Naposledy aktualizováno: 8.2.2020
Z lůna britské poválečné jazzové scény vzešla řada originálních jazzmenů. Jedním z nejzajímavějších byl bubeník Phil Seamen (28. 8. 1926 – 13. 10. 1972, narozen jako Phillip William Seamen). Jeho kariéru a zdraví devastovaly láska k alkoholu a drogová závislost.
nejvýraznější anglický jazzový bubeník páté a první poloviny šesté dekády
V průběhu kariéry Phil Seamen prošel jak divadelními orchestry (muzikál West Side Story), tak klíčovými bopovými seskupeními Albionu (mj. hrál s Ronniem Scottem, Tubbym Hayesem nebo Dizzym Reecem či Joem Harriottem). Kariéru zakončil coby perkusionista v ansámblu Air Force rockové modly Gingera Bakera, v němž se pěstovala hudba silně ovlivněná africkými rytmy.
Dobová hudební média o něm píší jako o nejvýraznějším anglickém jazzovém bubeníkovi páté a první poloviny šesté dekády minulého století. Titul mu náleží oprávněně. Nádavkem se mohl pochlubit značnou univerzálností.
úšastník fanoušky nadšeně vyhledávaných „bitev“ bubeníků
Poprvé veřejně vystoupil v roce 1944 coby osmnáctiletý benjamínek s partou kapelníka Nata Gonella. Po pár letech ho „znovu“ objevil kdesi na jihu Anglie Tommy Sampson v dnes zcela zapomenuté taneční sestavě Smiling Johnny Smith Band.
Více jak rok bubnoval v tehdy nesmírně populární kapele vedené Joem Lossem. Ta hrávala každý víkend k tanci především v Londýně a jeho okolí. Později nastoupil do experimentálně zaměřeného seskupení Afro Cubist, kterému šéfoval saxofonista Kenny Graham. Ve spolupráci pokračovali pod hlavičkou Kenny Graham And His Satellites.
Doopravdy profesionálně se otřískal na konci čtyřicátých let v big bandu jednoho z nejlepších britských swingových bubeníků Jacka Parnella. Během tohoto angažmá přijde na chuť hraní v bubenickém tandemu.
V průběhu dalších let vášeň přerostla ve fanoušky nadšeně vyhledávané „bitvy“ bubeníků. Phil postupně zápolil s takovými slavnými jmény britského jazzu a rhythm’n’blues, jako jsou Vic Feldman, Ginger Baker či John Stevens.
byl požehnáním pro každého, s kým hrál
S masovým nástupem bebopu zpoza Atlantiku přešel od hraní ve velkých kapelách k menším combům. Na seznamu jeho spoluhráčů najdeme velice zajímavá jména ostrovní scény, jako byl skotský trumpetista a aranžér Jimmy Deuchar, skladatel a trumpetista Kenny Baker, pianista Stan Tracey, saxofonista Don Rendell, klarinetista Vic Ash, ale také importovaná bluesová esa ze zámoří Josh White či Big Bill Broonzy.
Společně s Dillem Jonesem (piano) a Jackem Fallonem (basa) je u toho, když v únoru 1954 poprvé nakráčí do nahrávacího studia jamajský rodák a jeden z nejvzácnějších britských jazzových drahokamů altsaxofonista Joe Harriott. Pro firmičku MeloDisc Records pořídí čtyři nahrávky. Vychází bohužel až se šestiletým zpožděním na vinylové EP desce Joe Harriott Jazz Quartet: Cool Jazz With Joe.
V lednu 1956 Phil vyrukuje na domácí jazzovou scénu s legendami opředeným vlastním kvartetem. Přizval do něj klavíristu Johnnyho Weeda, basistu Majora Holleyho a nezapomněl ani na Harriotta. V té době nebyla v Británii mezi altkaři lepší volba. Na pětičlennou sestavu je pravidelně posiluje kytarista Dave Goldberg.
Tehdejší klubové publikum Seamena milovalo. Pamětníci ho mají zafixovaného jako hubeného rtuťovitého chlápka s věčně zapálenou cigaretou v ústech. Návštěvníci koncertů prý doslova šíleli, když začal hrát sólo.
Podle mnoha svědků se během hry různě pitvořil. Kýval hlavou ze strany na stranu nebo se zdánlivě nebezpečně nakláněl nad malý buben, jako by ho chtěl prozkoumat do nejmenších detailů. Vzápětí prý divoce zaječel a paličkami zuřivě zaútočil na činely.
Jazzovým kurýrem
V roce 1959 je členem rytmiky výtečného kvintetu The Jazz Couriers. Natočí s nimi snímky pro album The Last Word (1959, Tempo Records), které se o dva roky objeví v americké reedici pod názvem The Message From Britain na značce Jazzland patřící do seskupení Riverside Records.
Jazzovým kurýrům šéfují dva špičkoví tenorsaxofonisté Ronnie Scott a Tubby Hayes. Za pianem seděl Terry Shannon. V době nahrávání kapela neměla stálého kontrabasistu a tak jim vypomáhal studiový muzikant Kenny Napper.
V posledním roce páté dekády se Phil opět připojí k Joeu Harriottovi. Tomu se podařilo sestavit pozoruhodný kvintet, v němž vedle Seamena hrají basista Coleridge Goode, klavírista Pat Smythe a trumpetista Shake‘ Keane.
V londýnských studiích připraví kolekci Free Form (1961, Jazzland), na níž prakticky obratem reagují na nejnovější jazzový vývoj udávaný především americkým saxofonistou Ornettem Colemanem. Pod jeho vlivem směřují k volné formě.
Další talent, co předčasně „dorajtoval na heroinové herce“
Bohužel, jako mnozí jiní, i Phil Seamen zaprodal svůj hudební talent drogám a alkoholu. V roce 1958 měl odletět na turné po USA se sextetem Ronnieho Scotta. Při osobní prohlídce na letišti ho zadrží celník, který u něj objevil drogy. Sen o návštěvě jazzu zaslíbené Ameriky se tak definitivně zhroutil.
Zavzpomínala na něj také muzikálová herečka Elaine Paige. V roce 1958 byl členem orchestru, který doprovázel první londýnské nastudování West Side Story. Během představení si prý občas zdříml. Nechtěl však promeškat svoje party. Domluvil se s kontrabasistou, aby ho pokaždé včas probudil. Domluva fungovala báječně až do chvíle, než jednou Phil opravdu tvrdě usnul. Basista do něj podle domluvy strčil.
Phil byl po probuzení totálně zmatený. Namísto, aby začal hrát na malý buben, vzal si do ruky paličku a vší silou udeřil do gongu v okamžiku, kdy mezi herci probíhal dialog. Představení se zastavilo. Bezradně se okolo sebe rozhlédl, potom si stoupl a směrem k překvapenému publiku zvolal: „Bude se podávat večeře!“
Následoval okamžitý vyhazov. Po třech týdnech se do orchestru vrátil. Dirigentovi se nepodařilo sehnat jiného hráče, který by bubenický part zahrál stejně dobře jako Seamen.
Obdivoval ho i graham bond
Ještě na začátku šedesátých let se drží poměrně ve formě. Znovu spolupracuje s Tubbym Haysem, od kterého definitivně odchází po několika ošklivých slovních střetech. Tehdy se rozhodl, že si bude přivydělávat coby učitel hudební výchovy.
Člen legendární rhythm’n’bluesové party Graham Bond ORGANization nebo bluesrockového tria Cream, nedávno zesnulý Ginger Baker, byl jeho žákem a obdivovatelem. Znali se již od roku 1959.
Seamen se na doporučení svého tehdejšího kapelníka Tubbyho Hayese vypravil do londýnského klubu Flamingo, aby si nadějného bubeníka poslechl. Ještě ten večer se Bakerovi sám představil a navrhl mu spolupráci.
George ho vždy považoval za svůj veliký vzor a nejlepšího učitele. „Phil byl zkrátka Bůh,“ přiznal se v průvodním textu ke kompilaci Do What You Like (1998, Chronicles Records) a pokračoval. „Neznám mnoho bubeníků, kteří by se s ním mohli porovnávat. Byl jedním z nejbáječnějších hráčů. Kdykoliv jsem ho viděl hrát, vždy jsem z toho byl na měkko.“
Začali se pravidelně scházet a společně poslouchali raritní nahrávky. Díky Seamenově bohaté sbírce gramodesek s africkou hudbou se před Georgem otevřel zcela neznámý hudební svět. S Philovou pomocí si vytvořil nový pohled na roli rytmického doprovodu a pod jeho vlivem přebudoval svůj styl hry na bicí.
Ze stálého místa člena klubové kapely k záskokům
Od roku 1964 se Seamen pravidelně objevuje v blízkosti hvězd londýnského rhythm’n’bluesového hnutí Alexise Kornera a Georgieho Famea. Jeho jméno je na seznamu studiových muzikantů, kteří v roce 1964 natočili ostrovní cover verzi velkého hitu Dionne Warwick Anyone Who Had A Heart v podání zpěvačky Cilly Black.
V té době zastává místo stálého člena klubové kapely u Ronnieho Scotta. Doprovází namátkou saxofonisty Dextera Gordona, Rolanda Kirka, Johnnyho Griffina, Stana Getze nebo trumpetistu Freddieho Hubbarda či zpěvačku Carmen McRae, během jejich hostování v Londýně.
Od druhé poloviny šesté dekády definitivně propadá drogám a alkoholu. Získal pověst nespolehlivého násosky a feťáka. Od bývalých kolegů dostává ze soucitu jen pár šancí a bere víceméně jen záskoky.
Výjimkou z pravidla je dlouhohrající deska Phil Seamen Meets Eddie Gomez z roku 1968. Vyšla na značce Saga Records. Je dokumentem Philovy spolupráce s Eddiem Gomezem, který oslnil návštěvníky koncertu tria amerického pianisty Billa Evanse v Soho.
Gomez předvedl na britských ostrovech dosud živě neslyšený novátorský přístup ke hře na kontrabas. Nástroj ovládal stylem, jenž ho zvukové přiblížil k violoncellu. Na klavír si přizvali renomovaného anglického hráče Tonyho Leeho. Phil s Tonym poté vyrazili na turné po menších klubech převážně ve West Midlands.
Pomocná ruka od Gingera bakera
Několik měsíců před Philovým definitivním odchodem na věčnost ho přizve do svého nového projektu Air Force věrný přítel a obdivovatel Ginger Baker. Společně odehrají koncert v londýnské Royal Albert Hall. Nahrávky se objeví na dvojalbu Ginger Baker’s Air Force (1970, ATCO Records).
Krátce po Seamenově úmrtí vychází raritní vzpomínkové album The Phil Seamen Story (1972, Decibel Records). Nejvěrnějším příznivcům nabídlo záznam Philova vypravování o jeho kariéře. Vedle toho LP deska zahrnuje archivní snímky, na nichž pracoval s americkým bluesovým zpěvákem Jimmym Witherspoonem a také s poměrně neznámým, ale výtečným, bluesovým tenorsaxofonistou Dickem Morrisseym.
Ukázky:
Phil Seamen: Film Clip
– https://youtu.be/0L3ACAoPA8o
The Phil Seamen Quintet: Big Man
– https://youtu.be/8VVVCyiESqE
Joe Harriott Quintet: Formation
– https://youtu.be/H3gZYual7vM
