebo Stan Getz.
V prosinci 1938 přehraje ohromenému Dukeovi Ellingtonovi skladbu Something To Live For. Vévoda ji při nejbližší příležitosti natočí ve verzi se zpěvačkou Jean Eldridge, která mezitím nastoupila do jeho big bandu a před mikrofonem vystřídala Ivie Anderson.
Současně nabídne talentovanému mladíčkovi členství ve své kapele. Od té doby se datuje vznik jejich celoživotního přátelství a muzikantského partnerství. V jakékoliv etapě existence Ellingtonovy kapely Billy vždy spolehlivě plnil úlohu druhého pianisty, sólisty nebo Dukea doprovázel v klavírním duu.
On sám jako klavírista platil za osobitého, vnímavého hráče, vyznávajícího úsporný, ale současně citlivý styl doprovodu, výrazně připomínající muzikantský přístup samotného šéfa big bandu.
Ellington se později vyznal z obdivu ke svému spolupracovníkovi slovy: „Billy Strayhorn byl mojí pravou i levou rukou. Existovalo mezi námi neuvěřitelné souznění. Moje myšlenky a nápady se rodily v jeho hlavě a ty jeho pro změnu v té mé.“
nenápadný život díky jiné sexuální orientací
Životopisec David Hajdu ve své knize Lush Life (1996, Farrar, Straus & Giroux), v níž detailně mapuje Strayhornovo bytí a především soukromí, odhaluje a vysvětluje závažná fakta a příčiny Billyho tajemné plachosti a neochoty pracovat na vlastní hudební kariéře, přestože by byl díky svému nadání nesmírně úspěšný.
Jako gay se namísto toho raději skrýval před zájmem médií nebo swingových fanoušků a svoje umělecké ambice realizoval v ústraní, resp. v zákrytu za svým kapelníkem.
Jejich společná letitá přítelkyně, americká zpěvačka a herečka Lena Horne k tomu říká: „Měli mezi sebou velmi intimní vztah. Nikoliv ale ve smyslu sexuálním nebo fyzickém! Duke s Billym zacházel podobně staromódním, šovinistickým způsobem, jakým se choval k ženám. Chtěl ho ovládat, ale přitom ho chránil před okolním světem a dával mu najevo svoji lásku a obdiv.“ Důkazem takového chování budiž Ellingtonova snaha zabránit Billyho spolupráci s Frankem Sinatrou.
O bezmezné důvěře mezi oběma umělci svědčí i skutečnost, že byť byl Strayhorn oficiálně zaměstnán u Ellingtonovy vydavatelské společnosti, nikdy s ní nepodepsal smlouvu ani nedostával pravidelný plat. Duke mu zásadně neurčoval, co má dělat a do kdy má odevzdat nějakou práci. Přesto bez okolků proplácel horentní částky na účtech za pronájmy bytů, jídlo, drahé oblečení a astronomické útraty v barech.
společné komponování rozsáhlých suit
Oba tvůrci společně složili desítky hudebních témat, z nichž dodnes zaujmou například Queen’s Suite věnovaná britské panovnici Alžbětě II.. Stejně jako Fast East Suite, inspirovaná dojmy z koncertních zájezdů po celém světě a dramatické pásmo A Drum Is A Woman, v němž je humorně zpracována historie jazzu.
Oblíbené jsou také shakespearovskými náměty ovlivněná Such Sweet Thunder nebo Suite Thursday na motivy novely amerického spisovatele Johna Steinbecka. Mezi pozoruhodná společná díla rovněž náleží rozměrná skladba Nutcracker z roku 1960.
Dvě z nejrozsáhlejších suit, Jump For Joy a My People, vznikly zpracováním popudů a zkušeností ze životního údělu Afroameričanů v USA. Vedle hudby do nich byly zařazeny pásma s tanečními čísly a mluveným slovem.
Billy je také autorem slavné Take The ‚A‘ Train, která se na dlouhou dobu stala znělkou Ellingtonova big bandu. Postupně napsal další skvosty – Good-bye (jako rozloučení s vokalistkou Ivie Anderson), Day Dream (první nahrávka z roku 1940 poté, co musel Duke reorganizovat big band na pouhé combo), Johnny Come Lately, Rock Skippin‘ At The Blue Note, Rain-check nebo Chelsea Bridge a mnohé další.
Zvláště téma Chelsea Bridge bývá pro svoji komplexnost odbornou kritikou porovnáváno s kompozicí Valse Nobles Et Sentimentales, jejímž autorem je francouzský impresionistický skladatel Maurice Ravel.
Strayhorn byl samozřejmě muzikantsky aktivní i mimo Dukeův orchestr, byť nijak výrazně. Nejvíce na začátku padesátých let, kdy domovský big band prochází nejhlubší existenční krizí. Na krátkou dobu jej tehdy opouští většina hráčských hvězd. Uměleckému šéfovi se uvolnily ruce a mohl svůj talent nabídnout jiným…
Přes to zůstává onou důležitou postavou, která v roce 1956 věrně stojí po boku kapelníka při nečekaném come-backu na jazzovém festivalu v Newportu. Od té doby se na plakátech několik let objevovalo Strayhornovo jméno před Dukeovým.
narážka pro saxofonistu johnnyho hodgese
Patrně nejzajímavější Billyho sólovou nahrávkou je LP deska Cue For Saxophone (1959, Master Jazz Recordings/Vocalion) na níž se podílel septet, v němž hráli „ellingtonští hoši“ altsaxofonista Johnny Hodges a trumpetista Harold ‘Shorty’ Baker.
Strayhorn svým neutuchajícím nadšením, obrovskou muzikálností a otevřeným, vnímavým přístupem, výrazně ovlivnil další sólové albové tituly, jakými byly LP desky Johnnyho Hodgese (Everybody Knows Johnny Hodges [1964, Impulse! Records]) nebo Elly Fitzgerald (Ella At Duke’s Place [1966, Verve Records]).
V roce 1965 Billy předvede se svým kvintetem výběr z vlastních kompozic na půdě newyorské New School of Social Research ve prospěch společnosti Duke Ellington Jazz Society. O dva roky později umírá v padesáti jedna letech na rakovinu.
… a jeho maminka mu říkala bille
Krátce po Strayhornově odchodu na věčnost vychází na jeho počest dlouhohrající deska … And His Mother Called Him Bill (1968, RCA Victor), na níž se s ním rozloučí Duke i členové jeho tehdejšího big bandu.
O jak bolestnou ztrátu šlo, lze pochopit při poslechu Ellingtonovy klavírní sólové nahrávky Lotus Blossom, natočené osamoceným, zdrceným Dukem v setmělém studiu po oficiálním ukončení nahrávací frekvence.
V dalších letech Ellington iniciuje ve spolupráci se slavnou hudební školou Julliard School of Music založení Strayhornovy nadace na podporu mladých talentovaných hudebníků.
Ukázky:
Billy Strayhorn: Lush Life
– https://youtu.be/K7bGtR_ETJE
Duke Ellington & His Famous Orchestra: Take The ´A´ Train
– https://youtu.be/vn_G-1uIrJU
Duke Ellington: Johnny Come Lately
– https://youtu.be/DkA2Fa55xXA
Duke Ellington-Billy Strayhorn: Suite Thursday
– https://youtu.be/LysXjZ5_yFc
Duke Ellington: Chelsea Bridge
– https://youtu.be/xN16JMNb2Yw
Duke Ellington: Lotus Blossom
– https://youtu.be/elo63IXDGjM
Billy Strayhorn’s Septet: Cue For Saxophone ( Full Album )
– https://youtu.be/LDaBayrM9u0
Billy Strayhorn: Rain-check
– https://youtu.be/UpLm_QaFYkw
Johnny Hodges: Papa Knows
– https://youtu.be/iqfOLW9yaog
Duke Ellington: My People; The Blues Ain’t
– https://youtu.be/Jdd4VjSIK38
