Naposledy aktualizováno: 19.5.2022
„Pro Iana byla slova vždy nesmírně důležitá. Pokaždé, když si pustil nějakou desku, rád se mnou probíral písňové texty. Nerad poslouchal nahrávky, za jejichž slovy nebyl nějaký příběh a které nic neznamenaly.“ Tak na zpěváka Iana Kevina Curtise (15. 7. 1956 – 18. 5. 1980), člena legendárních postpunkových Joy Division, vzpomíná jeho manželka Deborah.
Další ze zvláštních britských talentů
Ian Curtis opustil dobrovolně náš svět v květnu 1980 – těsně před odletem skupiny na první americké turné. Depresemi, epilepsií a osobními problémy zmítaný básník a zpěvák po sobě zanechal dílo a odkaz existenciální osamělosti a psychické bolesti.
Jeho písňové texty se časem staly významnou součástí světového kulturního dědictví. Ačkoliv ho někteří hudební kritici a rockoví fanoušci odepisují, coby sebevraha a dokonce přisuzují písním Joy Division podíl na úmrtí několika lidí. Ve skutečnosti se nejspíše stalo to, že mu koktejl léků, které Ianovi lékaři předepsali na epilepsii, zamotal hlavu.
Curtis byl především citlivou lidskou bytostí. Vlastní pocity a prožitky ukrýval do intimních poznámek a písňových textů. Po smrti bývá často zpodobňován, jako trýzněný umělec odsouzený k záhubě, který vzbuzuje u fanoušků jakýsi přízračný zájem (jeho náhrobek byl dokonce dvakrát ukraden).
Americký grafik James O’Barr – mj. autor komiksového románu The Crow – o něm mluví jako o tom, „kdo ukázal nepopsatelnou krásu v absolutní ošklivosti.“
Riskoval ze všech nejvíce
Ian Curtis zajistil Joy Division výsadní místo v rockové historii. Stál u jejich zrodu a byl to on, kdo nakonec nezvratně rozhodl o jejich konci. Odevzdal jim vše – svůj život i smrt. Přitom od začátku riskoval ze všech nejvíce. Zprvu skrytě – a později otevřeně – bojoval s vážným onemocněním, narůstajícími psychickými problémy a frustrací z rozpadajícího se manželství.
Navzdory tomu si Ian svůj krátký život užil – nejenom rodinné akce, kancelářské večírky, návštěvy zastrčených knihkupectví, vášnivé kouření cigaret Marlboro, práci v obchodě s gramodeskami, každodenní poslouchání hudby či pojídání cha siu bao a vermicelli v Yang Sing v manchesterské čínské čtvrti.
Vždy si přál vidět Berlín. Když tam s Joy Division v lednu 1980 hráli, procházel se ulicemi, navštívil i část města náležící pod komunistickou Německou demokratickou republiku. Rád na ten zážitek vzpomínal (i když tam prý byla strašná zima).
Bubeník Joy Division Stephen Morris se svěřil příteli kapely manchesterskému DJ Dave Haslamovi: „Ian, kterého si pamatuji, byl mnohem šťastnější duše, než naznačují fotografie Joy Division.“
Ian miloval filmová představení v kinu Aaben v Hulmu a zajímavé filmy vysílané na BBC2. Pokaždé se u spoluhráčů ujišťoval, že budou z koncertu včas doma, aby se mohl pozdě v noci dívat.
Být v kapele ho bavilo – od zapisování prvních nápadů na texty do sešitu, nahrávání a vystupování, až po vzájemné popichování s ostatními v zákulisí. Bylo to pro pro něj velmi důležité. Uvědomění si, že mu jeho epilepsie pravděpodobně zabrání v tom, aby posunul svou hudební kariéru dál, pro něj muselo být obrovskou ranou.
Jen ne vyretušovat realitu
Baskytarista Peter Hook byl prvním z kapely, kdo se dozvěděl o Ianově nečekaném odchodu. Dodnes na něj vzpomíná s úctou a obdivem: „Ian byl výtečný textař a báječným, opravdu báječným, tahounem kapely. Myslím, že dodnes inspiruje mnoho lidí, zvláště ty, kteří jsou ve věku, kdy hledají smysl života.“
Další Curtisův spoluhráč, kytarista Bernard Sumner, jednou DJ Haslamovi řekl, že kapela chtěla odhalit pravdu o světě a udělat pro to cokoliv, jen ne vyretušovat realitu.
I po čtyřech dekádách Ianovy písňové texty neztratily nic z toho, čím si vydobyly uznání již po vydání několika vinylových singlů a dvou řadových LP desek Unknown Pleasures (1979) a Closer (1989) na značce Factory Records. Jsou to záznamy otevřených, naléhavých a drásavě bolestivých prohlášení trpícího člověka, ale také intimní výpovědi o složitých vztazích k milovaným ženám. „Vášeň a intenzita poselství této hudby naprosto předčily vše, co do té doby publikum zažilo,“ napsal Mick Middlehurst v recenzi na vystoupení 20. října 1978 v manchesterském klubu The Factory.
Punkové osvícení v Lesser Trade Hall
O Curtisově hudební kariéře rozhodla vlastně náhoda. K dvacátým narozeninám dostal dvě vstupenky na v pořadí druhý manchesterský koncert punkrockových Sex Pistols. Konal se 20. července 1976 v historické budově Free Trade Hall.
V menším sálku pro cca sto padesát diváků ho opět pořádali zpěvák Howard Devoto a kytarista Pete Shelley, kteří se později proslavili ve zdejších výtečných Buzzcocks.
Ian se při příchodu zcela náhodou potkal s Bernardem Sumnerem. Znali se od vidění a Sumner mu představil kamaráda Petera Hooka. Ti byli v hledišti již před šesti týdny, kdy Sex Pistols vystoupili v Manchesteru poprvé. Hned druhý den po koncertě si Hook šel koupit baskytaru. Stála třicet pět liber a půjčil si na ni u rodičů.
Po letech se však zdá, že onoho 4. června 1976, kdy se uskutečnilo první vystoupení Sex Pistols v Manchesteru, byl mezi návštěvníky snad každý muzikant nebo rockový fanoušek z Anglie. Podle novináře Davea Nolana, jenž o koncertu napsal v roce 2006 knihu I Swear I Was There: The Gig That Changed The World, se za údajné účastníky označilo více jak sedm tisíc lidí.
Transevropský expres
Vraťme se ještě jednou ke vzpomínkám Petera Hooka: „Ianův hudební rozhled byl obdivuhodný. Nebylo to jen tím, že vypomáhal v obchodě s gramodeskami. Na zkoušky nosil spousty zajímavých nahrávek. Poslouchali jsme nejenom věci od The Doors, ale díky němu jsme objevili třeba CAN. Zásadní vliv na nás měli Kraftwerk. Daroval mi nejdříve jejich album Autobahn a poté Trans-Europe Express. Naprosto mě uchvátily. Skladbu Trans-Europe Express jsme pouštěli z pásku před začátkem každého našeho koncertu. Ian se v Kraftwerk zhlédl i co se týče vztahu k lidem v kapele a okolo ní. Chtěl, abychom se cítili jako rodina. A to i ve chvílích, když se nás někteří snažili přemluvit ke změně názvu na Ian Curtis And Joy Division. Tehdy to rázně odmítl: ‚Ne, ne, musíme být jako Kraftwerk – musíme být jednotní. Musíme si věřit a spoléhat se jeden na druhého.'“ Peter také vysvětlil, proč Joy Division více nevyužívali syntezátory. „K definitivnímu naplnění našich muzikantských snů ovlivněných Kraftwerk jsme se dostali až jako New Order. V té době jsme již měli dostatek financí a mohli jsme si dovolit nakoupit drahé počítačové vybavení a sekvencery.“
Podobně se vyjádřil bubeník Stephen Morris v rozhovoru pro NME. Prohlásil, že kdyby Joy Division existovali dále, nejspíše by se vydali směrem, jaký v dnešní době razí Radiohead. „Bavili jsme se o Kraftwerk a elektronické hudbě,“ zavzpomínal Morris. „Kdyby Joy Division pokračovali, používali bychom mnohem víc elektronické hudby – ale troufám si říct, že ve větší míře – a v režii podobné Radiohead – než jsme nakonec nabídli jako taneční kapela. Nejspíše by tam byla podobná atmosféra, ale s větším důrazem na rytmus.“
Láska nás oddělí
V Curtisově pozůstalosti se našly rané verze textů a jejich náčrty, které si zaznamenával do sešitu nebo na volné listy papíru a ukládal si je do šanonu.
Z nich mj. vyplývá, že posmrtně vydaný singl s písní Love Will Tear Us Apart nemusí nutně znamenat autorovo vyrovnání se s problémy ve vztahu ke dvou ženám – manželce Deborah a belgické žurnalistce a promotérce Annik Honoré.
V konečné verzi Ian zpívá „Why is the bedroom so cold“, ale z faksimile původního textu je zřejmé, jak pracuje s různými verzemi, které přepisuje (your bedroom, this bedroom, the bedroom). Pokud k tomu přihlédnete, není již tak snadné říci, co bylo fikcí a co skutečností.
Annik popřela, že by byl jejich poměr milenecký. Komentovala jej otevřeně: „Byl to čistý a naprosto platonický vztah, velmi dětsky naivní a cudný… Ian bral léky. Ty měly na jeho psychický a fyzický stav zásadní vliv. Mrzí mě, že někteří lidé nevěří mým slovům. Ať si tvrdí, co chtějí. Mám schované jeho dopisy a budu jediná, kdo je kdy četl…“
Co ukrývaly obálky s ianovými písemnostmi
Po Ianově tragickém úmrtí (dva měsíce před čtyřiadvacátými narozeninami) Deborah uložila jeho písemnosti do dvou větších obálek a nečetla je do doby, než se o ně začali zajímat členové Joy Division.
Ti, po skonu jejich zpěváka, chtěli pod jménem nové kapely New Order nahrát písně s texty, na kterých s Ianem společně pracovali a kapela si je nestihla zaznamenat na magnetofonový pásek v průběhu zkoušek.
Všichni byli překvapení, když zjistili, že písemnosti, uložené v obálkách, neobsahují žádné listy s připravovanými písněmi Joy Division.
Nenápadné konečné sbohem v birminghamské High Hall
Poslední koncert kapely se uskutečnil 2. května 1980. Vystoupili před třemi sty platícími v dnes již bohužel zbourané High Hall v areálu Birmingham University.
Záznam vyšel na dvojalbu Still (1981, Factory Records). Je na něm dostupná i raná podoba písně Ceremony. Kapela na její studiové verzi pracovala ještě 14. května, čtyři dny před Ianovým odchodem.
Nakonec ji zbývající členové nahráli znovu a vydali ji v lednu 1981 coby debutový singl jejich nové kapely New Order.
Další přepracovanou původní skladbu In A Lonely Place, na níž se ještě Curtis podílel, vybrali na B stranu.
Záznam birminghamského vystoupení končí písní Digital. Ian se s publikem tiše rozloučí slovy „Thank you. Good night.“ O šestnáct dní později zůstal v kuchyni řadového domku číslo 77 na Barton Street v Macclesfieldu na vše sám a oběsil se.
Okolní svět, ve kterém žijeme, není nijak radostný. Naopak, přetéká nenávistí, zlobou a násilím. Ian Curtis se při psaní básní často inspiroval díly pražského rodáka Franze Kafky (Colony), ruského klasického autora Nikolaje Vasiljeviče Gogola (Dead Souls) nebo britského spisovatele post-apokalyptických románů J. G. Ballarda (Atrocity Exchibition). Nebyl jediným, kdo se s nespravedlivým a krutým okolím vyrovnával… a vyrovnává.
Důležitá legislativní aktivita členů joy division 42 let po ianově smrti
Bernard Sumner a Stephen Morris vyzvali 19. května 2022 Britský Parlament, aby 42 let po Ianově smrti přijal další legislativní opatření proti pokusům o sebevraždu. Připojili se k setkání, které se konalo v Speakers House, kde oba muzikanti hovořili o svých vlastních zkušenostech po Curtisově sebevraždě a naléhali na vládu, aby brala duševní zdraví vážněji.
Ve svém prohlášení uvedli: „Rádi bychom poděkovali všem, kteří se sešli, aby společně diskutovali o tak zásadním tématu. Byli jsme velmi mladí, když jsme v roce 1980 přišli o svého přítele a spoluhráče. My i doba jsme nebyli připraveni pochopit složitou problematiku, abychom mu pomohli dřív, než bude pozdě. O více než 40 let později je před námi stále ještě dlouhá cesta a duševní zdraví je třeba brát na stejnou úroveň jako zdraví fyzické. Pokud se nám podaří oslovit jediného člověka tím, že o tom budeme mluvit nahlas, bude to stát za to.“
