Naposledy aktualizováno: 6.5.2022
Duke Ellington patřil k nejurozenějším členům jazzové smetánky. Byl věčný modernista a naprostá muzikantská a skladatelská špička. Jedním z alb, které vystihují jeho význam a vliv; a bylo oceněno Grammy, je The Far East Suite (1967, Bluebird/RCA). Vyrazí dech všem, kteří si myslí, že Vévoda jezdí jen vlakovou linkou „A“.
Přicházíte o hodně
Mezi jeho prvním singlem East St. Louis Toodle-Oo z roku 1927 a posledním nahraným koncertem Eastbourne Performance v roce 1973 (posmrtně vydaným o dva roky později) Duke Ellington stihl vydat více než dvě stě alb spolu s nespočtem singlů. Pokud se soustředíte na jeho „klasické období“ konce třetí a počátku čtvrté dekády 20. století, tak zřejmě záhy zjistíte, o co přicházíte. A přišli jste o hodně.
Klíčem je uvědomit si, že byl především velkorysým spolupracovníkem, miloval své skladatelské partnery – jmenovitě Billyho Strayhorna a Juana Tizola – a přizpůsoboval své aranže tak, aby dal vyniknout talentu svých spoluhráčů.
Mezi Ellingtonovými díly z padesátých a šedesátých let totiž najdeme mnoho těch, která jsou nejen vynikající, ale nesporně moderní, v některých případech avantgardní. Předbíhají svou dobu a jsou stejně svéhlavě nezávislé na pomíjivých trendech jako Ellingtonova meziválečná tvorba.
Hudba „mimo kategorie“
Svou hudbu často raději nazýval „mimo kategorie“. Měl pocit, že označení jeho tvorby striktně „jazzová“ by udělalo medvědí službu jeho přijímání folkových, světových a klasických hudebních prvků v mnoha skladbách a suitách. Z této fantasticky obsáhlé hudební knihovny dnes vybírám The Far East Suite, která vám přiblíží, jak vlivný a důležitý Duke byl a dodnes je.
Kompozice pro album vznikaly již od roku 1963, kdy Duke podnikl rozsáhlé koncertní turné, které ho zavedlo do Sýrie, Indie, Afghánistánu, Srí Lanky, Bangladéše, Pákistánu, Íránu, Iráku a Libanonu. Většinu z nich napsal společně s Billym Strayhornem. Nahrávky vznikaly v roce 1966 a jsou dostatečným důkazem toho, že oba hudebníci bez ohledu na dobu pozorně naslouchali tomu, co se dělo kolem nich.
otevřenost vůči všem prvkům dobového avantgardního jazzu
Jsou zde pasáže, jako klarinetová sóla Jimmyho Hamiltona nebo afro-latinsky znějící ostinátní figura, která suitu otevírá, a obzvláště úchvatné intermezzo pro barytonový saxofon bez doprovodu Harryho Carneyho, které vypovídají o Ellingtonově a Strayhornově otevřenosti vůči všem prvkům dobového avantgardního jazzu, které se jim zdály užitečné.
Bluebird Of Delhi je vystavěna na kratičkém motivu, který vychází z ptačího zpěvu, který Strayhon uslyšel jednoho rána u otevřeného okna v hotelu. V Depk má celý Ellingtonův big band vzácnou šanci předvést své pulzující umění. Altsaxofonista Johnny Hodges využil bezezbytku velkou příležitost v Isfahan. I díky jeho sólu zůstává jednou z nejoblíbenějších na albu.
Nicméně pro ty, kteří si chtějí zařádit, mám upozornění – nic lepšího než Blue Pepper neseženete. Hodges vystřihne své útočné sólo. Nechybí ani přehlídka temných a zároveň elegantních proklamací Harryho Carneyho na barytonsaxofon. Pozounista Lawrence Brown nezůstal pozadu; uchvátí svým zaníceným nářkem.
Žádná z osmi skladeb, které tvoří The Fast East Suite, však nemá takovou vervu a osobitý charakter jako závěrečná jedenáctiminutová coda Ad Lib On Nippon, v níž Dukeův klavír vytváří vitální, neuralgický bod, kolem něhož víří klarinet Jimmyho Hamiltona, kontrabas Johna Lamba a celá kapela v rytmickém a melodicky pestrém představení.
Ukázky:
Isfahan
– https://youtu.be/wXm-6sPDCm0
Depk
– https://youtu.be/jPcCHz21DPg
Blue Pepper (Far East of the Blues)
– https://youtu.be/VdB7gaTigRw
Ad Lib On Nippon (Live)
– https://youtu.be/yGLpmoEBtLU
Duke Ellington: The Far East Suite
Label: RCA Victor – LPM-3782
Format: Vinyl, LP, Album, Mono
Country: US
Released: 1967
Genre: Jazz
Style: Big Band
Tracklist
A1 Tourist Point Of View (4:57)
A2 Bluebird Of Delhi (Mynah) (3:11)
A3 Isfahan (4:02)
A4 Depk (2:38)
A5 Mount Harissa (7:38)
B1 Blue Pepper (Far East Of The Blues) (2:58)
B2 Agra (2:35)
B3 Arnad (4:25)
B4 Ad Lib On Nippon (11:27)
(All compositions by Ellington & Strayhorn except 9. by Ellington.)
Credits
Bass – John Lamb
Drums – Rufus Jones
Piano – Duke Ellington
Reeds – Harry Carney, Jimmy Hamilton, Johnny Hodges, Paul Gonsalves, Russell Procope
Trombone – Buster Cooper, Chuck Connors, Lawrence Brown
Trumpet – William Anderson, Cootie Williams, Herbie Jones, Mercer Ellington
Recorded December 19–21, 1966 in RCA Victor’s Studio A, New York City.
Engineer – Ed Begley
Illustration – MLUDLOW
Liner Notes – Stanley Dance
