Naposledy aktualizováno: 20.4.2021
Sheffield je významným kulturním a hudebním centrem South Yorkshire na severu Anglie. Pochází odtud i neosoulové trio Hague & White – parta muzikantů každým coulem, kteří věří svojí hudbě a talentu.
Stylová přímočarost a ochota zpříma a realisticky přijímat vývoj
Pokud bychom měli charakterizovat hudební přístup Hague & White dvěma slovy – byla by to stylová přímočarost, postrádající jakékoliv přebytečné cetky – typická pro většinu ostrovních soulových interpretů inspirovaných nejenom importovanými sedmipalcovými vinyly ze stáje Tamla-Motown Records. A také ochota zpříma a realisticky přijímat vývoj nejenom na současné hudební scéně.
Všichni jsou neústupnými milovníky mnoha hudebních stylů. Neváhají jim kdykoliv prokázat svoji oddanost a úctu. V jejich muzice budete postrádat jakýkoliv obchodní kalkul a podbízení se fanouškům a managementům hudebních vydavatelství.
V postfaktické době, kterou momentálně zažíváme, v níž má pravdu ten, kdo má více „lajků“ u svého statusu na sociální síti, se to může jevit téměř neuvěřitelně. Muzikanti lpí na originalitě a hledání nových cest pro vyjádření svých citů a toho, co prožívají. Odmítají vzdát boj se stagnujícím a do sebe uzavřeným britským hudebním průmyslem.
Chris Hague: „S Joelem se známe již od devatenácti“
Název skupině propůjčili otcové zakladatelé Chris Hague (kytara, piano a doprovodné vokály) a Joel White (zpěv, varhany Hammond Organ, piano Wurlitzer a Fender Rhodes), bratranec vyhledávaného britského kytaristy, skladatele a producenta Richarda Hawleyho (např. Arctic Monkeys, Manic Street Preachers, Elbow, Duane Eddy nebo Paul Weller).
Znají se ještě z dob, kdy se Hague pohyboval v okruhu spolupracovníků dalších jihoyorkshirských kapel Pulp, Moloko nebo když doprovázel trip hopového zpěváka a kytaristu Finleyho Quaye.
„S Joelem se známe od devatenácti let,“ upřesnil Chris. „Když jsem se po letech strávených hraním v Londýně znovu vrátil do Sheffieldu, tak jsme se domluvili, že je načase, abychom spolu něco podnikli.“
„Naše hudební lásky ovlivnily náš výsledný zvuk i to, jaký si píšeme repertoár,“ dodává Joel. „Ale nešli jsme po konkrétním zvuku. Nesnažíme se něco násilím přerovnat. Chceme si udržet nezbytný nadhled a přirozenou hudební náturu. Jsem sice obrovský fanoušek muziky ze šedesátých let, ale je to spíš o tom, jak se díky hudbě cítím, než abych se držel něčeho, co se může zdát být jen retrem.“
Na bubenickou stoličku usedl hráč s mezinárodním kreditem par excellence Steve White. Začínal s Paulem Wellerem a Mickem Talbotem v jejich The Style Council. Pokračoval po Wellerově boku na jeho sólové dráze. Mezitím vypomohl veteránům The Who, varhaníkovi Jonu Lordovi a byl členem tria The Family Silver společně s kytaristou Mattem Deightonem a baskytaristou Damonem Minchellaem.
V sestavě Hague & White nahradil Dee Boyla, který začínal s další sheffieldskou legendou Cabaret Voltaire. Později bubnoval u tamních britpopových The Longpigs a také spolupracoval s Richardem Hawleym. Dee se podílel na prvních verzích písní Face, Stranger To Your Love, What Ya Gonna Do a Nothing’s Gonna Last Forever, ale bohužel zemřel.
Neo British Psychedelic Soul s výbornými varhanami a úžasnými vokály
Hague & White odstartovali vydáním dvou pilotních singlů Just Be True (říjen 2018) a Distant Relative (prosinec 2018). Debutová dlouhohrající kolekce The Eleventh Hour vyšla v lednu 2019 na značce Monks Road Records.
Jde o nebývale soudržné album. Působí coby hudební tonikum, které je v těchto temných časech možné podávat v libovolném množství. Sklidilo několik příznivých hodnocení. Kritik populárního čtrnáctideníku RnR Magazine, jenž je distribuován do prodejen s hudebními nosiči, mu bez váhání nadělil pět hvězdiček z pěti.
Říkejme tomu třebas Neo British Psychedelic Soul s cool varhanami a úžasnými vokály. Ať tomu budete říkat jakkoliv, zamiloval jsem se během každé vteřiny poslechu. Album okamžitě zařadím do playlistu. Prostě jde od začátku do konce o báječné britské soulové album.
V hudbě Hague & White se prolínají soul a jazz s funkem, či ostřejším garage rockem, a více než štědrou špetkou psychedelie. „Základ je jakýsi epický soundtrack našich pocitů. Samozřejmě, nemůže chybět klasický soul a pak tu jsou další stránky, jež mají zvláštní nádech psychedelie. Samozřejmě se nevyhýbáme nezbytným sociálním a politickým komentářům – rozumově a fakty podloženým, jež dávají našemu snažení požadovanou říznost,“ popsal Chris.
Steve vysvětlil společné záměry ještě důkladnější: „The Eleventh Hours je opravdu silné album s úchvatným vlivem klasické soulové hudby a nádechem psychedelie, ale není to žádná přehlídka retro vzpomínek; je to výtečně nahrané a zahrané společné dílo. Nejvíc se mi líbilo, že jsou to skvělé písničky a nemají nic společného s právě probíhající soulovou retro vlnou. Když jsme se bavili jaké použijeme rytmy, všichni jsme spontánně navrhli hip hopové beaty. Snažili jsme se, abychom zněli hodně neučesaně, což je podle mě hodně moderní, a přitom je možné stále slyšet odkazy na klasické nahrávky. Takže jsme se ani nemuseli pokoušet to nějak extra zamaskovat napodobováním soundu ze šedesátých let.“
„První den ve studiu Steve požádal jen o trochu vody a šálek čaje,“ připomenul si dny strávené v nahrávacím studiu Chris. „Takže jo, jeho podíl a nasazení jsou neskutečné… Teď ale vážně, byl to pro nás absolutní sen, být s ním na jedné palubě. Se Stevem se pracovalo fantasticky. Již před lety byl jedním z našich bubenických hrdinů. Původně přišel do studia jako výpomoc, ale teď je dalším členem našeho gangu. Víme, co dokáže a jak bez větší námahy zapadne do každého projektu. Všichni tři jsme nadšenci do nové hudby, a tak mám pocit, že jsme vytvořili něco originálního, co má opravdový hudební kolorit.“
Steve odvyprávěl svoji verzi příběhu: „Už jsem se začal trochu nudit a plánoval jsem po Vánocích 2017 návrat do nahrávacích studií. Setkání s klukama v Tesla Studios bylo úžasné. Hned jsme si začali lidsky rozumět. Bylo mi jasné, že jsme na stejné hudební vlně. Počasí venku bylo příšerné, tak jsme prostě zavřeli dveře a hráli. Nebáli jsme se experimentovat. Během dvou nebo tří studiových frekvencí se nám podařilo nahrát prakticky celé album.“
Plechy nikdy nestačí vychladnout
Kapela o sobě znovu dala vědět na konci léta 2019. V září vyšla na kompilaci Out Of Bounds nahrávka písně If It Was All Down To Me (spotify). Podíleli se na ní muzikanti ze spřáteleného muzikantského projektu Monks Road Social soustředění okolo kytaristy Dr. Roberta.
V listopadu 2019 se na streamovacích službách objevila singlová novinka Cold Call (spotify). Její instrumentální verze byla ústřední melodií stejnojmenné úspěšně minisérie na TV kanálu Channel 5. V hlavní roli June Clarke se představila Sally Lindsay (spotify). Dominuje jí výtečné Chrisovo kytarové sólo, které na kratší zpívané verzi nahradil nádherný part varhan Hammond Organ.
O rok později Hague & White nabídli nový digitální singl Something (spotify). Jeho „B stranou“ se stala písnička Running (spotify), na níž si přizvali jako hosty kytaristu Harryho Haywarda a dechovou sekci pod vedením Stevea Beightona.
The horns never cool. V Česku máme nařízený nouzový stav. Pro jeho zpestření nabízím včerejší singlovou novinku Running od UK soulového tria Hague & White. Pro milovníky našlápnutých hammondek a žhavých plechů silně návykové. (twitterová upoutávka @cernejpudinkcz)
Současně vyšlo společné prohlášení Chrise, Joela a producenta a baskytaristy Davida Glovera. Bez okolků vysvětlili důvody, proč se rozhodli zpřístupnit nové nahrávky: „Nová hudba je pro nás výzvou. Již delší dobu máme připraveno několik úžasných nových melodií. Plánovali jsme jejich vydání koordinovat se zahájením vysílání nového televizního seriálu, v němž měly zaznít. Okolnosti bohužel oddálily společný lákavý projekt až do roku 2021, Mezitím jsme se pustili do práce na dalších novinkách. Nabízíme věci, které jsme již dříve připravily ve studiích Tesla.“
Z nahrávek Hague & White plane obrovská chuť a nadšení. S nádherně vrstvenými aranžemi Vás vtáhnou do nové posluchačské dimenze. Mezi hlavní poznávací znaky patří jemně utkané předivo dokonale plačtivých doprovodných vokálů a mohutný, neumdlévající tah hammondek, který upomíná na možné vlivy stylotvorných hráčů, jako Booker T. Jones, Joey DeFranscesco, Ray Manzarek a na britské půdě Georgie Fame nebo Steve Winwood.
Mým tajným tipem by mohl být neznámý slepý varhanní virtuoz Rudy Copeland. Zásadním způsobem se interpretačně spolupodepsal na cenou Grammy oceněném album Don’t Give Up On Me (2002, Fat Possum Records), jež má na kontě soulová legenda šedesátých let minulého století Solomon Burke.
Možná to bude znít opovážlivě, ale kapela si po pár letech společné práce definitivně vykolíkovala rozsáhlý a současně bezpečný prostor, jenž jim v budoucnu umožní svobodně přecházet mezi tolika hudebními styly, kolika oni sami uznají za vhodné. Přesto zůstávají nadále noblesní. Nechtějí přehlušit až puntičkářské písničkářství.
„Skládání mě zcela pohltilo. Baví mě a naplňuje,“ vysvětluje s nadšením Chris. „Jsme perfekcionalisté. Pracujeme na tom, abychom napsali kvalitní písničky a klademe na to důraz. Dobré písničky mají dobrou strukturu, takže všechno – od Beatles přes Raye Charlese, rapera Andersona Paaka a psychedelický projekt Kevina Parkera Tame Impala – je moje parketa.“
Chmurná vize pobrexitové Británie v době čínského COVIDU-19
Již při prvních organizačních schůzkách před chystanou koncertní šňůrou se domluvili, že na turné vyrazí jen ve třech. Plány na koncertování musely jít díky čínské pandemii COVID-19 prozatím k ledu. Samozřejmě, nejsou jediní, koho britská vládní epidemiologická opatření a nařízení omezily.
Materiál na další album mají již připravený. Podle Chrise je brzdí především jistá nedůvěra vůči novým nahrávkám a lenost panující v celém hudebním průmyslu. Debutové album vyšlo v době, kdy se ve snaze zajistit si přísun pravidelných divident ostrovní hudební mainstream stále více brání přílivu čerstvé krve v podobě nových hudebních skupin a muzikantů.
Oporu má nejenom v chabém hudebním vkusu většinové společnosti, jež netouží po něčem, co by se jí napoprvé nemuselo líbit, ale také v neúnavném prosazování hudebních dinosaurů, schopných se jen opájet netrpělivým vyhlížením, zda jim již na bankovní účty dorazily tantiémy.
Samozřejmě se nelze vyhnout problematice Brexitu. Steve má v této otázce jasno: „Rozhodnutí izolovat se není pro naši zemi cestou vpřed. Přiznat si, že prožíváme dobu kulturní, společenské a politické temnoty, je klíčové. Je to jediný způsob, jak zahlédnout světlo na konci tunelu. Žijeme ve velmi chmurné době. Pokud jde o hudební průmysl, starý obchodní model jen přežívá. Streamování v podstatě ochromilo hudební byznys, takže pro mladou kapelu je velmi těžké získat nahrávací kontrakt. Umělci na vrcholu, jako jsou Ed Sheeran a Adele, si vedou velmi dobře a přeji jim hodně štěstí, ale nyní neexistuje žádná zlatá střední cesta. Jako země jsme přestali podporovat rozvoj našich dovedností v oblasti kreativního umění, a to je samozřejmě velká škoda. Ale mladí umělci si najdou cestu. Vždycky to tak bylo.“
Rok 2020 je rokem krize – mnohým z nás již změnil život. Přišli jsme o jistoty a léty budovaný bezpečný svět. Příští roky budou ve znamení změn a nové naděje. Jejich součástí by měla být i hudba. Hudba, která má léčivé účinky a umí potěšit. Těším se, s jakými novinkami nás překvapí pánové Chris Hague, Joel White a Steve White.
Chris Hague, Joel White a Steve White nezahálí
Na začátku dalšího covidového roku 2021 Hague & White oznámili, že intenzivně pracují v nahrávacím studiu.
Netrpělivé příznivce odměnili 7. března 2021 vydáním singlové novinky Last Of The Violet Gin. Bylo to o týden dříve, než bylo původně oznámeno. Na podobě videoklipu spojili síly s fotografem Mariem Pietrangelim.
Mezitím se podíleli na soundtracku k novému šestidílnému seriálu Reluctant Madame Blanc. pro televizní stanice Acorn TV a Channel 5 ho napsaly Sue Vincent se Sally Lindsay. Sally si v něm zahraje hlavní postavu Jean White.
V dubnu 2021 vychází šestiminutová funky instrumentálka Awakenings (spotify) – další skvělá věc postavená na rytmicky dominujících bicích a mistrovská ukázka souhry úchvatných dechů v podání Stevea Beightona, kytary a majestátních kláves. Něco, co byste jistě uvítali po horkém, letním dni v sobotním narvaném Jazz Cafe.
Ukázky:
Just Be True
– https://youtu.be/AsXKpkplISk
Distant Relative
– https://youtu.be/5wHVBmNTZc0
Something
– https://youtu.be/JTviMzJUuLo
Running
– https://youtu.be/DoJ_syPOTNs
Last Of The Violet Gin
– https://youtu.be/3TXQpJdoMGw
Awakenings
– https://youtu.be/26UL6w3EuiE
