Naposledy aktualizováno: 13.11.2018
Ve třetí a čtvrté dekádě minulého století se na východním pobřeží USA prosadil bluesový pianista Albert Ammons (23. 9. 1907 – 5. 12. 1949). Rozvíjel hudební odkaz tradičních far westernových a barrelhousových klavíristů a obohatil ho o nové prvky. Vyvolal tím další vlnu zájmu o boogie woogie.
Král boogie woogie
Při hře kladl důraz na rytmus a silný zvuk nástroje. Intenzita a nadšení, s jakou „útočil“ na klaviaturu, při pravidelně se opakujících basových figurách, pamětníkům připadala jako snaha o „znásilnění.“
V hudební historii je vedle dalšího illinoiského rodáka Meade „Lux“ Lewise a Kansasana Peta Johnsona zapsán zlatým písmem v kolonce „Králové Boogie Woogie.“
Spoluhráči na Ammonse vzpomínají jako na spíše tichého a skromného muže, který se na studiovou frekvenci vždy dostavil včas. Po skončení nahrávání se nikdy nezdržel a okamžitě odcházel domů. Prý si velice vážil pozvání na vystoupení v rámci inaugurace druhého presidentství Harryho Trumana v roce 1949.
Akordy si zprvu značil na klávesy
Narodil se coby jediné dítě nadaným pianistům. Dětství prožil na ulicích černošské čtvrti jižního Chicaga. Na klavír začínal hrát jako samouk. První akordy se učil zahrát tak, že si nejdříve označil jednotlivé klávesy.
Na prahu puberty se stává bubeníkem v pochodové kapele illinoiské domobrany (Eight Illinois Home Guards). Na začátku druhé dekády minulého století se jeho muzikantský zájem definitivně nasměruje k pianu.
Inspiraci našel ve hře místních „primitivních“ klavíristů, jako byli Clarence „Pinetop“ Smith původem z Alabamy, Jimmy Blythe, Hersal Thomas, Jimmy „Papa“ Yancey a jeho bratr Alonzo Yancey.
V sedmnácti nastoupí na místo řidiče k taxikářské firmě Silver Taxi Cab Company. Brzy se spřátelí s Meade „Lux“ Lewisem, který u stříbrných taxíků pracoval na myčce aut a teprve později začal taxikařit.
Společně si pronajmou byt v domě na Prairie Avenue, ve kterém nějakou dobu bydlel i obdivovaný Clarence „Pinetop“ Smith, než ho v roce 1929 kdosi zastřelil při hospodské rvačce. Oběma mladíčkům stihl předat pár cenných rad a notně jim usnadnil bluesové klavírní začátky. Albert mu později vzdal poctu svojí vlastní verzí Clarencovy Pinetop’s Boogie Woogie.
Ammons a Lewis příležitostně vystupují jako klavírní duo a často hrají čtyřručně. Do hry jsou tak zanícení, že si v pracovní době často odskočí do některého z okolních barů, aby si přivydělali nebo si přehráli nějakou novinku. Ostatním zaměstnancům se to samozřejmě přilíš nelíbí. Majitel taxi služby jim raději v bazaru koupí obstarožní piano a umístí ho do zaměstnanecké kantýny, aby měl oba mladíky pod kontrolou a v dosahu.
Profesionálně začal hrát na začátku velké hospodářské krize
Na začátku velké hospodářské krize Ammons hraje na piano již profesionálně. Nejprve s kapelou Louisiana Stompers kapelníka Francois Moseleyho. Později nastoupí coby druhý klavírista k Williamu Barbeemu a jeho Headquarters. V letech 1931 až 1934 působí v Chesterfield Orchestra vedeném bubeníkem Louisem P. Banksem.
Další zajímavou zkušeností bylo hraní s bezejmennou partou muzikantů ve vlaku společnosti Illinois Central Railroad na lince do New Orleans. Firma nechala upravit zavazadlový vagón na tančírnu a cestujícím výlet na Jih rychleji ubíhal. Albert se navíc mohl seznámit s louisianskými hudebníky.
Vedle toho si přivydělává hraním na různých rodinných oslavách nebo při veřejných příležitostech. To je ostatně důvodem, proč si v roce 1935 konečně sestaví vlastní kapelu. Angažuje kontrabasistu Israela Crosbyho, kytaristu Ikea Perkinse a bubeníka Jimmyho Hoskinse.
Všichni tři s ním hrají i v dalších letech. Samozřejmě jsou i základem Ammonsových Rhythm Kings, k nimž ještě patří dechaři Guy Kelly (trubka) a Dalbert Bright (klarinet/altsaxofon). V lednu 1936 s nimi Albert nahrává první gramofonové desky pro Decca Records. Vznikají snímky jako Swanee River Boogie, Nagasaki, Early Mornin‘ Blues, Mile-or-mo Bird Rag nebo klasická verze Boogie Woogie Stomp.
Trvalé angažmá získají v Clubu 29. Později se uchytí v dalších chicagských tančírnách The It a Club de Lisa. Právě v posledně jménovaném klubu je uvidí hrát významný hudební impresário a kritik John Hammond, který v té době již spolupracoval s Meadem „Lux“ Lewisem.
Od spirituálu ke swingu v Carnegie Hall
V roce 1938 se Hammond vrhne do produkčních příprav koncertní série From Spiritual To Swing Concert ve slavné newyorské Carnegie Hall. Šlo o vůbec první prestižní přehlídku černošské americké hudby pro překvapené bělošské publikum.
Hammond původně plánoval angažovat jižanského „ďáblova bluesmana“ Roberta Johnsona, ale to se mu samozřejmě nemohlo podařit – Johnson zemřel v srpnu 1938. Požádal tedy o pomoc country bluesmana Big Billa Broonzyho, žijícího již nějakou dobu ve „Velkém jablku“, který měl pravděpodobně nejlepší kontakty mezi zajímavými muzikanty.
Big Bill navrhne Hammondovi přizvat big band Counta Basieho v sestavě s úžasným trumpetistou Hot Lips Pagem a charismatickým zpěvákem Jimmym Rushingem, vokální gospelovou skupinu Golden Gate Quartet a bluesmana Sonnyho Terryho.
Pozvánku na jeden z koncertů, naplánovaném na 23. prosince 1938, dostane i Ammons. Nejdříve doprovází Broonzyho. Podruhé jde na pódium společně s pianisty Lewisem a Petem Johnsonem. Coby nově založené Boggie Woogie Trio zahrají skladbu Cavalcade Of Boogie Woogie a přes noc se stávají slavnými. Okamžitě dostávají nabídku dlouhodobého angažmá v Cafe Society.
Modlitba za Boogie Woogie
V lednu 1939 se trio objeví v rozhlasovém pořadu Camel Caravan po boku swingového klarinetisty Bennyho Goodmana. Totálně poblázní americkou mládež a odstartují horečnatou poptávku po boogie woogie nahrávkách, jež přetrvá prakticky až do začátku padesátých let. Alespoň jedno boogie woogie měly povinně v repertoáru prakticky všechny tehdejší swingové big bandy.
Den po koncertu v Carnegie Hall Albert nahrává pět sólových snímků pro knihovnu Kongresu USA. Záznamy vychází na kompilačním vinylovém albu The Complete Library Of Congress Boogie Woogie Recordings Of Albert Ammons, Pete Johnson & Meade „Lux“ Lewis (1971, Jazz Piano Records).
Společně se svými dvěma spoluhráči Ammons načrtne ve dvoudílné nahrávce Boogie Woogie Prayer jak má znít dokonalé boogie woogie. Objevila se např. na vinylovém albu Cafe Society Swing And The Boogie Woogie (1972, Swingfan Records). Ze stejné studiové frekvence pochází snímek Cafe Society Rag nazpívaný kansaským křiklounem Big Joe Turnerem.
Během roku 1939 natáčí nejenom coby sólista, ale i jako člen skupiny Port Of Harlem Jazzmen pro Blue Note Records. Šéf labelu Alfred Lion tak chytře zareagoval na náhlou oblibu boogie woogie, vyvolanou Hammondovou koncertní sérií v předchozím roce. Další sólové snímky z tohoto období vychází u Riverside Records coby součást série Giants Of Boogie Woogie.
Před Vánoci 1939 znovu vystoupí v rámci Hammondovy přehlídky. Dochovala se nahrávka společného jam session gershwinovské Lady Be Good, na níž Albert hraje v doprovodu Basieho comba a sextetu Bennyho Goodmana.
Návrat do Chicaga
V květnu 1941 nahrává v duu s Petem Johnsonem a za doprovodu bubeníka Hoskinse pro RCA Victor skladbu 29 Boogie Woogie Originaux. Na další tři roky to byla jeho poslední studiová práce. Na vině byla nejenom stávka muzikantských odborů, ale i nešťastné poranění prstů na ruce při přípravě sendvičů.
Mnohem horší situace nastane v polovině roku 1943, kdy prodělá záchvat mozkové mrtvice a má dočasně znecitlivělé obě ruce. Do nahrávacího studia se vrací v únoru 1944. V kapse má tentokrát smlouvu s Commodore Records.
V té době se v nové sestavě Rhythm Kings; s Hot Lips Pagem, Israelem Crosbym, bubeníkem Big Sid Catlettem a pozounistou Vicem Dickersonem, zabydluje talentovaný tenorsaxofonista Don Byas. Zdařilou etapu zachycuje výběrová LP deska Commodore Jazz Vol. 1 (1975, London Records) mj. s výtečnou nahrávkou skladby Bottom Blues a třemi dalšími kousky Blues In The Groove, The Breaks a Jammin‘ The Boogie.
„Ze všech boogie woogie pianistů, které znám, je Albert jasně nejlepší“ svěřil se později Byas. A dodal: „Stačilo, když jste ho viděli jít po ulici. Jeho statná, vypracovaná postava připomínala spíše hráče amerického fotbalu nebo boxera těžké váhy. Přesto svoji fyzickou sílu dokázal využít ve prospěch úžasné klavírní techniky. Měl jsem dojem, že by dokázal jednou rukou uzvednut piano a druhou na něj hrát.“
Ammons nadále vystupuje a nahrává se svými Rhythm Kings. Doprovází ale i dnes zcela opomíjenou zpěvačku Mildred Anderson, výtečnou „Texaskou slavici“ Sippie Wallace, bluesmana Bumble Bee Slima nebo shoutera Big Joe Turnera.
poválečná éra
V poválečném období 1946 až 1949 byl Albert smluvně vázán u Mercury Records. Sice již žil znovu v Chicagu, ale pravidelně cestoval do New Yorku, kde se zúčastnil mnoha studiových frekvencí.
Hrával v chicagských tanečních klubech Beehive a Tailspin. Několikrát zahrál i v podniku Parlor, jenž patřil zpěvačce Estelle „Mama“ Yancey. Na začátku roku 1949 nastoupí nakrátko jako pianista do kapely vibrafonisty Lionela Hamptona.
Z této éry pochází i společné nahrávky St. Louis Blues, Shufflin‘ The Boogie, S.P. Blues a Hiroshima s jeho synem, budoucím populárním hardbopovým saxofonistou Genem Ammonsem.
Ukázky:
Boogie Woogie Stomp
– https://youtu.be/dNbc0YO5hKg
Swanee River Boogie
– https://youtu.be/hyUBUUbuXrw
Boogie Woogie Prayer
– https://youtu.be/CrHrbSxUFDI
Cafe Society Rag
– https://youtu.be/EDEHp5bIQw0
Bottom Blues
– https://youtu.be/ptRQBiL8WMY
Gene Ammons & Albert Ammons: S.P. Blues
– https://youtu.be/v0ANWgzj2nU
Sippie Wallace with Albert Ammons & his Rhythm Kings:
Bedroom Blues – https://youtu.be/pB1XKw1eemA
