Naposledy aktualizováno: 9.3.2019
Saxofonista a klarinetista Buddy Tate (22. 2. 1912 – 10. 2. 2001, narozen jako George Holmes Tate) si na světové jazzové scéně vydobyl renomé jako člen orchestru Counta Basieho. Později šéfoval vlastním úspěšným combům.
texaská tenorsaxofonová dynastie
Buddy Tate byl výraznou hudební osobností. Muzikálností, nesmírným nasazením a temperamentem si získal každého, s kým spolupracoval – včetně „Satchmo“ Armstronga. Nikdy ale nepatřil mezi sortu jazzových virtuozů. Nepředváděl se bezúčelně. Udivoval prostou a střídmou sólovou hrou, jež se ideálně hodila do velkokapelových aranžmá. Posluchač si při poslechu jeho sól mohl snadno představit nějaký příběh.
S Herschelem Evansem, Arnettem Cobbem, Buddem Johnsonem a Illinois Jacquetem je vnímán coby výrazný představitel vlivné dynastie texaských jazzových tenorsaxofonistů.
Její příslušníci jsou na první poslech snadno rozeznatelní díky silnému, výrazně swingujícímu, přitom procítěnému a plnému tónu s důrazným bluesovým frázováním.
Začíná ve druhé polovině dvacátých let minulého století v texaském hlavním městě Austinu. Nejdříve hraje na altsaxofon. Až později přechází na tenora. V tamních studentských kapelách sbírali první zkušenosti další zajímaví instrumentalisté – kytarista Eddie Condom, klarinetista Benny Goodman nebo trumpetista Jimmy McPartland. Na školních akcích se hrál rázný, patřičně svižný, ale zároveň uvolněný jazz, z něhož se později vyvinuly swing a mainstream.
Dalšími Buddyho štacemi jsou desetičlenný orchestr McCloud’s Night Owl, složený většinou z Tateových příbuzných a St. Louis Merrymakers. Na začátečnickou etapu později zavzpomínal: „Co jsme si hraním vydělali, nechávali jsme si pro vlastní potřebu. Hráli jsme za dvanáct dolarů za večer. Rodině tenkrát muselo stačit o dva dolary méně na celý týden. Na štace jsme jezdili na korbě náklaďáku. Museli jsme se tam vejít i s hudebními nástroji.“
Nebylo tajemstvím, že tehdejší texaskou swingovou scénu ovládá pestrá partička opravdických gangsterů. První profesionální „lano“ dostává na konci dvacátých let od kapelníka Troye Floyda, jehož orchestr působí v San Antoniu. Ještě předtím, než se v roce 1934 poprvé epizodně objeví v krátkodeché embryonální sestavě kapely Counta Basieho, prochází tanečními partami pod vedením Andyho Kirka a Terence Holdera.
V roce 1936 hraje v big bandu Nata Towlese. Zde se setkal s řadou výborných muzikantů, jako byli altsaxofonista C. Q. Price, trumpetisté Nathaniel Bates, Weldon Snead a Money Johnson, pozounisté Lorenzo Coker a Archie Brown, tenorsaxofonista Lee Pope nebo pianista Sir Charles Thompson. Buddy opouští Towlesovu partu v únoru 1939. Míří do New Yorku, aby nahradil v nesmírně populárním Count Basie Orchestra svého zesnulého přítele Herschela Evanse.
více jak devět let s countem basiem
Basieho big band byl v té době na svém prvním uměleckém vrcholu. Kapela vystupovala před vyprodanými koncertními sály. Buddyho příjezd se logicky stal jednou z nejsledovanějších hudebních událostí tehdejší doby.
Navzdory některým skeptickým očekáváním bez problémů navázal na předchozí tradici Herschelových „kansaských duelů“ s dalším hvězdným členem saxofonové sekce Lesterem Youngem. Bonusem pro náročné fanoušky byl jeho vlastní styl.
Krátce po nástupu nahraje 19. března 1939 slavné a grandiózní tenorové sólo v Countově skladbě Rock-A-Bye Basie. Snímek vychází společně s Baby Don’t Tell On Me na šelakové osmasedmdesátce u labelu Vocalion Records a okamžitě se stává velkým hitem. Sólo tvoří hlavní melodickou linku skladby a Buddy se jím nesmazatelně zapsal do jazzové historie. Prakticky každý jazzový tenorsaxofonista časem doroste do fáze, ve které se začne učit jeho part notu po notě.
veleúspěšná sólová a studiová dráha plus dvacet jedna let na pódiu celebrity clubu
Po Druhé světové válce se hudební scéna začíná měnit. Producentům se přestává vyplácet najímat velká tělesa. Velké kapely tím ztrácí příležitosti ke koncertování a stále méně vystupují v rozhlasových hudebních pořadech. Slavní kapelníci jsou přinuceni drasticky snižovat počty hráčů a na scénu se vracejí jen se septety nebo nonety.
Buddy Tate opouští Basieho kapelu již v roce 1948. Zahájí tak novou etapu svého muzikantského života. Milovníci jazzové hudby si ho rychle zařadí mezi obdivované leadery mnoha seskupení. Pověst nadaného instrumentalisty potvrdí i v roli vyhledávaného studiového hráče a sólisty.
Na začátku padesátých let se přidává k partě okolo rhythm’n’bluesového a swingového kapelníka Luckyho Millindera. Další zastávkou jsou seskupení vedená bývalými parťáky´- trumpetistou Hot Lips Pagem a zpěvákem Jimmym Rushingem.
Od roku 1952 vystupuje se svým septetem dlouhých dvacet jedna let v harlemském Celebrity Clubu na 125. ulici. Právě v Celebrity se v roce 1960 zrodil ztřeštěný tanec Madison. O dekádu později zachytí jednu z podob Tateovy klubové party výborná nahrávka vydaná nejdříve ve Spolkové republice Německo pod názvem Buddy Tate Celebrity Club Orchestra: Unbroken (1970, MPS Records).
V nahrávacím studiu se evidentně nejlépe cítil obklopen svými bývalými spoluhráči z Basieho kapely. Ať to byl trumpetista Buck Clayton na společných albech Buck & Buddy (1961, Prestige Records) a Buck & Buddy Blow The Blues (1961, Prestige Records) nebo oba sólisté, doplněni o trombonistu Dickyho Wellse a bubeníka Jo Jonese, na LP desce Swinging Like Tate (1958, Felsted Records).
Mezi další Tateovy zajímavé nahrávky patří dlouhohrající deska Groovin‘ With Buddy Tate (1961, Prestige Records) a především společné dílo Tate-A-Tate (1960, Prestige Records) s Ellingtonovým trumpetistou Clarkem Terrym. Z pozdějších titulů by neměla zapadnout LP deska Kansas City Joys (1974, Sonet Records), na níž Buddy zrekapituloval tehdejší klubovou spolupráci se saxofonistou Paulem Quinichettem a pianistou Jayem McShannem.
jazz ze swingové éry
Počínaje rokem 1959 vyráží pod hlavičkou Jazz From A Swinging Era na pravidelná evropská a celosvětová koncertní turné. Ke spolupráci přizve namátkou britskou klavíristku Marianu McPartland, saxofonistu Jimmyho Callowaye, vibrafonistu Lionela Hamptona, varhaníky Miltona Bucknera a Wild Billa Davise, anglického trumpetistu Humphreyho Lytteltona nebo klarinetistu Bennyho Goodmana s jeho kapelou.
S Illinois Jacquettem sestaví společnou skupinu Texas Tenors. V roce 1994 se podílí na vzniku All-Star sextetu Statesman Of Jazz, pracujícím pod patronátem nadace American Federation Of Jazz Societies.
Naposledy se dostává do nahrávacího studia díky pozvání nastupující saxofonové hvězdy Jamese Cartera. Zahrají si spolu na dvou snímcích Moten Swing a Blue Creek zařazených na Carterovo CD Conversin’ With The Elders (1996, Atlantic Records).
Ukázky:
Rock-A-Bye Basie – https://youtu.be/HcfvGu_l0TM
Super Chief – https://youtu.be/wZN6WqGZSlo
Walk That Walk – https://youtu.be/C9VTrBW6DMg
Buck Clayton & Buddy Tate: Thou Swell
– https://youtu.be/b3KDmtf6UUY
Buddy Tate & Milt Buckner: Mack The Knife
– https://youtu.be/zUnjsQfJ2-c
Arnett Cobb And Buddy Tate Tenorsax Battle
– https://youtu.be/THXENfWaSoI
Blue Creek (James Carter version)
– https://youtu.be/bWyw4HMP1sI
