Naposledy aktualizováno: 18.9.2021
První vystoupení Joy Division bez Iana Curtise se uskutečnilo 29. července 1980 v Beach Clubu v Manchesteru. Předskakovali spřátelené kapele A Certain Ratio. Recenze jejich koncertu od Teen Pheelse vyšla 10. srpna 1980 v New Music News. O tomto vystoupení je také zmínka v memoárech Fast Forward: Confessions of a Post-Punk Percussionist (2020) bubeníka Stephena Morrise.
Po zániku Joy Division – a krátce před vznikem New Order – tu byla kapela plakátovaná jako The No-names
Existuje život a existuje smrt. My jsme byli stále naživu
Poté, co zpěvák Ian Curtis dobrovolně odešel ze světa v květnu 1980, zbývající tři členové Joy Division, kytarista a klávesista Bernard Sumner (4. 1. 1956, někdy jako Bernard Albrecht či Bernard Dicken), baskytarista Peter Hook (13. 2. 1956) a bubeník Stephen Morris (28. 10. 1957), pokračovali ve své kariéře pod názvem New Order.
„Existuje život a existuje smrt. My jsme byli stále naživu, takže jsme si řekli. že budeme hrát dál,“ řekl Morris. Stejně odpověděl Peter Hook, když dostal od novináře otázku, zda měl nějaké pochybnosti, jestli mají pokračovat. „Ne, žádné. To je to poslední, na co myslíš. Co mám dělat? Jsem muzikant, nic víc neumím. Nemohl jsem to vzdát jen proto, že Ian zemřel.“
Pokud jste přišli kvůli písním Joy Division, tak jděte domů
Pro kapelu muselo být nesmírně těžké nehrát písně Joy Division pro publikum, které je zoufale chce slyšet. Na svém prvním koncertě pod názvem New Order fanouškům hned na úvod prakticky řekli, že pokud přišli kvůli písním Joy Division, tak ať jdou domů. „Je těžké nehrát písně Joy Division… ale je to pro nás stále nepříjemné,“ vysvětloval Bernard Sumner. „Je to skličující zahrát je po všem tom úsilí, kterou jsme do nich společně s Ianem vložili. Bez Iana již nikdy nebudou stejné.“
New Order je kapela, která si vždy ponese těžkou zátěž z minulosti, která se s ní táhne. „Jen jednou jsme zahráli Love Will Tear Us Apart, a to na výročí Ianovy smrti,“ vyprávěl Morris, jehož hra na bicí nástroje je vlastně hlavní devizou kapely. „Ale Joy Division už dávno nejsou, a bylo by hloupé lidem namlouvat, že existují.“ Na otázku, zda se členové skupiny spřátelili již od prvních zkoušek a koncertů, si Morris povzdechl. „Dlouho jsme nebyli žádní kamarádi, ale teď jsme staří přátelé.“
Vokálně Bernarda k minulosti nic nepoutalo
Bernard Sumner po Ianovi převzal místo u pěveckého mikrofonu a trio se ještě v roce 1980 vydalo na několikadenní zářijové turné po USA. Byli odhodláni nadále tvořit coby entita nezávislá na obrovské popularitě, kterou Joy Division získali krátce před koncem své existence.
Podle dochovaných archívů měli nazkoušené skladby In A Lonely Place, Ceremony (spotify, v podání Stephena Morrise a Sumnera), Dreams Never End (spotify, zpíval ji Peter Hook), Truth (spotify), Mesh (spotify), Homage (spotify), Procession (spotify), Cries & Whispers (spotify) a cover Sister Ray.
Vokálně nebylo nic, co by Bernarda k minulosti poutalo. Jeho hlas je často zranitelný a slabý až k citové nahotě. Drží v sobě méně zoufalství, vyzývavého, zatracujícího smutku, jako měl Curtis, když se zcela vyčerpal během New Dawn Fades (spotify). ale jakmile se odloupne textura, Sumnerův projev má v sobě samotu sirotka a jakousi umanutou vzdorovitost.
Ještě téhož roku přibrali Morrisovu přítelkyni Gillian Gilbert (27. 1. 1961; klávesy, kytara) a napsali a nazkoušeli debut Movement, který vyšel následujícího roku na značce Factory Records.
„Ano, od té doby, co Ian zemřel, jsme na sobě začali mnohem víc pracovat. Nebylo těžké přebrat zpěv; hlavní problém bylo zpívat a hrát zároveň… to je nesmírně obtížné,“ potvrdil Bernard. Evidentně cítil úlevu a uvolnění. „Gillian mi hodně pomohla a bez ní by toho zahrát moc nešlo. Ted toho můžeme zvládnout víc než předtím. Po jeho smrti jsme měli trochu pauzu, abychom si všechno promysleli, nikdy jsme nepochybovali, že budeme pokračovat, a po pauze jsme začali znovu zkoušet.“
Recenze koncertu v Beach Clubu 29. července 1980 od Teen Pheelse vyšla 10. srpna 1980 v New Music News
Buď jsou A Certain Ratio víc populární, než jsem si myslel, nebo se to rozkřiklo. Beach Club byl napěchovaný, do sálu byli vpuštěni výhradně pamětníci a vzadu postával rostoucí dav, který s nadějemi obhlížel požární schodiště, odkud se dalo poslouchat v teplém nočním vzduchu. Uvnitř bylo víc než jen teplo, bylo tam přímo dusno. Tři čtvrtiny Joy Division se chystaly odehrát svůj první koncert od smrti zbývající čtvrtiny.
Kapela záhadně označená ve spodní části plakátu jako „The No-names“ se konečně nachystala, aby mohla zahájit vystoupení, které se z hlediska její historie, budoucí kariéry i očekávání ostatních určitě muselo zdát jako zásadní záležitost.
S vědomím výjimečnosti okamžiku i potřeby odmítnout romantický sentiment uvedl kytarista soubor jedinými slovy večera: „Naši kamarádi to sem nestihli, jsme jediní přeživší členové hemživého chaosu.“ Všichni v sále si uvědomovali, že se jedná o jedinečný okamžik a že je nutné zavrhnout sentimentální náladu.
(Poznámka editora: Když Sumner mluví o „crawling chaos“ nejspíše tím odkazuje na fiktivní postavu Nyarlathotepa vytvořenou spisovatelem H. P. Lovecraftem. V jejím kontextu se objevují zmínky o sebedestruktivní racionalitě.)
Vystoupení, které následovalo, bylo neuvěřitelné. Zahráli možná jen šest nebo sedm skladeb, některé z nich obohatili o doprovod dopředu připravených zvuků pouštěných z magnetofonového pásku. Písně zcela zřetelně připomínaly Joy Division, a to do té míry, že i méně informovaní diváci, kteří v suterénu sledovali film, poznali slabounké tóny, jež pronikaly až k nim dolů a houfně přicházeli, aby se přidali do té fanouškovské tlačenice.
Vůbec nikdo se neshodl na tom, zda se jednalo o upravené instrumentální verze důvěrně známých skladeb, nebo o nové kompozice ve stylu již osvědčených písní, ale všichni se shodli na tom, že intenzitou a neotřelostí vystoupení i celkovým účinkem se jim novinky mimořádně vyrovnaly.
Pokud si kapela dokáže udržet tuto úroveň, pak má budoucnost zajištěnou, ať už se bude jmenovat jakkoli, a nebude muset ani hrát největší hity, ani dokonce verbovat nějakého zpěváka, ať už by to byla chabá napodobenina Iana Curtise, nebo někdo s osobitým stylem jim vlastním.
Poté, co skončili a tiše, stále ještě anonymně opustili pódium, jsem si okamžitě všiml, že A Certain Ratio nejsou populárnější, než jsem si myslel – většina lidí odešla po tom, co skončila pouhá bezejmenná doprovodná kapela.
Autorem originální recenze vystoupení zbytku Joy Division je Teen Pheels. V případě, že by kdokoliv pojal podezření, že jsem zveřejněním jejího českého překladu porušil autorská práva, nechť mě kontaktuje přes kontaktní formulář a já překlad z webových stránek bez odkladu smažu.
Dreams Never End (Live 20-9-1980)
– https://youtu.be/3TymOKrN850
Ceremony (Live at Hurrah NYC 26-9-1980)
– https://youtu.be/HeE_KfKjgZQ
