Naposledy aktualizováno: 23.11.2020
O tom, že se za Britským kanálem odehrávají mimořádně zajímavé proměny tamní jazzové scény, si vyprávějí i vrabčáci Vševědi na střechách domů v zemích Corona regni Bohemiae. Jak to tak bývá, nic nevzniká z ničeho.
scéna, která se zároveň hlásí k bohaté historii jazzu, ale stejně tak se nebojí přijímat nové styly
Současná britská jazzová scéna je reprezentována úspěšnou vlnou mladých ostrovních talentů, a především jazzmenek. Nezrodili se náhodou. Není pochyb o tom, že základem prakticky celé moderní hudby jsou právě jazzové prvky a cítění, ale jejich vystižení může být velmi ošemetné.
V mnoha ohledech je to jakási semknutá substance hudebního světa, prostupuje vším, ale pro běžného posluchače ji často není možno rozpoznat – Nile Rodgers ve svém výkladu o vlivu jazzu na skladbu Let’s Dance je toho krásným příkladem. Je tu tolik zásadních tvůrců, kteří jsou zakotveni v tomto žánru: Herbie Hancock, Earth Wind & Fire, Roy Ayers, seznam je nekonečný.
Jazz je pro hip hop stejně zásadní jako soul a funk, jak zcela jasně ukazují A Tribe Called Quest. Styčné body s drum’n’bassem nejsou na první pohled zřejmé – ale samply jím prostupují a na mnoho průkopníků má zjevně obrovský vliv; Roni Size o něm opakovaně hovořil jako o zásadním prubířském kameni a Doc Scott remixoval Milese Davise.
V tavicím kotli devadesátých let se jazz skryl před zraky všech, nejzřetelněji u Jamiroquai a acid jazzu, ale také na trip hopové scéně, kde labely jako Mo‘ Wax a Ninja Tune vydávaly experimentální hudbu paralelně s prohulenými beatovými rytmy.
Ve své čisté a neředěné podobě může být syrová složitost a podivnost jazzu skličující a obtížná i pro ty nejoddanější hudební fanoušky, ale v posledních letech se to začalo měnit. Ve Velké Británii vznikla scéna, která se zároveň hlásí k bohaté historii tohoto žánru, ale stejně tak se nebojí přijímat nové styly, které jazz vytvořil. Hudba, která se vzdává esoteriky ve prospěch odvážných a nových věcí.
Vzdor proti vládě bohatých pro bohaté zajišťující potřeby bohatých
Na poměrně konzervativní ostrovní jazzové scéně nastalo výrazné pnutí již v temném období thatcherismu v první polovině osmdesátých let. Na tehdejší špatnou sociální situaci bleskově zareagovaly hlavně domácí reggae skupiny, jako Steel Pulse a Aswad. Vytvořily kulturní pozadí vlně protestů a občanských nepokojů.
Nebývalým přívalem kreativního vzepětí na ně navázali i jazzoví hudebníci. Hlavním znakem proměn jazzové scény byla její obrovská rozmanitost – od postpunkově avantgardního pozdvižení Rip Rig & Panic, přes velkokapelový zvuk čistě černošské sestavy The Jazz Warriors, až k bigbandovému experimentování Loose Tubes.
O tři dekády později se zdá, že se společenské napětí vrátilo s neméně silnou intenzitou. Vzhledem k tomu, že Spojené království čelí v době po Brexitu vážné kulturní, společenské a politické temnotě, jazz – ve všech svých podobách – poskytuje účinný protijed na současné společenské rozepře.
A mimochodem, kdo to vůbec jsou ti Binker Golding a Moses Boyd?
Hudební novináři se shodují na tom, že obrozující vlnu současného ostrovního jazzu spustil titul Dem Ones dua Moses Boyd (bicí) a Binker Golding (tenorsaxofon). Šlo o nijak upravovaný, syrový studiový záznam jedné nahrávací frekvence z 9. října 2014 natočený na starší analogový magnetofon zn. Studer.
Titul vyšel v květnu 2015 na značce Gearbox Records. Londýnský label se do té doby věnoval sběratelským edicím pro úzce specializované audiofily, kteří se léta marně pídili po zcela nedostupných snímcích z archívů bopového altsaxofonisty Joea Harriotta nebo pianisty Michaela Garricka, jenž na sebe upozornil zajímavou kombinací klavírní hry a recitace poezie.
Album Dem Ones vyvolalo mezi stálými zákazníky – doposud konzervativního jazzového vydavatelství – zajímavé a často zcela rozdílné reakce. Zároveň přicházela na vedení společnosti záplava často se opakujících dotazů. Proč si management vybral dva zcela neznámé mladíčky, nijak zapojené do dění na poklidně klimbající ortodoxní jazzové scéně? Koho chtějí záměrně otevřenými, zhola nic zastírajícími duety bubeníka a plátkaře oslovit? A mimochodem, kdo to vůbec jsou ti Binker Golding a Moses Boyd?
Nic se neobjeví jen tak
Špičkoví představitelé nastupující muzikantské vlny, jako jsou Golding a Boyd, tenorsaxofonistka Nubya Garcia, trumpetistka Sheila Maurice-Grey, kytaristka Shirley Tetteh a mnozí další, jsou výsledkem soustavné práce několika hudebních organizací usídlených v Londýně, které si již před několika lety daly za cíl napomáhat výuce jazzové interpretace.
Naštěstí ve svém úsilí nepolevily, byť musely několikrát oželet odchod výrazných talentů, kteří dali přednost komerčním nabídkám z popového tábora. To, co se dnes může jevit z našeho českého pohledu jako náhodný výron nové energie, je ve skutečnosti výsledkem dlouhodobého úsilí, které nikdy nepolevilo, byť muselo roky přežívat mimo pozornost odborných periodik a fanoušků.
Nadějný britský jazzový dorost se otrkával hraním v malých klubech, typických londýnských pubech a na nočních jam-sessions – jaké se konají např. v Jazz Café v Camdenu nebo v Spice of Life v Soho.
Rozhodně ale nejde o nijak neškolené muzikanty nebo samouky. Řada z nich navštěvovala hudební oddělení vyhledávaných konzervatoří. Boyd, Garcia, Maurice-Grey, saxofonistka Cassie Kinoshi ze SEED Ensemble, bubeník Femi Koleoso a klavírista Joe Armon-Jones z Ezra Collective či trumpetistka Emma Jean-Thackray a další vystudovali Trinity Laban Conservatoire of Music And Dance ve východním Londýně.
Binker Golding i tubista Theon Cross mají úspěšně dokončené vyhledávané hudební učiliště Guildhall School of Music & Drama, na které chodil i jeden z nejstarších členů této generace saxofonista a klarinetista Shabaka Hutchings.
Odkaz Jazz Warriors
Významnou roli v kariéře většiny hudebníků ze současné londýnské jazzové scény sehrála organizace Tomorrow’s Warriors. Navazuje na odkaz legendárního big bandu Jazz Warriors. Založil ji a vede kontrabasista Gary Crosby OBE společně s učitelkou hudby, producentkou a uměleckou vedoucí Janine Irons MBE.
Činnost zahájili v roce 1991. Poskytují životně důležitou platformu převážně mladým dívkám a chlapcům, kteří potřebují nasměrovat na své muzikantské dráze. Většina žáků pochází z rodin, které prošly zkušeností africké nebo karibské diaspory a pochází z rozmanitých socioekonomických skupin.
Hlavními cíli Tomorrow’s Warriors jsou výuka jazzu, všestranná pomoc hudebníkům při jejich vzdělávání a dalším profesním rozvoji. Zároveň budují cesty k vzájemnému porozumění mezi nápaditým dravým mládím a étosem a zkušenostmi původních Jazz Warriors.
Téměř všichni dosud zmínění mladí instrumentalisté někdy s Crosbym a Irons spolupracovali. Nevynechají příležitost, aby ocenili jejich pomoc.
vytrvalá práce Tomorrow’s Warriors
V genetické výbavě podpůrného programu je jaksi automaticky zakódováno i cosi, co lze nazvat mezigenerační sounáležitost. Ti, jimž se již dostalo pomoci, se zapojují do činnosti sdružení, předávají pracně nabyté drahocenné zkušenosti a radí svým následovníkům.
Mezi příklady generační spolupráce náleží producentská práce skladatele a saxofonisty Jasona Yardeho na debutu Driftglass (2019, Jazz re:freshed) souboru SEED Ensemble kapelnice Cassie Kinoshi nebo režijní a producentská výpomoc Shabaka Hutchingse na kompilaci nadějných kapel We Show Out Here (2017, Brownswood Recordings)
Nemluvě o tom, že Hutchings přizval několik slibných mladíků, včetně tubisty Theona Crosse, do své úderné jednotky Sons of Kemet. Jeho samotného na počátku hudební dráhy podpořil jiný Bojovník saxofonista Soweto Kinch.
Podíl vzájemné výpomoci a propojení jednotlivých hudebníků na dosažených výsledcích je nezpochybnitelný. Blahodárně působil ve chvílích, kdy současná muzikantská generace udělala první kroky, aby stanula v popředí britské jazzové scény.
Nebylo by to možné bez jejich vlastního přičinění a tvůrčího zápalu. Díky někdejšímu vizionářskému rozhodnutí původních členů Jazz Warriors, zaměřit se na výchovu svých nástupců a předávání bohatých zkušeností, stojí současný britský jazz na pevných základech, z nichž vyrůstají nejenom nové generace hudebních talentů, ale rodí se i zástupy jejich věrných posluchačů.
Stylové proměny jazzu jsou potvrzením a přijetím bouřlivých změn
Zásadní vliv na proměnu zkostnatělého britského jazzu měl tenorsaxofonista, klarinetista a kapelník Shabaka Hutchings. Je nejvýznamnějším hudebníkem, kterého se Tomorrow’s Warriors podařilo za tři dekády činnosti vypiplat.
Hutchingsova koncertní vystoupení a nahrávky jako první přilákaly pozornost médií a fanoušků. Ostatně, řídí se hudební filozofií: „Pokud hrajete novou hudbu srdcem, lidé na ni budou reagovat.“
Shabaka je klíčovou postavou a hybatelem dění ve třech muzikantských sdruženích – jeho vlastních Sons of Kemet, jihoafrické jazzové super kapely Shabaka And The Ancestors a progjazzových vesmírných hledačů The Comet Is Coming. V každém z nich překypuje entuziasmem, neumdlévajícím nasazením a tvůrčí vynalézavostí.
V současnosti je Hutchings nejviditelnějším reprezentantem britského jazzu. Nedávno podepsal nahrávací smlouvu u prestižního jazzového labelu Impulse! Records.
Kontrakt mu umožní oslovit širší a pestřejší publikum. Může se s fanoušky podělit o potěšení z hledání zcela novátorského způsobu sebevyjádření, jež sice čerpá z jazzové tradice, odvolává se na existující žánrové konvence, ale je to do značné míry zcela nový hudební styl.
Hlavní rozdíl v tvůrčím přístupu dnešní muzikantské generace a jejich předchůdců vidí v tom, že se nesnaží hrát jazzové standardy, na kterých vždy stál jazzový kánon. Raději hledají odpověď na zdánlivě prostou otázku: „Jaká vlastně je hudba, kterou hraji?“
pod vlivem globálních Změn
Stylové proměny jazzu jsou potvrzením a přijetím bouřlivých změn odehrávajících se na celé planetě, jež díky globalizaci probíhají více jak půl století. Nejenom jazzová hudba je dnes vystavena dříve prakticky neznámým, nebo již polozapomenutým vlivům.
Klasičtí konzervativní jazzoví příznivci jsou doslova v přímém přenosu konfrontováni s jejich představami o tomto žánru. Přitom nejde o nic nového. Od nástupu be bopu se moderní jazz podobá sněhové kouli, která na sebe nabaluje vše, co se jí postaví do cesty. Svéhlavé trvání na žánrovém purismu dnes není jen nežádoucí, ale není to již vlastně ani možné.
Přesto i mezi mladými návštěvníky koncertů přetrvávají zažité předsudky a stereotypy. Jazz je pro některé z nich pruderním, elitářským a nezáživným. Většina z nich rychle změní názor při prvním poslechu hudební produkce kapel, jako jsou KOKOROKO nebo Sons of Kemet. Jejich vnitřní síla, strhující projev a zvuková naléhavost mění zastaralé představy.
Návrat do přirozeného prostředí hudebních klubů
Náhle objevená životaschopnost nové hudby stojí a padá s tím, zda interpreti opakovaně přilákají a přesvědčí nové příznivce. Ostrovní klubová koncertní kultura má mnohaletou tradici. Návštěvníci jsou samozřejmě vybíraví, ale zároveň umí ocenit, když jim hudebníci nabídnou zajímavou změnu a hrají s citem a od srdce.
Dokáží bouřlivě zareagovat a kapelám poskytnou okamžitou zpětnou vazbu. Současné explozi zájmu o nový britský jazz významně napomohly úspěšná vystoupení v síti menších hudebních klubů v jižních a východních čtvrtích Londýna.
Mezi nejznámější hudební sály patří Total Refreshment Centre v Hackney Downs, Servants Jazz Quarters v Dalstonu nebo Church of Sounds v Lower Claptonu.
Dnes již legendární koncerty se uskutečnily pod hlavičkou hudebního společenství a labelu Jazz re:freshed v k prasknutí narvaném baru Mau Mau na Portobello Road v Notting Hillu nebo v deptfordském Steez.
Významný vydavatelský počin značky Jazz re:freshed
Vzedmutou vlnu nových, zajímavých londýnských jazzových kapel nejlépe zdokumentovali nadšenci z Jazz re:freshed. Nejprve vydali sérii vinylových EP desek jež vždy obsahovaly pětici nahrávek od jednoho interpreta.
Debut si tak odbyla mj. seskupení Maisha (Welcome To A New Welcome, 2016), tenorsaxofonistka Nubya Garcia (Nubya’s 5ive, 2017), velice nadějný pianista Ashley Henry, jenž později podepsal smlouvu s major labelem Sony (Ashley’s 5ive, 2016), kytaroví lamači beatů Triforce (Triforce 5ive, 2016) nebo basista Daniel Casimir (Escapee, 2017).
Mezi novějšími tituly určitě zaujmou nejenom již jednou zmíněné album Driftglass skladatelky a altsaxofonistky Cassie Kinoshi s partou SEED Ensemble, nahrávky klasicky trénované a skutečně vynikající pianistky Sarah Tandy (Infection In The Sentence, 2019). ale také první kolekce pozounistky Rosie Turton (Rosie’s 5ive, 2019), o níž jsme se zmínili v samostatném profilu seskupení Nérija.
Nepřehlédnutelné zásluhy rozhlasového disc-jockeyE Gillese Petersona
Záslužnou práci na popularizaci nových britských jazzových nadějí odvedl Francouz Gilles Jérôme Moehrle, známější jako Gilles Peterson. V minulosti založil dvě hudební značky Acid Jazz a Talkin‘ Loud a stále pracuje coby rozhlasový a klubový DJ.
Byl prvním, kdo dokázal nahrávky nové londýnské jazzové scény představit klubovému publiku. Na svém novém labelu Brownswood Recordings vydal nejenom počin Shabaka And The Ancestors s názvem Wisdom of Elders (2016), ale také rytmy nabitý titul Black Focus (2016) dnes již bohužel neexistujícího dua Yussef Kamaal a zásadní vinylovou kompilační LP desku We Out Here.
Vedle představení nových skupin a instrumentalistů na ní najdeme úderně, a se znalostí historie a prostředí londýnské jazzové komunity, napsaný doprovodný text od publicistky a rozhlasové producentky Tej Adeleye.
Souběžně se samplerem se objevil stejnojmenný filmový dokument režiséra a kameramana Fabrice Bourgella. Zachycuje sebevědomou generační výpověď hudebníků, kteří již ochutnali úspěch a oprávněně očekávají naplnění svých nejsmělejších osobních tužeb.
Nejenom v Londýně zažili britskou jazzovou renesanci
Zájem hudebního tisku a veřejnosti se samozřejmě primárně upřel na dění v hlavním městě Spojeného království. Londýn ale nebyl jediným místem, kde se v posledních letech začaly objevovat zajímavé jazzové kapely, talentovaní jazzmeni a jazzmenky.
Prapor post-coltraneovského modálního jazzu hrdě nesl především Manchester. Majitel značky Gondwana Records, trumpetista Matthew Halsall, má velké zásluhy na rozvoji tamního jazzové dění po roce 2008.
Zahájil činnost sérií pozoruhodných vlastních sólových titulů, mezi nimiž zaujímá čestné místo Sending My Love (2009). Po jejich boku bez problémů obstálo i album Akhenaten (2009) z produkce kvartetu saxofonisty Nata Birchalla.
Halsallovou a Birchallovou zásluhou na sebe upozornili i jejich spoluhráči. Především klavírista Adam Fairhall a bubeník Johnny Hunter si záhy vybudovali velice solidní renomé na současné manchesterské jazzové scéně. Dalšími byla sestava Cinematic Orchestra okolo pianisty Johna Ellise. Na značce Gondwana vydalo svoje první dvě alba trio GoGo Penguin. Dnes patří do stáje prestižních Blue Note Records.
Tak trochu v zákrytu za ostatními se ukrývá další Halsallova akvizice – trojice Mammal Hands. Pochází z Norwiche a jejich meditativní hudba v sestavě piano – bicí – saxofon si jistě po zásluze najde svoje příznivce.
Nottingham se také nenechává zahanbit. Je to zásluha soulové zpěvačky a básnířky Yazmin Lacey. Ta se sice narodila v Manor Parku na východním Londýně, ale na severu Anglie se cítí doma.
Našla si zde práci v dětské charitě a hudbou se zprvu chtěla jen vyblbnout. Vydala ve vlastním nákladu několik výtečných EP desek, na nichž ji doprovází elektronické Three Body Trio nebo zajímaví Yazmini generační souputníci.
V dobré kondici se zdá být i jazzová scéna ve Skotsku – ať už prostřednictvím lidově zabarveného klasického jazzu pianisty Euana Stevensona se saxofonistou Konradem Wiszniewskim nebo improvizačně zdatnému kolektivu STRATA bubeníka Grahama Costella.
Jak přežít realitu postkoloniální Velké Británie v éře Brexitu
S vlnou mladých talentovaných hudebníků se hudba vrátila do přirozeného klubového prostředí, kam vždy patřila. Skrze ně znovu promlouvá k mladým posluchačům, kteří byli s hudebníky na pódiích generačně spřízněni.
Zvláště v Londýně poskytla životně důležitou příležitost pro pozitivní způsob sebevyjádření pocitů pro pokolení, které dospívalo pod hrozbou nevratných přírodních změn a během úsporných vládních škrtů.
Mnozí osobně okusili nekompromisní přístup migračních úředníků ministerstva vnitra a někteří z nich viděli umírat své známé v hořícím věžáku Grenfell v severním Kensingtonu.
Pro ty, jež čelí takovým každodenním hrůzám, se hudba stala kontrapunktem, poskytujícím důležité společné zázemí a pocit porozumění s ostatními. Proměnila se v univerzální jazyk, jímž je možné znovu začít popisovat přítomnost a hájit hodnoty, které se tyranské síly dlouho snažily navždy vymazat z kolektivní paměti.
Díky hudbě mohou obyvatelé postkoloniální Británie v éře brexitu snáze čelit každodenní úmorné dřině s lehce radostným úsměvem na tvářích. U pamětníků vyvolávají tyto aspekty vzpomínky na dávné, radikální tradice v černošské hudbě. Zásadním se zdá být fakt, že je současná generace při zohlednění všech ostatních inovací mnohem rozhodnější a nesmlouvavá.
Třebaže v Británii stály v čele hudebního dění vždy ženy (namátkou připomeňme Normu Winstone, Kathy Stobart, Barbaru Thompson či Annie Whitehead), skladba současné londýnské scény signalizuje obrovskou proměnu.
Mezi nejdůležitější, inovativní a nejsilnější hlasy patří hudebníci, a zejména ženy, jejichž prarodiče a rodiče přišli na britské ostrovy z Afriky nebo Karibiku po skončení druhého celosvětového válečného konfliktu a významně se podíleli na budování a obnově Velké Británie. Trpké rodinné osudy, spojené s izolací, pohrdáním a chudobou nikdy nezapadly. Dnes jsou součástí vzpomínek při oslavách svátku Windrush Day.
Zásluhu na tom mají opět Tomorrow’s Warriors, kteří v posledních letech kladou zvláštní důraz na roli mladých žen v jazzu. Snaží se je povzbudit v tvůrčím procesu. Dnes je nezpochybnitelným faktem, že v čele mnohých z nejdůležitějších hudebních skupin stojí ženy.
Získaly statut hvězdných sólistek a všemi respektovaných frontmanek. Je již běžně přijímaným standardem, že jsou nedílnou součástí téměř každého významného nového uskupení.
V předchozích obdobích byla taková představa neslýchaná; mimo několik znamenitých výjimek byl jazz výhradně doménou mužů. Dříve nebylo takřka možné, aby v čele kapely stála žena, pokud by nebyla zpěvačkou.
Doba se mění. Přichází éra, v níž muzikantky dostávají přednost. Mají co říct a jejich poselství musí být vyslyšeno. Zažíváme úžasné období. Máme to štěstí, že jsme svědky vzniku nahrávek souboru Nérija, můžeme poslouchat skladby Cassie Kinoshi a zažíváme spalující vitalitu Tamar Osborn s vynikající partou Collocutor.
Pohled na sólující Nubyu Garciu nebo Shirley Tetteh u jazzových příznivců vyvolává neotřesitelný pocit, že právě nyní nadešel čas, aby nám všem za pomoci hudby odvyprávěly dosud neznámé a nikdy neslyšené příběhy.
Ukázky:
Binker And Moses: No Long Tings
– https://youtu.be/3UUe14VTOPo
Sons Of Kemet: In The Castle Of My Skin
– https://youtu.be/wmN3vFIukk4
KOKOROKO: Abusey Junction
– https://youtu.be/tSv04ylc6To
Ezra Collective: You Can’t Steal My Joy (Glastonbury 2019)
– https://youtu.be/C7w42A8h16c
SEED Ensemble:Interplanetary Migration (Hyundai Mercury Prize 2019)
– https://youtu.be/XG3TR-xuJeo
Nubya Garcia: Source (ft. Ms Maurice, Cassie Kinoshi, Richie Seivwright)
– https://youtu.be/vL4Ae5ORq24
Emma-Jean Thackray: Rain Dance / Wisdom
– https://youtu.be/QVpCrHuIZNc
Yazmin Lacey live in the Brownswood Basement
– https://youtu.be/ok9d9gC69lg
Ashley Henry Trio @ jazz re:freshed 23.03.17
– https://youtu.be/PRNc-E23vUk
Matthew Halsall: Joyful Spirits of the Universe
– https://youtu.be/QTzV1YdQUZw
