Naposledy aktualizováno: 11.8.2019
Jedním z nejoriginálnějších a nejvlivnějších velkých orchestrů čtyřicátých let minulého století, bohužel možná s až přespříliš komplikovaným projevem, byl big band vedený americkým pianistou, skladatelem a aranžérem Claudem Thornhillem (10. 8. 1908 – 1. 7. 1965).
Šikovný pianista a skladatel
Claude Thornhill na sebe poprvé upozornil na konci třetí dekády. Navázal úzkou spolupráci s hollywoodskými filmovými studii a několika kalifornskými rozhlasovými stanicemi. Své služby nabídl nejenom Bennymu Goodmanovi, Halu Kempovi, Leo Reismanovi, Paulu Whitmanovi, ale i Rayi Nobblemu a pár dalším kapelníkům.
Swingové zpěvačce Maxine Sullivan vyprodukoval její největší hit Loch Lomond, do něhož zapracoval motivy skotských balad. Mezi jeho klientelu patřila i tehdejší superhvězdná Billie Holiday.
V době, kdy se objevil v přípravném týmu big bandu zpěváka Skinnaye Ennise se poprvé potkává s jedním z nejtalentovanějších jazzových aranžérů a skladatelů Gilem Evansem.
Shledání zásadně ovlivnilo Thornhillovu hudební cestu. Claudeova kapela vytěžila maximum z Evansových aranží. Stručně řečeno – byly prostě velkolepé. Gil i Claude v nich geniálním způsobem pracovali s tichem, uměli mu dát prostor a rozeznít ho.
Hudebním myšlením předběhli jazzový vývoj. Vytyčili směr uvažování nastupující poválečné generace cooljazzových hráčů, jako byli barytonsaxofonista Gerry Mulligan, trumpetista Miles Davis či pianista John Lewis.
První verze orchestru
V roce 1940 sestaví svůj první velký orchestr. Od úvodních vystoupení specifickým způsobem pracují s dynamikou a unisono hrajícími klarinety.
Pozornost náročných swingových fanoušků přilákali díky Thornhillově kooperaci s druhým klavíristou a varhaníkem Billem Bordenem.
Velký prostor dostávali skvělí sólisté – vedle šéfa trumpetové sekce Conrada Gozza to byli klarinetista Irving Fazola, trombonista Bob Jenney a další trumpetista Rusty Dedrick. Mezi dobové klenoty rozhodně patří snímky Buster’s Last Stand a There’s A Small Hotel.
O rok později se kapela nastěhuje do Glen Island Casino, kde získá dlouhodobé angažmá. Vedle aktuálních popových šlágrů hráli vlastní úpravy hudebních děl klasických tvůrců devatenáctého století, jako byli Antonín Dvořák, Johannes Brahms nebo Edvard Grieg. Nechyběla ani vlastní témata, ať již společná orchestrální práce Snowfall nebo Claudeova Portrait Of A Guinea Farm.
po demobilizaci V roce 1946 sestaví nový orchestr, jenž měl Zásadní vliv na cooljazzovou generaci
V roce 1942 Claude kapelu rozpouští a narukuje k americkému námořnictvu. Během služby vlasti si zahraje s Naval Bandem, jemuž šéfuje další báječný swingař Artie Shaw. Dokonce si sestaví vlastní Service Band.
Po demobilizaci v roce 1946 se znovu vrhá do práce. Sestaví druhou verzi svého big bandu, jež bez problémů předčila tu předválečnou.
Mezi nejdůležitějšími spolupracovníky samozřejmě znovu nemohl chybět Evans. Do rozšířené sestavy je nově zabudována sekce hráčů na lesní rohy, čímž se výrazně posílily výrazové možnosti orchestru. Za mikrofonem stála zpěvačka Fran Warren (Just About This Time Last Night) nebo zpěvák Gene Williams (I May be Wrong).
Právě Gilovou zásluhou se Thornhillova kapela přikloní k modernímu bebopovému pojetí. Napsal další znamenité aranže, v nichž na sebe poprvé strhnou pozornost mladí instrumentalisté altsaxofonista Lee Konitz a trumpetista Red Rodney. Vznikají dnes již klasické bopové nahrávky, jako jsou Donna Lee, Anthropology nebo Yardbird Suite.
Zdánlivě ideální a bezproblémové muzikantské spojení se v roce 1948 ocitá v tvůrčí krizi. Dvojice se rozchází v názorech na další vývoj jazzu a způsob, jak ho hrát. Vše se vyřeší až Gilovým odchodem. Aranžérský post po něm převezme Gerry Mulligan a později Ralph Aldrich.
„Kdyby bylo po jeho,“ řekl Evans, „myslím si, že bych nechal orchestr držet jeden akord třeba sto taktů a sám by ten statický efekt dokázal vykompenzovat činností svého piana.“ Tolik citace z knihy Tvář moderního jazzu (1970, Supraphon n.p., sestavil Lubomír Dorůžka).
Claude nakonec musí orchestr rozpustit. Pravděpodobně někdy v té době v Evansově hlavě vznikají první aranžérské nápady, které rozpracuje v letech 1949 – 1950 v průběhu tří studiových frekvencí s dalším nadějným trumpetistou Milesem Davisem pod hlavičkou nonetu Birth Of The Cool.
Do třetice nový big band
Thornhill se již po pár měsících pokusí dát průchod svým tvůrčím představám a do třetice vzkřísí vlastní velkou kapelu. I s touto podobou nahrává velice solidní porci hudby, jež vycházela u labelu RCA Victor Records.
Zájemci o Claudeovy nahrávky by se měli porozhlédnout po výtečné kompilaci z roku 2004 Claude Thornhill And His Orchestra: Play The Great Jazz Arrangements Of Gil Evans, Gerry Mulligan And Ralph Aldrich – 1942-1953 od španělských jazzových nadšenců ve Fresh Sound Records.
Bohužel, třetí parta již nedokázala navázat na jedinečnost prvních sestav. V padesátých letech se Claude občas, a spíše nahodile, objeví na koncertních prknech s několika příležitostně sestavenými orchestry. Těžiště jeho práce se později zcela přesouvá směrem k menším combům, s nimiž doprovází například zpěváka Tonyho Benneta.
O dekádu později upadá v zapomnění, byť se ještě párkrát připomene se svým sextetem. V roce 1965 se Claudeova životní a hudební pouť definitivně uzavře. Umírá na infarkt.
Ukázky:
Snowfall
– https://youtu.be/iTOLwVB8d6U
Portrait Of A Guinea Farm
– https://youtu.be/upr6GA01uoI
Anthopology
– https://youtu.be/oX05oHu63JE
Sometimes I’m Happy
– https://youtu.be/sMs0ZuGrhHI
