Naposledy aktualizováno: 15.4.2019
Odborníky uznávaný a fanoušky milovaný jazzový talent, nevšední trumpetista, aranžér a skladatel Charlie Shavers (3. 8. 1920 – 8. 7. 1971, narozen jako Charles James Shavers) se nesmazatelně zapsal do hudební historie již v roce 1938 swingovou klasikou Undecided.
Jeden z nejvýznamnějších trumpetistů všech dob
Ostřílený veterán několika bigbandových seskupení klarinetista Russell Procope, mj. člen slavného harlemského orchestru bubeníka Chicka Webba, se o něm vyjádřil takto: „Charlie byl určitě tím nejlepším devatenáctiletým trumpetistou, jakého jsem kdy slyšel. Sy Oliver o něm říkával to samé. Hudba jej zcela pohltila, jedl ji a spal s ní.“
Charlie Shavers oplýval nadáním zahrát i v nejrychlejších pasážích neuvěřitelně čisté, vysoké tóny. Zároveň obratně balancoval mezi sytostí zvuku a důrazem na melodičnost.
Díky obdivuhodné technice a emocemi prosáklým ztvárněním jeho představ o moderním swingovém projevu se občas nechal strhnout a vrstvil bezmyšlenkovitě sóĺo za sólem, jež po nějaké době, k jeho škodě, začaly působit poněkud bezbarvě a účelově. Nejvýrazněji to dokumentují nahrávky Jam Session Blues a Trumpet Battle z koncertního vystoupení v září 1952 v newyorské Carnegie Hall.
Záznamy nesmlouvavých bitev, mezi ním a dalším swingovým bohem obdařeným trumpetistou Royem Eldridgem, jsou zároveň smutným epilogem saxofonového giganta Lestera Younga. Narůstající drogová závislost Lestera již tehdy deptala fyzicky i muzikantsky. Důležitý dokument poprvé vychází na vinylovém trojalbu Jazz At The Philharmonic: Norman Granz‘ Jazz At The Philharmonic Vol.15 (1953, Mercury Records).
Brzký start hudební kariéry díky změněnému roku narození
Charlieho rodina pocházela z floridského Key West, kde patřila k místní prominentům. On se ale narodil ve Velkém jablku. Mezi jeho příbuzné patřil např. trumpetista Fats Navarro, ale i profesionální boxer Earnie Shavers.
První hudební krůčky udělal coby děcko za klaviaturou domácího piana. Později si přidal banjo a na prahu puberty definitivně přesedlal na trubku – vlastně díky náhodě. V prvním ročníku na vojenské škole na něj v pochodové kapele zbyla althorna. Ve druháku musel pro nedostatek trumpetistů začít hrát na trubku a již ji z ruky nepustil.
Po ukončení školní docházky příležitostně spolupracuje s klavíristou Williem Gantem. Na krátkou dobu odjíždí do Philadelphie, kde vypomáhá kapele Frankieho Fairfaxe. Zde se poprvé setkává s budoucí bebopovou altsaxofonovou hvězdou Birdem Parkerem.
V patnácti nastoupí do orchestru Tinyho Bradshawa, později zakotví u dalšího slavného kapelníka Luckyho Millindera. Kvůli odborovým pravidlům o zaměstnávání nezletilých zalže a v přihlášce do muzikantské unie uvede rok narození 1917, čímž na dlouhou řadu let spletl řadu hudebních publicistů, kteří tento údaj stále mylně uvádějí v jeho biografiích.
členem unikátního comba johna kirbyho
V sezoně 1936/1937 nahradí Frankieho Newtona v sextetu Johna Kirbyho, jehož domovskou scénou byl Onyx Club na slavné newyorské jazzové tepně na Dvaapadesáté ulici. Jednalo se o naprosto unikátní combo, v němž vedle tří bývalých členů orchestru Fletchera Hendersona (basisty Kirbyho, klarinetistů/saxofonistů Bustera Baileyho a Russella Procopea) působili bubeník/zpěvák O’Neil Spencer a pianista Billy Kyle.
Kirbyho kapela si svým hudebním pojetím a nezvyklými inovacemi vydobyla trvalou přízeň širokého spektra swingových fanoušků. Pro Charlieho právě tohle angažmá znamenalo velkou příležitost. Nabyl řadu zásadních muzikantských a skladatelských zkušeností, jež celoživotně ovlivnily jeho hudební kariéru.
Mezi nejzajímavější nahrávky této etapy patří projasněné trubkové sólo v The Biggest Little Band In The Land. Společně s Kirbym složili Close Shave. Samostatně napsal např. Blues Petite, Jumping In The Pump Room, Comin‘ Back nebo Move Over.
V prosinci 1937 hostuje na osmi snímcích s klarinetistou Jimmiem Noonem. Po rozchodu s Kirbym v roce 1944 nakrátko zakotví coby člen studiového souboru Columbia Records pod vedením Raymonda Scotta. Mezitím dostane nabídku od významného swingového kapelníka Tommyho Dorseyho, s nímž hraje až do roku 1949. V jednom rozhovoru o svém vztahu k Dorseymu přiznal: „Říkal jsem mu nádherný tyran.“
Anatomie jam session
V červnu 1945 se objeví v hollywoodských hudebních studiích. Pod kapelnickou taktovkou tenorsaxofonisty Herbieho Haymerse, ve společnosti slavného pianisty Nat King Colea, bubeníka Buddyho Riche a basisty Johna Simmonse, pracuje na pěti snímcích zprvu vydaných ještě na šelakových sedmdesátosmičkách.
Kompletní záznam studiové frekvence vychází až se zpožděním dvaceti jedna let na vinylové kompilaci Nat King Cole, Buddy Rich & Charlie Shavers: Anatomy Of A Jam Session (1966, Black Lion Records) a dočká se nadšeného přijetí u jazzové veřejnosti.
Na začátku padesátých let se Shavers dává dohromady s trumpetisty Emmettem Berrym, Joem Thomasem, Jonahem Jonesem a Royem Eldridgem. Kvartet připraví albový titul Hot Trumpet Ensembles (1950, Mercury Records). Později si Charlie sestaví vlastní combo s bubeníkem Louiem Bellsonem a vibrafonistou Terrym Gibbsem.
V roce 1951 je součástí smělých plánů Counta Basieho na založení nového big bandu. Nejdříve jde jen o studiovou sestavu, která nahraje materiál pro Basieho dlouhohrající desku One O’Clock Jump (1957, Columbia).
Součást jazz at the philharmonic
Díky přátelství s cestovním manažerem Petem Cavello, s nímž se znal ještě z dob účinkování v Dorseyho big bandu, se Charlie ocitá na několik let v koncertní sestavě Jazz At The Philharmonic All-Stars působící na celosvětových koncertních šňůrách organizovaných producentem Normanem Granzem pod hlavičkou Jazz At The Philharmonic (JATP).
Vysoké tóny jeho trubky zní i na vynikajícím třídeskovém koncertním záznamu J.A.T.P. In Tokyo (Live At The Nichigeki Theatre 1953) (1972, Pablo Records).
Intenzivní spolupráce s producentem Normanem Granzem
Procítěnými sóly obohatí několik studiových seancí pro Columbia Records, a poté u Clef Records, zoraganizovaných pro zpěvačku Billie Holiday. Díky nimž po několikaleté nucené přestávce za drogový delikt konečně vzniká v březnu 1952 zpěvaččin nový původní materiál, který se objeví na jejím vúbec prvním desetipalcovém minialbu Billie Holiday Sings (1952, Clef Records).
Šestici tehdejších Granzových oblíbenců a zkušených studiových profesionálů – Charlie Shavers (trubka), Flip Phillips (tenorsaxofon), Barney Kessel (kytara), Oscar Peterson (piano), Ray Brown (basa) a J.C. Heard (bicí), která se podílela na frekvencích s Lady Day, doplní v závěru roku 1952 tři nejslavnější altsaxofonisté jazzové historie Benny Carter, Charlie „Bird“ Parker a Johnny Hodges, na tenorsaxofon se k nim připojil Ben Webster.
Výsledkem neopakovatelného střetnutí osobností byly studiové frekvence také známé jako The Funky Blues Sessions. Nejdříve se dostanou na trh na dvou LP deskách zařazených do výtečné několikadílné série vinylové edice Norman Granz‘ Jam Sessions u Clef Records. Většina pozdějších reedic vychází pod titulem The Charlie Parker Jam Session.
V roce 1954 Shavers nastoupí do kapely, kterou si z několika veteránů swingové éry, doplněných o nádějné mladíčky, sestavil pro své a Armstrongovo britské turné klarinetista Benny Goodman.
Naplnění sólových ambicí a dlouhodobá spolupráce s pianistou Rayem Bryantem
Od druhé poloviny padesátých let se Charlie osamostatní a šéfuje několika vlastním seskupením. Nejvýraznější výsledky přinese jeho dlouhodobá intenzivní spolupráce s pianistou Rayem Bryantem.
Za jejich společným kvartetem, v němž Charlie definitivně potvrdil svůj talent a jehož rytmiku postupně tvořily dva úžasně sehrané tandemy Tommy Bryant (basa) / Oliver Jackson (bicí), resp. Aaron Bell (basa) / Roy Burns (bicí), zůstalo několik více jak solidních LP desek pro labely MGM a Everest – Charlie Digs Paree (1958), Charlie Digs Dixie (1959, Memorial (1959), Here Comes Charlie (1960) a především Shaversovo patrně vůbec nejlepší album Like Charlie (1960). Skvěle sehraná a swingující kapela na nich exceluje s převážně mainstreamovým, ale i dixielandovým materiálem.
Hostuje na posledním větším studiovém nahrávání pod vedením nesmírně talentovaného jazzového skladatele a aranžéra Tadda Damerona, jež se uskutečnilo tři roky před Dameronovým úmrtím. Ve studiu se tehdy sešla zajímavá muzikantská sestava.
Výsledkem spolupráce řady osobností (např. pianista Bill Evans, trumpetisté Clark Terry, Blue Mitchell, kontrabasista Ron Carter s bubeníkem „Philly“ Joe Jonesem nebo tenorsaxofonista Johnny Griffin) bylo album The Magic Touch (1962, Riverside Records).
Mezitím v roce 1963 vychází poměrně raritní LP deska Excitement Unlimited, jež zdokumentovala Shaversovu spolupráci s větší muzikantskou sestavou – oktetem složeným mj. z pozounisty Billyho Byerse, altsaxofonisty Jerome Richardsona, tenorsaxofonisty Budda Johnsona a kytaristy George Barnese.
návrat k Dorseyho big bandu s frankem sinatrou juniorem
Již po několikáté se Charlie Shavers vrací i ke spolupráci s někdejším Dorseyho big bandem, který v té době vedl saxofonista Sam Donahue a zpíval s ním Frank Sinatra Jr. Mladý Sinatra jej požádá, aby pro něj sestavil doprovodnou kapelu pro připravovaná turné po Dálném Východě a Jižní Americe.
V letech 1969 – 1970 Charlie absolvuje několik koncertních zájezdů po Evropě, coby hlavní hvězda programu. O rok později Charles Shavers; talentovaný skladatel. šikovný aranžér a úžasný, technický trumpetista, hrající se spalující energií a precizním výrazem, umírá na rakovinu. Jeho posledním přáním bylo, aby byl jeho nátrubek vložen do rakve Louise Armstronga.
Ukázky:
Undecided
– https://youtu.be/zozDXm-XEeE
The Biggest Little Band In The Land
(filmová záznam z roku 1947 s bubeníkem „Big“ Sid Catlett a altkařem Charliem Holmesem)
– https://youtu.be/MPSYtLbBvtQ
Black Market Stuff
– https://youtu.be/1Wd3kLc9OYA
Billie Holiday: Blue Moon
– https://youtu.be/ntDnwBiORu8
Jam Session Blues
– https://youtu.be/1qXj4mrLRx4
Trumpet Battle
– https://youtu.be/InBL8QkJeUY?t=29m32s
The Best Things in Life Are Free
– https://youtu.be/ieOEMxG0jZU
Ben Webster and Charlie Shavers at Cafe Montmartre
– https://youtu.be/gsGrbvy871I
