Naposledy aktualizováno: 15.3.2019
Kontrabasista Wendell Marshall (24. 10. 1920 – 6. 2. 2002, narozen jako Wendell Lewis Marshall) nepatří mezi zcela neznámá jazzová jména. Pověst spolehlivého spoluhráče, patřičně razantního, nikoliv však virtuózního, získal díky více jak šestiletému angažmá v orchestru Duke Ellingtona.
počátky Dukeovy kontrabasové školy
Wendell Marshall potvrdil svoje renomé i po roce 1955, kdy se odhodlal, unavený z nekonečného trmácení se po koncertních šňůrách, k rozchodu s legendárním kapelníkem Ellingtonem. V dalších letech se zapojil do dění na newyorské bopové a rhythm’n’bluesové scéně v roli volného studiového hráče. Kariéru předčasně ukončil coby člen broadwayských muzikálových orchestrů.
V dřevních jazzových dobách nebyl kontrabas běžnou součástí instrumentáře pochodových nebo swingových kapel. Na vině nebyla pouze jeho velikost a problematický transport. Hlavní příčinou jeho opožděného využívání bylo nedostatečné ozvučení. Bez výkonnějších mikrofonů se basa zvukově utápěla mezi hlasitějšími dechovými nástroji.
Jedním z prvních kapelníků, kteří odhadli budoucí harmonické a sólové možnosti kontrabasu, jež jiní neviděli, byl Duke Ellington. Dodnes nebývá jeho zásluha na rozvoji jazzové basové hry, a změně vnímání nástroje, náležitě doceněna.
Kontrabas byl původně brán spíše coby perkusivní nástroj se strunami, udávající rytmus. Ellington požadoval od svých muzikantů mnohem více.
V první sestavě jeho The Washingtonians z roku 1923 se sice rytmická sekce ještě skládala z piana, banja a bicích. Nedlouho poté kapelu rozšířil o hráče na tubu. Ale již v roce 1927 se jeho prvním kontrabasistou stává Wellman Braud. Právě jeho zásluhou se do hry implementuje prvek „kráčejících basů“ běžně využívaný barrelhouseovými pianisty.
Dukeovi nejvýznamnější konkurenti byli v tomto směru výrazně pozadu. Až do roku 1933 nechává Fletcher Henderson své hráče alternovat mezi tubou a basou. Billy Taylor hraje v McKinneyho kapele Cotton Pickers pouze na tubu.
A legendární šéf kansaských swingových riffařů Benny Moten poprvé využije kontrabasový part až v roce 1932, díky nástupu šikovného Waltera Page, jenž obohatil tehdejší nejběžnější styl doprovodu walking bass o nové rytmické a melodické prvky.
Walter se k Motenovcům přidal až po rozpuštění svých oklahomských Blue Devils, s nimiž zpíval Jimmy Rushing a jejichž kmenovými členy byli trumpetista Hot Lips Page s pianistou Williamem „Count“ Basiem.
V roce 1934 Ellington přibírá dalšího basistu. Stává se jím Billy Taylor. Na jaře následujícího roku z big bandu odchází uražený Braud. Kapelník se rozhodne pokračovat v konceptu zdvojeného kontrabasového postu a angažuje Hayese Alvise. Toho na podzim 1939 nahradí mladičký Jimmie Blanton.
Zpočátku se zdá, že se Taylor nějak vyrovná s novou akvizicí. Billy ale změnu nezvládne. Opouští kapelu uprostřed vystoupení, když prohlásí: „Nebudu se neustále rozmýšlet, jestli budu hrát s tím mladíčkem. Už tady nebudu ani vteřinu.“
Blanton bohužel umírá na tuberkulózu v roce 1941. Jeho nástupcem je univerzální Alvin “Junior” Raglin a později podobně fenomenální hráč Oscar Pettiford. Dalším v řadě Dukeových basistů je až rodák ze St. Louis Wendell Marshall.
na zkušenou u lionela hamptona a poté do přípravky mercera ellingtona
Wendell vystudoval hudební oddělení pennsylvanské Lincoln University, na níž mohli již od roku 1854 studovat mladí Černoši. Profesionální dráhu zahájil coby dvaadvacetiletý ve swingové kapele spontánního showmana a vibrafonisty Lionela Hamptona. V roce 1943 dostává povolávací rozkaz. V U.S. Army slouží až do roku 1946. Po demobilizaci se vrací do St. Louis, kde vystupuje s různými místními comby.
Po dvou letech se přesouvá do New Yorku. V Big Apple krátce doprovází swingového houslistu Stuffa Smithe, hrajícího jako jeden z prvních na elektrifikovaný nástroj a poté přijímá angažmá v big bandu trumpetisty Mercera Ellingtona, syna legendárního kapelníka a pianisty.
Mercerova kapela byla jakousi muzikantskou přípravkou, odkud si Duke často vybíral hráče do svého orchestru, aby osvěžil a proměnil jeho hudební výraz.
důstojný nástupce jimmieho blantona s českým kontrabasem od firmy jan juzek
Na podzim 1948 se Marshall přesouvá na Pettifordovo uvolněné místo. Duke tímto krokem navázal na deset let starý hráčský odkaz předčasně zesnulého, talentovaného basisty Jimmieho Blantona. Wendell byl jeho bratranec a navíc také zdědil Blantonův nástroj z dílny pražského houslaře Jana Juzka.
Pamětníci Blantonových dob si mohli znovu připomenout atmosféru legendárních koncertních čísel v podání dua piano-kontrabas, s nimiž Ellington a Jimmie začali na přelomu třetí a čtvrté dekády.
Jejich spolupráce zůstala zaznamenána na dvou nahrávkách Blues a Plucked Again pro Columbia Records a čtyřech snímcích vydaných v roce 1956 u RCA Victor na EP desce Duke Ellington And Jimmy Blanton.
Na začátku padesátých let se Vévoda rozhodne k důležité výměně na postu bubeníka. Populárního Sonnyho Greera, jenž stál po Vévodově boku již od počátku kariéry, nahradí Louie Bellson, první hráč využívající dva basové bubny.
Bellson zvítězil v roce 1941 v soutěži organizované firmou Slingerland pod patronátem Gene Krupy. Přibližně ve stejnou dobu do Ellingtonovy družiny nastoupí tenorsaxofonista Paul Gonsalves.
Marshall natáčí s legendárním kapelníkem několik důležitých dvanáctipalcových vinylových gramodesek. Jedná se o novou technologii tzv. mikrodrážek. Díky tomu lze vydávat LP desky, na jejichž jednu stranu se vejde více jak patnáctiminutový záznam.
Ellington je z nové technologie unešený. Opouští dosavadní tříminutové omezení šelakových desek a získanou uměleckou svobodu promění v záplavu nahrávek rozsáhlých, více jak desetiminutových, autorských kompozic v podobě tzv. suit.
Mezi vůbec prvními vydanými dlouhohrajícími alby je titul Masterpieces By Ellington (1951, Columbia) s pouhými čtyřmi snímky Mood Indigo, Sophisticated Lady, Tattooed Bride a Solitude.
Na následující LP desce Ellington Uptown (1952, Columbia) vychází rozšířené nové verze staršího hudebního materiálu. Především zaujme přepracovaná Take The „A“ Train, na níž se představuje nová vokalistka Betty Roche a Dukeův výlet do hájemství symfonického jazzu v A Tone Parallel to Harlem (Harlem Suite).
Na jaře 1953 Ellington podepisuje kontrakt u Capitol Records. Z kapely bohužel odchází Bellson, kterého za bicí soupravou nahradí Butch Ballard resp. Dave Black.
Wendell zůstává a nahrává všechna Dukeova alba, která u Capitolu vychází do roku 1955 – Premiered By Ellington (1953, Capitol), Duke Plays Ellington (1953, Capitol), Dance to the Duke! (1954, Capitol), Ellington ’55 (1955, Capitol), Ellington Showcase (1955, Capitol). Dalších nahrávacích sessions se již Marshall nezúčastní a jde si za svými plány.
aktivity mimo ellingtonovu kapelu
Ještě jako člen Dukeovy sestavy se Wendell v roce 1950 podílí na studiových frekvencí vedených jeho tehdejšími spoluhráči z Vévodova big bandu; trumpetistou Shorty Bakerem a saxofonisty Donem Byasem a Johnnym Hodgesem.
Nechybí mj. ve studiové sestavě The Ellingtonians, která v září 1950 doprovází tehdejšího Dukeova dvorního zpěváka Ala Hibblera na sérii nahrávek pro label Mercer Records ve vlastnictví Ellingtonova syna.
V květnu 1952 je členem nonetu Louie Bellson’s Just Jazz All Stars, jemuž šéfuje trumpetista Clark Terry, v němž dále hrají Dukeova pravá ruka, pianista Billy Strayhorn, pozounista Juan Tizol nebo tenorsaxofonista Wardell Gray. Výsledkem je desetipalcové album Just Jazz All Stars Featuring Louis Bellson (1952, Capitol Records).
Na sklonku roku 1954 Marshall vytvoří výtečný rytmický tandem s bubeníkem Kennym Clarkem. Oba hrají na čtyřech snímcích zařazených na debutové eponymní album jazzové zpěvačky Carmen McRae u labelu Bethlehem Records.
unavený basista dává přednost práci ve studiu
V letech 1951 – 1955 prochází Ellingtonův big band vážnou existenční krizí, způsobenou nejenom nástupem malých muzikantských part, hrajících jednodušší taneční muziku, ale i odlivem fanoušků k novým stylům, jako cool jazz a bop.
Dukea opouští stále více věrných a dlouholetých spoluhráčů mj. Johnny Hodges. Na jaře 1955 odchází z kapely po necelých sedmi letech i Wendell. Nahradí ho, nejdříve jen jako čtrnáctidenní záskok, Jimmy Woode.
Až do začátku šedesátých let si Marshall nemůže na nedostatek práce výrazně stěžovat. V nahrávacích studiích je takřka jako doma. Vedle vlastních čtyř sólových snímků, které vychází v rámci společného tří diskového EP boxu s nahrávkami dalších dvou basistů Milt Hinton / Wendell Marshall / Bull Ruther – Basses Loaded! (1955, RCA Victor) a jež nahrála sestava Wendell Marshall (sólový kontrabas), Hal McKusick (sopransaxofon), Danny Banks (barytonsaxofon), Jimmy Nottingham (trumpet), Barry Galbraith (kytara), Bull Ruther (kontrabas) a Osie Johnson (bicí), spolupracuje průběžně s řadou jazzových hvězd.
Namátkou uveďme alespoň některá alba pro vydavatelství Bethlehem Records (K+J.J. pozounového dua J. J. Johnson a Kai Winding, Art Blakey Big Band od hardbopového bubeníka Arta Blakeyho), Savoy Records (Top Brass z dílny skladatele Ernieho Wilkinse nebo tři LP desky vibrafonisty Milta Jacksona).
Nejvíce spolupracoval s labelem Prestige Records mj. hraje na Twisting The Jug saxofonisty Gene Ammonse, big bandové nahrávce Trane Whistle saxofonisty Eddieho „Lockjaw“ Davise a Tiny in Swingville od kytaristy Tinyho Grimese.
Účastní se nahrávacích sessions pro výborné Flute Soufflé dua jazzových flétnistů Herbie Mann a Bobby Jaspar. Najdeme jej i na albové produkci pobočné značky New Jazz Records, u níž vyšel debut Meet Oliver Nelson talentovaného saxofonisty a aranžéra Olivera Nelsona.
Pro Columbia Records pomáhal například kytaristovi Kennymu Burrellovi na albu Weaver Of Dreams, na němž se Kenny překvapivě představil také jako zajímavý zpěvák. Byl ve studiu, když vznikalo společné LP Jazz Lab trumpetisty Donalda Byrda a saxofonisty Gigiho Gryce.
S Kennym Clarkem a pianistou Hankem Jonesem vytvoří klasické klavírní trio. Na rozdíl od jiných sestav, silně ovlivněných tvorbou klavírního virtuoza Buda Powella, přichází Jones s vlastním harmonickým pojetím.
U Savoy Records jim vydají výborné album Trio (1956). Na něž naváží podobně koncipovaným titulem Bluebird (1956, Savoy Records), na němž hrají také hostující dechaři a v jednom případě Wendella nahradil Eddie Jones.
Wendellova basa duní na mnoha bluesových, rhythm’n’bluesových a raných soulových nahrávkách. V červenci 1949 si přivydělá společně s několika Ellingtonovými hochy při natáčení písní I Have No Reason To Complain, I Quit My Pretty Mama a I Got Your Water On náležící do repertoáru pianisty Ivory Joe Huntera.
Nejznámější nahrávkou, na níž se podílel, je asi megahit Raye Charlese What’d I Say Pts. 1 & 2. Za připomenutí rovněž stojí alba Blues From The Gutter (1958, Atlantic Records) bluesového pianisty Championa Jack Dupreeho nebo Enough Said! (1959, Prestige Records) jump-bluesového kytaristy Billyho Jenningse.
Přibližně od roku 1963 Marshall spolupracuje s muzikálovými orchestry na Broadwayi. O pět let později definitivně opouští hudební branži. Spekuluje se o tom, že na vině byly problémy se sluchem. Vrací se z Atlantického pobřeží do rodného St. Louis, kde nastoupí k pojišťovací společnosti.
Ukázky:
Duke Ellington: Don’t Be So Mean To Baby
– https://youtu.be/AojYrvh6e2g
Duke Ellington & Wendell Marshall: B Sharp Blues
– https://youtu.be/upcG01AVEsI
Duke Ellington: Tattooed Bride
– https://youtu.be/8heLkixbh9w
Duke Ellington:
A Tone Parallel to Harlem (Harlem Suite)
– https://youtu.be/VHJoS2gMx3Y
Louis Bellson And The Just Jazz All Stars: Sticks
– https://youtu.be/ZZZsgWCJ-V0
Hank Jones Trio: We’re All Together
– https://youtu.be/dIp4NsWTkfg
Ray Charles: What’d I Say Pts. 1 & 2
– https://youtu.be/xTIP_FOdq24
Champion Jack Dupree: Strollin‘
– https://youtu.be/4GMQmsO3L5g
Ivory Joe Hunter: I Quit My Pretty Mama
– https://youtu.be/5ihiTrYRQDU
Bill Jennings & Jack McDuff: Enough Said!
– https://youtu.be/k-Ht_tolFSs
