Naposledy aktualizováno: 15.4.2025
Mistrovským dílem psychedelického soulu, funku, P-funku a rocku je album Maggot Brain (1971, Westbound Records) kapely Funkadelic. Obsahuje jedno z nejlepších kytarových sól, jaké kdy vzniklo!
Pohled obyvatel chudinských čtvrtí na konec pohádky o prosperitě Motor City
Maggot Brain je třetí studiová LP deska americké funkové skupiny Funkadelic. Vznikla ve studiu United Sound Systems v Detroitu na přelomu let 1970 a 1971. Vyšla v červenci 1971 u značky Westbound Records. Krátce po jejím nahrání opustili šéfa kapely George Clintona z různých důvodů kytaristé Tawl Ross a Eddie Hazel plus kompletní rytmika Billy Nelson (basa) a Tiki Fulwood (bicí).
|
|
|
U Maggot Brain máte stoprocentní jistotu, že jde o jednu z nejzvláštnějších desek, které se vám kdy dostanou do rukou. Nikoliv v tom smyslu, že by vás nutně odradila. Jen od poslechu neočekávejte jakékoliv příjemné či vřelé pocity. Natož uklidňující slova, jež by vás uchránila před okolním nepřátelským a drsným světem.
Jaké jsou historické okolnosti související se vznikem alba? Na pozadí první vlny americké deindustrializace na konci šesté dekády minulého století se michiganský Detroit měnil ve stále bezútěšnější město a přehřátý syčící kotel napětí a rasové nespokojenosti. Stalo se to poté, co byl ve dvou desetiletích po skončení druhé světové války epicentrem vzestupu (bílé) dělnické třídy.
Hrůzou křičící černoška
Nahrávky na Maggot Brain lze proto vnímat jako hudební kulisu této proměny. Vylíčenou z pohledu těch, kteří byli odkázáni na život za prkny zabedněnými okny v polorozpadlých domech detroitských chudinských ghett. Ze stejné myšlenky vychází návrh přední strany obalu LP desky. Je to obraz existenciální hrůzy, pokud jej uvážíte v kontextu amerických dějin. Křičící černoška pohřbená až po krk v zemi. Nikdo si NEDOVOLÍ představit okolnosti, díky nimž je neschopná pohybu a čeká na strašlivý osud; zcela osamocena. Na zadní straně obalu z ní pak zůstala jen lebka…
Baskytarista Billy Nelson měl ke grafickému návrhu několik výhrad: „Nemám nic proti tomu být drsnými hochy rock and rollu. ale podívejte se, jakou při tom měli Stones nivó. Pak je tu ještě jeden aspekt: počkejme, nepřehánějme to, nejsme běloši. Jsou věci, které nám neprojdou, protože jsme černí. Ale George se o nic z toho nezajímal, na náš úkor.“ Nelson pak ještě dodal: „Průvodní text na obalu byl od Process Church Of The Final Judgement – církve Satanovi.“
Album je myšlenkově a umělecky rozmanité. Pozorným posluchačům připomene, že město motorů bylo nejen místem vzniku mnoha skvělých rhythm’n’bluesových kapel, ale také rockových uskupení jako The Stooges a MC5. Obě přispěly svojí vlastní naštvanou reakcí k tehdejším radikálním sociálním proměnám.
Eddie Hazel je možná tím nejlepším kytaristou, o kterém jste nikdy neslyšeli…
Titulní skladba Maggot Brain je desetiminutová improvizovaná bláznivá a procítěná sólová kytarová bouře v podání Eddieho Hazela. Je to sakramentsky zajímavý začátek alba, který vznikl na jediný zátah. Podle legendy se George Clinton během jednoho z jeho četných LSD tripů, pro nějž se vžilo dobové pojmenování Orange Sunshine, nejspíše pomátl. Eddiemu nakázal, aby hrál v první polovině skladby jako by mu právě zemřela matka a ve druhé, jako by zjistil, že je naživu. S pomocí efektových pedálů fuzzbox, wah wah a několika silných emočních podnětů se zdálo, že se to povedlo.
Matka Země je potřetí těhotná
protože vy všichni jste ji zbouchli
ochutnal jsem červy v mysli Vesmíru
neurazil jsem se
protože jsem věděl, že se musím nad to všechno povznést
nebo se utopit ve vlastních sračkách
(George Clinton, Maggot Brain)
Kapela původně natočila verzi, na které se podílela i rytmika Billy Nelson (basa) a Tiki Fulwood (bicí). Eddieho ekvilibristický výkon Clintona zaujal natolik, že se rozhodl použít jako úvodní skladbu alba pouze kytarové sólo. „Maggot Brain je Eddie, který se přiživil na tom, co jsme mu společně s Tikim nabídli, ale George moje sračky smíchal tak, aby nebyly slyšet,“ vyjádřil po letech své zklamání Nelson. Hazel se do kytarového partu pustil s vervou. Za pouhých deseti minut bylo po všem. Finální verze se dočkala ještě několika produkčních vylepšení – včetně Clintonova úvodního proslovu, kterému beztak nikdo nerozuměl.
Strhující kytarové sólo, v němž je patrná úcta vůči Jimimu Hendrixovi, se pohybuje od výbuchu vzteku přes až zoufalý smutek po touhu dosáhnout lidského ocenění v zemi, která se málo stará o své nejchudší a nejzranitelnější občany. Je to velmi pádný důkaz toho, že Eddie Hazel je možná tím nejlepším kytaristou, o kterém jste nikdy neslyšeli…
Hybatelem hudebního dění se stal Bernie Worrell
Na celém albu se hudba proměňuje od psychedelie přes hard rock, gospel až po soulovou hudbu, přičemž jednotlivé skladby jsou úžasně pestré. Podobný těžký eklekticismus se objeví na několika dalších albech Funkadelic, ale tohle je moje nejoblíbenější. Hodně tomu napomáhají i mimořádně jímavé a mistrné texty, zejména v písních Can You Get To That a You And Your Folks, Me And My Folks.
Od této desky přebírá v kapele dominantní roli klávesista Bernie Worrell. Jeho piano dodává acidově rhythm’n’bluesovému kytarovému guláši v Can You Get To That potřebnou texturu. Následující Hit It & Quit It je Worrellovým výstavním kouskem, v němž se uplatňuje jeho vokál a jemuž dominuje omamně těžký zvuk varhan. Hazelovo sólo na konci je vynikající.
You And Your Folks, Me And My Folks je jakýmsi pokračováním písně z eponymní debutové LP desky I Got A Thing, You Got A Thing, Everybody’s Got A Thing, s vášnivým textem o chudých a neodolatelným sborovým zpěvem „yeah, yeah, yeah„. Super Stupid je jednou z prvních, špičkových vysokooktanových heavymetalových melodií v historii. Hazel v ní vystřihne stále vkusné, i když už tak trochu za žánrovou hranicí P-Funku jdoucí kytarové sólo.
Skladba Back In Our Minds celý ten rozjitřený kotel emocí zdánlivě na chvíli zklidní, přičemž komediant a stand-up komik J. W. Jackson, který tehdy Funkadelic předskakoval na koncertech, v ní hraje na židovskou harfu (česky také známá coby brumla, mrumle či grumle).
Žádné album Funkadelic by se neobešlo bez řádně ulítlé písně
Žádné album Funkadelic by se neobešlo bez řádně ulítlé písně a Wars Of Armageddon se k těmto skvostům hrdě hlásí. Celé to zní, jako by muzikanti odněkud ze zaprášeného regálu ve studiu vylovili gramodesku se zvukovými efekty a pořádně si při jejím poslechu zařádili.
Nechybí na ní parádní Hazelův kytarový jam, tuna zvukových blbůstek (kukání pendlovek, zvuk motorky, bučení krav, výstražné vyzvánění na železničním přejezdu…), komentář na adresu zpovykané velkoměstské společnosti, hlasitá zvolání, která mimo jiné obsahují slogany: „more power to the peter, more power to the pussy, more pussy to the peter„, a spoustu, spoustu dalších narážek.
V březnu 2005 časopis Q zařadil skladbu Maggot Brain na 71. místo v žebříčku 100 nejlepších kytarových skladeb, což osobně považuji za nespravedlivé, protože by měla být minimálně v první dvacítce!
Funkadelic: Maggot Brain
Genre: Rock, Funk / Soul
Style: P.Funk, Psychedelic Rock, Acid Rock
Year: 1971
Tracks
1. Maggot Brain (George Clinton, Eddie Hazel) – 10:20
2. Can You Get To That (Clinton, Ernie Harris) – 2:50
3. Hit It And Quit It (Clinton, Billy Bass Nelson, Garry Shider) – 3:50
4. You And Your Folks, Me And My Folks (Clinton, Judie Jones, B. Worrell) 3.36
5. Super Stupid (Clinton, Hazel, Nelson, Tawl Ross) – 3:57
6. Back In Our Minds (Fuzzy Haskins) – 2:38
7. Wars Of Armageddon (Clinton, Tiki Fulwood, Ross, Worrell) – 9:42
Bonus Tracks:
Track 8 originally released as the B-side of single Hit It And Quit It / A Whole Lot Of B.S. Westbound W-198 in 1972 (back cover incorrectly says W 172).
Track 9 originally released as the B-side of single I Miss My Baby / Baby I Owe You Something Good Westbound W-197 in 1972 credited to U.S. music with Funkadelic.
Track 10 recorded in 1971. Released as Westbound SEWZ 115 (1997).
Line up
Lead Guitar: Eddie Hazel
Rhythm Guitar: Tawl Ross
Keyboards: Bernie Worrell
Bass: Billy Nelson
Drums: Tiki Fulwood
Vocals: Parliament, Gary Shider, Bernie Worrell, Tawl Ross
