Naposledy aktualizováno: 8.3.2019
Jedním z otců zakladatelů stylů Rhythm’n’blues a Rock’n’Roll byl jump bluesový zpěvák a pianista Joe Liggins (9. 7. 1916 – 26. 7. 1987, narozen jako Theodro Elliott). Společně s Royem Miltonem, Lionelem Hamptonem nebo Louisem Jordanem odstartovali zcela novou éru černošské popové a taneční hudby. Singlové nahrávky, nejenom z produkce kalifornských hudebních vydavatelství Exclusive a Specialty Records, tehdy dosahovaly více jak milionových prodejů.
Talentovaný školní aranžér
Rodák z Oklahomy byl první z rodiny, kdo projevil hudební nadání. Jeho muzikantské a aranžerské začátky výrazně ovlivnily rané nahrávky orchestru Dukea Ellingtona. „Začínal jsem někdy v jedenácti nebo dvanácti letech. Nejdříve jsem hrál na altomellophone (pozn. autora: jde o žesťový nástroj podobný křídlovce). Po několika týdnech mě náš kapelník přesunul na místo tubisty. Když jsem se s maminkou a mými sourozenci přestěhovali za tátou do Kalifornie, byl už ze mě trumpetista,“ vzpomínal na své první muzikantské krůčky.
V době vrcholící hospodářské krize se rodina stěhuje do Kalifornie. Po rozchodu rodičů Theodro přijímá příjmení matčina nového partnera Liggins a zvolí si nové jméno Joseph Christopher, Jr.
V San Diegu nastoupil na střední školu, kde se seznámil se slepým muzikantem Johnnym Spikesem, který mu pomáhal rychle zvládnout počáteční nejasnosti a problémy při studiu harmonie a aranžování.
Brzy začal komponovat první vlastní skladby. Nejdříve pro kapelu Creole Serenaders, s níž vystupoval na prknech Creole Palace a u které alternoval mezi bicí soupravou a trubkou. Kapelníkem byl Ellis Walsh, který se proslavil coby spoluautor skladby Saturday Night Fish Fry, s níž uspěl slavný jive saxofonista Louis Jordan.
Osmnáctiletý Joe brzy nabízí aranžérské služby i jiným seskupením, jako byly Blue Blowers vedení Curtisem Mosbym nebo orchestr rozhlasové stanice KGB Radio, jemuž šéfoval Jay Eslich.
Jeho první profesionální zakázkou bylo rozepsání partů pro klasické St. Louis Blues. Objednal si je Mosby, aby si talentovaného mladíčka vyzkoušel. Dal si ale podmínku – partitury dostane již následující den. Joe zakázku bez problému zvládl a zinkasoval dohodnutých 25 US dolarů. Po letech přiznal, že se tehdy cítil „jako v sedmém nebi.“
Vlastní kvartet The honeydrippers
V roce 1939 opouští San Diego a přesídlí do Los Angeles. Nastoupil do angažmá u saxofonisty Illinois Jacqueta. „Ten tenkrát hrál na altku, ale já jsem mu doporučil, ať raději přesedlá na tenora.“ Paralelně s tím spolupracuje se svým budoucím doživotním přítelem Austinem McCoyem.
Později se přidá ke kapele Cee Pee Johnsona a také k big bandu California Rhythm Rascals v čele se Sammym Franklinem. V té době napíše své dvě nejznámější skladby The Honeydripper a I Got A Right To Cry.
„Sammymu jsem nabídl spoluautorství pod podmínkou, že zaplatí padesát dolarů za pronájem nahrávacího studia. Jeho manželka to tenkrát odmítla. Prý si musí koupit novou ledničku,“ pobaveně vyprávěl a pokračoval ve vzpomínání. „Franklinovi jsem tedy sdělil, že u něj okamžitě končím a že si založím vlastní kvartet, který jsem pojmenoval The Honeydrippers.“
Zakládajícími členy jeho doprovodné party byli Little Willie Jackson (alt a barytonsaxofon), James Jackson (tenorsaxofon) a kontrabasista Eddie Davis. Joe Liggins zpíval a hrál na piano. Na zkoušky se scházeli šestkrát týdně. Díky profesionálnímu přístupu všech členů byli záhy připraveni veřejně vystupovat.
Patnáctiminutová jump bluesová extáze HonEydripper
Koncertní premiéru zažili v malinkatém klubu Samba Club. V dalších měsících často hrávali v Towne Clubu. Již po několika vystoupeních se kapela stala místní senzací a fanoušci stáli před klubem ve frontě, která se prý táhla až za dva bloky. Jeden z koncertů navštívil Leon René z labelu Exclusive Records.
Joe na jejich setkání vzpomínal: „Tenkrát Amerika vstoupila do války. Japončíci nás napadli v Pearl Harbouru a všichni jsme se obávali leteckých náletů. Vláda nařídila, aby se vždy o půlnoci zatemnila všechna okna. Z tohoto důvodu jsme hráli náš největší tahák Honeydripper až ve tři čtvrtě na dvanáct. Natáhli jsme ho až do půlnoci a potom jsme museli končit. Leon po nás tenkrát chtěl, abychom náš hit zahráli již v osm večer. Samozřejmě si musel počkat až před půlnoc. Sice žadonil a argumentoval, že nám chce vydat desku, ale nechtěli jsme dělat výjimky.“
René byl tím co slyšel nadšený a rozhodl se pro kapelu okamžitě zamluvit studio. S Joem začali domlouvat detaily smlouvy. Při té příležitosti navrhl zkrácení skladby na tři minuty, aby se vešla na jednu stranu šelakové osmasedmdesátky.
Liggins naopak požadoval nahrát ji celou a vydat ji na jedné gramodesce rozdělenou na dvě části. Leon byl překvapený a s návrhem zpočátku nesouhlasil.
Studiová verze písně Honeydripper vzniká 20. dubna 1945. Kapelu v rámci nahrávací frekvence posílí kytarista Johnny Moore a bubeník s přezdívkou Mo. Dalším nováčkem je studiový kontrabasista Red Callender, který nahradil Eddieho Davise.
Joe později vysvětlil důvody, které ho k výměně basisty vedly: „Byli jsme svým způsobem výjimeční. Na koncertech nebyl kontrabas prakticky slyšet a jeho party hrál Willie Jackson na barytonsaxofon. Eddie Davis byl můj kamarád a především výborný parťák na zájezdy. Dali jsme mu přezdívku Uvítací výbor, protože jsme ho využívali především při různých rytmizovaných tlesknutích nebo zvoláních. Ve studiu s námi ale nikdy nenahrával, byť jsme ho uváděli coby člena studiové sestavy. Místo něho jsem si zval Reda Callendera, vynikajícího instrumentalistu a úžasného aranžéra. Vedle kontrabasu hrával i na tubu. Stačilo mu dát do ruky notový zápis a za několik minut jsme mohli natáčet.“
Léta, kdy prodeje končily na neuvěřitelných jednom milionu osmi set tisíc výliscích
V těch letech se při práci ve studiu musela dodržovat ustanovení muzikantských odborů. Ty si vymínily, že se za tříhodinovou frekvenci mohou pořídit maximálně čtyři snímky. Producenti museli vyplácet hudebníkům příplatky, pokud by došlo k porušení unijních pravidel.
Vzniká nahrávka hitu I Got A RighRock’n’Roll, t To Cry a dva snímky, na nichž Honeydrippers doprovází někdejšího Ellingtonova zpěváka Herba Jeffriese. Tomu se podařilo zabodovat alespoň s písní Left A Good Deal In Mobile.
Ligginsovci mají podstatně větší úspěch. S I Got A Right To Cry se usídlí na deset týdnů na čele tzv. „race“ hitparády Billboardu. Prodeje končí na neuvěřitelných jednom milionu osmi set tisíc výliscích. Těsně pod vrcholem žebříčku skončí další skladba Tanya.
Byla to ale teprve předzvěst toho, co způsobil singl Honeydripper. Již následující den ráno po jeho pořízení si Leon René vyzvedne v lisovně zkušební výlisek a vloží ho do jukeboxu umístěném v drogérii Silver’s Drug Store. Večer se zastaví v obchodě, aby si zkontroloval, kolikrát si novinku zákaznící přehráli. V průběhu necelých dvanácti hodin to bylo stopětatřicetkrát.
Na hitparádě kraluje dvacet osm týdnů. Do konce roku 1946 se prodalo více jak dva miliony výlisků, což zní takřka neuvěřitelně.
V následujících letech se skladba dočkala řady předělávek v podání Delta Rhythm Boys, Jimmieho Lunceforda, Cala Callowaye nebo kapely Manhattan Brothers, která pocházela z Jihoafrické republiky.
Společně s big bandem Counta Basieho jsou Honeydrippers v září 1945 hlavním tahákem premiérového koncertu Cavalcade Of Jazz. Akce se konala v losangelském Wrigley Field. Navštívilo ji více jak dvacet osm tisíc fanoušků. Joe se stává tamním „štamgastem“ a na akci vystoupí i v následujících čtyřech ročnících.
Vzhůru na cesty
Astronomické prodeje si logicky vyžádaly enormní poptávku fanoušků po koncertním turné. Joe uzavírá smlouvu s agenturou Harold Oxley Agency, díky které má na více jak deset let plný kalendář. Dostává se do slavných hudebních klubů a divadel takřka po celém území USA. Mezi jeho nejslavnější vystoupení patří série pěti zcela vyprodaných koncertů v newyorském Apollo Theatre v roce 1946.
„S Honeydrippers jsme hrávali dvakrát ročně v Apollu a také v dalších divadelních sálech, jako byly Howard Theatre, Adams Theatre nebo Royal Theatre. Zajímavé bylo, že byť jsme často vystupovali před několikatisícovými davy, a takřka každý z našich fanoušků držel v ruce naší desku, prodeje singlů stagnovaly jak v New Yorku, tak i dole v Pennsylvanii. Leon získal informaci, že lisování gramodesek a distribuci našich nahrávek na východním pobřeží USA ovládají nějací gangsteři z Catskill Mountains.“
Ukázalo se, že majitelé Exclusive Records nejsou schopni situaci s pirátskou lisovnou vyřešit. Navíc nedokázali zafinancovat vydávání SP desek na prudce se rozvíjející technologii sedmipalcových desek. Zároveň odmítli Joeovi vyplácet tři centy z každého výlisku namísto dosavadního jednoho centíku.
Hitparádové úspěchy jednoho z otců raného rock’n’rollu
Na začátku padesátých let se Liggins domluví na nahrávací smlouvě s Artem Rupem ze Specialty Records. Nejprve pořídí nové verze singlů z dob Exclusive Records a poté vyráží na turné i po jižanských státech, kde získává nové fanoušky. Při přestupu nešel do neznáma. Od roku 1947 pro Specialty nahrával jeho bratr kytarista Jimmy Liggins se svými Drops Of Joy.
Prvním milionovým hitem na nové značce se stává skladba Pink Champagne. Na žebříčku se udrží neuvěřitelných šest měsíců. Na nahrávce se mj. podílel jeden z nejpracovitějších losangelských rhythm’n’bluesových muzikantů a producentů tenorsaxofonista Maxwell Davis. V roce 1950 ji rozhlasoví disc jockeyové vyberou jako nejlepší píseň roku s více jak milionem prodaných výlisků.
Ještě ten samý rok Liggins doprovází gospelovou zpěvačku Goldie Haynes na dvou studiových frekvencích pro Capitol Records. Mezitím napíše další hity, jako Frankie Lee a Little Joe’s Boogie; oba vychází v roce 1951. O rok později se objeví povedená Cryin’ Over You. Na ní v roce 1953 naváže singl Drunk. Podle statistik magazínu Billboard patřil na přelomu roku 1953 a 1954 mezi pět nejčastěji hraných desek v jukeboxech po celých Spojených státech. Liggins tím znovu potvrdil postavení jednoho z nejvlivnějších hudebníků v dobách nástupu rock’n’rollu. Smlouva se Specialty skončí v roce 1954. Ti si již mezitím našli několik nových talentů, mezi nimiž byl i Little Richard.
Ligginsova hitparádová nadvláda a koncertní popularita se s dravým nástupem rock’n’rollových hvězd pomaličku chýlí ke konci. Nový kontrakt podepíše u Mercury Records. Jeho pokusy o navázání na předchozí úspěšná léta končí žalostně.
Únava z deseti let na šňůře
V roce 1955 se při autonehodě vážně zraní Joeův syn. V reakci na tuto událost se Liggins rozhodne ukončit nekonečné koncertní šňůry. Po rozpuštění kapely se usadí ve Městě Andělů. Díky pravidelně vypláceným tantiémám je finančně solidně zajištěný.
Novou smlouvu podepisuje až v roce 1957 u Alladin Records. Bohužel, z těch několika singlů, které pro bratry Mesnerovi natočil, se žádný nedostane na žebříček. Joe se alespoň znovu dává dohromady s Little Williem Jacksonem. Vystupují v duu na starých známých místech v okolí San Diega a v losangelských hotelových barech.
V roce 1962 se vrací k Mercury a připraví své první dlouhohrající album Honeydripper. Do studia se znovu dostává až po tříleté pauze, když složí několik opravdu vynikajících písní, které vychází na různých labelech. Nejdříve se domluví na spolupráci s vydavatelstvím Duplex Records vlastněném jeho bratrem Jimmym, poté vyzkouší J&J Records a nakonec si založí vlastní Honeydripper Records.
Přes těžkosti se daří rhythm’n’bluesovou kapelu udržet při životě
V polovině sedmé dekády vychází u Blues Spectrum Records v rámci retrospektivní třináctidílné série věnované hvězdám padesátých let LP deska Great Rhythm & Blues Oldies Volume 6 – Joe Liggins (1974) s devíti nově natočenými verzemi někdejších Joeových hitů.
Za bicími seděl majitel značky a rhythm’n’bluesový kmotr Johnny Otis, na kytaru a baskytaru hrál jeho syn Shuggie. Z někdejších Honeydrippres se ve studiové sestavě objevil pouze věrný Little Willie Jackon.
V dalších letech se dočkají The Honeydripperers již několikáté reinkarnace. V nové koncertní sestavě září především charismatický bluesový zpěvák a interpret pomalých balad Harry „Little“ Caesar, kterému sekunduje zpěvačka Dianne Karlton. Mezi instrumentalisty sedí nesmírně šikovný a talentovaný kytarista Gary Bell.
Pro přeživší rhythm’n’bluesové hvězdy padesátých let jsou sedmdesáté leta neskutečně jalovým obdobím. Ligginsovi se přesto podaří kapelu udržet při životě a společně se zúčastní řady prestižních bluesových festivalů konaných na západním pobřeží USA. Pamětníci vzpomínají především na jejich elektrizující vystoupení v San Franciscu v roce 1980.
Ironií jeho obdivuhodné hudební kariéry, a zároveň tragédií pro svět rhythm’n’blues, je Joeovo nečekané úmrtí v červenci 1987 – pouze několik týdnů po jeho ohromujících úspěších na mamutích podnicích Monterey Jazz Festival a Chicago Blues Festival.
Ukázky:
The Honeydripper (Pt 1)
– https://youtu.be/YjdX63fdbJM
I Got A Right To Cry
– https://youtu.be/8XnuqssLYH0
Pink Champagne
– https://youtu.be/cwwSYp5EPCo
