Naposledy aktualizováno: 2.4.2018
Možná poslední z nedostižných Blues Mamas, impozantní a výrazná postava bluesové scény padesátých a šedesátých let minulého století Big Mama Thornton (11. 12. 1926 – 25. 7. 1984, narozená jako Willie Mae Thornton) vzešla z nuzných poměrů početné alabamské černošské rodiny.
jedna z posledních velkých bluesových mám
Big Mama Thornton zaujala fanoušky nejenom díky více jak sto šedesáti kilogramové postavě, neskrývanou láskou ke stejnému pohlaví, nošením pánských klobouků a oblečení, ale především svým mohutným, ničím nespoutaným vokálním projevem, pro nějž byla obvykle přirovnávána ke klasickým předválečným bluesovým zpěvačkám, jako byly Ma Rainey, Ida Cox nebo Bessie Smith.
Její maminka byla často nemocná a Willie Mae se musela společně s ostatními sourozenci postarat o příspěvek do rodinného rozpočtu. Zprvu jako pouliční čistička bot. Když odrostla, uklízela v salónech bohatých bělochů.
Právě zde dostala poprvé šanci zazpívat před publikem. Nahradila objednaného zpěváka, který náhle opustil pódium při narozeninové party. Z rodného Montgomery odjíždí ve čtrnácti letech krátce po matčině smrti.
sbírání zkušeností ve vaudevillových představeních
Plnohodnotnou profesionální kariéru nastartuje vítězství v místní zpěvácké soutěži. Náhle získané sebevědomí přiměje Willie Mae k rozhodnutí vyrazit na vlastní pěst stopem do Atlanty.
Přihlásí se do konkurzu na místo tanečnice ve varietním představení Snake’s Variety Show. Varieté hraje na prknech dnes již neexistujícího divadla Bailey’s Eighty One Theatre, v němž se od rekonstrukce budovy, zrealizované roku 1928, hrálo výhradně pro černošské obyvatelstvo Atlanty. Potkává se zde také s budoucími rhythm’n’bluesovými a rock’n’rollovými nadějemi Chuckem Willisem, Little Richardem a Tommym Brownem.
Na začátku čtvrté dekády dvacátého století se stává členkou kočovné společnosti Hot Harlem Review, v jejímž čele stojí producent Sammy Green. Členem souboru byl i Billy Wright, zpěvák tzv. jump blues, předchůdce stylu rhythm’n’blues. Wright byl známý pod přezdívkou „Bluesový princ.“
Thornton v té době neumí číst noty a na své muzikantské začátky vzpomínala: „První blues jsem slyšela až z desek Memphis Minnie. Bessie Smith a Big Macea. Učila jsem se zpívat sama, často metodou pokusů a omylů. Napodobovala jsem jiné muzikanty a tak jsem se začala učit hrát na bicí a foukací harmoniku.“ Několik licků jistě odkoukala u svého bratra, později známého jako „Harp“ Thornton. Svoji harmoniku si nechávala ve sklenici s vodou. Nejlépe se jí hrálo, když byl nástroj navlhlý.
spolupráce s Donem Robeym, carem černošského podsvětí
V roce 1948 zavítá show Sammyho Greena do texaského Houstonu. Willie Mae se město zalíbí a rozhodne se po sedmileté spolupráci Hot Harlem Review opustit.
Sázka na texaskou rhythm’n’bluesovou klubovou scénu se ukázala být pro její další kariéru klíčovou. Navíc se poměrně záhy propracuje k první gramofonové nahrávce Bad Luck Got My Man u krátkodechého labelu E&W Records.
Kapelník Joe Fritz si na první týdny jejího pobytu a počátky spolupráce se seskupením Harlem Stars pamatuje: „Tenkrát měla každá kapela zpěvačku. Vzal jsme ji k sobě několik dní po jejím příjezdu. Platil jsem jí padesát babek za večer. Vydržela u mě, dokud ji k sobě pod pohrůžkami nepřetáhl Don Robey.“
Tehdy Willie Mae vystupovala na scéně klubu Eldorado Ballroom a Don Robey, známý pod přezdívkou „Car houstonského podsvětí,“ ji okamžitě nabídl exkluzivní pětiletou smlouvu a bez váhání ji předisponoval do svého mondénního houstonského klubu Bronze Peacock.
Na počátku roku 1951 Thornton absolvuje první studiové frekvence v ACA Studios, na kterých ji doprovází skupina trumpetisty Joea Scotta. Nazpívá s nimi pár blues, např. Mischievous Boogie, Partnership Blues nebo Let Your Tears Fall, Baby, jež všechny vychází na gramodeskách Robeyho labelu Peacock Records. Následně ji Donova umělecká agentura Buffalo Booking Agency vyšle na společné koncertní turné s B. B. Kingem a kapelou Billa Harveyho.
„Léta, která Big Mama prožila pod Donovými křídly, nebyla právě jednoduchá,“ vzpomíná další bývalý klient Peacock Records Little Richard. „Robey s námi nejednal v rukavičkách. Obchodní schůzky byly často dopravázeny výhružkami a bitím. K Willie Mae si, asi díky její postavě, nikdy nic nedovolil.“
S leiberovým a stollerovým hitem na vrchol žebříčku
Na začátku roku 1952 do osudu Willie Mae zasáhne producent Johnny Otis. Vyjedná s Robeym její přesun do Los Angeles, aby mohla nahrávat s Otisovým orchestrem. Zároveň se oba byznysmani domluví na předání masterů s novými nahrávkami do vlastnictví Peacock Records. Od té doby se datuje její umělecká přezdívka Big Mama.
Robey tak zároveň ztrácí kontrolu nad jejím repertoárem. V té době již Otis spolupracuje s mladými skladateli a aranžéry Mikem Stollerem a Jerrym Leiberem, kteří již mají pro nový Johnnyho objev připravené zajímavé písničky.
Během dvou horkých letních dnů roku 1952 Willie Mae nazpívá více jak půl tuctu snímků, mezi nimž je budoucí hit číslo #1 Hound Dog, dále I’ve Searched The World Over nebo Rock A Bye Baby.
Na fenomenálnímu úspěchu snímku s otevřenými výzvami k orálnímu sexu (pozn. hounddog je slangový výraz pro tzv. francouzské milování), ale i ostatních nahrávek, mají lví podíl vynikající studioví muzikanti. Vedle Johnnyho Otise, tentokrát sedícího na stoličce za bicí soupravou, hrají prim kytarista Pete Lewis, basista Mario Delagarde, dechaři James Von Streeter, Fred Ford a klavíristka Devona Williams.
Dali mi šek na pět set babek a víc jsem již nikdy nedostala
Jenom singlu Hound Dog, jež na B straně doprovázela skladba Night Mare, se prodalo dva miliony kusů. Big Mama z obrovského balíku peněz inkasovala drobty: „Dali mi šek na pět set babek a víc jsem již nikdy nedostala.“ O tři roky později vychází notně zcenzurovaná cover verze Hound Dog od Elvise Presleyho pro poblázněné bílé holky a kluky, díky níž se Elvis Pelvis stane rock’n’rollovou legendou. A jaký měla Big Mama názor na bělošský rock’n’roll?: „Rock and roll… není nic nového, je to jen rychleji hrané blues.“
V jednom rozhovoru Leiber vysvětloval vznik skladby: „Původní verze Hound Dog trvala asi dvanáct minut. Může se zdát, že to jednoduchá písnička. Ale napsat rýmy tak, aby zapadaly do metrické struktury nebylo snadné.“ Stoller navíc pochválil výkon Big Mama Thornton: „Byla to úžasná bluesová zpěvačka s velkým rozsahem. Právě její vzhled, stejně jako její bluesový pěvecký styl, zásadně ovlivnily podobu Hound Dog. Přivedlo nás to na myšlenku, že chceme, aby při zpěvu využila growling. Zprvu to odmítala, prý ‚Neříkej mi, jak mám zpívat písničku!‘“
ňafání na nesprávný strom
Na základě žebříčkového úspěchu singlu Hound Dog se Thornton v roce 1953 stane součástí koncertní šňůry Blues Consolidated Package Show, v níž působí další Robeyho akvizice Bobby „Blue“ Bland, Junior Parker a Johnny Ace. Po Aceově dodnes nevyjasněné smrti o rok později se Big Mama připojí k programu Johnny Otis Show, se kterým procestuje křížem krážem americké koncertní sály všech velikostí, včetně vyprodaného koncertu ve slavném harlemském Apollo Theatre.
Peacock Records se po úspěchu Hound Dog snaží „kout železo, dokud je žhavé“ a vydávají obchodně poměrně úspěšné nahrávky The Big Chance a I Smell A Rat. Rybník ji ale tentokrát vypálí narychlo vydané konkurenční verze stejných písní nazpívané Youngem Jessiem pro Modern Records.
V polovině padesátých let se chýlí ke konci smlouva s Donem Robeym. Big Mama se v roce 1955 vrací do Houstonu. Ve studiu na ní čeká starý známý kapelník Bill Harvey, v jehož skupině září nová kytarová hvězda Roy Gaines. Royova kytara určila vyznění nahrávek písní The Fish, You Don’t Move Me No More a Laugh, Laugh, Laugh. Následující rok se do producentské sesle vrací Johnny Otis, aby vyprodukoval její poslední singl pro Peacock se symbolickým názvem Just Like A Dog (Barking Up The Wrong Tree).
až dorazíš do san francisca a los angeles
Thornton následně opouští Texas a usídlí se v okolí San Francisco Bay. Nejdříve koncertuje s někdejší první Robeyho akvizicí, kytaristou Clarencem „Gatemouth“ Brownem.
Poté objíždí v okolí Santa Cruz menší klubový okruh (namátkou oaklandský Rhumboogie, sanfranciský Basin Street West nebo santacruzský Gateway), na kterém ji doprovází skupina Babyho Callowaye, v níž působí starý známý kytarista Pete Lewis.
Callowayova kapela ji ostatně vypomáhá na singlu You Did Me Wrong / Midnight Blues, první pětačtyřítce po rozchodu s Robeym, jehož vydání se ujala maličká firmička Bay Tone Records. V rámci stejné nahrávací frekvence vzniká skoro pětiminutová vokální exhibice v podobě asi její nejznámější skladby Ball’n Chain, která se tehdy vydání na desce nedočkala.
Na počátku turbulentních šedesátých let se Thornton vrací do Los Angeles. Podepisuje několik krátkodobých kontraktů s lokálními hráči, jako byly vydavatelství Carolyn, Sotoplay a po nich Movin, Kent, Speed a Galaxy.
Bluesové obrození v první polovině šedesátých let
V roce 1965 Willie Mae podepíše smlouvu s německými producenty a koncertními promotéry Horstem Lippmannem a Fritzem Rauem, kteří připravili evropské koncertní turné American Folk Blues Festival, jímž odstartovali vlnu zájmu o blues a folk mezi západoevropskými fanoušky.
Na turné bezprostředně naváže LP deska Big Mama In Europe (1966, Arhoolie Records) natočená na podzim 1965 v londýnském Wessex Studio.
Doprovodnou kapelu na ní tvoří jakýsi výběr All-Star chicagských muzikantů v čele s kytaristou Buddym Guyem, pianistou Eddiem Boydem, harmonikářem Walterem „Shaky“ Hortonem, basistou Jimmy Lee Robinsonem a bubeníkem Freddym Belowem.
Chris Strachwitz, producent Arhoolie Records, připraví k vydání ještě album s názvem Big Mama Thornton With Muddy Waters Blues Band (1966, Arhoolie Records), na němž hraje mj. legendární Muddy Waters se svými muzikanty Samem „Lightnin'“ Hopkinsem a Otisem Spannem.
Klíčová bluesová kompilace Ball & Chain
Důležitým okamžikem pro mnoho bluesových muzikantů a fanoušků po celém světě se stane vydání výtečně sestavené kompilace z nahrávek Larryho Williamse, Lightnin‘ Hopkinse a Thornton pod názvem Ball & Chain (1968).
Titulní nahrávku v podání Big Mama Thornton přebere do repertoáru acidrocková hvězda Janis Joplin a spustí tak horečnou poptávku hudebních médií a fanoušků po autorce skladby a původní interpretce v jedné osobě.
Naštěstí se nezopakovaly okolnosti s nevyplacením tantiém, jako v případě hitu Hound Dog. Situaci s proplacením komplikovala skutečnost, že nikdy nevyšla na gramofonové desce původní nahrávka Ball’n Chain z roku 1961.
Na základě finální mimosoudní dohody z roku 1972, tedy již po smrti Janis Joplin, byly uspokojeny veškeré finanční nároky vznesené právníky Willie Mae a jako autorka písně je uvedena W.M. Thornton.
Až do konce šestého desetiletí Big Mama zaslouženě sklízí samé úspěchy. Z ničeho nic se stává idolem především mezi bělošskou vysokoškolskou mládeží. Jejímu jménu náleží nejvyšší pozice na plakátech mnoha bluesových koncertů a festivalů (např. Monterey Jazz Festival, Sky River Rock Festival atd.).
Současně podepisuje novou smlouvu s významným hudebním labelem Mercury Records, u kterého vychází dvě výborná alba Stronger Than Dirt (1969) a The Way It Is (1969).
Nikdy nebudu zpívat pop
V sedmdesátých letech postupně opadá zájem o bluesovou scénu. Big Mama se se situací nevyrovnává snadno a začíná se propadat na existenční dno díky těžkému alkoholismu. O tom, že by se měla přizpůsobit změněným požadavkům trhu a novým trendům, nikdy neuvažovala. „Nikdy nebudu zpívat pop music. Nestojím o to. Přeci se nebudu pokoušet napodobovat Ellu Fitzgerald, když chci být sama sebou.“ V roce 1971 alespoň připraví k vydání gospelovou LP desku Saved u Pentagram Records.
O dva roky později zahajuje prestižní Newport Jazz Festival, jehož se zúčastnili mj. Jay McShann, Eddie „Cleanhead“ Vinson, Arthur „Big Boy“ Crudup nebo Lloyd Glenn, B. B. King a Muddy Waters. Záznam vychází na vinylovém dvojalbu Blues – A Real Summit Meeting (1973, Buddha Records).
Přestože se s narůstající spotřebou lahví alkoholu její zdravotní stav průběžně zhoršuje, dostává v roce 1975 nabídku od Vanguard Records na vydání studiového alba Sassy Mama!, na němž hraje combo tenorsaxofonisty Buddyho Lucase a koncertního Jail, sestaveného ze záznamů vystoupení ve věznicích Monroe State Prison a Oregon State Reformatory.
alkoholová cesta ke sebezničení
Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let je Willie Mae stále častěji hospitalizována. Vedle zdravotních komplikací si pobyty v nemocnici vyžádala četná zranění z několika automobilových nehod, které způsobila.
Alkohol ji devastuje nejenom fyzicky, ale především psychicky. Na veřejnosti se objevuje stále méně a méně. Jedno z posledních veřejných vystoupení absolvuje v březnu 1984. Vystoupí na dobročinném koncertě organizovaném disc-jockeyem Huggy Boyem v losangelském Variety Arts Theatre.
Tehdy již vážila necelých padesát kilogramů a svůj set odzpívala usazená v křesle. Někdejší Velkou Mámu připomínala již jen její tradiční volba pánského proužkovaného saka s nezbytným kloboukem značky Stetson na hlavě. V jednom rozhovoru vyjádřila svůj názor na blues slovy: „Někteří dnes říkají, že se vliv blues někam vytrácí. Proč? Vždyť nikam neodešlo, stále tu je, aby potěšilo každého posluchače. Lidi ti vždy rozumí, co a o čem zpíváš. Je zcela lhostejné, zda to je rychle nebo pomalu. V blues se můžeš snadno vyzpovídat ze svých trápení a pocitů. “
Willie Mae umírá v padesáti sedmi letech ve svém losangelském bytě na cirhózu jater a selhání srdce. Na poslední cestě ji doprovází člověk, který pro její kariéru udělal snad nejvíce – Johnny Otis, tentokrát již v jeho nové roli kazatele a kněze vlastní církve…
Ukázky:
Hound Dog
– https://youtu.be/_wjLIWjEBrE
I Smell A Rat
– https://youtu.be/Fk8B8cUkM10
Ball’n Chain s Buddy Guy’s Blues Band
– https://youtu.be/IJlBo5KJ3b4
Down Home Shakedown
– https://youtu.be/wxoGvBQtjpM?t=2m48s
Everything Gonna Be Alright
– https://youtu.be/5alA8gpxQmE
