Naposledy aktualizováno: 3.5.2020
Na přelomu páté a šesté dekády dvacátého století byl Link Wray (2. 5. 1929 – 5. 11. 2005, narozen jako Frederick Lincoln Wray Jr.) právem považován za praotce přebuzeného tónu a jednoho z nejoriginálnějších rockabilly a rock’n’rollových kytaristů. Každá další generace následovníků se snaží napodobit jeho ohlušující proud nespoutané rebelské energie.
Vzor všech jankovitých středoškolských děcek
Link Wray naplňoval beze zbytku představy vzpurné středoškolské mládeže. Působil jako chlápek, který již od pohledu porušuje veškerá nařízení ředitelství a upozornění z instruktážních filmů o škodlivosti cigaret, alkoholu, drog a nevázaného sexu. Každý kluk v černé kožené bundě, jenž se odpoledne po škole proháněl ulicemi rodného městečka v Hot Rodu, toužil vypadat stejně drsně, jako on.
Jeho nejslavnější nahrávkou je skladba Rumble. Historicky zřejmě jediná instrumentální skladba, jež si vysloužila vyřazení z vysílání na rozhlasových vlnách. Zákaz platil především v okolí Bostonu a New Yorku.
Uplatnila se při něm nová legislativa schválená v roce 1957 Kongresem Spojených států amerických. Ta nařizovala rozhlasovým deejayům a programovým ředitelům vyřadit z vysílání veškeré rock’n’rolové nahrávky, které by glorifikovaly násilí mezi mladistvými delikventy.
Kytarista s krví šavanského bojovníka
Wray je potomkem původních obyvatel Severní Ameriky od pradávna usídlených v oblasti rozprostírající se od Velkých jezer přes dnešní Ohio, Západní Virginii a Kentucky. Jeho babička pocházela z kmene Šóniů. Jedním z nejslavnějších šavanských náčelníků byl legendární válečník a šikovný diplomat Tecumseh (Zářící hvězda) (1768–1813).
Link složil poctu svým předkům nejenom singlem Comanche z června 1959, ale i vydáním písně Shawnee Tribe v roce 1973 a coverem slavné instrumentálky Apache, jíž proslavili britští The Shadows.
Rodina zprvu žila v pětitisícovém zapadlém městečku Dunn. V roce 1942 se přestěhovala ze Severní Karolíny do Arizony. Linka zprvu přitahovalo piano. Později se od potulného černošského bluesmana naučil hrát prsty a nožem na kytaru s otevřeným laděním.
V jedenadvaceti narukoval do armády. To již pobýval i s rodiči a sourozenci v Portsmouthu ve státě Virginia. Generalita U.S. Army ho odvelela na dlouhé tři roky na Korejský poloostrov. Ve válce proti severokorejským komunistům se bohužel nakazil tuberkulózou.
Po návratu do civilu si v roce 1953 koupí první kytaru. Dalším krokem bylo založení společné kapely s bratry Vernonem (basa) a Dougem (bicí). Sehrávali se na honáckém hillbilly. Začínali pod jménem Lucky Wray And The Lazy Pine Wranglers. Brali kšefty v levných barech a hanbincích. Tehdy dostali nabídku na první nahrávací kontrakt od texaských Starday Records.
Začátky ve Washingtonu D.C.
Bratrská kapela na sebe definitivně upozornila až po přestěhování do Washingtonu D.C. Přibrali baskytaristu Shortyho Hortona a Vernon, přezdívaný Lucky pro údajné štěstí při hazardu, se přesunul k mikrofonu a začal hrát na piano.
Tehdy se coby Lucky Wray And The Palomino Ranch Hands začali pravidelně objevovat v roli doprovodné skupiny v televizní show Milt Grant´s House Party. Zahráli si mj. i s neworleanským tlouštíkem Fatsem Dominem.
V roce 1956 jim vychází u washingtonských Kay Records dvě písně I Sez Baby a Johnny Bom Bonny na jedné straně společné EP desky, o níž se podělily se seskupením Bob Dean And Cindy With The Kountry Kings. Veškeré natočené snímky pro Kay Records byly automaticky poskytnuty i do Texasu, kde se o jejich distribuci staraly Starday Records.
Byla to doba, kdy Wrayovi na hlavách stále nosili kovbojské klobouky a Linkova cesta na piedestal kytarového idolu, nejenom Petea Townsenda, Neila Younga, Jimmyho Page, kapely The Kinks či Jeffa Becka, byla stále v nedohlednu.
Ve stejném roce se Linkovo onemocnění výrazně zhoršilo. Podrobí se operaci, při níž mu byla odebrána půlka plic. Na doporučení lékařů musel přestat zpívat. Uvědomil si, že jeho jediným hudebním uplatněním je hra na kytaru. Začal intenzivně cvičit a zaměřil se na kytarové instrumentálky. Místo u mikrofonu definitivně přenechal Vernonovi. Ke zpěvu se nakonec vrátil až v roce 1965.
Rvačka pouličních gangů
Doživotní místo v kytarovém Pantheonu Linkovi zajistil úspěch skladby Rumble. Původně šlo o náhodný motiv, jenž ho napadl během vystoupení, když si ladil kytaru. Nástroj mu navíc začal drnčet. Bylo to díky mikrofonu postaveném před bednou s reproduktory a zesilovač byl nastavený na maximální výkon. Ve studiu se rozhodl přebuzený zvuk vylepšit za pomoci obyčejné tužky, s níž do membrán reproduktorů prorazil dírky.
Nahrávka vyšla v březnu 1958 na sedmipalcovém vinylu pod jménem seskupení Link Wray And His Ray Men. Na její B straně byla skladba The Swag. O dva měsíce později se usadila na 16. místě hitparádového žebříčku magazínu Billboard. Prestižní pořadí v TOP 40 neopustila dalších deset týdnů. V roce 1964 použili úvodní část v jiném tempu britští The Beatles na jejich hitu I Want To Hold Your Hand.
Jako autoři Rumble jsou uvedeni M. Grant, L. Wray. Legenda navíc vypraví, že se Archie Bleyer, majitel labelu Cadence Records, do nahrání a vydání podivně znějící instrumentálky právě nehrnul. Přesvědčilo ho prý až nadšení jeho nevlastní dcery, které se nespoutaná nahrávka líbila.
Okolo autorských práv na Rumble panuje řada dohadů. U instrumentálních skladeb se často stávalo, že se jejich název mohl ještě před nahráním na zvukový pás a vydáním na gramodeskách změnit.
Původně byla skladba řádně zaregistrována pod názvem Odd Ball. Jako její autoři jsou uvedeni Linkův otec Fred Sr. a DJ Milt Grant, který s kapelou spolupracoval coby manažer. Link se v té době patrně nijak nezajímal o obchodní stránku hudebního průmyslu. I v dalších letech je pod jeho písněmi většinou podepsán bratr Vernon nebo jejich otec.
Na nic nečekáme a padáme k Epic Records
Obchodní vztah s Cadence Records skončil stejně rychle, jako začal. Bratři Wrayovi se postranními kanály dozvěděli, že by měli odjet do countryové mekky v Nashvillu a spolupracovat s produkčním týmem Everly Brothers. Na nic nečekali a upsali se značce Epic Records.
Parta, přejmenovaná na Link Wray And The Wraymen, znovu zabodovala. Tentokrát byli na 23. příčce se singlem Raw-Hide (1959, Epic Records).
V té době již Link nehrál na kytaru Gibson od Les Paula, ale na zakázkově vyrobený model Danelectro s prodlouženým hmatníkem a speciálně upravenými snímači. Kytara vydávala ohlušující kovový rámus. Zněla, jako by kytarista hrál na struny napnuté přes velkou plechovku.
Po několika letech se skupina znovu vrátila k osvědčenému názvu Link Wray And His Ray Men a se singlem Jack The Ripper (1963, Swan Records) se dostala na 64. pořadí národní hitparády. U Swan Records vychází v roce 1965 i výtečná Ace of Spades s náležitou agresivitou zahraným partem na foukací harmoniku.
Solidní porce práce ve Shack Three Track
Na konci šedesátých let si bratři vybudují na Vernonově farmě u Accokeeku v Marylandu venkovské nahrávací studio Wray’s Shack Three Track. Vybaví ho sice jen magnetofonem se třemi stopami, ale evidentně jim to bylo jedno. Dokonce podle něho pojmenovali i skromné studio.
Nově vyprodukované nahrávky se již netěší takovému ohlasu, jako dříve. Při zpětném hodnocení to je určitě velká škoda. Bratři začali více hrát na akustické nástroje (mandolína, dobro, steel kytara, dvanáctistrunná kytara, klavír) a místo instrumentálních skladeb skládali písničkami. Výsledkem jejich umělecké proměny byla zajímavá směs různých hudebních stylů, v níž nechybí blues, country, gospel nebo soul. Dnes se pro ni používá pojmenování Americana.
Venkovský pobyt bratrům svědčí. Během pár měsíců připraví materiál pro tři LP desky. První vychází eponymní titul Link Wray (1971), jenž měli původně vydat u Apple Records, ale nakonec se ho ujali v Polydoru. Link na něm využil rozmanité rytmické zdroje a spojil je do jednoho celku. Jak to asi vypadalo u něj ve stodole během nahrávání? Někdo bubnuje na kufr, kdo mohl, mlátí do stěn nebo huláká „Fire And Brimstone“. Do toho vpadne sólo surfově znějící kytary, dokonce tam je slyšet i banjo.
Následovala edice Mordicai Jones (1972, Polydor). Kolekce je kompletně připsána mysteriózní postavě Mordicaie Jonese. Ukrýval se za ní zajímavý zpěvák a především pianista Bobby Howard.
Sérii zakončilo album Beans And Fatback (1973, Virgin Records). Písničky se opět vrací k rockové údernosti, byť neopouští tehdejšími fanoušky vyhledávané folkrockové sáčko.
V roce 2015 se všechny nahrávky ze stodoly v Accokeeku dočkají pečlivého remasteringu. Vychází na rekapitulačním dvojCD Link Wray Three Track Shack u firmy Ace Records, jež se mezi sběrateli těší té nejlepší pověsti.
Koncertoval až do konce života
Ani v dalších letech se Link nevzdal hudebních aktivit. Těžištěm jeho muzikantské činnosti se však natrvalo stávají koncertní turné. Před koncem sedmé dekády se podílí na dvou albech s jedním z hlavních představitelů retro vlny rockabilly Robertem Gordonem.
Na náhlý nárůst poptávky po rockabilly zareagují i hudební vydavatelství. Na trhu se objevují různé kompilace Wrayova staršího materiálu – bohužel mnohé z nich mají velice pochybnou zvukovou kvalitu. Nejčastěji jde o amatérsky sejmuté snímky z původních vinylových edicí.
Od roku 1980 žil Link v Dánsku se svojí ženou Olive Julií. Manželé vyráželi společně s najatou rytmikou potěšit fanoušky po celé Evropě. Jedna štace je zavedla na návštěvu k protinožcům do Austrálie.
Nahrávací smlouvu naposledy podepsal s agilními Ace Records. V roce 1997 mu vydali album Shadowman a o tři roky úplně poslední řadový titul Barbed Wire.
Link na něm potvrdil, že je i v seniorském věku stále mezigeneračním muzikantským idolem. Hraje s chutí a na nástroji předvádí úžasně znějící, ohlušující a ryčný kytarový zvuk.
Koncertoval prakticky do poslední chvil. Zemřel ve svém domě v Kodani. Magazín Rolling Stone mu přisoudil 45. místo mezi stovkou nejlepších kytaristů všech dob. Je členem dvou síní slávy – Rockabilly Hall Of Fame a Native American Music Hall Of Fame. Jeho skladby se objevily v mnoha slavných filmech, jako jsou Pulp Fiction, Desperado, Den Nezávislosti, Dvanáct opic, Stín nebo Růžoví plameňáci.
Ukázky:
Link Wray And His Ray Men: Rumble
– https://youtu.be/ZJLpoRdajWc
Link Wray & The Wraymen: Raw-Hide
– https://youtu.be/UdIBDa2xo8k
Link Wray And His Ray Men: Jack The Ripper
– https://youtu.be/LUAfiWF01I0
Ace of Spades
– https://youtu.be/nlAM4nCQoPI
Fire And Brimstone
– https://youtu.be/nsG4nv_a5-8
Mordicai Jones: Walkin‘ In The Arizona Sun
– https://youtu.be/JgNoPBpoJJw
Barbed Wire
– https://youtu.be/xh7RmD0hayA
