Naposledy aktualizováno: 10.12.2018
Zpěvák, textař a skladatel Frankie Lymon (30. 9. 1942 – 27. 2. 1968, narozen jako Franklin Joseph Lymon) na sebe upozornil jako hlavní hvězda raného doo-wopového kvintetu The Teenagers.
Rasově smíšený kvintet z harlemského ghetta
Frankie Lymon pocházel z rodiny s půltuctem příbuzných včetně sestry a tří bratrů. Žili v činžovním domě v chudinském ghettu na Washington Heights. Jejich otec zpíval se skupinou The Harlemaires a své syny vedl ke zpěvu ve stejnojmenné mládežnické gospelové skupině.
Frankie se od útlého mládí se zúčastnil desítek nesmlouvavých bitek mezi pouličními gangy a společně se svými dalšími sourozenci musel přispívat do rodinného rozpočtu. V rozhovoru pro časopis Ebony o tom v lednu 1967 vyprávěl: „Na plakátech bylo u mého jména napsáno dětská hvězda, ale já jsem byl chlap již v jedenácti. Žil jsem tak, jako většina dospělých. V ghettu nebyla šance užít si nějaké dětství. Táta jezdil s náklaďákem a máma uklízela u bílých bohatých rodin. Zatímco si většina dětí v jedenácti letech jen hraje, já jsem si musel chodil vydělávat na jídlo a příspěvek na nájem do obchodu se smíšeným zbožím.“
Jeho vzdělání tudíž nebylo nijak valné. Pokud Frankiemu vyzbyl nějaký čas nebo na něj dohlédla sociálka, mihl se tu a tam ve školních lavicích newyorských vzdělávacích institucí Manhattan’s Edwin Stitt School nebo Quintano’s Professional School. Společně se čtyřmi o několik měsíců staršími spolužáky Shermanem Garnesem (bas), Joem Negronim (barytone), Hermanem Santiagem (první tenor) a Jimmym Merchantem (druhý tenor) zpíval na pouličních nárožích gospelové melodie. Tehdy mu bylo pouhých třináct let. Kapela složená ze tří Afroameričanů a dvou Hispánců se původně jmenovala Coupe De Villes, později střídali názvy The Ermines a The Premiers. Stylům, kterým se věnovali, se říkalo mambo a doo-wop (osobitá odrůda rock’n’rollu).
Líheň talentů na nárožích ulic městských ghett
Černošské vokální skupiny kdysi zpívaly acapella dlouho do noci na nárožích ulic v ghettech všech velkých amerických měst. Teenagerům zpěv pomáhal překonávat frustraci, která se pak beztak s rozedněním naplno rozhořela. Hledání talentů na ulici se stalo běžným způsobem práce A&R manažerů mnoha hudebních značek. Byl to také jediný způsob, jak mohla zcela neznámá skupina získat nahrávací smlouvu (často právně sporné kvality).
Konkurz od neznámého chlápka, který z ničeho nic přešel přes cestu, aby si je poslechl, mohl znamenat dárky pro celou rodinu a možná i nablýskaný cadillac. S tím, jak podobných pěveckých seskupení přibývalo, tak se snižoval věk, kdy se pubertální party profesionalizovaly. Říkaly si třebas The Sixteens, The Classmates nebo The Juniors.
Jednoho horkého letního dne v roce 1955 si kvintetu The Premiers všiml Richard Barret, vůdčí osobnost tehdy poměrně úspěšných The Valentines. Vyjednal jim zkušební vystoupení u Gee Records, dceřinky labelu Roulette Records. Na starost si je vzal producent George Goldner. Někdejší taneční instruktor vyznával právě taktiku hledání talentů na nárožích. Buď z toho byla deska s milionovými prodeji nebo se propadlíci zase rychle, a bez okolků, vrátili do ghetta.
Raketový start za osm tisíc babek týdně
Těchto pět kluků okolo Frankieho Lymona ze školy Edwina Stitta se prosadilo víc než ostatní. Debutují pod názvem The Teenagers Featuring Frankie Lymon 26. prosince 1955 se singlem Why Do Fools Fall In Love? / Please Be Mine. Autorství Why Do Fools Fall In Love? tehdy bylo nejasné. Píseň se původně jmenovala Why Do Birds Sing So Gay?. Jimmy Merchant a Sherman Garnes vymysleli úvodní basovou melodii, zatímco Lymon přišel s melodií. Podle Merchantových vzpomínek se po vánočních svátcích normálně vrátili do školních škamen. Spolužáci si prý obě písničky takřka vzápětí prozpěvovali o přestávkách mezi vyučováním.
Singl se udržel šestnáct týdnů na americké pop hitparádě i její rhythm’n’bluesové obdobě. Tři týdny vládl pořadí na anglickém žebříčku. Prodeje se zastavily na jeden a půl milionu výliscích. Při závěrečném ročním bilancování se vyšvihl na vynikající třicáté třetí místo mezi TOP 100 nahrávkami roku 1956. Raketový start katapultoval pětici mladíčků do světa, o kterém se jim na harlemských ulicích ani nesnilo. Vždyť dohromady inkasovali průměrně osm tisíc dolarů týdně.
mladíci se užívají svých osmnáct měsíců slávy
Na necelé dva roky se stávají nepostradatelnou součástí amerického showbyznysu. Po dětském zpěvu s kombinací vysokého tenoru a temnějšího basu byl tenkrát poptávka. Mohl to dělat kdokoli a dělal to skoro každý. Pětice definitivně dává vzdělání vale.
Jejich světem se stává nekonečný kolotoč koncertních turné a vystoupení v sobotních televizních show. V tomto období vydávají již jako Frankie Lymon And The Teenagers další úspěšné hity mj. I Want You To Be My Girl, Teenage Love, I Promise To Remember, The A.B.C’s Of Love nebo Miracle In The Rain.
Nevyhnou se ani v té době obvyklému účinkování v hudebním filmu. S písničkou I’m Not A Juvenile Delinquent se objeví po boku disc-jockeye Alana Freeda a dalších dobových hvězd Chucka Berryho, La Vern Baker, The Flamingos, The Moonglows a tria Johnnyho Burnetta v titulu Rock, Rock, Rock. Tahle píseň, kterou napsal Bobby Spencer ze skupiny The Cadillacs (napsal také My Boy Lollipop), se ve Státech neujala, ale na Britských ostrovech se dostala do první desítky.
Před vánočními svátky 1956 vychází dlouhohrající album The Teenagers Featuring Frankie Lymon (1956, Gee Records) a skupina na jaře následujícího roku vyráží za Velkou louži na dvoutýdenní koncertní šňůru. Koncerty v London Palladiu byly nahrávány pro další plánovanou společnou LP desku The Teenagers.
Pod taktovkou George Goldnera vstříc sólové dráze
Po návratu do USA, a vydání sedmi singlů, se kapela rozpadá. Frankie oficiálně odchází v září 1957. Za vším stál producent Goldner. S Lymonem nahrával na samostatných studiových frekvencích nebo vydával desky, aniž by na etiketách uváděl jméno skupiny. Tím Frankieho dotlačil k odchodu na sólovou dráhu a k podpisu smlouvy s mateřskými Roulette Records.
Lymon vystupuje bez doprovodné skupiny a zpívá na předtočené hudební základy pouštěné z magnetofonového pásku. Nahrávky z anglického turné The Teenagers nakonec vychází na Lymonově sólovém albu At The London Palladium (1958, Roulette Records, spotify link). Je na něm i příšerná Goody, Goody. Otrávení The Teenagers pak nahrávali s novými zpěváky, včetně Billyho Lobrana. Navzdory dalším deskám na značkách End a Columbia (Leiberova a Stollerova westernová parodie The Draw) se definitivně kamsi vytratili.
Lymon se ale ještě jednou vzchopí a vydá vynikající album Rock’n’Roll (1958, Roulette Records, spotify link). Podává na něm vyzrálý a sebevědomý pěvecký výkon, když se probírá klasickými skladbami padesátých let. Frankieho chlapecké kouzlo ale postupně vymizí. Singly jako Jailhouse Rock, Change Partners nebo I Put The Bomp zůstávají zcela nepovšimnuty. Prodeje jeho gramodesek jsou rok od roku stále slabší a slabší. Od svých devatenácti žije z autorských honorářů ze skladeb, které napsal. Vystupuje coby příležitostný zpěvák a stepař v rámci zájezdových revue nebo v nočních barech a klubech.
tragická Oslava s dávkou heroinu
V červnu 1966 Lymona zatýká policie pro drogový přečin. Z vězení je propuštěn na základě povolávacího rozkazu U.S. Army. Poslední studiové snímky I’m Sorry a Seabreeze nazpívá pro vydavatelství Big Apple Records jeho nového manažera Sama Braye.
Tomu se podaří domluvit nahrávací session u Roulette Records na 28. února 1968. Frankie si den předtím koupí „na oslavu“ dávku heroinu. Umírá 27. února na předávkování v newyorském bytě svojí babičky. Holywoodskou verzi jeho životního příběhu vypráví film Why Do Fools Fall In Love? (česky Proč se blázni zamilují?) z roku 1998.
V prosinci 1992 soud konečně vynesl rozhodnutí ohledně autorství největšího hitu The Teenagers. Po dlouhé právní bitvě byli za autory skladby Why Do Fools Fall in Love? určeni původní členové skupiny Herman Santiago a Jimmy Merchant.
Na Frankieho úspěchu se pokusil přiživit i jeho bratr Louie. Sestavil si skupinu The Teenchords, se kterou v roce 1957 připravil pro značky Fury, End a Juanita Records několik neúspěšných singlů mj. s písněmi I’m So Happy (Tra-la-la-la-la-la), Honey, Honey (You Don’t Know) nebo Dance Girl a mihl se ve filmu Disc Jockey Jamboree.
