Naposledy aktualizováno: 24.11.2018
Ve vinohradské smuteční síni jsme se naposledy rozloučili s Pavlem Linhartem (15. 3. 1936 – 21. 2. 2018), swingovým a jazzovým kontrabasistou, zakládajícím členem divadla Semafor a od roku 2014 mým úžasným hudebním parťákem a důvěrníkem.
Noblesní a laskavý přítel
Pavel Linhart byl nesmírně noblesní, laskavý a kamarádský pán, který dokázal barvitě a vtipně vyprávět drobné příběhy z jeho muzikantského a profesního života stavebního inženýra.
K našemu prvnímu setkání došlo na jaře roku 2014. Uzavřel jsem s ním tehdy dohodu, zprostředkovanou mojí manželkou, jež spočívala v mojí výpomoci se správou notebooku.
Pavel mi nabídl finanční odměnu. Já jsem naopak navrhl výměnu v naturáliích – vybere k poslechu nahrávky nějakého interpreta československé nebo světové swingové a jazzové scény a společně si o ukázkách popovídáme. Slíbil mi, že se dozvím i něco zajímavého navíc.
Girlsák s kontrabasem
O Pavlovi jsem věděl pouze to, že hrál postavu Nesmysla ve hře Člověk z půdy, kterou 30. října 1959 debutoval divadelní soubor Semafor na klubové scéně v ulici Ve Smečkách.
Na prvních posezeních, „bez těch paní, u kterých oba bydlíme,“ jak jsme svorně s oblibou glosovali, jsme se zpočátku zlehka oťukávali.
Z Pavlových CD disků nebo z VHS kazet zněly nejčastěji ukázky z archívů orchestrů Louise Armstronga, Dukea Ellingtona a Counta Basieho. Postupně jsme si pouštěli výběry z produkce big bandů Glenna Millera, Jaroslava Maliny, Gustava Broma nebo sestřihy ze Sinatrovy show Rat Pack. Ledy prolomilo zjištění, že sdílíme společnou lásku ke kontrabasistovi Rayovi Brownovi.
Procházky hudební minulostí
Naše poslechová odpoledne se v průběhu následujících měsíců proměnila v přátelská setkání, na nichž jsem společně probírali i řadu osobních záležitostí a společenských témat.
Vždy jsem se těšil na Pavlovo telefonické zavolání, během něhož mi oznamoval, že je již na cestě ze Šumavy do Prahy. Od jara do podzimu totiž pobývali s manželkou na chalupě. Pokaždé měl pečlivě připravené nové hudební ukázky, které jsme si pozorně přehráli a podrobili je zkoumání.
Na podzim 2017 jsme zhlédli dva ze tří dílů filmové trilogie mapující historii amerických filmových muzikálových velkoprodukcí, v nichž zářili Gene Kelly, Judy Garland, Fred Astair, ale například i Mickey Rooney nebo legendární hvězda tzv. Aqua Musical Movies, plavkyně Esther Williams.
Navždy poztrácené vzpomínky
Pavlův zdravotní stav se bohužel začal zhoršovat. Museli jsme několikrát odsunout termín setkání, na kterém jsme se chtěli podívat na závěrečný díl muzikálového dokumentu. Naposledy jsme se domlouvali na přeložení termínu tři dny před jeho skonem…
S odchodem Pavla Linharta nenávratně zmizely osobní vzpomínky přímého účastníka významné historické etapy československé swingové a taneční hudby šedesátých let minulého století, z nichž připomenu alespoň tři.
Dodnes mám v paměti, s jakým úžasem jsem poslouchal jeho vzpomínání na zkoušky české šansoniérky Hany Hegerové s kapelou Milana Dvořáka, které se konaly v Pavlově vokovickém bytě.
Také mi vyprávěl o tom, jak se společně s ostatními muzikanty vydal na ruzyňské letiště zahrát na rozloučenou jazzové legendě Louisovi Armstrongovi po sérii jeho nezapomenutelných koncertů v sále pražské Lucerny. Loučení plynule přešlo v jam-session českých a amerických muzikantů v odletové hale, jehož se zúčastnil i samotný Lojzíček.
Pavel Linhart mi připravil podkladové materiály, a poté i zkorigoval článek, o českém kontrabasistovi Janu Arnetovi. Zmínil se o něm, když hovořil o schůzkách několika tehdejších jazzových basistů, mezi nimiž byl například i Milan Pilar, na kterých se každý týden společně domlouvali, kdo koho zastoupí při rozhlasovém natáčení nebo na koncertě s tanečními orchestry Karla Vlacha, Zdeňka Bartáka a Karla Krautgartnera, případně s pobočnými jazzovými comby, které si zakládali členové těchto big bandů.
Jam sešny V mnichovském baru
Ve druhé polovině šedesátých let se Pavel Linhart rozhodl definitivně dát přednost stavební profesi. Podílel se mj. na přípravě a výstavbě sportovišť pro Olympiádu 1972 v Mnichově.
Tehdy si na speciální povolení od americké armády (estébácký rozvědčík Pavka Minařík měl tou dobou asi jiné starosti) chodil pravidelně zajammovat s nefalšovanými černošskými jazzmeny do jednoho mnichovského hudebního klubu, kam se zastavili na drink nejenom američtí řadoví G.I., ale i pracovníci CIA.
V dalších letech řídil dopravní stavby v Sýrii a dalších arabských zemích. Některé jeho mosty prý dodnes stojí a přežily tamní válečné běsnění.
Klasický kontrabasista z ČVuT
I po dosažení úctyhodného věku sedmdesáti pěti let Pavel neztratil hudební nadšení a vášeň. Při jedné z pracovních návštěv na jeho Alma Mater přijal pozvání do Symfonického orchestru Uměleckého sdružení ČVUT.
Odehrál v něm, coby klasický kontrabasista, více jak sedm sezón. Na pravidelné čtvrteční zkoušky na Karlově náměstí se vracíval autobusem do Prahy a ještě v sobotu odjížděl zpět na chalupu.
Umožnil mi, abych se, usazen na židličce v jeho blízkosti, zúčastnil zkoušek a také koncertního vystoupení klasického tělesa. Mohl jsem tak okusit obrovskou dynamiku, jakou orchestrální hra na akustické nástroje představuje.
Pavle, děkuji Vám za příležitost strávit nádherné čtyři roky debatami o hudbě. Nikdy na Váš laskavý pohled, dobrotu a pevný stisk ruky nezapomenu.
Čest Vaší památce… a ten závěrečný třetí díl si jednou určitě společně přehrajeme.
Glenn Miller & His Orchestra: Stardust – https://youtu.be/LlxnWG24ohE
Ray Brown Trio: That’s All – https://youtu.be/0FaGbhQYi48
