Naposledy aktualizováno: 27.11.2021
Klavírista a skladatel Danilo Pérez (29. 12. 1965) je členem exkluzivní společnosti talentovaných muzikantů, kteří dovedou přesně vytyčit nové hranice jazzu. Přitom nezapomíná čerpat z inspirativního tvůrčího pojetí a odkazu svých předchůdců. Hudbu chápe coby nejlepší terapii na světě.
Pérezova tvůrčí síla vychází ze spleti a interakce různých kultur
Žádný současný světový hudebník v sobě nesoustředil tolik kulturně rozmanitých vlivů jako Danilo Pérez. Jeho vliv je zásadní zejména na dnešní latinskoamerickou hudbu.
Pérezova tvůrčí síla vychází z interakce rozmanitých kultur, které se navzájem protkávají a splývají prostřednictvím muziky. Danilovo poselství je mixturou melodií, rytmů a ne-nutně protikladných složitých či prostých prvků.
Coby sólový umělec – i spolupracovník jazzových velikánů od Dizzyho Gillespieho po Waynea Shortera – je více než tři desetiletí považován za jednu z nejkreativnějších osobností soudobé hudby.
Jsme šamani a léčitelé společnosti
Rodák z Panamy je přesvědčen, že jazzová hudba může plnit diplomatickou roli, pomoci předcházet konfliktům a nedorozuměním mezi národy. Svoje přesvědčení vyjádřil prostou větou: „Jsme šamani a léčitelé společnosti.“ Jazz chápe jako důležitý prostředek při vytváření pozitivních vztahů mezi lidmi. To je také důvod, proč přijal pověření k reprezentaci od organizace OSN pro vzdělání, vědu a kulturu UNESCO.
Zároveň pracuje jako kulturní vyslanec Panamské republiky. Od roku 2003 svým jménem zaštítil mezinárodní jazzovou přehlídku Panama Jazz Festival a jako umělecký ředitel má na starosti institut Berklee Global Jazz, v jehož rámci nabízí mladým hudebníkům z celého světa příležitost k setkání a spolupráci.
„Myslím si, že je to jeden ze způsobů, jak dát jazzu globální perspektivu. Jazz v jádru poskytuje hodnoty, které jsou klíčové: demokracie, komunitní práce, naslouchání, ale i domluva na společných cílech. To je součást toho, o čem jazz je,“ popsal svoje přesvědčení.
Hrdý panamský patriot, který si občas musel muzicírování s otcem vytrucovat
Vyrůstal v Panama City v učitelské rodině. Otec rád zpíval zdejší lidové písně a malý Danilo ho již od čtyř let doprovázel na claves a akordeon. Když začal chodit na základní školu, maminka trvala na tom, aby se věnoval studiu a omezil koncertní vystupování s otcem. Danilo si občas hraní vytrucoval, když mamince v žertu pohrozil, „že raději přestane chodit do školy.“
Na střední škole ho zajímala elektrotechnika a díky výtečnému prospěchu získal stipendium na University Of Indiana. V té době ho již hudba zcela pohltila. Při testu z matematiky odevzdal prázdný list papíru a omluvil se, že se vrací domů.
V kapse měl školné na bostonské Berklee College of Music, jež mu udělila organizace založená věhlasným producentem a aranžérem Quincym Jonesem. Absolvoval v oboru Jazzová kompozice a ještě v průběhu studia vystupuje s velkými muzikantskými jmény, jako např. trumpetista Terence Blanchard či pozounista Slide Hampton.
Z Bostonu do new yorku za prvním opravdovým „muzikantským lanem“
Z Bostonu se přesouvá do „Velkého jablka“, když dostává „opravdové muzikantské lano“ do doprovodné skupiny zpěváka Jona Hendrickse. Šikovný pianista se rychle etabluje na newyorské klubové scéně. V rychlém sledu doprovází mj. vibrafonistu Garyho Burtona, bubeníky Jacka DeJohnetta a Roye Haynese, kontrabasistu Charlieho Hadena nebo trumpetistu Wyntona Marsalise a další.
Na konci osmé dekády dvacátého století docházelo ve světě k významným politickým a kulturním změnám. S pádem Železné opony se pro lidstvo otevřely dosud netušené možnosti vzájemného poznání a navázání mezikulturního dialogu. Danilo považuje za zásadní zlom v kariéře rok 1989. Nastupuje do Gillespieho United Nations Orchestra. Spolupráci ukončí až Dizzyho úmrtí.
Kdo jsi? Odkud pocházíš? To je to, co chci slyšet ve tvé hudbě.
Legendární trumpetista byl známý vírou v porozumění mezi národy. Spoluhráčům pokládal řadu otázek o jejich původu a hudebních kořenech. Chtěl, aby to bylo v jejich hře slyšet.
V Danilově případě Dizzy apeloval na to, aby si uvědomil význam Panamského průplavu, coby spojnice celého světa. Říkal mu: „Kdo jsi? Odkud pocházíš? To je to, co chci slyšet ve tvé hudbě.“ Důrazně Danila nabádal, abych se vrátil ke svým nejniternějším snům.
„Vzpomínám si, že jsem chtěl dělat hudbu, která by byla taková – že objímáme svět a že se můžeme spojit. S Dizzym Gillespiem jsem se s tím znovu spojil,“ vyprávěl později Pérez. Přání a doporučení svého mentora naplnil mírou vrchovatou.
dokonalé promísení improvizovaných a pečlivě proaranžovaných celků
Od Pérezových prvních samostatných kroků na sólové dráze je jeho hudební styl výsledkem dokonalého promísení improvizovaných a pečlivě paranžovaných celků, v nichž mezi základními ingrediencemi dominují jazzové a afrokubánské hudební motivy.
Od té doby, co se věnuje vlastním ansámblům a nahrávacím projektům, vydal již jedenáct alb a získal nominace na ceny Grammy a Latin Grammy.
Debutuje v roce 1993 eponymním albem na značce Novus Records. Úvodní kompozici Panama Libre složil o čtyři roky dříve v roce 1989 pod dojmem tehdejší americké invaze do Panamy.
Sny o svobodném Panamském průplavu
O rok později vychází jedna z Danilových umělecky nejsilnějších výpovědí. Při komponování materiálu pro nadšeně přijatou LP desku The Journey (1994, Novus Records) se inspiroval historií Afričanů, kteří byli násilím převážení na otrokářských lodích do Nového Světa, aby byli porobeni a přinuceni pracovat jako otroci na tamních plantážích.
Objevilo se na ní další téma věnované Panamě s názvem Panama 2000, která vzešlo z Danilova snu o svobodném Panamském průplavu. Podíl na výrazném úspěchu tehdy devětadvacetiletého klavíristy měl i jeho sextet, v němž hráli saxofonisté George Garzone a David Sanchez, basista Larry Grenadier, bubeník Ignacio Berroa a percusionista Milton Cardona. Muzikanti bez sebemenšího zádrhelu zvládali náhlé přechody mezi výraznými boogie-woogie figurami a karibskými rytmickými riffy.
Osobitá pocta Theloniousu Monkovi
Do druhé poloviny devadesátých vstupuje s poctou fenomenálnímu pianistovi a skladateli Theloniousu Monkovi. V produkci zkušeného Tommyho LiPumy nahraje album PanaMonk (1996, Impulse! Records) (spotify link), které je podle časopisu DownBeat jedním z nejvýznamnějších klavírních alb v historii jazzu.
„S Wyntonem Marsalisem jsme často hráli Monka. Skutečně mě naučil ho milovat. Vysvětlil mi souvislosti s New Orleans, jazzovou historií. Byl pro mě velkou oporou a přítelem,“ řekl v rozhovoru pro český časopis Harmonie.
„Monkem jsem se hodně zabýval, studoval jsem velkou část jeho tvorby. Nechtěl jsem ale hrát jako on. Spíš mi šlo o to přeložit jeho emoce: porozumět jeho vnímání hudby, porozumět tomu, co svou hudbou myslel. Byl to pouze jeden z mých inspiračních zdrojů, nechtěl jsem znít jako on nebo něco podobného. Monk do jazzu navrátil africké kořeny, ale také latinsko-americké vlivy. Víte, tím mě spojil s mým dětstvím, které jsem prožil v Panamě,“ pokračoval.
Ve studiu pracuje pouze v triu s basistou Avishaiem Cohenem, bubenicí Terri Lyne Carrington nebo bubeníkem Jeffem „Tain“ Wattsem. Splnil tím LiPumův producentský cíl „natočit veškerý materiál v triu, aby lidé mohli slyšet, co dokážeš zahrát.“
Zároveň si předsevzal představit Monka v úplně jiném světle, když jeho osm kompozic interpretuje tak, jako by piano povýšil na další perkusivní nástroj. Přibližně ve stejnou dobu dostává nabídku od filmového režiséra Roberta Downeyho, který hledá někoho, kdo by složil hudbu pro jeho film Hugo’s Pool (1997, česky Láska na druhý dotek).
Pomohl světu představit panamskou lidovou hudbu mejoranas
Ke konci tisíciletí se Pérez vydává blíže k písňové tvorbě. Změnu kurzu již naznačil titul Central Avenue (1998, Impulse! Records) (spotify link), na němž přizval ke spolupráci panamského lidového zpěváka Raúla Vitala – čelného interpreta tamních folklorních balad mejoranas.
Hudební základy nahrával opět v triu s pozdějším pravidelným spoluhráčem basistou Johnem Patituccim a již prověřeným bubeníkem Jeffem „Tain“ Wattsem. Současně rozšířil rytmickou sekci o Raye Spiegela (tabla), Pernella Saturnino (conga, guiro, claves), Aquilese Baeza (cuatro) a Miguela Anga Diaze (okonkolo, iya, itotele).
Mezi pozvanými hosty je i scatující brazilská zpěvačka Luciana Souza. Ta exceluje uvolněným zpěvem v coltraneovské Impressions, jíž dodala na zvláštní atmosféře zcela překvapivá úprava metra s využitím tabla. Výsledek nejvíce upomíná nahrávky jiné brazilské vokalistky Flory Purim, kterou si mnozí pamatují ze spolupráce s fusion skupinou Return To Forever.
Danilo se hledáním zajímavých harmonických možností přiblížil až na pomezí svých tvůrčích představ. Central Avenue bylo časopisem Time Magazine vybráno mezi deset nejlepších alb roku 1998 napříč žánry.
jak představit otisk afrických hudebních kořenů v americkém jazzu i s jeho karibskými, středoamerickými a jihoamerickými odnožemi
O dva roky později se uplatní společně s Patituccim v triu bubeníka Roye Haynese. Výsledek je zaznamenán na LP desce The Roy Haynes Trio Featuring Danilo Pérez & John Patitucci (2000, Verve Records, spotify link). To již zahájil přípravné práce na svém do té doby nejpoutavějším projektu Motherland (2000, Verve).
Nabídl na něm nejenom přepracované verze dříve vydaných kompozic Panama Libre a Panama 2000, ale i inovované, do nejmenších podrobností propracovaný vlastní hudební přístup. Přišel se zcela novým pojetím jak představit otisk afrických hudebních kořenů v americkém jazzu – i s jeho karibskými, středoamerickými a jihoamerickými odnožemi.
Nahrávky jsou zvukovým ekvivalentem románu Gabriela Garcii Marqueze prodchnutého magickým realismem Ameriky. Podílí se na nich celá řada skvělých hudebníků – soprán a alt saxofonista Chris Potter, houslistka Regina Carter, bubeník Brian Blade a basista John Patitucci z USA, trumpetista Diego Urcola z Argentiny, kamerunský zpěvák a basista Richard Bona a zpěvačka Claudia Acuña z Chile. Hudební kritici z New York Times vybrali Motherland jako nejlepší jazzovou desku roku 2000.
rozmanité album … Till Then je většinou složeno z coverů kompozic v duchu latinoamerické hudby
V roce 2003 vydává další sólovou LP desku …Till Then (Verve Records, spotify link). Mezitím usedl na jedno z neprestižnějších míst v současném jazzu, když se stal stálým pianistou kvartetu Waynea Shortera. Poprvé se tak stalo během natáčení saxofonistova počinu Alegría (2003, Verve Records).
Danilo zařadil na svou rozmanitou kolekci tři vlastní kompozice Native Soul, Improvisation In Red a titulní … Till Then. Otextovala ji a nazpívala Lizz Wright, kterou Pérez doprovázel na jejím albovém debutu Salt (2003, Verve Records).
Doplnil je pop skladbami Overjoyed od Stevieho Wondera, Fiddle And The Drum z repertoáru Joni Mitchell (vokál připojila opět Lizz Wright) a Vera Cruz brazilského kytaristy a zpěváka Miltona Nascimenta.
Vybral i další kompozice v duchu latinoamerické hudby od chilské zpěvačky Violety Parra, panamského herce a politického aktivisty Rubena Bladese, brazilského skladatele Chico Buarqueho nebo šéfa kubánského hnutí Nueva Trova a muzikanta Silvia Rodrigueze.
Nezvyklé stylové vybočení díky spolupráci s německým skladatelem Clausem Ogermanem
Zajímavým vybočením z Pérezovy diskografie představuje album Across The Crystal Sea z roku 2009 na značce EmArcy. Spolupracuje na něm s rodákem z Horního Slezska, německým skladatelem a dirigentem Clausem Ogermanem (1930 – 2016), který zde řídí symfonický orchestr.
Claus zvolil nebo se inspiroval vskutku pozoruhodnými díly od německého neoklasicisty Huga Distlera (1908 – 1942), Fina Jeana Sibelia (1865 – 1957), Rusa Sergeje Rachmaninova (1873 – 1943) či francouzského skladatele Julese Masseneta (1842 – 1912).
Členy Danilova kvarteta byli kontrabasista Christian McBride, bubeník Lewis Nash a percusionista Luis Quintero. Na dvě písně od broadwayských a jiných muzikálových skladatelů – (All Of A Sudden) My Heart Sings z pera Harolda Romea (1908 – 1993) a Lazy Afternoon od Johna Latouche (1917 – 1955) – povolali do studia jazzovou zpěvačku Cassandru Wilson. Pérezovu oblíbenou iberoamerickou hudbu zastupuje Manuel De Falla (1876 – 1946), který Ogermana inspiroval ke skladbě The Purple Condor.
Závěrečná kompozice, tentokrát už ryze Ogermanova, Another Autumn, nám však připomene romantické balady klavíristy Billa Evanse připravené Clausem pro LP desku Bill Evans Trio With Symphony Orchestra (1966, Verve Records) a je opravdovou autorovou špičkovou navštívenkou.
Nahrávka se dočkala ocenění v britském deníku Guardian: „Je tak mimořádně elegantní, že snadno dosáhne stavu podobnému ladnosti.“ Ogerman o albu řekl: „Tohle je deska, kterou jsem chtěl natočit, než opustím tuto planetu.“
Danilo si k hudební dráze přidal i mentorskou a diplomatickou roli
V roce 2010 Pérez podepisuje nahrávací smlouvu s detroitským labelem Mack Avenue Records. V té době působil na hudební scéně již pětadvacet let. Narodila se mu druhá dcera a on sám se začal věnovat předávání svých zkušeností mladým muzikantům.
„Myslím, že by byl hřích učit se od druhých, a pak to svým způsobem nepředávat dál. Asi to ani jinak nejde, nebo v to nevěřím. Tu zkušenost s Dizzym nebo s jinou hudbou přece musím předat dál. Dříve jsem o tom tak nepřemýšlel, ale teď si myslím, že je to strašně důležité,“ vysvětloval svoje rozhodnutí.
trojrozměrné vnímání hudby
U Mack Avenue debutuje velmi ambiciózní kolekcí Providencia (spotify link). Odborná veřejnost oprávněně album vyhlížela s velkým očekáváním. Hudba na posluchače působí niterností, ale i ve fyzické a emocionální rovině.
Danilo – společně s rytmikou Ben Street (basa) a Adam Cruz (bicí) – bez váhání překračuje hudební proudy jazzu, klasiky a latinskoamerické lidové muziky, což Pérez označuje jako „trojrozměrné vnímání hudby.“
Příjemným překvapením – pro někoho naopak velkým zklamáním – je saxofon hostujícího Rudreshe Mahanthappa, jenž přispěl přívalem nespoutané energie v několika skladbách (zejména Galactic Panama a The Maze: The Beginning). Album bylo v roce 2011 nominováno na cenu Grammy v kategorii Nejlepší instrumentální jazzové album.
Panama 500, kolekce špičkového, dosti abstraktního, leč snadno srozumitelného, jazzu
Pérezův prozatím poslední sólový počin Panama 500 (spotify link) vyšel v roce 2014 opět u Mack Avenue. Danilo připravil kolekci špičkového současného, dosti abstraktního, leč snadno srozumitelného, jazzu.
Tématicky se po letech vrátil k tvůrčí inspiraci svých raných sólových alb ze závěru minulého tisíciletí Panamonk a Central Avenue.
Vedle vyprávění v jazyce původních obyvatel dnešní Panamy z kmene Guna nabídl nezapomenutelné melodické motivy, odvážnou harmonii a výrazný rytmus, když do studia pozval domorodé hráče na perkusivní nástroje.
Zvukově je tu a tam ovlivněn Chickem Coreou a zkušenostmi, které získal za období spolupráce s Waynem Shorterem. Fanouškům zároveň přichystal další lekci z historie své vlasti.
Připomíná 500 let od průzkumné cesty, kterou jako první Evropan podnikl španělský objevitel, guvernér a dobyvatel Vasco Nunez de Balboa. V roce 1513 vedl expedici, se kterou překročil ze strany Nového světa Panamskou šíji a došel až k Tichému oceánu.
Děti světla
Na začátku roku 2014 si Wayne Shorter vybírá koncertní a tvůrčí dovolenou. Jeho spoluhráči Blade, Patitucci a Pérez okamžitě vyrazili na koncertní turné, na němž pod hlavičkou sdružení Children Of The Light propagovali společné eponymní album vydané u Mack Avenue (spotify link).
Čeští příznivci dostali příležitost vidět trio 15. července 2014 v Praze, kde vystoupili na Staroměstském náměstí v rámci festivalu Bohemia JazzFest pořádaném americkým kytaristou českého původu Rudym Linkou. K nahrávání se Shorterem se Děti světla vrátili v roce 2018, když společně připravili pro Blue Note Records trojalbum Emanon.
hudba může sloužit jako přirozený lék na neradostné životní a společenské události
Danilovou poslední koncertní kapelou jsou Global Messengers. Soubor tvoří muzikanti z různých kulturních prostředí – pochází z Palestiny, Řecka, Jordánska a Spojených států amerických. Společně šíří myšlenku, že hudba může sloužit jako přirozený lék na neradostné životní a společenské události a přináší povzbuzení, vzájemné pouto a společnou řeč.
Pérez v roce 2018 obdržel stipendium United States Artists Fellowship a v roce 2009 cenu Smithsonian Legacy Award. Jako skladatel působí mimo jiné v Lincolnově centru, pracuje pro Chicagský jazzový festival a Imani Winds Quintet. Jeho oktet pro členy Symfonického orchestru Simóna Bolívara ve Venezuele vznikl na objednávku Carnegie Hall.
V roce 2014 u něj objednalo Banff Centre klavírní kvintet pro Cecilia String Quartet s názvem Camino de Cruces. Také složil hudbu pro Muzeum biodiverzity v Panamě, které navrhl renomovaný architekt Frank Gehry.
V roce 2015 premiérově uvedl další dvě nové skladby: Expeditions – Panamania 2015 měla premiéru na Panamerických hrách v Torontu a jeho Detroit World Suite – La Leyenda de Bayano zažila první uvedení na Detroitském jazzovém festivalu.
Na podzim 2019 se Pérez na Detroit Jazz Festival vrátil, aby zde ve světové premiéře představil novou skladbu napsanou pro jeho soubor Global Messengers, která vznikla na základě společné objednávky Detroit Jazz Festivalu, Londýnského jazzového festivalu, Národního hudebního fóra ve Wroclawi a Koerner Hall na Royal Academy Of Music v Torontu.
Ukázky:
Panama 2000
– https://youtu.be/K3MtDJGMIho
Bright Mississippi
– https://youtu.be/OrUH6jyRNGw
Impromptu (Conversations)
– https://youtu.be/iRLoiBZzXUg
Impressions
– https://youtu.be/AzTG2yDri7s
Song to the Land (feat. Claudia Acuña)
– https://youtu.be/otsORnTJ6Is
…Till Then (feat. Lizz Wright)
– https://youtu.be/KRkI2t-AKLM
If I Forget You (Danilo Perez with Claus Ogerman)
– https://youtu.be/33Zip4ZM2aY
(All of a Sudden) My Heart Sings (Danilo Perez with Claus Ogerman, Cassandra Wilson)
– https://youtu.be/5WsYB0M6Z_Y
The Maze: The Beginning
– https://youtu.be/xH6XkYUOYVg
Danilo Pérez’s Global Messengers: Expedition
– https://youtu.be/rG3aS66lANM
Children of the Light ft. Danilo Pérez, John Patitucci, & Brian Blade
– https://youtu.be/TO5zPbf0SJw
