Naposledy aktualizováno: 28.4.2018
Texaský kytarista, zpěvák a básník Juke Boy Bonner (22. 3. 1932 – 29. 6. 1978, narozen jako Weldon H. Philip Bonner) promítl do svých procítěných bluesových příběhů vlastní trpké zkušenosti ze života v černošských chudinských ghettech. Přidal k nim zážitky svých sousedů a přátel. Posluchač se z nich dozví o údělu potomků zotročených Afričanů více, než z vědeckého bádání univerzitních profesorů.
těžký život kluka od hrací skříně v černošském ghettu
„Život je noční můra plná vzestupů a pádů v údolí rozbitých snů.“
Juke Boy Bonner, autor citovaného úryvku z písňového textu, se narodil v době vrcholící Velké hospodářské krize na bavlníkové plantáži v městečku Bellville, několik kilometrů západně od texaského Houstonu. Život tu nebyl vůbec jednoduchý. Ještě jako ročnímu batoleti mu umírá otec. Pět let nato ho opouští i matka.
Domov naštěstí nachází u rodiny žijící v sousedství. Od pěstounů, kterým od svého příchodu pomáhal při sběru bavlny, odchází ve dvanácti letech. Starost o něj přebere jedna z jeho starších sester. V té době se již sám učí hrát na kytaru a foukací harmoniku. Přivydělává si hraním v kostele a o víkendových tancovačkách.
Jako puberťák se velice často ochomýtá okolo hracích skříní umístěných v levných nálevnách tzv, juke jointech. Zpívá v doprovodu bluesových nahrávek, které si tamní hosté za niklák pouští k tanci. Weldonovi kamarádi vždy bezpečně věděli, kde jej najdou. Jeho záliba mu v klukovské partě brzy vynesla přezdívku Juke Boy.
V patnácti se přestěhuje do Houstonu. V severovýchodním okrsku Fifth Ward si najde pronájem malé místnůstky. Tamní zábavní tepnou byla Lyons Avenue, lemovaná desítkami kavárniček a výčepů. Ústředním bodem byl Roxy Theater, v němž se pravidelně konala filmová představení a vystupoval mj. začínající B. B. King.
hraní na chodníku před Jack-In-The-Box na Central Avenue za hrst drobných do klobouku a něco k snědku
V šestnácti letech vítězí v talentové pěvecké soutěži organizované rozhlasovým disc jockeyem Trummym Cainem.
Ty se pravidelně konaly v dalším známém houstonském černošském divadle Lincoln Theatre. Weldon tehdy doufal, že mu vítězství zajistí nahrávací smlouvou, ale s tou za ním nikdo nepřichází.
Naštěstí se mu naskytne alternativní příležitost, jak o sobě dát vědět. V rámci živě vysílaného patnáctiminutového písňového bloku zahraje v rozhlasovém vysílání několika coverů tehdejších bluesových hitů. Pásmo zaplatí Henry Atlas, jeden ze sponzorů pěveckého klání v Lincolnově divadle a místní obchodník s gramodeskami.
Mladíček sice upoutal zpěvem a neobvykle vášnivou hrou na kytaru a foukací harmoniku, kterou má nasazenou v držáku opřeném o ramena, ale bez vlastního repertoáru nemá šanci výrazněji zaujmout.
Brzy se ožení a narodí se mu rychle za sebou tři děti. Manželka jej ale opouští a Weldon se musí o své ratolesti postarat sám. Složitou rodinnou a finanční situaci řeší opakovanými výjezdy za hraním do hudebních klubů v okolí sanfranciského zálivu.
O tehdejším živoření na dně „a hraní na chodníku před Jack-In-The-Box na Central Avenue za hrst drobných do klobouku a něco k snědku“ napíše v nádherně smutném blues Over Ten Years Go.
neradostná bilance talentovaného mladíčka – za šest let pouhé dva sedmipalcové singly
V roce 1954 s nadšením přijímá nabídku Boba Geddina na vydání prvního singlu u maličkého, ale agilního oaklandského labelu Irma Records. Ve studiu nazpívá celkem čtyři snímky, na nichž ho doprovází talentovaný louisianský kytarista Lafayette Thomas. Na jediném singlu vychází pouze dvě blues Rock With Me Baby / Well Baby.
K dalším nahrávacím frekvencím se propracuje až po šesti letech finančního strádání a velkých starostí se zajištěním neúplné rodiny. Za svojí další šancí tentokrát cestuje do Lake Charles, jež je dnes známé mj. díky písničkářce Lucindě Williams.
Během roku 1960 ho do ospalého louisianského města několikrát pozve majitel tamního studia Goldband – producent Eddie Shuler.
Výsledkem tří celodenních natáčení, na nichž hrají pianistka Katie Webster, kytarista Guitar Joe a bubeník Little Brother Griffin, je bohužel jediný singl Can’t Hardly Keep From Crying / Call Me Juke Boy vydaný na značce Goldband Records.
Ke vší smůle Bonner vážně onemocní a ve stejný den, kdy v Dallasu zastřelí prezidenta Kennedyho, mu musí lékaři odebrat polovinu žaludku. Po rekonvalescenci pracuje v distribučním skladu s gramodeskami z produkce RCA Victor Records. V černošském týdeníku Houston Forward Times publikuje několik básní napsaných v době nemoci.
součást bluesového boomu ve druhé polovině šedesátých let
Dosavadní neradostný životní úděl, a Bonnerova mizivá bilance na vinylových kotoučích, se začne měnit k lepšímu v polovině šedesátých let, kdy se probouzí noví hudební fandové v řadách bílých amerických liberálů. V rámci bluesového revivalu se zajímají o dávné bluesové nebo folkové nahrávky a jejich černošské interprety.
Eddie Shuler toho využije a domluví se na pronájmu dosud nevydaných Bonnerových nahrávek s firmou Storyville Records. V návaznosti nato dostává Juke Boy Bonner další příležitost v nahrávacích studiích. V průběhu let 1967 – 1969 připraví slušnou várku nového hudebního materiálu.
Nejdříve vychází LP deska One Man Trio (1967) u britské značky Flyright Records, jejíž produkci si vzal na starost anglický bluesový nadšenec Michael Leadbetter. Ve Spojených státech debutuje o rok později u Arhoolie Records dlouhohrajícím titulem I’m Going Back To The Country (Where They Don’t Burn The Buildings Down) (1968).
Americký bluesový boom pokračuje exportem hudebníků na Starý kontinent. Bonner se v roce 1969 stane součástí evropské verze koncertního programu American Folk Blues Festival, za nímž organizačně stojí Chris Strachwitz, majitel Arhoolie Records. Finančně jej zajišťují němečtí koncertní promotéři Horst Lippmann a Fritz Rau.
tvrdé vystřízlivění, boj a věci nejdou správným směrem
Po návratu z Evropy přichází rychlé vystřízlivěni. Příležitostí ke koncertování je stále méně a méně. Klesá i prodej LP desek s klasickým černošským blues.
Bonner odehraje několik koncertních šňůr, aby podpořil vydání dvou novinkových alb s příznačnými názvy The Struggle (1969, Arhoolie Records) a Things Ain’t Right (1969, Liberty Records), kterou tentokrát nahrával v Londýně za podpory britských bluesmanů Bruce Langsmana (kytara), Rona Skinnera (basa) a Melvina Wrighta (bicí) z kapely The Nighthawks.
Na začátku sedmdesátých let je jasné, že se Juke Boy hudbou neuživí. V roce 1971 sice nahrává několik skladeb, které se objeví v polovině sedmdesátých let na albu Legacy Of The Blues, Vol. 5 (1972, Sonet Records), ale to již Bonnerovu beznadějnou situaci neovlivní.
V roce 1976 si stihne vyzkoušet spolupráci s houstonským divadlem Urban Theatre vedeným Barbarou Marshallovou. Podílí se na kritikou dobře přijatém muzikálu Stay Strong For The Harvest, v němž je zachycena historie černošských obyvatel USA.
Nakonec přijímá nekvalifikovanou práci v drůbežárně. Pro citlivého Weldona se jednalo o depresivní zkušenost. Každý den vykládal z kamionů přepravní klece s ptáky, kteří za svůj krátký život nepoznaly volnost a posílal je na zpracovatelskou linku.
Weldon ještě parkrát vyrazí zahrát na evropský kontinent se zydeco akoredonistou Cliftonem Chenierem, bluesmanem Magicem Slimem a dallaským klavíristou Alexem Moorem.
v roce 1975 se dočká nadšeného přijetí na prestižním švýcarském jazzovém festivalu v Montreaux. Objevuje se nepravidelně na různých koncertních akcích a občas vezme nějaké klubové vystoupení.
Weldonova složité životní podmínky, z nichž neviděl úniku, komplikované špatným zdravotním stavem a dlouhodobým nedostatkem financí pro výchovu dcer, způsobily, že v závěru svého krátkého života zahořkl.
Předčasně umírá v pouhých čtyřicetisedmi letech na selhání jater – dva týdny po vystoupení na koncertní akci Juneteenth Festival pořádané v houstonském Miller Theatre.
důstojná vzpomínka na básníka z ghetta
Bonnerův hudební odkaz nesmyslně zpochybňuje a přepisuje posmrtně vydané album Adventures Of Juke Boy Bonner In AuthentiCity (1980, Home Cooking Records). Producentský záměr dodatečně přimíchat k jeho zpěvu syntezátorové zvukové palety, soulové dívčí sbory, dechové nástroje (klarinet!!!) a funkové kytarové party, je nepochopitelný.
Na počátku devadesátých let minulého století dochází k novému bluesovému obrození. Chris Strachwitz připraví k uctění památky vpravdě lidového černošského básníka kolekci Bonnerových nejsilnějších písní a koncertních záznamů. Vychází pod symbolickým názvem Life Gave Me A Dirty Deal (1993, Arhoolie Records). O deset let později na ní naváže kompilace Ghetto Poet (2003, Arhoolie Records) s doposud nezveřejněnými studiovými nahrávkami z května 1969 a alternativní verze již dříve vydaných snímků.
Na závěr ještě jednou připomeňme Strachwitzova slova, jimiž uctil Bonnerovou památku: „Dnes jsem přesvědčený, že byl primárně básník. Navíc, nesmírně citlivý a vnímavý k událostem a dějům okolo sebe. Záleželo mu na jeho posluchačích. Možná cítil šanci jít ve stopách svého vzoru Lighnin‘ Hopkinse a chtěl se stát hudebním griotem… a přilákat tak pozornost lidí.“
Ukázky:
Well Baby / Rock With Me Baby
– https://youtu.be/KasyzunWYT8
Call Me Juke Boy
– https://youtu.be/Sj4t0KS9XVk
Mojo Hand
– https://youtu.be/W6Bnyp7ZmdQ
Life Gave Me A Dirty Deal
– https://youtu.be/1IfdlaNg-0E
Mr Downchild
– https://youtu.be/tCqRPoGYc0I
Running Shoes (Down In The Bottom)
– https://youtu.be/ehhM4PCRTuk
Struggle Here In Houston
– https://youtu.be/kvY3Y5lPE1s
Montreux Jazz Festival 12th July 1975
– https://youtu.be/F6LhkSzah1A
