Naposledy aktualizováno: 12.1.2018
Zástupce alternativní odnože moderní hudby, všestranný a neotřelý multiinstrumentalista Ralph Carney (23. 1. 1956 – 16. 12. 2017) se narodil v Akronu, ohijském sídle gumárenských gigantů Firestone a Goodyear, v němž žije více jak čtvrtina jeho obyvatel pod hranicí chudoby.
Od novovlnných saxofonových ujetin k seriózní studiové práci
Ralph Carney byl citlivý a univerzální hráč. Uměl zahrát na plátkové nástroje všech ladění. Své dovednosti většinou dával k dispozici jiným. Přesto vždy udivoval přirozenou muzikálností, ale také samorostlým pojetím hry. Vedle saxofonů hrál i na trubku, pozoun, klarinet, foukací harmoniku, housle, ukulele, klávesové nástroje a banjo.
Začínal jako banjista středoškolského orchestru. Po vlivem poslechu tradičních i avantgardních jazzových alb se v patnácti sám naučí hrát na saxofon. Přátelé o něm vypráví jako o vzdělaném a inteligentním člověku, s neobvykle rozsáhlými vědomostmi a kulturně-historickým přehledem.
Poprvé na sebe upozornil na konci sedmdesátých let v novovlnné kapele Tin Huey, ke které se připojil krátce po maturitě. Jejich LP deska Contents Dislodged During Shipment (1978, Warner Bros. Records) žádnou díru do světa ale neudělala.
žádaný studiový muzikant a spolehlivý koncertní hráč
Dechové nástroje v jeho rukách často tiše vzlykají a naříkají, aby vzápětí divoce zakrákoraly nebo zabučely. Dokazují to nahrávky dostupné na LP deskách Elvise Costella, zpěvačky St. Vincent nebo na společném eponymním díle alternativních interpretek Neko Case a Laury Veirs s kanadskou zpěvačkou K.d. Lang.
Ralp Carney se podílel na přípravě projektu se snímky spojujícími hudbu s mluveným slovem, na němž se posluchačům po letech představila tvorba básníků a spisovatelů Allena Ginsberga a Williama Burroughse.
Nadšeně se připojil k aktivitám společenství Oranj Symphonette, které si dalo za cíl propagovat tvorbu amerického hudebního skladatele Henryho Manciniho, autora hudby k filmům jako Snídaně u Tiffanyho, Velký Waldo Pepper, Harry a syn nebo k sérii o Růžovém panterovi,
Ralpha najdeme na soupisce doprovodných muzikantů skupiny Black Keys, v níž hrál jeho synovec Patrick, dále Might Be Giants, Ghost Brothers Of Darkland County (skupina okolo T-Bone Burnetta), Yo La Tengo nebo B-52’s.
V průběhu let jeho služeb využili Les Claypool, Marc Ribot, Jonathan Richman, Black Francis, Stan Ridgway, Medeski, Martin & Wood, Dieselhed a také Bill Laswell.
S Tomem Waitsem na albu věnovaném newyorským tulákům bez domova
V polovině osmdesátých let se stal jednou z klíčových postav v nesmírně zajímavých muzikantských plánech, které začal spřádat enfant-terrible světové hudební scény Tom Waits.
Carneyho si poprvé přizval ke spolupráci na svém odvážně experimentálně pojatém albu Rain Dogs (1985, Island Records) – na němž vzdává hold armádě newyorských houmlesáků – a s nímž navázal na přelomové Swordfishtrombones (1983, Island Records)
V té době se Waits začal obklopovat neotřelými muzikantskými individualitami, jako byli kytaristé Marc Ribot, G.E. Smith, Keith Richards nebo kontrabasisté Larry Taylor či Greg Cohen, kteří se, podobně jako Ralph, „nechali vést dosud neprozkoumanými hudebními cestami.“
Tom Waits si Carneyho tvůrčího přístupu vždy považoval. Ostatně, „vysekl“ mu svoji typickou poklonu: „Připomíná mi porouchanou hračku, která ale funguje lépe až potom, co ji nejdříve rozbijete.“
Výsledkem této nesmírně plodné etapy Waitsovy kariéry byla série dalších tří studiových alb Frank’s Wild Years (1987, Island Records), Bone Machine (1992, Island Records), Black Rider (1993, Island Records). Navrh také koncertní záznam Big Time (1988, Island Records) nebo filmový soundtrack Night On Earth (1992, Island Records).
Několik zajímavých carneyho sólových kousků
Ralph Carney sólově debutoval albovým počinem Happiness Finally Came to Them (1987, Shimmy Disc), vydaným pod křídly společného tria s bubeníkem Davedem Hildem a pianistou Markem Kramerem. Spolupráci si zopakovali o sedm let později titulem Black Power (1994, Shimmy Disc).
V dalších letech vydal další čtyři sólové projekty Ralph Sounds (1997, Birdman Records), I Like You (a Lot) (1999, Akron Cracker Records), This Is! Ralph Carney (2003, Black Beauty) a bohužel také jeho poslední Seriously (2011, Smog Veil Records), natočený pod hlavičkou swingově zaměřeného seskupení Ralph Carney’s Serious Jass Project.
„Na Seriously jsem se vrátil ke svým kořenům a navázal tak na moje první album. Chtěl jsem vzdát poctu všem těm skvělým, divoce ječícím a troubícím rhythm’n’bluesovým saxofonistům z pozdních čtyřicátých a první poloviny padesátých let dvacátého století. Zároveň jsem nahrál několik melodií jako připomínku dnes polozapomenutých Ellingtonových comb. Také jsem chtěl upozornit na tvorbu Colemana Hawkinse z jeho evropského období ve třicátých letech minulého století.“
V roce 2015 zveřejňuje na svých profilových stránkách Bandcamp temný, tříminutový saxofonový žalozpěv Lament For Charleston.
Ralph jím spontánně zareagoval na hrůzný čin šíleného neonacisty v kostele v jihokarolínském Charlestonu, během nějž střelnou zbraní zabil nebo smrtelně zranil devět Afroameričanů. Hudební téma později rozpracoval na společných koncertních vystoupeních s Kronos Quartet.
Několik dní před Vánocemi 2017 Ralph Carney nečekaně opouští hudební svět a svoje věrné fanoušky. Umírá v jedenašedesáti letech na následky poranění na hlavě.
Ukázky:
March Of The Puppets
– https://youtu.be/jZ00tr0EDyc
She Knows Herself Better Than Me
– https://youtu.be/rOCDUCAtoYk
Solitude
– https://youtu.be/na9og8UxHgI
Moondog Boogie
– https://youtu.be/e2Pm0YJ_eCg
Sometime Last Year
– https://youtu.be/ulc4RHRQ4xc
Fun House
– https://youtu.be/-SkKcAo8Ccc
Lament For Charleston
– https://youtu.be/uwZICH_pyBM
Tom Waits: 9th & Hennepin
– https://youtu.be/fbs5myuiqvM
Tom Waits: Hang On St. Christopher
– https://youtu.be/7kPsrR0Y8WU
case/lang/veirs: Best Kept Secret
– https://youtu.be/2FlDNDLqRMI
Oranj Symphonette Plays Mancini
– https://youtu.be/dzvzuCF2UJY
